DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 29. července 2011

Detence

O tom, že úprava tzv. zabezpečovací detence v TrŘ je protiústavní, nemůže být rozumných pochybností. Ilustruje to případ mělnického kladivového násilníka: v době svého činu byl natolik zfetovaný, že mu bylo možno přišít pouze Rauschdelikt, a tak mu soud k trestu přidal časově neomezenou detenci.

I v trestním právu tertium non datur: svéprávný člověk je buď na svobodě, nebo je vězení, detence fakticky nahrazující trest odnětí svobody není u osoby nezbavené způsobilosti k právním úkonům ústavně konformní, jakkoli bude právně bezvědomá a po přísnější represi volající veřejnost podobným postupům zvlášť v případě těžkých zločinců tleskat.

Ještě výraznější je nebezpečí detence u mladistvých pachatelů: i ty současná úprava umožňuje zbavit svobody doživotně. Je to čirý alibismus: na papíře je soudnictví ve věcech mladistvých nadmíru humánní, když omezuje maximální výměru trestu na deset let, v praxi je tu pachatel po celý zbytek života vydán na milost a nemilost soudům, různým podivným soudním znalcům a obhájcům ex offo, kteří nejsou ani v nejmenším zainteresováni na tom, aby se jejich klient někdy dostal na svobodu.

čtvrtek 28. července 2011

White Media

Přesně před čtyřmi měsíci jsem upozornil na zprávu ČTK, obsahující link na domnělý ultrapravicový portál, nesoucí všechny znaky pokusu o provokaci a sham stránku.

Máme tu další kousek, a troufám si tvrdit, že ještě pozoruhodnější. Četkou odkazovaný web White Media obsahuje linky na celou řadu videí, umístěných na YouTube, a na webu samotném je serie článků, propagujících white-supremacistické ideje.

Zatímco v předchozím případě jsem měl (a dosud mám) authentičnost webu za zcela nepravděpodobnou, zde jsem o něco více na pochybách. White Media se záměrně nehlásí k nacismu, jsou názorově zcela monolithní (v porovnání kupř. s Odporem až nepochopitelně, proto se zdá, že jde o dílo jednoho autora) a způsob presentace informací je relativně velmi kultivovaný a sofistikovaný, i když přirozeně demagogický. Na druhou stranu, přímý odkaz v Českých novinách, to je horká stopa vedoucí přímo k represivním orgánům.

Jsou-li White Media provokací a mucholapkou na extremisty, pak velmi zdařilou, patrně nejzdařilejší z toho, co dosud BIS a ÚOOZ v tomto genru vytvořily.

Zvoláš-li ODS, ozve se ti "korupce"

S další prokorupční iniciativou přišel Občanskou demokratickou stranou a jejím expertem-hydrologem Igorem Němcem ovládaný Úřad pro ochranu osobních údajů, který zakázal Karlovým Varům zveřejňovat videozáznamy se zasedání městského zastupitelstva. Podnět k tomu dal, jak jinak, šéf místní organisace této strany.

Má smysl takovou zprávu vůbec komentovat? Domnívám se, že nikoli: od afrických zemí se Česká republika liší už jen tím, že čeští politici dosud nenašli zálibu v pestrobarevných uniformách se širokými šerpami, ve všem ostatním jsme Afriku dohnali a možná i předehnali.

pondělí 25. července 2011

Ministerstvo vnitra potvrdilo rozhodnutí týkající se informací o databasi DNA

Ministerstvo vnitra potvrdilo rozhodnutí Kriminalistického ústavu Praha, že nemám právo vědět, podle jakých kritérií jsou podezřelým odebírány biologické vzorky a kdy jsou likvidovány. Rozhodnutí je celkem nezajímavé, snad až na ohnivou pasáž, jak v české policii nic takového jako korupce neexistuje a osobní údaje jsou tam jako v bavlnce.

Nemůže samozřejmě následovat nic jiného než správní žaloba.

Aktualisováno.
Správní žaloba.

čtvrtek 21. července 2011

Smutný konec Příběhu ze severu

O Vojtovi J., šestiletém chlapci, kterého nedbalá vychovatelka zamkla ve třídě a on ve stresu vyskočil z okna, jsme psali před půldruhým rokem. Nyní v jeho případu padlo poslední vnitrostátní rozhodnutí, odmítavé usnesení druhého senátu Ústavního soudu: náhrada ve výši 15 tisíc korun je za prožitý stres i půlroční léčbu se dvěma operacemi dostatečná. Námitku, že znalecký posudek byl zpracován naprosto nedbale, mimo jiné bez toho, že by si znalec vyžádal zdravotní dokumentaci dítěte, které je dlouhodobě v péči klinického psychiatra, soud ani nerekapituloval.

Měl tedy pravdu dnes již nežijící (ano, Boží mlýny…) ředitel školy, který se Vojtovým rodičům vysmál a přesně předpověděl, že české soudy budou vždy na straně školy a nikdy se nezastanou poškozeného občana proti instituci.

Zbývají mezinárodní prostředky a nadnárodní instituce, na které nyní doporučím Vojtovým rodičům se obrátit a pokusit se vyvolat zájem o jejich případ.

A pokud ještě někdy potkám libereckou soudkyni Jitku Kalfeřtovou, stěží se ubráním pokušení říct ji, co si o ní myslím, a plivnout jí do obličeje. Vím, že to samotný problém neřeší a příčí se to mým zásadám, ale jsem konservativní člověk a jako takový mám vůči společnosti určité povinnosti, mimo jiné zastávat se slabších. Udělal jsem pro Vojtu vše, co bylo v mých silách; jestliže právní cesta k nápravě tohoto aktu zjevného bezpráví selhala, nezbývá asi skutečně nic jiného než fialovská cesta.

Právo mezi okurkami

Thematem číslo jedna letošní okurkové saisony se, aspoň prozatím, zdá být případ mladého muže, který na svém blogu zveřejnil informace o nových majitelích svého ukradeného notebooku, získané přímo z něj, pomocí jeho webkamery a snímků obrazovky, jež se – spolu s pochopitelně ne právě lichotivými komentáři okradeného – staly předmětem veřejného zájmu.

Nyní ten dobrý muž čelí hrozbě žalobou na ochranu osobnosti a hrozí mu i trestní stíhání.

Možnosti jeho právní obrany jsou více než chabé.

Argument, že jen užíval své vlastní věci, neobstojí s poukazem na prostý fakt, že i štěnice instalovaná do cizí ložnice zůstává naším vlastnictvím, přesto její používání nelze hodnotit jako souladné s právem.

O moc lépe na tom není ani argument nutnou obranou. Ta musí být jednak účelná, jednak přiměřená. V normálně fungujícím státě by bylo účelné dát přístupové údaje k disposici policii, která by zbytek za okradeného zařídila. Náš stát normálně nefunguje, proto lze akceptovat i to, že poškozený vlastník udělal práci za policii a získal údaje o poloze notebooku a o identitě jeho současných majitelů. Jakékoli zveřejnění těchto informací, natožpak jejich difamační komentování, ale není ani účelné, ani přiměřené, a okradený za ně ponese odpovědnost.

Otázka, zda majitelé notebook (domněle) nabyli v dobré víře, je podružná, ta by mohla mít význam jen potud, pokud by se aktivistický soudce rozhodl uplatnit § 3 odst. 1 ObčZ a satisfakci z toho důvodu nepřiznal nebo snížil.

Druhým thematem léta je osud mladé Britky, která není ochotna spolupracovat s českými úřady a svou dceru zanedbává mimo jiné tím, že, citováno z mediálního podání, nemá trvalé bydliště. Ač jí dcera byla soudem odňata, již dvakrát ji, řečeno slovníkem místní opatrovnické justice, unesla.

Nemám dost informací, ale rozesmálo mě, co řekla jistá soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3: že prý matce byl přidělen zkušený, anglického jazyka znalý advokát, a ona této velkorysosti vůbec nevyužila, ba se o ní, nevděčnice, ani nedozvěděla. Každý, kdo má s postkomunistickou imitací justice aspoň minimální zkušenost, ví, že advokát ex offo je úhlavním a smrtelným nepřítelem svého klienta, jehož snahou by mělo být co nejrychleji se ho zbavit, protože takový člověk nebyl ustanoven soudem proto, aby klientovi pomáhal, ale aby usnadnil práci soudu. Kdyby to nedělal, nebyl by prostě příště ustanoven – a tím přišel o potenciálně velmi výnosnou státní zakázku. Podotýkám, že ve své praxi jsem viděl desítky exoffáčů, ale takového, který by svému klientovi jakkoli pomohl, jsem doposud nespatřil, takže jej právem považuji za bytost z pohádky.

Snad bude mít Britka štěstí a podaří se jí tomuto státu i jeho opatrovnické justici uniknout.

středa 13. července 2011

Býchory

Býchorský útok proti Romy obývanému domu v Býchorech prý policie šetří jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu (sazba pět až dvanáct). To ovšem nemá nejmenší logiku, odpovídající kvalifikace je pokus trestného činu obecného ohrožení ve druhém odstavci, se sazbou od osmi do patnácti, u něhož je navíc trestná i příprava. Policejní uvažování je vskutku nepochopitelné: ve Vítkově dům vzplanul a vyhořel a došlo k těžké újmě na zdraví, proto šlo o pokus vraždy, v Býchorech k požáru nedošlo, tedy těžké ublížení na zdraví, a kdyby se louč ani nepodařilo zapálit, zřejmě by pachatelé byli stíháni pro ublížení lehké.

V obou případech přitom šlo o obecné ohrožení, v jednom případě dokonané, ve druhém ve stadiu pokusu, a zatímco ve vítkovském případu by byly na místě tresty mezi deseti a patnácti lety, v Býchorech by odpovídal trest při dolní hranici, tedy osm až deset let vězení, případně, pokud by se našly dostatečně významné polehčující okolnosti, i mírně pod ní.

Aktualisováno.
Státní zástupkyně sazbu třem ze čtyř údajných útočníků dále snížila, a celá záležitost začíná vypadat velice podezřele. Nemám žádné jiné informace než z medií, ale nezdá se mi vyloučeným ani to, že Romové vhození louče, vědomi si příznivých důsledků incidentu pro vítkovskou rodinu, prostě fingovali. To je ale pouze hypothesa, nerad bych komukoli křivdil.

Luboš Patera uspěl u Ústavního soudu

Ty rozsudky neznám, ale velmi živě si je umím představit, včetně jejich původců, oslíma ušima mnohdy i vícekrát dekorovaných soudců Obvodního soudu pro Prahu 2.

Jak se dá zjistit analysou četkové zprávy, Luboš Patera, právní aktivista a člen sdružení K213, byl se svým nárokem na náhradu imateriální újmy za 16 let průtahů v opatrovnickém řízení nejprve zcela odmítnut, a odvolací soud poté rozsudek změnil tak, že mu přiznal polovinu tabulkové sazby, protože spor byl prý složitý a pro stěžovatele neměl zvláštní význam. Jistě: vždyť šlo jen o výchovu jeho syna, nic důležitého!

V pozadí cítím i prvek osobní msty, tedy něčeho, co je u českých soudců velmi běžné: mám proto pro L. Pateru pochopení a držím mu palce. Sám jsem nedávno zažil pomstu komunistických soudců Průchy a Vlašína, tedy, mezi námi, hajslíků non plus ultra, kteří v odvetu za to, že jsem odkryl jejich minulost, v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu zamítli mou kasační stížnost, jíž se domáhám seznamu komunistických soudců u Vrchního soudu v Olomouci. Seznam už byl zveřejněn, o ten nejde, jen o náklady, v součtu arci nikterak zanedbatelné.

Luboši Paterovi vyhověl až Ústavní soud, zda vyhoví (podruhé) i mně, je otázka.

Aktualisováno.
Nález byl publikován.

Informace pro pamětníky

Dnes vítám na svém blogu hlavně dříve narozené čtenáře, kteří si ještě vzpomenou na případ Vladimíra Hučína a na to, jak se BIS spolu se sociální demokracií pokoušela vyvolat u veřejnosti dojem, že Hučín je stíhán za serii výbuchů v Přerově; což přirozeně nebyla pravda, Hučínovi bylo v rámci jeho monstrosního trestního procesu kladeno za vinu ledacos, podíl na těchto výbuších ovšem nikoli.

Do kampaně se zapojil i exministr vnitra Tomáš Hradílek, který Hučína z původcovství těchto teroristických útoků obvinil přímo na stránkách Lidových novin, a poté se veřejně chlubil, že jej v jeho názoru podpořil i president Klaus. Dopis, o který jsem v souvislosti s Hučínových sporem o ochranu osobnosti v září 2009 požádal, jsem nyní díky rychlosti místních soudů obdržel (viz též zde).

Pokud tedy po těch letech ještě někoho jeho obsah zajímá, může si ho přečíst. Bravo, česká justice!

neděle 10. července 2011

Starosta Kolbek, nová hvězda obecní samosprávy

Jaroslava Kolbeka, starostu obce Pletený Újezd a březnového laureáta ceny tohoto blogu Osel měsíce, jsme poznali jako autora svěžího, dokonale nezákonného vyrozumění. Pan starosta ovšem v mezidobí na svém stylu zapracoval a co vyprodukoval nyní, je srovatelné snad jen se správním aktem jičínského starosty Rumpála Pro urážku starostenské nohy nadosmrti zavříno.

Kdybychom měli vypsat jeden po druhém důvody, proč je toto přestupkové rozhodnutí pletenoújezdského úřadu ve věcech silnic nezákonné, popsali bychom několik stran a stejně bychom si nemohli být jisti, zda jsme na některý důvod nezapomněli.

A kdyby zvídavější ze čtenářů zajímalo, co že to jsou ony nepovolené pevné překážky, umístěné na pozemních komunikacích a ohrožující dle pořádkové komise bezpečnost, mohou si jeden exemplář prohlédnout na této fotografii.

pátek 8. července 2011

Nález ve věci Michaely Dupové byl zveřejněn

Ve veřejné databasi judikatury Ústavního soudu NALUS se objevil nález, kterým druhý senát ÚS vyhověl její ústavní stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě (kuriosní je, že Ústavní soud omylem zrušil i výrok týkající se Patrika Vondráka).

V nálezu se zdůrazňuje, že důvodem pro ponechání obviněného ve vazbě nemůže být fakt, že obviněný si z vazby dopisuje s problematickými osobami. Proti tomu disentovala Dagmar Lastovecká, což příliš nepřekvapuje: jako bývalý politik ODS, který dostal místo ústavního soudce jako trafiku, bez skutečné soudcovské zkušenosti a kvalifikace, je Lastovecká daleko citlivější k naladění veřejnosti, momentálně zpracované protiextremistickou kampaní. Naštěstí v senátu vedle ní byli Stanislav Balík a soudce zpravodaj Jiří Nykodým, kteří ji přehlasovali.

čtvrtek 7. července 2011

Ludmila Brožová-Polednová neuspěla ve Štrasburku

Samotné rozhodnutí zatím není k disposici, pouze tisková zpráva ministerstva, avšak podle toho, co se v ní uvádí, se zdá, že ESLP odmítl všechny námitky bývalé komunistické prokurátorky a neposkytl jí ochranu.

Pokládám to za správné, mám navíc za to, že uložený trest byl, s úvahou všech započtených amnestií, relativně velmi mírný, a udělená milost presidenta republiky skandální. Jakkoli není obvyklé posílat do vězení odsouzené v jejím věku, trestný čin, kterého se Polednová dopustila svou aktivní účastí v monstrprocesu se skupinou Milady Horákové, je natolik závažný, že tento mimořádný postup ospravedlňuje; nepřiměřeně tvrdým by patrně nebylo ani uložit trest doživotní.

Bylo by to varováním i pro ty dnešní soudce a státní zástupce, kteří, ač v prostředí demokracie a deklarované nezávislosti soudní moci, pracují na politickou objednávku a posílají do vězení každého, na koho státní moc ukáže a označí ho za extremistu. Stanout před soudem by tak jednoho dne mohli i státní zástupkyně Galková a soudci Vávra, Bártová nebo Schinzelová, stejně jako další, kteří se zpronevěřili svému poslání a zapojili se do čarodějnických procesů s oposicí.

Zdá se to být fantasmagorií bez nejmenšího podkladu v realitě? I v r. 1950 se tak musela jevit možnost, že jednou skončí před soudem a za mřížemi mladá a nadějná dělnická prokurátorka Brožová…

pondělí 4. července 2011

Přerov aneb K zákonnosti hromadných perlustrací

V červnu se v Přerově uskutečnila jedna z akcí pořádaná osobami spojenými s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. Ačkoli shromáždění nebylo zakázáno, centrum města bylo obklíčeno policií, která každého, kdo se chtěl demonstrace zúčastnit, perlustrovala a jeho osobní údaje, není pochyb, předala příslušnému útvaru pro zaevidování do database osob, které se účastní závadových akcí.

Z právního hlediska je třeba především poznamenat, že ani nový zákon o policii, kterým byl rozsah policejního oprávnění rozšířen, nedává pro takový postup podklad: hromadné perlustrace osob přicházejících na shromáždění, které nebylo zakázáno, nelze ani podle současné úpravy pod žádný zákonný důvod podřadit – jde o jasný abusus.

Není, domnívám se, pochyb o tom, že takováto péče o shromáždění politické strany je v rozporu se zásadou rovné politické soutěže, protože řada z potenciálních účastníků demonstrace jí bude od účasti efektivně odrazována a strana samotná tak bude v politické soutěži znevýhodněna oproti těm, na jejichž akce smějí lidé bez perlustrace.

Bylo by proto na místě podat na postup policie správní žalobu proti tzv. faktickému zásahu podle § 82 et seq. SŘS. Žalobcem může být jak každá takto neoprávněně perlustrovaná osoba, tak sama DSSS, žalovaným v obou případech ministerstvo vnitra (§ 83 SŘS). Pokud by k něčemu podobnému došlo v předvolebním období, přicházela by v úvahu i souběžně s tím volební stížnost.

I když je judikatura NSS k tomuto žalobnímu typu poměrně restriktivní, bylo by zajímavé, jak by se s argumentací žalobců soudy vypořádaly. Bohužel, vzhledem ke kvalitám vedení DSSS se to zřejmě nikdy nedozvíme.

neděle 3. července 2011

Osel měsíce zůstává v Praze

Cenu tohoto blogu Osel měsíce, spojenou s právem nosit oslí uši ve tvar paragrafu, si vybojovala hned zkraje měsíce komunistická soudkyně Vrchního soudu v Praze Dagmar Javůrková za způsob, jak odůvodnila rozsudek svého senátu, kterým byla snížena relutární satisfakce příbuzným mrtvé sedmnáctileté pacientky. Ta nepřežila péči pražské Nemocnice Na Bulovce poté, co jí ošetřovatelka z nedbalosti přidala do infuse smrtelnou dávku chloridu draselného. Cituji z Lidovek:
Javůrková to zdůvodnila tím, že nemocnice se po tragédii chovala vstřícně, a roli sehrál i fakt, že šlo o hrubou nedbalost jednotlivce – sestry, kterou za to Obvodní soud pro Prahu 8 poslal, byť zatím nepravomocně, na tři roky za mříže.Částka 650 tisíc korun pro prarodiče pak přišla odvolacímu senátu "značně nepřiměřená" prostě proto, že jde pouze o prarodiče.
K tomu lze uvést jen tolik, že hrubá nedbalost zaměstnance nemůže být v těchto případech zásadně omluvou a důvodem ke snížení přiznané částky (jsou snad jinde pacienti zabíjeni rutinně!?), a už vůbec nelze při stanovení výše relutární satisfakce zohledňovat údajně vstřícné chování nemocnice: to je podobná argumentace, jako kdyby vrah měl dostat mírnější trest za to, že manželce oběti poslal kondolenci.

Argument pouhými prarodiči pak jen dokresluje mentální svět, ve kterém tyto amorální justiční kreatury působící v osobnostních senátech vrchního soudu žijí. Je to dokonalá ilustrace odlišného hodnotového systému komunistických soudů, o němž hovoří Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 517/2010 (§ 39): ať si prarodiče místo vnučky koupí auto!

Když tentýž senát potvrdil šestiletému dítěti za těžkou zlomeninu nohy s léčbou čítající dva chirurgické zákroky a půl roku zameškané školní docházky patnáct tisíc, řekl jsem soudružkám soudkyním (tehdy jsem tuto skutečnost ovšem pouze tušil) přímo při jednání, že se ze ně stydím. Stydím se za ně i v tomto případě a domnívám se, že je povinností každého slušného člověka udělat maximum pro to, aby jim bylo znemožněno soudit.

Bývalí komunisté do justice nepatří!

sobota 2. července 2011

Kubišová se musí omluvit Vondráčkové

V pravidelném okénku do světa bulvárních themat se budeme věnovat zprávě, kterou včera přinesla téměř všechna bulvární media: 1, 2, 3, 4.

Záležitost není zcela přehledná a kvalita zpracování zprávy bulvárními novináři jí na srozumitelnosti rozhodně nepřidala, ale srovnávací analysou několika zdrojů lze dospět k závěru, že Kubišová měla v rozhlasovém interview říct, že se o Vondráčkové raději nebude vyjadřovat, aby nebyla opět žalována o dva miliony korun. Za to se má nyní, na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze, do dvou týdnů v rozhlase omluvit.

Tomu nerozumím: reparovat by se měly být pouze takové zásahy, které se v osobnostní sfeře žalobce skutečně reálně odrazily (zásada de minimis non curat praetor), a nadto není zřejmé, nakolik bylo vyslovené tvrzení míněno jako odkaz na skutečně podanou žalobu a nakolik pouhou obrazně vyjádřenou obavou z kverulační psychosou evidentně stižené stárnoucí zpěvačky.

Čemu naopak dobře rozumím, je snaha neslavně proslulého Vrchního soudu v Praze pomoci komunistovi proti disidentovi; to samé číslo tento soud předvedl již nesčíselněkrát, stačí vzpomenou na slavný spor mezi Vondráčkovou a Rejžkem.

pátek 1. července 2011

Když zloděj vrací

Okresní soud v Semilech dnes rozhodl ve prospěch restitučních nároků Johanny Kammerlander, hraběnky des Fours Walderode. Skandálně se vlekoucí soudní spor opět poukázal na jeden z nejkřiklavějších prvků kontinuity komunistického bezpráví, podmiňování restitučních nároků (současným) českým občanstvím žadatele.

Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že co jsme ukradli, vrátíme, ale jen našinci, rozhodně ne nějakému pochybnému cizákovi. Je to nemravné a právně neobhajitelné, bohužel, mentalitě většiny Čechů byla tato myšlenka, na počátku 90. let ještě posílená později Ústavním soudem zrušenou podmínkou trvalého pobytu, velmi libá, protože tak byli potrestáni jak ethničtí Nečeši (notabilně Němci), tak emigranti, kteří si, zatímco my jsme tady pod bolševikem trpěli, kdesi na Západě nahrabali.