DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 30. března 2011

Nad nálezem ÚS ve věci pražských voleb

Nedobrý dojem z ústního odůvodnění ve mně ještě zesílil poté, co jsem si přečetl písemné vyhotovení nálezu. Je z něj zřejmé, že základním faktorem, který rozhodování soudců ovlivnil, byla jejich politická afinita – a to je skutečně zlé, protože stranická spravedlnost bývá jen zřídka shodná s tou občanskou.

Za argumentačně neudržitelnou pokládám pasáž o nepřípustnosti brojit proti gerrymanderingu Prahy jinak než v řízení o opatření obecné povahy, jímž o něm bylo rozhodnuto. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku vypořádal s ústřední námitkou žalobců tvrzením, že (§ 97) navrhovatelé nemohou předem predikovat, nýbrž toliko spekulovat o tom, jaký bude výsledek komunálních voleb, jestliže organizačně proběhnou podle napadeného usnesení, a odkázal je na prostředky obrany ve volebním soudnictví.

Ústavní soud naproti tomu tvrdí, že obranu proti gerrymanderingu je třeba uplatnit bez ohledu na konkrétní výsledek voleb, což ovšem žalobce staví před dosti prekerní úkol prokázat, jaký vliv bude mít rozdělení na výsledek voleb ještě předtím, než tyto proběhnou. Jak velmi případně vypočetl ve svém disentu Pavel Rychetský, ODS potřebovala k získání jednoho mandátu čtyřicet tisíc hlasů, kdežto Zelení (v koalici s Evropskými demokraty) přes dvě stě tisíc. Taková nerovnost je frapantním porušením zásad upravujících demokratickou politickou soutěž a zároveň je zřejmé, že podobný argument není před volbami k disposici jinak než právě jen v rovině prognos, predikcí a spekulací.

To, jak Ústavní soud posoudil otázku možnosti brojit proti gerrymanderingu volební stížností, je podobné, jak kdyby byla zamítnuta žaloba na škodu způsobenou výbuchem plynu s odůvodněním, že žalovat bylo třeba již ve chvíli, kdy byly provedeny vadné instalační práce.

Ve své pět let staré volební stížnosti jsem se snažil soud přesvědčit, že není v pořádku, je-li republika bez přiměřeného důvodu rozdělena na volební kraje s tak rozdílným počtem oprávněných voličů, že v nejmenším kraji je volební systém prakticky většinový, kdežto v největším je poměrný. Stížnost byla pochopitelně zamítnuta.

Ústavní soud nyní zašel ještě dál a připustil, že o tom, bude-li se volit poměrně nebo většinově, smí rozhodnout většina v aktuálním zastupitelstvu obce, což je ve svém výsledku podobné, jako kdyby se volby týkaly pouze tří čtvrtin zastupitelů a zbývající čtvrtina byla určena jejich předchůdci. Kromě bonusu, který obecní koalice mají ve formě komunálních periodik, jež se před volbami pravidelně mění v jejich bezplatné volební tiskoviny, jim nyní dal Ústavní soud zelenou i v podobě možnosti upravit volební systém tak, aby jim co nejlépe vyhovoval: jsou-li strany koalice silné, zvolí většinovou volbu, jestliže některá ze stran oslabila, rozhodnou se raději pro volbu poměrnou.

Strany, které utvořily pražskou koalici, jsou spokojeny a nemají důvod proti Ústavnímu soudu vystoupit. Jen demokracie pláče v koutě; to je ovšem stav, na který bychom si měli zvyknout jako na trvalý průvodní jev postkomunistického vládnutí.

Majitel sběrny omilostněn

Ne, není v České republice tak zle, jak by se mohlo zdát! Majitel sběrny, který měl tu troufalost bránit svůj majetek se zbraní rukou, dostal presidentskou milost. Je to dobrá zpráva: ačkoliv vystřelit po zloději bude i nadále hodnoceno jako pokus o vraždu, budeme-li mít štěstí, nebudeme muset do vězení a postačí, když následky svého hanebného skutku státem chráněnému zloději (a jeho pojišťovnám) zaplatíme – a nahradíme náklady trestního řízení, včetně nutné obhajoby.

Ano, Česká republika je tradičně zemí, kde se vyplatí nic nemít, nestarat se a žít z toho, co nám poskytne milostivý welfare state, sociální stát. Kdyby majitel sběrnu prodal a místo podnikání požádal o sociální dávky, nemusel se dostat do potíží.

úterý 29. března 2011

Ústavní soud potvrdil platnost pražských voleb

Ústavní soud dnes zčásti zamítl a zčásti odmítl ústavní stížnost malých stran směřující proti manipulacím při komunálních volbách v Praze.

Do poslední chvíle jsem si netroufal predikovat, jak Ústavní soud rozhodne. Na jedné straně mi bylo jasné, že vyhovět by znamenalo jednat proti politickému pudu sebezáchovy (ústavní soudnictví, v současnosti až nepostkomunisticky účinně fungující, by se stalo jen imitací téhož, po vzoru dalších institucí jako např. NKÚ, a soud by byl nejpozději jmenováním nových soudců efektivně normalisován). Na straně druhé, kdyby Ústavní soud vyhověl a pražské volby zrušil, výrazně by tím posílil své magnitudo mediální hvězdy a ukojil ješitnost a ambice těch svých soudců, kteří politickou realitu dlouhodobě odmítají uznat – a kteří, v nebývale vysokém počtu pěti, proti majoritnímu votu disentovali.

Ústně přednesené odůvodnění nálezu mne nepřesvědčilo, ale to je můj dlouhodobý problém s právním názorem, že volební soudnictví by mělo být zdrženlivější než soudnictví v ostatních případech. Mám naopak za to, že volební soudnictví by mělo být tak přísné, že by si každý avanturistické akce typu gerrymanderingu dvakrát rozmyslel a volební legislativu se snažil dodržovat na 105 %.

pondělí 28. března 2011

Bezpečnostní informační služba spustila nový portál

Nelze mít úplnou jistotu, ale indicie jsou jednoznačné a masivní: předně zpráva ČTK, která by v případě normálně vytvořeného webu nemohla vyjít (a už vůbec by neobsahovala klikatelný link na závadový obsah), a pak i text stránek, které se snaží jevit jako produkt neonacistických aktivistů, ale už svým stylem prozrazují autorství osoby, jíž rozhodně není cizí kultivovaný, formalisovaný jazykový projev státního úředníka. Snaha zvýšit authenticitu stránek uměle imputovanými hrubkami (Není to dlouho, co starý web skončil a konečně jsme mohly zpustit nový. nebo Dnes už Blood and Honour řídí jiní lidé, kteří udělají maximum, aby tento odkaz znovu obnovily v naší zemi.) pak nemůže nechat nikoho na pochybách, že máme co do činění s čímsi podstatně jiným než s aktivistickým, spontánně vzniklým portálem autonomních nacionalistů.

Ať už nový web provozuje BIS, ÚOOZ nebo Antifa, rozhodně nepochybuji, že se s informacemi z něj budeme zhusta setkávat ve znaleckých posudcích a že jeho obsah bude do budoucna upravován tak, aby těmto účelům vyšel vstříc.

Nejvyšší správní soud se vyslovil ke sporu Brož&Sokol v. Nora Nováková-Fridrichová

Jako kapka vody na poušti fachidiotství a formalismu působí rozsudek Nejvyššího správního soudu v kause sporu mezi Advokátní kanceláří Brož & Sokol & Novák s redaktorkou České televise Norou Fridrichovou (dříve Novákovou) – podobnosti viz zpráva ČTK.

Ve sporu, který se táhne již pět let, šlo o to, že advokátní kancelář, bráníc se televisní reportáži, jíž byla osočena z nekalých praktik při zastupování Dopravního podniku hl. m. Prahy, na oplátku napadla autorku reportáže Noru Novákovou jako notorickou, šestkrát odsouzenou a v jednom případě exekuovanou černou pasažérku. Při tom byly zjevně využity údaje pocházející z poskytování právních služeb dopravnímu podniku, což Úřad pro ochranu osobních údajů vyhodnotil jako delikt a ocenil to pokutou 25 tisíc korun. Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil.

Senát NSS pod vedením Vojtěcha Šimíčka nyní rozsudek soudu první stolice zrušil a judikoval, že použité osobní údaje bylo možno získat i z jiných zdrojů než z database dlužníků dopravního podniku a, zjednodušeně řečeno, jejich zpracování bylo vedeno legitimním záměrem a směřovalo k legitimnímu cíli.

S čímž lze jen souhlasit: prorůstání ochrany osobních údajů tam, kde nemá místo (Google Street View, zápisy ze zasedání orgánů obcí), a naopak neschopnost poskytovat subjektům údajů ochranu před skutečně škodlivým a zlovolným zpracováním (spam), toť v kostce výsledek zhoubného působení politického šíbra Igora Němce v úřadě, na který nestačí.

čtvrtek 24. března 2011

Máme se po chodníku plazit po břiše?

Chystám se o tom napsat už delší dobu, protože tento druh soudcovského selhání se opakuje znovu a znovu, v nejrůznějších variacích: Okresní soud v Havlíčkově Brodě zkrátil na polovinu nárok žalobkyně na náhradu za úraz na neošetřeném městském chodníku (což by zároveň mělo znamenat, že žalobkyně nedostane ani náhradu nákladů a byla-li zastoupena advokátem, finančním výsledkem pro ni tedy bude přibližně nula).

Osel je vyčerpán, já tímto cunami hlouposti rovněž, tak pouze stručné poučení pro havlbrodskou soudkyni:

Ustanovení § 441 ObčZ o spoluzavinění poškozeného vyžaduje ke své aplikaci, k níž české soudy přistupují naprosto nezřízeně, splnění podmínky protiprávnosti jednání poškozeného. Pokud je tento stav dovozován toliko z nedostatku obezřetnosti na straně poškozeného, nelze v žádném případě vycházet z toho, jak by v dané situaci postupovala průměrná osoba, protože pak bychom museli nutně dospět k nesmyslným závěrům typu, že průměrný člověk nejezdí na skateboardu a nelze proto nahradit škodu způsobenou skateboardistovi řidičem, který jel sto deset na čtyřicítce.

Ještě markantnější je to zde, kde hloupá soudkyně patrně vůbec neuvážila, že chůze po chodníku je pro běžného občana nezbytností a nelze od něj požadovat, aby v rámci přiměřené prevence lezl městem po čtyřech.

Aktualisováno.

Více podrobností přinesly Novinky:
Pro mé rozhodování bylo důležité, jak si obě strany unesly svá tvrzení a důležitý byl také zákon o pozemních komunikacích, který klade povinnosti nejen vlastníkovi, ale i tomu, kdo po něm jde. Myslím, že je to spravedlivé, protože žalobkyně měla mít povědomost o povětrnostních podmínkách ten den a přizpůsobit tomu chůzi. Na druhé straně měl vlastník náležitě chodník udržovat, zdůvodnila rozhodnutí soudkyně Růžena Janečková. Ta v odůvodnění zmínila také značku Pozor náledí, která měla na nebezpečí uklouznutí upozorňovat.
Což je ovšem jednoznačně na facku.

Závadový diskurs v akci

Dnes uděláme velkou radost nepřátelům svobody. Zveřejňujeme totiž rozsudek nad zpěvákem kapely Impérium Michalem Moravcem, jímž mu byl uložen za provozování závadového diskursu v podobě písňových textů tříletý nepodmíněný trest (souběh s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky – tedy alkohol za volantem – je vzhledem k závažnosti základního ideozločinu téměř bez významu).

rozsudek Okresního soud v Českých Budějovicích
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
usnesení Nejvyššího soudu

Co mne trochu zaskočilo, je pasáž Svědkyně uvedla, že od společnosti OSA jsou pravidelně informováni o zákazech lisování pro firmy či fyzické osoby a jméno Michala Moravce v zákazech nikdy nefigurovalo. Naivně jsem si myslel, že OSA je jen přes peníze (výpalné), a ona už posuzuje i ideovou nezávadnost hudby! Inu, výhody synergie…

Aktualisováno.

Pozornosti ctěného publika předkládám tuto perlu z odborných úst znalcových:
K dotazům obhajoby zpracovatel znaleckého posudku vypověděl, že pakliže bude tázán na jednotlivosti, které výslovně odcitoval v nálezové části znaleckého posudku, musí prohlásit, že tyto samy o sobě společensky závadové nejsou. Nicméně se snažil ve znaleckém posudku dílo uchopit jako celek, tzn. komplexně, což zpracovatel prezentoval na následujícím příkladu. V písních Vytrvej se mimo jiné hovoří o slovním spojení …bez slitování. Uvedené slovní spojení samozřejmě samo o sobě není žádným způsobem závadové. Pokud je píseň součástí CD Triumph of the Will, které nadto obsahuje grafickou úpravu vlajek používaných tzv. Třetí říší, na vnitřní straně obalu je proslov, který oslavuje nejmenovaného Vůdce, pak z tohoto komplexu dle znalce je jednoznačné, že se musí vyvodit propagace Třetí říše, osoby Adolfa Hitlera a v kontextu s dalšími symboly, které jsou užívány soudobou neonacionalistickou sférou, pak i nesnášenlivost vůči výlučným skupinám osob. Použitý metodologický postup dále zpracovatel definoval na červené svislé vlajce s bílím kruhem s názvem Budweiser, která je vyobrazena na vnitřní straně předního obalu CD. Zpracovatel uvedl, že v bílém kruhu z historického pohledu a zkušenosti jaksi něco chybí a tím něčím je logicky a jenom svastika v podobě hákového kříže. Stejně tak znalec uvažoval i v případě vyobrazení orlice bez hákového kříže. V neposlední řadě znalec poukázal na typ písma, kterým je vyhotoven přehled písní na zadní straně obalu CD. Takto podrobně znalec definoval a vymezil veškeré symboly či grafická uspořádání, které jsou zachyceny na obalu CD či případně přímo jako potisk disku.
Říkám si, myslí to vážně, nemyslí to vážně…?

úterý 22. března 2011

Padla facka, padla v Karlíně

My se tady fackujeme, vysvětluje komisař Ledvina místní poměry Nicku Carterovi v Adéle. Není ovšem facka jako facka: zatímco facka policisty občanovi bývá pro orgány činné v trestním řízení, notabilně pro Inspekci ministra vnitra, obvykle neviditelná, neslyšitelná a hlavně naprosto neprokazatelná, v opačném směru mívá taková facka pro recipienta následky téměř tragické.

Kupříkladu (soudně dosud neprokázaná) facka, kterou měl uštědřit John Bok vloni v květnu strážníkovi městské policie, si vyžádala 42 dnů pracovní neschopnosti; být jen o málo silnější, strážníkovi by po tomto projevu občanské neposlušnosti zřejmě uletěla hlava.

pondělí 21. března 2011

Nad třemi rozsudky justice, která zešílela

Serie šílených a zdánlivě nekompatibilních trestních rozsudků hýbe medii. Vítkovští žháři dostali výjimečné tresty v rozmezí 20–22 let, nejdecká travička, zatím nepravomocně, rovněž výjimečný trest 25 let, a mladistvému romskému útočníku z Krupky snížil odvolací Vrchní soud v Praze trest za brutální napadení a znásilnění chlapce z deseti na pět let vězení.

To nedává smysl a tak by to jistě být nemělo.

O vítkovském i nejdeckém případu jsme zde již psali. V obou případech je zřejmé ovlivnění soudu medii generovanými veřejnými náladami, rozsudky jsou nepřiměřeně přísné a vůbec neodpovídají tomu, že je ukládán trest sice za mimořádně brutální, ale nedokonaný trestný čin.

O okolnostech krupského případu není k disposici tolik informací, a osobně se nedomnívám, že vinu za těžko pochopitelné zmírnění trestu odvolacím soudem nese okolnost útočníkova ethnického původu. České soudy obecně nemají tendenci posuzovat romskou kriminalitu mírněji, spíš naopak, což je markantní zvlášť při rozhodování o vazbě: romský původ obviněného je běžně chápán jako dostatečný důvod, proč vazbu uvalit.

Na vině je v prvé řadě nesmyslně nízká hranice trestního postihu pro mladistvé delikventy. Je-li možno poslat pachatele, který v době spáchání trestného činu dovršil osmnácti let věku, do vězení na doživotí, není žádný důvod, proč v případě, že skutek byl spáchán o den dřív, omezovat výměru trestu hranicí deseti let, a zjevně neadekvátní tresty např. u vraždy pak dohánět theoreticky až doživotní detencí v ústavu. Za výjimečné zločiny, jakými byl ten v Kmetiněvsi nebo ten v Krupce, musí přijít výjimečný trest, protože zájem na ochraně společnosti před pachatelem tak závažného trestného činu musí mít přednost před ohledy na jeho předpokládanou mentální nevyzrálost.

Tvrdá trestní represe kriminality mladistvých není v rozporu ani s mezinárodními závazky České republiky. Konkrétně Úmluva o právech dítěte toliko stanoví, že za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let nesmí být uložen trest smrti a trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění na svobodu.

V souvislosti s třemi zde zmíněnými kausami by mohlo být zajímavé konfrontovat dnešní tresty s těmi, které by byly uloženy podle téměř sto let platného rakouského trestního zákoníku z r. 1852. A šlo o zákoník relativně přísný, připomeňme, že např. za vraždu byl jediným možným trestem trest smrti.

Za útok ve Vítkově by žháři mohli podle § 167 písm. e) TrZ/1852 dostat od deseti do dvaceti let žaláře, tedy méně, než kolik jim uložily moderní soudy.

I za otravu dcery fridexem by matka dostala méně než dnes, deset až dvacet let (§ 138 TrZ/1852).

Za útok v Krupce by pachatel, bez ohledu na svůj věk, jenž by byl pouze polehčující okolností, dostal trest ve výměře do dvaceti let (§ 128 TrZ/1852).

Takové tresty by byly sice přísné, ale přiměřené a spravedlivé.

sobota 12. března 2011

Po deseti letech v OTN opět čilý ruch

Duch spacákové revoluce se opět vznáší nad Kavčími horami: staré křivdy nejsou zapomenuty, stará příkoří mohou být i po letech pomstěna. Ozbrojený team vojenských policistů včera večer provedl, na základě příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6, prohlídku kanceláře redaktora České televise Karla Rožánka a odnesl odtamtud značný objem dokumentů a techniky, včetně tří počítačů.

Po stránce praktické je zřejmě nejdůležitější, že armáda získala počítač a dokumenty televisního redaktora, který se zabývá armádními skandály, a informace z nich se nepochybně dostanou do správných rukou. Méně vyspělé společnosti užívají pro to, co bude následovat, termín vendetta.

Právně je situace složitější, nikoli však neřešitelná:

Ustanovení § 41 odst. 2 vysílacího zákona stanoví, že fysická osoba nebo právnická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v rozhlasovém nebo televisním vysílání, má právo soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy odepřít předložení nebo vydání věci, z nichž (patrně má být: z níž) by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací.

To je evidentně lex specialis k trestnímu řádu (s výjimkou specifikovanou v odst. 3) a takto zakotvený institut práva na ochranu zdroje má přímý dopad i do ustanovení TrŘ o provedení prohlídky jiných prostor než obydlí: věc, kterou novinář nemusí vydat, nesmí být od něj získána ani prohlídkou jeho kanceláře – to by bylo evidentní a frapantní obcházení zákona.

Jde tu o zcela jiný případ než u ústavního zákazu sebeobviňování, který dovoluje pachateli trestného činu jednat tak, aby se sám neusvědčoval, avšak není chráněn před provedením úkonů, které k jeho usvědčení povedou, jako je např. odběr pachové stopy, otisků prstů, bukální stěr apod.

Zde by podobný restriktivní výklad ustanovení § 41 odst. 2 vysílacího zákona právo jím zakotvené prakticky popřel a osoby, které jednaly v důvěře v ochranu na základě tohoto ustanovení zajištěnou, by vystavil risiku možné persekuce a šikany.

Příkaz k provedení prohlídky jiných prostor vydaný Obvodním soudem pro Prahu 6 je proto nezákonný a případná ústavní stížnost proti němu (za situace, kdy jiný prostředek ochrany není přípustný) má solidní naději na úspěch.

pátek 11. března 2011

Brněnský úřad na stráži socialismu a míru

Nejvyšší správní soud podle očekávání zamítl kasační stížnost Úřadu městské části Brno-střed ve věci zakázaného prvomájového pochodu brněnskou čtvrtí zvanou Bronx.

Příjemným překvapením je, že tak učinil antiliberální osmý senát NSS, a co musí inteligentnímu čtenáři způsobovat hotovou rozkoš, jež četba pasáží z hojně rekapitulované kasační stížnosti, pod kterou je podepsán advokát Radek Ondruš (těžko říci, zda jde o produkt jeho vlastního mentálního ústrojí anebo o text, který dodali úředníci a on ho pouze, úpěje, podal).

Ačkoli mám obvykle k nadměrným rekapitulacím výhrady, tentokrát jsem Nejvyššímu správnímu soudu vděčen; perly obsažené v kasační stížnosti tak zůstanou zachovány příštím generacím. Příkladmo tohle:
Je obecně známým historickým údajem, že svátek práce byl zneužíván k propagaci svých ideí i fašistickým režimem v letech 1933, 1936, 1939 a po celou dobu války. S tichým souhlasem německých státních orgánů, zastávajících stejně formální a formalistický přístup, jaký nyní slepě uplatnil Krajský soud v Brně, začínal stejným způsobem i nacismus v Německu, výsledkem byla Osvětim, Majdanek, milióny zavražděných a umučených obyvatel Evropy, více než 6 milionů zabitých židů a nevyčíslitelné škody na majetku, kultuře a dalších společenských hodnotách. Tyto škody v řadě ohledů přetrvávají dodnes, stěžovatel si osoboval právo nebýt stejně slepý.
Jak prosté: dnes povolíte pochod závadovým osobám, a zítra tu máte nový holokaust!

Jak rekapituluje NSS, podle stěžovatele ani dnešní hypertrofie lidských práv nemůže popřít, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhých.

Anebo převratný právní názor, že [p]rávo několika osob konat shromáždění a prezentovat na něm své názory pak nelze upřednostnit před právem obyvatel města pokojným způsobem a bez zbytečných komplikací je užívat.

Členové svolavatele se podle Úřadu hlásí k myšlenkám národně socialistické revoluce a odmít[ají] hodnoty a usiluj[í] o změnu společnosti v souladu s vlastním světonázorem, takže je logické, že, jak píše kasační stěžovatel, samotný zákaz shromáždění je sám o sobě odůvodněn charakteristikou svolavatele shromáždění, kdy souhrn důkazů opatřený v dané souvislosti tvoří logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů, které na sebe navzájem navazují a vzájemně se doplňují. Takže to máme černé na bílém: některé osoby jsou již svou povahou z universálního shromažďovacího práva vyňaty!

Souhrnem důkazů je zde, mimochodem, míněno několik povšechných odkazů na domnělé notoriety a informace šířené medii (záběry České televize například z května 2008, 2009, webové stránky anarchistických skupin, údaje z regionálního tisku). Zákaz je pak prý plně odůvodněn tím, že svolavatel neskýtá záruku, že účel shromáždění nebude zneužit a je zjevné, že svolavatel, jako myšlenkově spřízněný subjekt s nástupnickou DSSS a k jeho programu se hlásící, je veden snahou pokračovat v podobném programu.

To, myslím, bylo příliš i na NSS, který ve svém rozsudku Úřadu vysvětlil to, co je pro nás samozřejmostí, ale pro úředníky městské části je to zřejmě novinkou:
Zmínil-li proto stěžovatel německý režim v třicátých letech dvacátého století, Nejvyšší správní soud připomíná český, resp. československý režim v letech 1948–1989. Česká republika roku 2011 se pak jistě nenachází v situaci obdobné třicátým letům dvacátého století a tím méně v nutnosti bránit projevům extremismu pouze za cenu nezákonností v rozhodování správních orgánů. Uvedl-li stěžovatel, že si osoboval právo nebýt slepý, měl tak učinit již při svém rozhodování o zákazu shromáždění s oporou v důkazech, o něž by přesvědčivě a přezkoumatelně opřel své závěry.

K případu travičky z Nejdku

Po vítkovských žhářích tady máme další mediálně vděčný trestní soud, případ nejdecké holčičky, kterou se její matka pokusila otrávit fridexem. Právní kvalifikace se zdá být jasná, zločin vraždy ve třetím odstavci, a s úvahou ustanovení § 58 odst. 5 TrZ se soudu otevírá možnost uložit trest od pěti let po doživotí.

Státní zástupkyně, oslněna reflektory zájmu, navrhuje výjimečný trest, avšak s ohledem na to, že obžalované svědčí hned několik polehčujících a žádné přitěžující okolnosti, by se realisticky dal očekávat trest mezi deseti a šestnácti lety vězení, podle toho, zda soud přistoupí na mimořádné snížení trestu pod spodní hranici výměry, jež činí v tomto případě 15 až 20 let.

Media však občas dokážou udělat divy.

Aktualisováno.
Uložen byl trest 25 let, což lze za nedokonanou vraždu pokládat za dosti excesivní.

čtvrtek 10. března 2011

Pach lži

V článku Pach účelovosti a arogance se k podivuhodné rekvalifikaci neonacistů na pedofily vyjádřil v Lidových novinách ředitel ÚOOZ Robert Šlachta.

Nechme stranou tklivé pojednání, jak málo nebezpečné jsou zbraně v rukou profesionálů (zvláště na tehdy dvouletou dceru mého klienta udělal takový profesionální zásah určitě dojem, který si bude pamatovat celý život). Jedno ovšem bez komentáře ponechat nemohu, a to tvrzení, že zmíněný CD disk, jehož obsahem jsou dva videozáznamy s homosexuálně pedofilní tematikou, patří mezi věci zajištěné a řádně zadokumentované při domovní prohlídce. Je zapsán v protokolu o této prohlídce, který byl podepsán obviněným i další nezúčastněnou osobou..

Způsob zadokumentování disku s označením 11/8 je totiž evidentní přímo z protokolu o domovní prohlídce:
Je jasné, že z tak pečlivě provedeného záznamu o úkonu trestního řízení se pedofil jen tak nevykroutí, zvlášť uvážíme-li, že CD-R firmy Verbatim jsou označena individuálními výrobními čísly, která v protokolu chybějí jistě jen vinou nedopatření, ke kterému dochází nejvýš jednou za deset let!

Aktualisováno.
Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 8 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu šetření policii. Uvidíme, zda ta bude svou theorii o neposkvrněném procesním původu inkriminovaného CD-R dál držet.

středa 9. března 2011

Vrací se doba kádrových oddělení v podnicích?

Naznačují to Parlamentní listy, já jsem spíš skeptický: český policista je ze všeho nejvíc líný, a aby sua sponte obvolával zaměstnavatele extremistů a doporučoval jim, jak s politicky nevhodnými uchazeči o zaměstnání naložit, se mi zdá nepravděpodobné na samé hranici nemožnosti. Pokud je to přesto pravda, návrat totalitní diktatury by definitivě přestal být nebezpečím – diktatura by byla zpátky.

úterý 8. března 2011

Tyl by měl radost

Zdá se, že v České republice vzniklo, a dokonce bez jediné koruny dotací ministerstva kultury, nové operetní divadlo. Nachází se v Plzni v Sadech pětatřicátníků a jak nasvědčují podrobnosti publikované v textu Tomáše Němečka, produkované kusy budou těžkou konkurencí pražským rivalům nové sceny. Répertoire, pravda, někdy sklouzává až do polohy mýdlové opery: mám na mysli třeba onu zápletku s dopisem, jehož adresát byl následně vyzván (nejspíš formou výzvy na hlavičkovém papíře fakulty), aby si jej na poště nepřevzal; "Já však nemohu jinak!" zvolal ten čestný muž a na poštu se přec, vzdor naléhání, vypravil.

Česká republika, země zlodějům zaslíbená

O případu majitele ivančické sběrny, který měl tu troufalost vystřelit za zloději odjíždějícími ve favoritu, jsme na tomto blogu nedávno psali (a poté emotivně diskutovali). K právnímu názoru Vrchního soudu v Olomouci se nyní přiklonil i Nejvyšší soud, který ve svém stanovisku vyslovil právní názor, že aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně není krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží.

Jak tedy správně pojednat zloděje, který se právě chystá opustit náš pozemek v doprovodu našich cenností?

Jak známo, vyfotografovat nebo natočit na video ho nesmíme, to by bylo porušením jeho osobnostních práv dle § 12 ObčZ a záznam nebo fotografie by rozhodně nebyly procesně použitelné. Použití střelné zbraně je rovněž vyloučeno; mohli bychom jí nejvýš – planě – hrozit, byť s risikem, že se tím dopustíme zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. c) TrZ. A tak zbývá zloděje zdvořile požádat, aby setrval na místě do příjezdu Policie ČR, která ho, budeme-li mít štěstí a na dané období nebude již vyčerpána quota pohonných hmot, zadrží a našemu majetku tak poskytne náležitou ochranu.

Jestliže snad zloděj neuposlechne, můžeme mu zamávat, příp. poprosit, zda by se nám nepodepsal do návštěvní knihy, kam by nám mohl i něco veselého nakreslit.

Aktualisováno.
Mluvčí NS Petr Knötig se pokusil mediální ohlas neutralisovat prohlášením, které trochu připomíná Špelcův výrok o korunovaném volu. Samozřejmě, že prchá-li zloděj s kořistí, útok na majetek pokračuje. Excesivní by použití zbraně bylo toliko tehdy, pokud by zloděj prchal bez kořisti, a to jen za situace, kdy by tato skutečnost byla nebo měla být střelci zřejmá.

Planě jsem se kojil nadějí, že tuto fasi judikatorního vývoje mají naše soudy již několik let za sebou…

neděle 6. března 2011

Kdo zabil Anežku Hrůzovou?

Nekupujte u Židů, cukr, kafe, mouku,
zabili nám Anežku, modrookou holku.

Lucerna Wikipedie zveřejnila link na zkrácený protokol z hlavního líčení s Leopoldem Hilsnerem a já musím připustit, že mne dávná kausa zaujala mnohem více, než jsem předtím pokládal za možné.

Především jsem byl překvapen, jak sofistikovaně a civilisovaně bylo řízení v r. 1899 vedeno: dnešní čeští soudci by něčeho takového nebyli zdaleka schopni. Soud byl porotní a řízení tradiční inquisiční, a na rozdíl od současných soudců předseda senátu, dvorni rada Ježek, který odvedl nejvíc práce, obžalovací spis dokonale znal a orientoval se ve všech podrobnostech případu. Příkladný byl způsob, jak jednal s obžalovaným a se svědky, stejně jako s právními zástupci stran: žádná arogance, kultivovaný a naprosto věcný projev zkušeného, schopného a odpovědného státního úředníka.

Role státního zástupce byla omezená a soustředila se – kromě přípravy obžaloby, jež byla, mimochodem, svou kvalitou podstatně lepší než téměř vše, co putuje k soudům dnes – zejména na přednesení závěrečného návrhu; ten byl formulován přesvědčivě a profesionálně, a jak to u porotních soudů zřejmě musí být, poněkud emocionálněji než obžaloba. O něco slabší byl výkon obhájce, kutnohorského advokáta Dr. Zdenka Auředníčka, který rhetorikou nestačil ani na veřejného žalobce, ani na svého slavnějšího pražského kolegu Dr. Karla Baxu, jenž zastupoval matku poškozené (tehdy se ovšem ještě tento nesmyslný termín pro oběť trestného činu neužíval, poškozená byla jednoduše zavražděnou a její matka uplatňující nárok v adhesi soukromou účastnicí řízení).

Porota rozhodovala o vině, a co mne překvapilo, i o procesním postupu, konkrétně o tom, zda bude proveden za její přítomnosti důkaz vyšetřovacím pokusem (to porota odmítla, takže se do Polné vypravil jen soudní úředník s několika pomocníky). Před rozhodnutím jí bylo nejen vysvětleno hmotné právo, jak je obvyklé např. u amerických soudů s velkou porotou, ale předseda senátu shrnul provedené důkazy, přičemž se snažil být co nejobjektivnější, jednotlivé důkazy pouze konstatoval a neposuzoval.

Porota zprostila Hilsnera jedenácti hlasy proti jednomu obvinění ze spáchání úkladné vraždy, avšak jednomyslně jej uznala vinným spolupachatelstvím na tomto trestném činu. Za to mu byl poté senátem uložen trest smrti.

Četba více než 400 stran protokolu mi byla skutečným potěšením, s tichým přáním, aby se i české soudnictví jednou dostalo tam, kde bylo v r. 1899 (i když vím, že za mého života to už nebude…).

Jiná otázka je, zda byl rozsudek spravedlivý, tj. zda Žid Leopold Hilsner opravdu na Škaredou středu roku 1899 nevinnou křesťanskou pannu Anežku Hrůzovou, sám či s komplici, zavraždil. Ta věc dodnes vyvolává překvapivě mnoho antisemitských emocí a historických rekriminací.

Při současném stavu forensní vědy by se odpověď dala poměrně snadno zjistit, např. rozborem zbytků krve na Hilsnerových kalhotách. Ty možná ještě někde v museu mají, takže důkaz není vyloučen ani dnes, a theoreticky by byla možná dokonce i obnova Hilsnerova procesu (samozřejmě by probíhala u českých a nikoli rakouských soudů, jak se domnívají naivní umělci v oboru práva z iDnes).

Pokud bych měl soudit z toho, co jsem si přečetl v protokolu, mám důvod spíš se domnívat, že Hilsner byl nevinen. Vede mne k tomu způsob provedení činu, který byl zcela zřejmě volen tak, aby podezření padlo na komunitu polenských Židů: tomu nasvědčuje i to, že mrtvola byla pohozena, pouze lehce překryta smrkovými větvemi, pouhých šest metrů od poměrně frekventované cesty, takže i kdyby snad náhodou Anežku nenašli dřív, za několik dnů by zápach rozkládajícího těla na místo činu upozornil kolemjdoucí.

Hilsner byl mladík nevysoké inteligence a více než nevábné osobní historie a způsob, jak se hájil, ho přivedl téměř na dvacet let do káznice: že by ale Anežku Hrůzovou skutečně zabil, tomu se zdráhám uvěřit.

pátek 4. března 2011

Osel měsíce března na Kladensko

S žadateli o informace se musí zostra. V jihomoravském krajském zastupitelstvu odhlasovali novelu InfZ, která má žadatelům co nejvíc znepříjemnit život (jelikož prý úřady stejně jen obtěžují); ještě radikálněji postupují v obci Pletený Újezd u Kladna (slavné tím, že se v ní za celých 650 let existence nic významného nestalo, vyjma snad toho, že se v její blízkosti kdysi křižovaly dvě železniční trati, což tehdy bylo evropskou raritou). Tamní nově zvolený starosta žadateli zaslal přípis, jímž ho s jeho žádostí poslal přímo do… no, však vy víte, kam.

Pozoruhodná je forma správního aktu, kterou nelze neocenit i na tomto blogu. K Oslovi měsíce března, prestižní ceně spojené s právem celodenního nošení oslích uší ve tvaru paragrafu, panu starostovi srdečně blahopřejeme!

úterý 1. března 2011

Jdou a pověsej ho na klepadle!

Určitě si ze Švejka pamatujete historku o panu Znamenáčkovi a zešílevším soudci, který Znamenáčka – v civilním řízení – odsoudil k trestu smrti a po poučení, že proti rozhodnutí nejsou žádné opravné prostředky přípustné, nařídil soudnímu sluhovi rozsudek na dvoře soudu vykonat.

Něco podobného se stalo v Ostravě, kde (patrně rovněž příčetnosti chvilkově pozbyvší) trestní soudce uložil v adhesním řízení nahradit škodu právnické osobě, Autoklubu ČR. Ten proti rozsudku podal odvolání, ale Krajský soud v Ostravě ho odmítl s odůvodněním, že výrok o náhradě škody je sice nezákonný, ale protože trestní řád nepočítá s tím, že by mohl být k náhradě škody odsouzen někdo jiný než obžalovaný, není taková osoba oprávněna podat proti tomuto výroku ani odvolání. Autoklub, který nebyl účastníkem řízení, tak měl na stole pravomocný rozsudek a jedinou možností, jak se bránit, bylo podat ústavní stížnost.

Ústavní soud (zpravodaj Vojen Güttler) vyhověl a s komentářem, který si ostravští soudci vskutku za rámečky ve svých pracovnách nevystaví, obě rozhodnutí v příslušných výrocích zrušil. Kritiky nezůstalo ušetřeno ani státní zastupitelství, které bylo k napadení zjevně vadného výroku rovněž oprávněno, avšak zůstalo nečinné, ačkoli je k odvolání vyzýval sám soud, který malér zavinil; jak víme, v české justici (či spíše parodii na ni) platí, že die ich rief, die Geister werd' ich nun nicht los – a to občas i pro soud.