DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 29. prosince 2011

Odměny znalců za posudky o KSČM

Od ministerstva vnitra jsem obdržel odpověď na dotaz, jaké odměny dostali znalci Mazel a Svoboda za své posudky týkající se možnosti pozastavit činnost KSČM.

Čtyřicet tisíc za 28 stran posudku – no co, zřejmě slušnej oddíl!

Příběh z Pardubic

Pan K. z Pardubic byl příkladem muže, jehož by jako vzor mohla do svých předvolebních materiálů pojmout kterákoli pravicová strana: nespoléhal na stát, místo toho se pustil do podnikání a založil si malou, ale celkem slušně prosperující firmu. Ta nabízela v oboru pojišťovnictví zprostředkovatelské služby, které v té době nebyly běžně na trhu, a proto není divu, že se rozrůstala a nabírala po celé republice další a další spolupracovníky, pojistné makléře.

Až do osudného dne. Došlo ke sporu mezi panem K. a jednou z účastnic makléřských kursů, které pořádal, a protože přítelem této dámy byl policista, tedy v postkomunismu muž nad zákonem, nad osudem pana K. se začala stahovat mračna.

S panem K. a jeho společníkem bylo zahájeno trestní řízení, a i když každému muselo být od počátku jasné, že obvinění je nesmyslné, policejní objednávka způsobila, že soudy prvních dvou stupňů pana K. i jeho kolegu odsoudily. Spravedlnosti učinil zadost až Nejvyšší soud (psali jsme o tom krátce zde).

Po třech a půl letech měl tedy pan K. v ruce zprošťující rozsudek, ale protože stíhání bylo vedeno pro trestný čin podvodu, lze si snadno představit, co se stalo s jeho firmou. S trestně stíhaným podvodníkem nikdo rozumný a své cti (a peněz) dbalý nespolupracuje, a tak místo firmy s několikamilionovým obratem zbyly panu K. oči pro pláč. A dluhy, samozřejmě. Ty pan K. neměl z čeho splácet. V jeho domácnosti se tak začali střídat exekutoři jako svatí na orloji; když nebylo co odnést, vybrali aspoň úspory z prasátka jeho devítileté dcery.

Stát, jehož policie a soudy potíže pana K. způsobily, se ovšem k problému postavil čelem, a byl tak štědrý, že mu zaplatil část nákladů obhajoby, nějakých 40 tisíc. Nic víc. Platí přece, jak panu K. napsal jeden zvlášť škodolibý úředník ministerstva spravedlnosti, princip presumpce neviny a pokud s ním někdo nechtěl z důvodu jeho trestního stíhání spolupracovat, může ho žalovat!

Pan K. se brání u soudů, ale ty se rovněž tváří, že se jich problém netýká. Soudruh soudce Městského soudu v Praze Martin Valehrach projednává žalobu na ochranu osobnosti již víc než tři roky s takovou pílí, že zatím ani nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, a Obvodní soud pro Prahu 2 stačil zatím žalobu zamítnout pro – zjevně nedůvodnou – námitku promlčení, kterou stát vznesl.

Pan K. a jeho rodina tak prozatím žije z ruky do úst a čeká, že se stane zázrak, a české soudy mu za nedůvodné trestní stíhání přiznají náhradu. Byl bych velmi rád, kdybych mohl říct, že v jeho konečný úspěch věřím, ale byl bych neupřímný. Mám stále silnější pocit, že v tomto státě se žije dobře jen ničemům, a je nejvyšší čas změnit ve Sněmovní nápis Salus rei publicae suprema lex esto na něco pertinentnějšího. Třeba Darebáci sobě.

středa 28. prosince 2011

Procesí Řádu ozubeného kola očima českého úředníka

Extremismus je nutno potlačovat všemi prostředky a už v samotném zárodku, nebo nejraději ještě předtím, než se jeho risiko projeví.

Jak je patrné z přestupkového příkazu teplického magistrátu, i takové naprosto poklidné procesí Řádu ozubeného kola vytváří důvodnou obavu z hromadného narušení veřejného pořádku a když už se nenajde jiný paragraf, budeme účastníky pokutovat za to, že se maskovali. V čem takové jednání ohrožuje nebo porušuje zájem společnosti, aby se vůbec mohlo jednat o přestupek, a čím se procesí Řádu liší např. od karnevalového průvodu s maskami, nám nyní budou muset tepličtí úředníci vysvětlit.

A když už budou v tom vysvětlování, mohli by také doložit svou místní příslušnost, jelikož k domnělému přestupku došlo v Krupce a nikoli v Teplicích.

Jan Kysela pábí o závadovém kontextu a o svobodě projevu v USA

Že jsem k odborným kvalitám Jana Kysely dlouhodobě velmi skeptický (resp. že jej pokládám za pitomce), není novinka. Další důkaz správnosti tohoto hodnocení přinesly Lidovky, kde se tento expert blýskl následujícím výrokem: Jsou mi bližší americké doktríny, které zkoumají nejen to, kdo co říká, ale také za jakých okolností to říká, v jakém kontextu. Když pronesete rasistický výrok doma u krbu, tak to má jiný význam než třeba před synagogou.

To je samozřejmě nesmysl. První dodatek americké ústavy garantuje svobodu projevu bez ohledu na kontext; ten se zkoumá jen v zemích, kde svobodu projevu neznají, jako např. v České republice.

pátek 23. prosince 2011

Dotázat se na komunistickou minulost státního zástupce nebo soudce je přestupek

Zjistit si informace v Národním archivu, v němž je deponována lístková kartotheka bývalých členů Komunistické strany Československa, není zcela bez risika. Jeden se při tom dopustí přestupku, ani neví jak.

Tentokrát jsem sice (doufám!) unikl, ale jen o vlásek; nepochybuji, že příště budu dopaden a moje nekalé archivnické rejdy neujdou spravedlivému potrestání.

čtvrtek 22. prosince 2011

NSS k použitelnosti záznamu z kamerového systému jako důkazu

Pěkným obíčkem nás pod stromeček obdaroval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku č. j. 2 As 45/2010-68 (soudce zpravodaj Radovan Havelec) rozebral otázku použitelnosti záznamů získaných z kamerového systému při dokazování v přestupkovém řízení.

Judikát nechává stranou systémy provozované veřejnou mocí – tam jsou pravidla jiná a víceméně vyřešená – a věnuje se situaci, kdy jde o systém provozovaný soukromým subjektem.

Prvním důležitým závěrem je, že z hlediska přípustnosti záznamu je irelevantní, zda kamerový systém byl řádně ohlášen jako zpracování dat u ÚOOÚ. Podle mínění NSS, stejně jako Ústavního soudu v citovaném usnesení IV. ÚS 2425/09, dojde registrací pouze ke splnění administrativní povinnosti, a zpracování osobních údajů může být i přes absenci registrace zákonné (a vice versa).

To je podle mého názoru poměrně závažný zásah do základních práv obviněného, a nejsem si jist, zda by tento přístup bylo možno obhájit na úrovni Ústavního soudu nebo ESLP. Povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu se ZOOÚ [výslovně v § 5 odst. 1 písm. c)] totiž znamená, že každá nahrávka získaná ze systému, který registrován není, tento zákon porušuje, bez ohledu na to, že kdyby správce o registraci byl požádal, byla by mu bývala udělena. Posuzovat registrovatelnost zpracování ex post factum je dosti sporné a domnívám se, že scestné.

K tomu přistupuje čl. 10 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. A zde NSS a ÚS takto dotčenou osobu nejen neochránily, ale připustily použití nelegitimně získané nahrávky ve správním řízení proti ní. Právní posice NSS se mi proto v tomto bodě jeví jako slabá a obtížně hájitelná.

Dále se rozsudek věnuje otázce, kdy je přípustné použít v přestupkovém řízení záznam získaný v rozporu se zákonem, a dospívá k závěru, že v těchto situacích je nutno aplikovat test proporcionality. To je podle mého soudu přešlap, krok špatným směrem: nezákonně získané důkazy nelze v trestním řízení, a tedy ani v řízení přestupkovém, proti obviněnému vůbec použít. Jedinou možností je dovodit, že důkaz byl získán způsobem zákonným, přičemž je k disposici několik cest, jak toho u sporné nahrávky dosáhnout: 1. pořízení nahrávky nemusí vůbec představovat zásah do soukromí, jak bylo judikováno např. u obchodního jednání; 2. právo na ochranu osobnosti je soukromé a ochrana jeho výkonu může být odepřena, příčí-li se dobrým mravům (situace může být dost složitá, v každém případě nevím o případu, že by tento argument byl někdy s úspěchem uplatněn – náš plzeňský případ skončil bohužel smrtí žalobkyně); 3. zásah lze ospravedlnit na základě testu proporcionality, a proto není protiprávní (argument nutnou obranou nebo krajní nouzí; zde však bude záležet na druhu přestupku, a identický kamerový systém může produkovat přípustné důkazy prokazující vloupání do objektu a nepřípustné usvědčující pachatele z nesprávného parkování); 4. v některých případech lze důkaz rozdělit na intrusivní a neintrusivní část, a dokazovat např. jen polohu nebo pohyb vozidla, s rozostřeným obličejem řidiče.

Je jistě dobře, že se Nejvyšší správní soud snaží hledat odpovědi na aktuální otázky praxe, byť v tomto případě, myslím si, nebyl použitý přístup zcela šťastný.

Ještě, že už nejde natrhnout strana patnáct!

O zločinu perversní umělecké desekrace občanského průkazu jsme psali před půldruhým rokem. Případ, jak se ukázalo, byl nakonec pojat v trestněprávní rovině, a Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl nyní k závěru, že tento druh umělecké zločinnosti nepotrestá, ježto mohlo jít nejvýš o přestupek. Komunistické stereotypy mají věru tuhý kořínek…

středa 21. prosince 2011

Nálepkoví zločinci mají novou soudkyni

V případu nálepkových zločinců Michaely Dupové a Patrika Vondráka byl určen již třetí soudce. Poté, co původní soudkyně Věra Bártová odstoupila pro podjatost a nově přidělený soudce Libor Vávra byl přidělen k jinému soudu, se případu ujala Dana Šindelářová; ano, právě ta, o níž jsem se zmiňoval ve svém rozhovoru pro Antifa, soudkyně, jejíž senát neváhal odsoudit nevinného cizince jen proto, aby Česká republika nemusela vysvětlovat jeho nezákonnou vazbu. I v onom případě figurovala a čest státu zachraňovala státní zástupkyně Zdeňka Galková. Inu, dobří holubi se vracejí…

Dana Šindelářová obhajobě sdělila, že nové hlavní líčení hodlá nařídit na březen 2012, a zároveň rozhodla o vrácení kaucí za vazbu.

Nejvyšší soud omezil přístup občanů k informacím

Ve skvělém tempu, pouze dva a půl roku od podání, projednal Nejvyšší soud moje dovolání ve věci karlovarské informační exekuce (naposledy jsem o ní psal zde). Ve svém zamítavém usnesení tento soud zašel ještě dál než Krajský soud v Plzni a judikoval, že rozhodnutí nadřízeného orgánu podle § 16a odst. 6 InfZ je pouhým pokynem povinnému subjektu, a nepředstavuje vykonatelný exekuční titul ani v případě, že jsou informace, které tvoří předmět žádosti, označeny individuálně a nikoli jen identifikací žádosti. Zda argumentaci mého dovolání soudci NS pominuli záměrně nebo ji jen nepochopili, není z rozhodnutí zcela zřejmé, v každém případě nepokládali za potřebné jakkoli se s ní vypořádat.

Je to výborná zpráva pro české úředníky, protože kdyby se tento právní názor prosadil do praxe, mohli by všechny žádosti o informace prostě házet do koše. Žadatel by po uplynutí patnáctidenní lhůty podal stížnost, na jejímž základě by nadřízený orgán přikázal povinnému subjektu žádost vyřídit, avšak žadatel by si stejně nepomohl, protože ztratil možnost, jak splnění této povinnosti na povinném subjektu vynutit. Rozhodnutí nadřízeného orgánu by tak mohl využít nejvýš při výzdobě vhodných prostor svého obydlí.

Exekuci na informace jsme přitom s úspěchem vedli již několikrát, dvakrát u obce Hajany, jednou v Karlových Varech, ve Ždáru u Mnichova Hradiště a v jednom případě jsme poslali do exekuce hlavní město Prahu. Ve všech případech se tento prostředek osvědčil jako efektivní cesta, jak úřednictvo přimět k činnosti: aby ne, když na obec nařízením exekuce dopadne inhibitorium a po dobu exekuce nelze převádět obecní majetek.

Usnesení NS nemohu napadnout ústavní stížností, protože informace jsem exekučně vymohl a o nákladech, které bych měl zaplatit, zatím rozhodnuto nebylo, takže není újmy, jejíž reparaci bych mohl požadovat. Bude proto třeba hledat jiné cesty, jak tento judikát zvrátit.

pondělí 19. prosince 2011

Neonacista-pedofil zproštěn obvinění

Obvodní soud pro Prahu 8 dnes soudcem Pavlem Novákem zprostil obžaloby extremistu, jemuž při absenci jakýchkoli důkazů o vině vložili policisté mezi věci zajištěné při domovní prohlídce CD s dětskou pornografií.

Odůvodnění se opíralo o nenaplnění materiální stránky trestného činu: jeden nosič nestačí, příště budou muset policisté dodat celou sbírku pornografických nahrávek.

Státní zástupkyně se na místě odvolala (téměř jsem chtěl napsat propadla hanbou, avšak to by, bohužel, nebyla pravda).

Čtyři roky a dva měsíce? To přece nejsou žádné velké průtahy!

Prosincový Osel měsíce, prestižní cena tohoto blogu za mimořádné výkony na poli českého práva, v senátní versi, putuje k Městskému soudu v Praze, jeho senát 30 Co ve složení Jana Knotková (předsedkyně senátu, obdrží oslí uši v prodlouženém provedení), Radka Šimková a Anna Vandáková vyprodukovaly tento blábol.

Protože řízení ve třech stupních soudní soustavy trvalo pouze čtyři roky a dva měsíce, tyto inteligentní dámy dovodily, že doba řízení v daném případě nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce – tedy mne. Chtěl bych laureátky ubezpečit, že mou psychickou sféru negativně zasáhla už samotná četba jejich produktu, a měly velké štěstí, že jsem nebyl ústnímu odůvodnění přítomen, to bych je v náhlém pominutí smyslů mohl i pokousat.

Ústavní stížnost je povinností.

neděle 18. prosince 2011

V přestupkovém právu zmýlená platí

Kdy je vydáno rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení? Osmý senát Nejvyššího správního soudu (Passer-Hipšr-Mazanec) dospěl k závěru, že se tak stane až podpisem pokutového bloku pachatelem, do té doby je pokutující orgán oprávněn od řešení přestupku blokem ustoupit.

S tím příkře nesouhlasím. I ve veřejném právu se uplatňují základní principy občanského práva hmotného a je-li orgánem jednou bloková oferta vyřčena, je jí tento orgán vázán, a to i v případě, že by se mělo ukázat, že blokové řízení v dané situaci zákon nepřipouští, tak jako v judikované věci.

Proč? V ústavní rovině to vyvěrá z principu legality, tj. z povinnosti zákonného výkonu veřejné moci, a v rovině práva jednoduchého tento závěr vyplývá z vázanosti státních orgánů vlastními rozhodnutími, přičemž jako rozhodnutí v širším smyslu je třeba chápat i úkon, jehož perfekce záleží na akceptaci ze strany soukromoprávního adresáta.

Opak by znamenal, že by si mohl soud rozmyslet třeba jednou vydaný trestní příkaz.

Věřím, že toto rozhodnutí bude dalším z judikátů NSS, které u Ústavního soudu neobstojí. A úplně nejlepší, i když nerealistické, by bylo, kdyby soudce NSS konečně někdo naučil ústavní právo; podobných kopanců je v judikatuře tohoto soudu víc a víc, často, tak jako v tomto případě, dokonce i u sbírkových judikátů.

pátek 16. prosince 2011

Cena dítěte konečně v oblasti luxusních automobilů

Další malý krok pro člověka, ale velký skok pro české právo: Krajský soud v Brně samosoudcem Michalem Ryškou přiznal na relutární satisfakci za nedbalostní usmrcení dítěte každému z rodičů 1,5 milionu korun.

Podobný případ řešíme u Městského soudu v Praze. Tam jde ovšem o úmyslné usmrcení – vraždu – a dítě, v době události šestileté, žádá po vrahovi pět milionů, družka tři miliony a dvanáctiletý nevlastní syn (kterého však zavražděný po celý život vychovával) dva miliony korun. Úmysl se běžně považuje za jeden z významných faktorů pro zvýšení částky zadostiučinění, tak uvidíme, zda budeme v řízení úspěšní nebo zda jsou pražské taxy stále o řád nižší než brněnské.

Pro příště: když se nechat zavraždit, tak jedině v Brně!

Ústavní soud se zastal freislerovského pojetí práva aneb Soudce Musil opět ve formě

Že ústavní soudce Jan Musil právem patří na náš top-list, potvrzuje dnes zveřejněný nález sp. zn. III. ÚS 2974/10 ve věci trestního postihu vybodovaných řidičů, kde byl Musil soudcem zpravodajem. Nález sice nemůže být oceněn Oslem měsíce, taková jeho úroveň přece jen není, ale příležitostnou Cenu Rolanda Freislera, jíž oceňujeme soudní rozhodnutí nadřazující pociťovaný veřejný zájem nad jednoznačnou dikci zákona, by dostat mohl.

Ústavnímu soudu předestřený problém je tento: Účinností nového trestního zákoníku zanikla trestnost skutku spočívajícího v tom, že řidič, který dosáhl 12 trestných bodů, dále řídil, přestože od úřadu obdržel oznámení o dosažení limitního skore, takže po uplynutí pěti dnů od jeho doručení svého řidičského oprávnění ex lege pozbyl. To ovšem nebylo možné nově podřadit pod trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (ano, miluji tyhle nesmyslné kumulativní marginální rubriky, bravo, Pavle Šámale!) podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ/2009, protože to výslovně vyžaduje výkon činnosti, která byla pachateli rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu zakázána nebo pro niž pozbyl oprávnění. Takové rozhodnutí neexistuje, pouze oznámení o tom, že došlo k právní skutečnosti dosažení 12 bodů.

Nad tímto faktem byla vedena rozsáhlá odborná polemika, jejíž závěry nebyly jednoznačné.

V systému, kde jsou ústavními soudci osobnosti jako Musil, ovšem nesmí uniknout spravedlnosti ani jeden viník, a zákon je v případě jeho rozporu s domnělým veřejným zájmem interpretován freislerovsky: z oznámení se tak stalo rozhodnutí, jímž se řidičské oprávnění pozbývá, přičemž III. senát ÚS ignoroval fakt, že tato písemnost nemá ani základní pojmové znaky takového správního aktu – jediná povinnost, kterou její doručení zakládá, je povinnost odevzdat ve lhůtě pěti pracovních dnů řidičský průkaz, a její nesplnění není tím, za co byla stěžovatelka potrestána.

čtvrtek 15. prosince 2011

Policajti v kasinu

Příběh o tom, co se stane, když skupina elitních protiextremistických policistů zavítá do kasina, zpracovali na Primě, s využitím authentických záznamů z kamerového systému.

Hezké a poučné. Stejně jako závěr vyšetřování Inspekce ministra vnitra: k žádnému trestnému činu nedošlo, zapomeňte.

středa 14. prosince 2011

Rozhodnutí NSS v kause komunistických soudců zveřejněno

Nejvyšší správní soud rozhodl o mém sporu s Vrchním soudem v Olomouci ohledně jeho komunistických soudců. Na rozsudek upozorňujeme pouze proto, že jde o řídký případ soudního rozhodnutí, které se skládá ze záhlaví, výroku, rekapitulace a poučení: odůvodnění v něm zcela absentuje.

Pro mnohé české soudce, řekl bych, optimální varianta…

Rampula v. Zeman

Tak taková drzost se hned tak nevidí: Vlastimil Rampula, čerstvě odvolaný vrchní státní zástupce v Praze, požaduje po ministru spravedlnosti, aby podal kárnou žalobu na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana za to, že ten letos v březnu nepodepsal osobně dovolání v neprospěch obviněného, čímž způsobil, že je Nejvyšší soud odmítl jako podané neoprávněnou osobou.

Novináři, celkem podle předpokladů, do detailů problémů nevhlédli, avšak my máme k disposici rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, z něhož (a z několika dalších judikátů) je zřejmé, že dříve prevalentní praxi, kdy dovolání podávali za NSZ jeho náměstci, označil tento soud za nepřípustnou až letos v září (s dodatkem, že možné je toliko zastoupení jednorázové, delegace pravomoci je nepřípustná).

Nelze proto vinit Zemana, že by odmítnutí dovolání vědomě způsobil, a naopak se lze podivovat nad drzostí Rampuly, že takovou nehoráznost vypustí do světa. Ještě, že už je z VSZ pryč – brrr!

Kozel opět zahradníkem aneb Michal Mazel ustanoven konsultantem i v další trestní věci Lucie Šlégrové

Že je duplexní Mgr. Michal Mazel soudním znalcem dosti zvláštního druhu, informujeme na tomto blogu poměrně pravidelně. Proto, když se Okresní soud v Mostě rozhodl ustanovit ho konsultantem v další trestní kause Lucie Šlégrové (kde jde o to, že měla držet vlajku rozpuštěné Dělnické strany, tedy další nesmírně závažný ideozločin), nemohlo následovat nic jiného než námitka podjatosti.

V tomto případě je Mazlův židovský původ bez významu, avšak velmi relevantní je jeho emotivní korespondence s obhájcem L. Šlégrové. Opravdu těžko si představit, že by si člověk vyprodukovavší/iniciovavší podobný přípis mohl dále vůči obžalované nebo jejímu obhájci udržet zákonem vyžadovanou nestrannost.

Uvidíme, jakého mínění bude soud.

úterý 13. prosince 2011

Justiční expres znovu v akci

O baseballce s nápisem Na Cikány… jsme psali skoro před dvěma lety, podivujíce se, že soudy dosud nevyřešily spor o omluvu za delikt, k němuž došlo v létě 2001.

A vida, netrvalo dlouho a krátce po desátém výročí incidentu padl nový pravomocný rozsudek.

To bude radosti, z takové omluvy!

neděle 11. prosince 2011

Může být KSČM skutečně rozpuštěna?

Ministerstvo vnitra zveřejnilo na svých stránkách analysu, kterou se jeho úředníci pokoušejí přesvědčit vládu i veřejnost, že nápad rozpustit (resp. pozastavit činnost, což fakticky znamená rozpuštění s podmíněným odkladem) Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) není dobrý, a posudky čtyř odborníků, kteří, jak se dalo předpokládat s ohledem na to, že byli vybráni ministerstvem, se s jeho závěrem ztotožnili.

Tyto dokumenty nejsou bez zajímavosti, už proto, že předpokládaný vývoj politické situace v nadcházejících letech směrem k vyšší radikalisaci soupeřících sil i veřejnosti učiní otázku eliminace oposičních politických subjektů justičními (a tedy z principu nedemokratickými) prostředky tak aktuální, že by se celkem snadno mohlo jednat o vůbec nejdůležitější aspekt domácí politiky.

pátek 9. prosince 2011

Případ závadového řečnění jde do druhého kola

Počítač se jistě zapotil, než tenhle senát náhodně vybral: v kause projevu šesti představitelů Dělnické strany bude nyní rozhodovat senát Krajského soudu v Brně složený ze tří bývalých komunistů, tedy osob, které mají s persekucí disidentů a potlačováním svobody projevu největší zkušenosti.

Věra Tydlitátová ukradla pásmo

Ne tedy pásmo na měření, nýbrž přenosové, přesněji jeho šířku neboli bandwidth. A nejen to. Hned objasním:

Na svém blogu vystavila Věra Tydlitátová osm ilustračních fotografií, jednu zobrazující sochu, ostatní kathedrálu Notre Dame de Paris, pocházející ze serveru IHNED.cz, a to tak, že do tagu IMG umístila odkaz na cizí server.

Čímž, zřejmě nevědouc, čeho činí, kromě toho, že porušila autorská práva k fotografiím, ukradla serveru IHNED.cz i přenosové pásmo, neboť každý, kdo si její článek zobrazí, stahuje fotografie přímo z tohoto serveru. Prvé je protiprávní, druhé toliko neethické, ani jedno jí ovšem čest nedělá.

čtvrtek 8. prosince 2011

Lidé věří tomu, co slyší z medií, skutečnost je nezajímá

Před několika týdny jsem byl požádán, abych poskytl Konservativním listům e-mailový rozhovor na thema boje proti tzv. pravicovému extremismu, čemuž jsem rád vyhověl. Otázky kladl Dušan Stuchlík.

středa 7. prosince 2011

Závadový diskurs v Rotavě

Máme tu konečně odborné vyjádření znalce Ivo Svobody ke kause trička Hasta la vista, Antifascista/Good Night Left Side.

Bod získávají ti čtenáři, kteří odhadli, že oblečen tímto tričkem se obviněný dopustil závadového diskursu, a to konkrétně podpory neregistrovaného hnutí Národní odpor. Pro zvídavější tu mám i dokument, který na toto thema zpracovali policisté, ale marná sláva, údernost a přesvědčivost Svobodových argumentů to nemá…

Aktualisováno.

Je činnost stávkokazů vojenským cvičením?

Jak známo, vláda vyslala na Slovensko třicet armádních lékařů, kteří pomohli slovenské vládě zlomit odpor stávkujících lékařů. Formálně se tak stalo podle ustanovení čl. 43 odst. 5 písm. b) Ústavy, tedy pod fikcí vojenského cvičení. V takovém případě je povinností vlády parlament toliko neprodleně notifikovat, přičemž kterákoli komora může absolutní většinou svých členů takové rozhodnutí vetovat (odst. 6).

Nedivím se Milanu Štěchovi, že má k takovému postupu výhrady a hodlá iniciovat u Ústavního soudu kompetenční spor podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. Bohužel, zvlášť v posledních letech je ústava v této zemi chápána nikoli jako základní zákon země, ale jako challenge, překážka, kterou postačí pokud možno co nejnápaditěji obejít, na čemž svorně participuje pravice, levice i samotný Ústavní soud.

Ale můžeme být rádi, příště by také mohl být výjezd – nebo příjezd – stávkokazů traktován jako turistický zájezd, a k němu není souhlas parlamentu potřeba vůbec.

Policie v Děčíně nepochybila

Šestadvacetiletý romský mladík zemřel přirozenou smrtí, vyšetřila policie podezření na pochybení svých příslušníků při zákroku v děčínské kause.

Na celém případu mne fascinuje, že se jím vůbec nezabývala Inspekce ministra vnitra: patrně nebyl důvod, smrt zadržené osoby, stejně jako např. zastřelení spolujezdce v unikajícím automobilu, je běžnou provozní nehodou, banalitou, se kterou nemá smysl Inspekci obtěžovat. Ta má na práci důležitější věci, a jen díky její profesionalitě máme zřejmě nejméně zkorupmovanou policii na světě: tedy soudě podle toho, kolik případů policejní korupce je ročně odhaleno a vyšetřeno.

Ústavní soud se nezastal svobody projevu

Ústavní soud dnes vyhlášeným nálezem setrval na své předchozí rozhodovací praxi a zamítl i druhou ústavní stížnost ve věci transparentu Národní odpor.

Čtvrtý senát ÚS se tak přihlásil k doktrině bojující demokracie, když ústy soudce zpravodaje Miloslava Výborného uvedl: Garance základních práv nelze zaměňovat za slabost demokracie či za její neschopnost bránit se. Demokracie, která by zcela odmítla používat proti svým odpůrcům státní moc, otevřela by brány nejen anarchii, ale také totalitě.

Ano: svoboda projevu budiž, proč ne, ale nepřehánět a rozhodně ji nepřiznat těm, s nimiž nesouhlasíme.

Aktualisováno.
Nález byl zveřejněn.

Jeho obsah, jenž je fakticky manifestem bránící se demokracie (§§ 24–30), mne naplňuje děsem, zvlášť v části, kde ÚS neuvěřitelně ideologickým jazykem ztotožňuje nekonformní názory a (blíže neurčené) zlo (§ 26). Naivně jsem se domníval, že pojímat demokratický politický proces jako boj dobra se zlem je něco, co má místo na předvolebním meetingu populistů, případně militantních náboženských radikálů, leč zmýlil jsem se.

Domnívám se, že dnešní den byl velkou porážkou demokracie a českým občanům byl státní mocí odňat další významný díl jejich politických práv.

úterý 6. prosince 2011

Zločinný umělec Týc půjde do vězení

– Za co jsi tu?
– Ále, vzal jsem tchyni po hlavě pohrabáčem.
– A ty?
– Já jsem odklonil finančák na daních o třináct mega. A za to sedíš ty?
– Vyměnil jsem v Praze na semaforech pro chodce sklíčka za taková srandovní, třeba s čurajícím panáčkem.

Takový dialog může již za pár týdnů zaznít v některé české věznici, kam má nastoupit člen umělecké skupiny Ztohoven David Hons, aka Roman Týc, alias David Brudňák, odsouzený pro poškozování cizí věci, poté, co odmítl zaplatit peněžitý trest ve výši 60 000 Kč.

Věříme, že i z vězení bude umělec vydávat pravidelné tiskové zprávy, abychom nebyli o další umělecké výboje tohoto uskupení ochuzeni.

neděle 4. prosince 2011

Hasta la vista, soudnosti

Sice jsem už opravdu nechtěl psát nic o extremismu, ale o tenhle dokument se prostě musím se svými čtenáři podělit.

Jak patrno, s patřičně namotivovaným soudním znalcem (v daném případě Ivo Svobodou) se policie může pustit i do větších akcí. Nám známá hubitelka vlkodlaků, sokolovská soudkyně Dana Kordíková (Dana the Werewolf Slayer), ovšem měla v tomto případně aspoň tolik rozumu, že nevydala trestní příkaz a nařídila hlavní líčení, jež se koná dne 23. 1. 2012 od 9.45 hod. v jednací síni č. 15. Dlouho jsem ve Falknově nad Ohří nebyl, takže není vyloučeno, že si tam výlet udělám: tuhle státní zástupkyni prostě musím vidět na vlastní oči, jinak v její existenci neuvěřím!

sobota 3. prosince 2011

NSS znovu rozhodl o informacích o minulosti soudců

Ačkoli hned po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve věci seznamu komunistických soudců (komunistický) soudce NSS Petr Průcha do medií prohlásil cosi o tom, že jeho senát se bude muset zabývat tím, jak uvést – přirozeně nesprávný – názor Ústavního soudu do souladu se zákoníkem práce, nakonec ustoupil a nátlaku nadřízeného soudu se podvolil.

Aktualisováno.
K tomu zpráva ČTK.

pátek 2. prosince 2011

Vlkodlaci podporují Národní odpor

Tak to máme černé na bílém: jelikož Pavel G. měl na meatingu závadových osob oblečenu mikinu s motivem vlkodlaka, čímž usiloval o návrat IV. říše a podporoval hnutí Národní odpor, byla mu za to na návrh OSZ v Sokolově trestním příkazem uložena roční podmínka. Závadová mikina propadla státu a bude na dvoře Okresního soudu v Sokolově justiční stráží rituálně spálena.

Orgány činné v trestním řízení, nevyzbrojeny znalcem, nejsou s to ani nápis na mikině správně přečíst, natož aby si zjistily, že v jiném členském státu EU je závadový symbol registrovanou ochrannou známkou.

čtvrtek 1. prosince 2011

Nad historickými a ústavněprávními aspekty Řezníka, Pitvy a Hrobky aneb Pobuřování reloaded

(1) Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřuje
   a) proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky,
   b) proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti, nebo
   c) proti spojeneckým nebo přátelským vztahům republiky k jiným státům,
bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Poznali jste? To je on, slavný § 100 trestního zákona neboli pobuřování, miláček komunistických prokurátorů a soudců, skutková podstata tak pružná, vláčná a lepkavá, že jí šlo pojednat prakticky jakékoli jednání svobodomyslného jedince, od eseje přes politický projev po koncert závadové hudby (tehdy ještě, pravda, bez uvozovek).

Doba se změnila, lidé (a lidské typy) nikoliv, a poptávka po náhradě za pobuřování byla silná. Oblíbeným kladivem na nekonformní občany se stalo několik skutkových podstat, zčásti nových, zčásti modifikovaných totalitních.

Patrně nejoblíbenější z nich je podpora a propagace (§ 403), v novém trestním zákoníku rozšířená o projev sympathií (§ 404). Zejména projevem sympathií může být cokoli, třeba říct, že Třetí říše praktikovala promyšlenou sociální politiku nebo že Hitler stavěl dálnice. Evergreenem je popírání holokaustu (§ 405), což, jak víme, může být i požadavek na odškodnění vyhnaných sudetských Němců, a také hanobení (§ 355) a podněcování k nenávisti (§ 356). Posledního trestného činu se dopustíte třeba tím, když veřejně prohlásíte, že Romové kradou, parasitují na neromské většině a zneužívají sociální dávky. Doplňkově je využíváno i násilí proti skupině (§ 352) a šíření poplašné zprávy (§ 357) a samozřejmě výtržnictví (§ 358), které má tu výhodu, že jeho zákonné vymezení je tak volné, že zločincem-výtržníkem je potenciálně každý, kdo na veřejnosti vysloví něco, co státní orgány označí za (hrubě) neslušné.

V námi sledovaném případu závadových rapperů sáhly orgány činné v trestním řízení na jistotu a zvolily násilí proti skupině v kombinaci s podněcováním.

Na průběhu hlavního líčení mne zarazily dvě věci.

Za prvé je to akcentace principu začarovaného kruhu, neboli nerovnosti mezi pachateli extremistických zločinů. Protože Řezník, Pitva a Hrobka nejsou přece žádní náckové, nemůžeme v jejich musice hledat projevy zákonem zakázaných myšlenkových směrů; kdyby se ale např. prokázalo, že některý z nich byl členem Dělnické strany, bylo by okamžitě nad slunce jasnější, že klip je společensky nesmírně škodlivý, rasistický, xenofobní, vyzývající k násilí a vůbec způsobilý naplnit skutkovou podstatu celé řady verbálních trestných činů.

To pokládám za velké nebezpečí, protože uvykneme-li tomu, že jedni mají vyšší příděl politických práv a jiní nižší, nepotrvá dlouho a i naše vlastní práva budou relativisována podle naší vlastní politické historie: příznivec pseudopravicové strany typu ODS bude smět po libosti hovořit o Křišťálové noci nebo citovat Hitlera, protože je jasné, že to není žádný neonacista a on soudruh jen žertoval, kdežto řekne-li něco provokativního levičák, hned se začne hledat, zda náhodou necitoval některý zapadlý výrok Marxe, Lenina nebo Gottwalda, a tisíckrát běda, kdyby něco atribuovatelného vyslovil takový Vandas nebo Štěpánek!

Za druhé se u soudu téměř nehovořilo o ústavní dimensi případu. Běžnou praxí je, že na úrovni okresních soudů se o takových věcech nemluví, Ústava a Listina jsou tam téměř sprostými slovy, a když nějaké advokátské ucho zápověď přestoupí, je to pro soud jasným signálem, že jde o projev zoufalství, a indikátorem, že obhajoba je s argumenty v koncích.

Ústava a Listina však nejsou pouhým cárem papíru, ale v demokratickém právním státě musí, jak s oblibou říká ústavní soudce Pavol Holländer, prozařovat celým právním řádem – a my dodáváme, i jeho aplikací.

Jakkoli to komunistickými a raně postkomunistickými právnickými fakultami odkojeným praktikům může znít cize a snad i děsivě, Ústava s Listinou jsou přímo aplikovatelné právní předpisy. Nejde jen o samotný princip svobody slova (čl. 17 odst. 2 Listiny), ale i o další, průvodní a výkladová ustanovení, zejména čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

To v praxi znamená, že je třeba zkoumat nejen to, zda jsou souladné s ústavním řádem samotné shora vyjmenované skutkové podstaty (a u některých z nich by o tom vskutku šlo s úspěchem pochybovat), ale i zda jsou, a to v každém jednotlivém případě, naplněny podmínky pro jejich aplikaci, tzn. zda se jedná o takový skutek, u něhož je trestní stíhání opatřením v demokratické společnosti nezbytným pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 3 Listiny).

A neméně důležitý je čl. 22 Listiny, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

To je ale pravý opak toho, co české orgány činné v trestním řízení dělají: zatímco Listina expressis verbis předepisuje, chceme-li to tak nazvat, positivní diskriminaci politických stran, v praxi mají stranicky (oposičně) aktivní osoby horší postavení než občané politicky neangažovaní.

Že normy ústavního práva je nutno aplikovat přímo, roky marně vysvětloval Vojtěch Cepl st. V současné době to dělá – myslím, že díky mladým soudcům Šimíčkovi a Kühnovi – snad jen Nejvyšší správní soud, a v některých případech, ovšem s patrnou nelibostí a spíše na zapřenou, i soud Nejvyšší. U nižších soudů platí pravidlo, že od výkladu ústavního práva je tu Joštova, my jsme tu od výkladu práva podústavního: tak to bylo už od dob Rakouska-Uherska a není důvod od této praxe ustupovat. Modernistické výstřednosti typu Listina základních práv a svobod přicházejí a odcházejí, starý dobrý trestní zákoník a trestní řád zůstávají.

Závěrem: je jistě dobře, že Řezník, Pitva a Hrobka budou dál moci rappovat své zřeštěné texty a natáčet k nim místy nechutné videoklipy, ale ještě lépe by bylo, kdyby toto jejich právo bylo podloženo solidnějším fundamentem než jen shovívavě naladěným a relativně mladým soudcem. Počkejme si však na písemné odůvodnění rozsudku, o který obžaloba tím, že se nevzdala práva na odvolání, duchapřítomně požádala, třeba budeme příjemně překvapeni.

Mostecký proces s nebezpečnou extremistkou odročen

Na zítřek nařízené hlavní líčení ve věci Lid v. Lucie Šlégrová bylo odročeno na neurčito.

středa 30. listopadu 2011

Horrorcore u soudu

Přinášíme úplný zvukový záznam z hlavního líčení v kause Řezník, Pitva a Hrobka. Na odsouzení netrval nikdo, i ze zlatonosné ústní dutiny znalce Michala Mazla zazněla klíčová slova nadsázka a umění (když už ne svoboda slova), státní zástupce OSZ pro Prahu 5 Jan Vučka navrhl zproštění, čemuž soudce Petr Hovorka s poměrně přesvědčivým a zevrubným ústním odůvodněním vyhověl.

Rozsudek ve věci manželů Kolečkových potvrzen

Zničená koupelna v bytě KolečkovýchKrajský soud v Plzni dnes vyhlášeným rozsudkem potvrdil prvoinstanční rozsudek ve věci manželů Kolečkových, jimž Okresní soud v Karlových Varech přiznal na náhradě škody způsobené pronajimatelem Štefanem Orthem přibližně 400 tisíc korun s příslušenstvím.

Je to překvapivé rozhodnutí, při jednání se zdálo, že soudci jsou na straně Š. Ortha, avšak hlasování nakonec skončilo ve prospěch žalobců.

Tím mnohaletý spor manželů Kolečkových, resp. pana Oldřicha Kolečka a dědiců jeho dnes již nežijící manželky Květy, s pronajimatelem, který jim ve snaze přinutit je k vystěhování zcela zničil byt, zřejmě definitivně skončil. Mezi jeho spektakulární průvodní jevy patřila např. exekuce na město Karlovy Vary pro odpírání informací – ta však paradoxně dodnes skončena není, Nejvyšší soud totiž již půltřetího roku rozhoduje, zda exekuce byla nařízena oprávněně a kdo tedy má uhradit její náklady.

úterý 29. listopadu 2011

Kausa DSSS v. Tonya Graves

Celé by to mělo půdorys bouře ve sklenici vody, nebýt toho, že případu věnují relativně velký prostor iDnes a další media. Co přesně se ve Vimperku stalo, už asi nezjistíme, faktem je, že ve stejný den, kdy se tam konala odložená demonstrace Dělnické strany sociální spravedlnosti, došlo ke konfliktu v místní restauraci U stadionu. Jeho nespornou účastnicí byla americká zpěvačka černé pleti Tonya Graves.

Ta podle první zprávy iDnes uvedla: V té restauraci byli nějací lidé z Dělnické strany sociální spravedlnosti. Já tam byla sama a bylo to nepříjemné. Tahali mě za vlasy, plivali na mě a křičeli rasistická hesla. Tento popis víceméně potvrdil i číšník Milan Vojta, podle jehož sdělení útok vyústil v hospodskou rvačku s létajícími židlemi apod.

Druhá verse zní už střízlivěji. Útočník byl jeden, útok byl toliko verbální a po něm, s pomocí personálu a štamgastů, byl tento muž z restaurace vyhozen.

Tonyu Graves si pamatuji z poloviny 90. let, kdy krátce pracovala v bookstoru Globe, jenž se tehdy nacházel v Praze 7 nedaleko Štrossmayerova náměstí a já tam, v době ještě předinternetové, chodíval na kávu a na anglické knihy, a to – jak to říct? – jako mladou dámu dosti temperamentní a poněkud afektovanou. Domnívám se proto, že autorkou barvitější skutkové verse je právě ona, novináři iDnes pouze přesně reprodukovali to, co od ní slyšeli, a reálnější kontury dostala věc až na základě policií zjištěných skutečností.

Po právní stránce tím je affaira s největší pravděpodobností skončena: o trestný čin pomluvy se samozřejmě nejedná, o přestupek rovněž ne (nejvýš ze strany útočníka, pokud by byl nalezen a usvědčen), a případná žaloba na ochranu dobré pověsti právnické osoby ztroskotá na tom, že DSSS se nijak zvlášť dobrou pověstí pyšnit nemůže.

Aktualisováno.
Vida. Zatímco my jsme v závěrech opatrní, v Deníku Referendum mají jasno. Kritická redakční politika veškerá žádná, hlavně že je text dostatečně aktivistický.

Aktualisováno.
Policie prý vypátrala a z útoku obvinila dva muže.

Blýská se svobodě projevu na lepší časy?

Dne 7. prosince 2011 vyhlásí IV. senát Ústavního soudu nález ve věci transparentu Národní odpor, svobodný-sociální-národní. Za jeho nešení v prvomájovém průvodu v r. 2007 dostalo sedm obviněných přísné tresty, včetně nepodmíněných. Pokud Ústavní soud vyhoví, bude to znamenat zásadní obrat v judikatuře a těžkou ránu současné protiextremistické kampani.

Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jsem vloni v létě sepsal pro obviněného M. F. ústavní stížnost, v níž jsem se snažil akcentovat porušení principu předvídatelnosti práva, avšak kombinace ústavních soudců Mucha-Musil-Holländer (soudce zpravodaj) se ukázala být vražednou.

Takový normální zaměstnanec

Další rozsudek v kause heparinového vraha Petra Zelenky padl dnes v Hradci Králové. Soudkyně Věra Adámková nepřiznala pozůstalým dvou z obětí právo na relutární satisfakci. Mlamoj, který zprávu sepsal a který si plete žalobu s obžalobou, patrně nemůže být spolehlivým zdrojem pro jakoukoli seriosní analysu případu, předběžně se mi nicméně jeví, že žaloba je po právu.

Rozhodující význam zde má ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ (tj. zjednodušeně odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem) a výklad pojmu exces, který aplikaci tohoto ustanovení vylučuje. Obvykle se zkoumá, zda mezi jednáním způsobivším škodu a pracovními úkoly zaměstnance existuje místní, časová a věcná souvislost, přičemž absence kterékoli z těchto složek odpovědnost zaměstnavatele vylučuje.

Jestliže Zelenka svým obětem heparin podával jako pracovník anesthesiologicko-resuscitačního oddělení nemocnice, činil tak v pracovní době a (domněle) v rámci jejich léčby, je odpovědnost nemocnice jednoznačně dána.

Čeští soudci jsou však lidé zvláštního ražení, a tam, kde by např. americký soudce nezaváhal a postavil se na stranu poškozeného jednotlivce proti instituci, český soudce, navyklý poslušnosti, má opačnou tendenci, a pokud může, vyhoví instituci proti jednotlivci. Viz, pars pro toto, skandální rozsudek Jitky Kalfeřtové, která se neodvážila vyhovět dítěti proti jeho škole.

Obávám se, že dokud budou soudci lidé jako V. Adámková nebo J. Kalfeřtová, z České republiky právní stát nikdy nebude.

neděle 27. listopadu 2011

Vážím si lidí, kteří se neodvrátili (rozhovor s Michaelou Dupovou)

Michaela Dupová (nar. 1989) je zřejmě vůbec první politickou vězenkyní polistopadového režimu v této zemi. Do vazby se v říjnu 2009 dostala proto, že měla v Praze spolu se čtyřmi dalšími osobami vylepovat samolepky propagující hnutí Národní odpor a stránky www.odpor.org. Propuštěna byla po více než roce, v prosinci loňského roku.

Málokdo pochybuje, že skutečným důvodem jejího věznění nebylo lepení samolepek, ale její předchozí politické aktivity v rámci organisace
Resistance Women Unity (RWU) a zejména Dělnické strany, za kterou v r. 2008 kandidovala do středočeského krajského zastupitelstva.

Její proces u Obvodního soudu pro Prahu 1 dosud neskončil, stále jí, stejně jako jejím spoluobviněným, hrozí trest od tří do osmi let vězení.

S jejími názory nesouhlasím, ale pokládám za důležité, aby je směla veřejně prosazovat a šířit. Kromě toho si vážím toho, že ani po roce ve vazbě své postoje nezměnila. Je zvláštní náhodou, že ve chvíli, kdy píšu tento perex, mi hraje z facebooku
Spirituál kvintet a jeho píseň z doby normalisace Za svou pravdou stát. Nemyslel jsem si, že se dožiju doby, kdy bude tahle píseň znovu aktuální…

Bylo mi ctí požádat M. Dupovou o e-mailový rozhovor, který zveřejňuji.

sobota 26. listopadu 2011

Případ závadového rapu aneb Pozvánka do Prahy 5

…Moloko Drencrom, which would sharpen you up and make you ready for a bit of the old ultraviolence, vzpomněl jsem si na Kubricka, který měl před 40 lety v Británii srovnatelné problémy s těmi, jež zažívají tři hudebníci-rappeři, vystupující pod přezdívkami Řezník, Pitva a Hrobka. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 je totiž obžalovalo, že se svým klipem Konečný řešení dopouštějí blíže nespecifikovaného extremistického trestného činu.

Kubrick měl potíže toliko s censurou (a slavnou scenu soulože v Alexově pokojíku musel pustit proti scenáři v mnohonásobném zrychlení, jinak by film do kin nedostal), v tomto smyslu je tedy Británie přece jen o trochu civilisovanější a svobodnější.

Kdo má zájem, rapperský případ (který sleduji jen okrajově) bude v úterý 29. listopadu od 13.30 hod. v jednací síni č. 1, budova B, projednávat Obvodní soud pro Prahu 5 a není vyloučeno, že přijde i nejmenovaný soudní znalec.

Z hlediska mého odborného zájmu bude nejdůležitější, které zakázané hnutí klip propaguje; žádné se tam totiž nevyskytuje, takže buď budou OČTŘ muset sáhnout k osvědčené volbě Národní odpor, anebo přijít s thesí, že takové hnutí bylo klipem založeno. Další možností je násilí proti skupině, avšak to je podle mého soudu prokazatelné ještě obtížněji.

Aktualisováno.
Mám to! Jelikož si zpěvák podle vlastního vyjádření nechal vytetovat hákáč na bicáka, bude-li mu prokázáno, že v minulosti nosil tričko s krátkým rukávem, lze to kvalifikovat podle § 403 odst. 1, 2 TrZ/2009 ve stadiu přípravy!

Aktualisováno.
Soud I. stupně všechny tři rappery zprostil obžaloby.

V Pleteném Újezdu se dál zastupitelstvo nahrávat nesmí

Pro ty z milých čtenářů, kteří by chtěli vědět, jak se vyvíjí kausa zákazu nahrávání v Pleteném Újezdu, zde máme usnesení, jímž osmý správní senát Městského soudu v Praze (složený – jak jinak – ze dvou exkomunistů) návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, a to s odůvodněním, jehož pitomost by v méně exponovaném měsíci byla jistě poprávu odměněna prestižní cenou našeho blogu.

Přirozeně, že nelze požadovat, aby soud přiznal předběžným opatřením to, o čem má být meritorně rozhodnuto, avšak to platí pouze u žalob na plnění nebo na určení, nikoli u žalob zápůrčích, mezi něž správní žaloba proti faktickému zásahu patří. U těch je naopak tento druh předběžné ochrany přirozený a obvyklý: soud posoudí, zda žalobce brojí proti jednání, jež se prima facie jeví být protiprávním, a to žalovanému po dobu řízení zakáže.

V dané situaci to znamená, že zasedání zastupitelstva budou v Pleteném Újezdu jako zřejmě v jediné české obci probíhat bez toho, že by měli občané možnost si jejich průběh zaznamenat, a protože senát soudruha Nováka a soudružky Pipkové je u tohoto soudu nejen nejhloupější, ale také s přehledem nejlínější, další dva roky se nebude dít nic. Kasační stížnost je nepřípustná (i když z jiného důvodu, než tvrdí ti tři naivní umělci; viz usnesení NSS č. j. 1 Ans 2/2003-35) a Ústavní soud by s největší pravděpodobností odpověděl, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal dostatečně intensivním.

Jaká radost žít v zemi s dysfunkční a morálně i odborně zcela rozloženou justicí!

pátek 25. listopadu 2011

Tak tohle tedy ne!

Toto je další typicky postkomunistický (čti: kocourkovský) příběh: dopravce a policie zvažují, zda nezažalují/neobviní muže, který odřídil za namol opilého šoféra v Aši zbytek trasy, a to buď za to, že neoprávněně užil cizí věc, nebo že poté vrátil klíčky opilci, kterýžto následně autobus odvezl do garáží.

Na to, že můžete být trestně/přestupkově stíháni, jestliže si natlučete po pádu z vlastního kola, jsme si už zvykli. Že majitel neuklizeného chodníku neodpovídá za úrazy, které si na něm chodci přivodí, jak judikoval náš milý a moudrý Nejvyšší soud, na to se zvyká obtížněji, ale i to se může podařit, podobně jako že každý má právo fysicky napadnout a násilím zadržet toho, o němž se domnívá, že mu dluží pár korun (credits: Zdeněk Kühn, Nejvyšší správní soud), a že není trestným činem, když si soukromá obchodní společnost zřídí a vycvičí elektroměrné komando a když jeho členové vydírají její zákazníky.

Nyní bychom tedy měli přistoupit i na to, že když se dopravci ztříská pod obraz šofér autobusu, povinností cestujících je vyčkat jeho vystřízlivění, eventuálně zajištění náhradního kusu, a pokud už učiní tu chybu a bus v bezpečí odvezou do konečné stanice, je jejich povinností řidiči nevrátit klíčky, tak aby ten nemohl dopravcovu majetku ublížit.

Protestuji, to je v hrubém rozporu s tím, jak právo chápu já – a jak je chápáno i v demokratickém právním státě. Účelem (objektivního) práva je dosáhnout rozumného uspořádání společenských vztahů, není to absurdně vyložitelná matice pravidel bez vzájemných souvislostí a smyslu. Právní regulace je přitom až subsidiární, nastupující tehdy, když jednání vybočí z normálního společensky tolerovatelného průběhu. Muž zastoupivší šoféra se zachoval normálně a rozumně, a pokládám za nehorázné, jestliže by měl být za svůj postup jakkoli, natožpak trestněprávně, popotahován. Mám právo rád a opravdu těžko snáším, je-li takto znásilňováno.

Shodou okolností jsem byl tento týden přítomen jednání odvolacího soudu ve věci manželů Kolečkových. Senát za předsednictví komunistického soudce Alexandra Šímy činí vše pro to, aby Kolečkovým jejich bývalý pronajimatel nemusel za zničené bytové zařízení nic zaplatit, a hledá naprosto umělé důvody, jak toto své evidentně nespravedlivé rozhodnutí odůvodnit. I proto si myslím, že bývalí komunisté do justice nepatří: jsou to trvale mravně narušené osoby, které mají tendenci místo práva hledat a sofistikovaně odůvodňovat bezpráví.

Je jen na nás, co všechno a jak dlouho si necháme líbit; lhostejno zda v Aši, v Plzni nebo kdekoliv jinde.

Pozvánka do Mostu

V pátek 2. 12. 2011 ve 12.00 hod. se u mosteckého okresního soudu uskuteční odročené hlavní líčení s Lucií Šlégrovou. Přijďte, myslím, že bude legrace!

Podrobnosti najdete v tiskové zprávě.

středa 23. listopadu 2011

úterý 22. listopadu 2011

Ústavní soud znovu rozhodl o zpřístupnění informací o minulosti soudců

Ústavní soud vyhověl mé ústavní stížnosti (historicky sedmé úspěšné) a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu o tom, že soudy nemusejí poskytovat informace o komunistické minulosti svých soudců, přičemž ostře kritisoval čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu za nerespektování své závazné judikatury.

Písemné vyhotovení nálezu nemám dosud k disposici, takže se k němu nemohu blíže vyjádřit. Zde je zpráva ČTK.

Aktualisováno.
Nález, z něhož je patrné, že si Ústavní soud na adresu Nejvyššího správního soudu věru servítky nebral.

pondělí 21. listopadu 2011

Za epileptický záchvat do vazby

Další neuvěřitelný exces při rozhodování o vazbě se odehrál u Okresního soudu v Hradci Králové. Nechápu, jak je možné poslat do vazby obviněného za nedbalostní trestný čin a za situace, kdy není jasné, zda jsou vůbec dány podmínky trestní odpovědnosti.

Úlitba veřejnému mínění? Soudy, které rozhodují podle toho, co napíšou v Blesku, nepotřebujeme.

Vimperk, tak trochu jiné město aneb Úřední zvůle 2.0

Kuriosní a zcela ojedinělé rozhodnutí o zákazu shromáždění DSSS vydal Městský úřad Vimperk. Na Facebooku našel diskusní skupinu, na jejímž základě demonstraci zakázal s odůvodněním, že účel oznámeného shromáždění, spočívající v mítinku příznivců a členů strany DSSS s předsedou této strany, povede, s ohledem na shora popsané závěry správního orgánu, k výzvám k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti zejména pro národnost či sociální postavení.

Aktualisováno.
Soud podle očekávání tento výplod chorého ducha zrušil. Odůvodnění zatím k disposici není, pouze zpráva ČTK.

sobota 19. listopadu 2011

Kolik hodin má den soudního znalce aneb Zázrak v Karlových Varech

Kolik hodin má den? To může být různé: pro běžného občana má den 24 hodin, a chce-li věnovat určité práci čas vedle své pracovní doby, stěží tak může činit déle než 3–4 hodiny denně a pět dnů v týdnu.

Jinak je tomu u soudních znalců. Vezměme tento posudek, který zpracoval Michal Mazel. Zadání bylo stanoveno opatřením policie ze 14. 1. 2011, doplňující posudek byl hotov, podle data na jeho první straně, dne 22. 3. 2011, a autor posudku si za něj vyúčtoval téměř 400 tisíc korun. Předpokládáme-li, že sazba činila běžných 350 korun za hodinu, vychází nám, že na svém posudku M. Mazel strávil 1 100 hodin – a tedy, každý den, včetně víkendů, pracoval něco přes šestnáct hodin denně. Na advokacii při takovém zápřahu asi moc času nezbývalo…

Anebo další výtečník, Ivo Svoboda, zaměstanec brněnské University obrany. Ten, soudě dle čísel podle znaleckého deníku, za rok 2010 zpracoval nejméně 40 znaleckých posudků, a pokud bychom vycházeli z průměrné odměny podle pěti posudků, k nimž nám údaje poskytla policie, musel na nich odpracovat přibližně 3 800 hodin, a to, prosím pěkně, jen po odpoledních a večerech. Tento odhad nemůže být příliš směrodatný, mezi posudky mohly převažovat jednoduché a méně pracné, avšak rozhodně je takové množství indikátorem, že i zde mohlo docházet k nepravostem.

Hodnoceno střízlivě, oba pánové jsou podezřelí z trestného činu podvodu a z toho, že se na účet státního rozpočtu každoročně obohacují za neoprávněně účtované hodiny o částky v řádu stovek tisíc korun. Představa, že by policie své korunní znalce za to začala stíhat, je sice komická, ale když nic jiného, pro obhajobu to bude další silný argument, proč požadovat vyloučení těchto znalců: nebo si myslíte, že soudní znalec může být nestranný vůči policii, která mu dlouhodobě umožňuje podvádět a krást veřejné prostředky?

úterý 15. listopadu 2011

Odměny znalců jsou astronomické

Útvar pro odhalování organisovaného zločinu mi dnes zaslal odpověď na žádost o informace ohledně odměn protiextremistických znalců ve dvou případech, jimiž se zabývám. Výsledek je šokující. Jednak v příjemném smyslu, že policie tyto informace, které odpírá i obhájcům, poskytla bez jakýchkoli obstrukcí a v podrobné formě, jednak tím, jaký je jejich obsah.

Vyplývá z něj, že vyúčtované částky svou výší zcela překročily naše očekávání a vzhledem k obsahu posudků, z nichž většina vznikla methodou copy&paste, jsou fakticky úplatkem za požadovaný výsledek znaleckého zkoumání.

K jednotlivým položkám v policejním seznamu (posudky J. Janky ponechávám stranou; ač i v jeho případě jsou odměny abnormálně vysoké, šlo o získávání dat ze zajištěných počítačů, telefonů a datových nosičů):
  • Michal Mazel, odborné vyjádření č. 4/2010, odměna 3 000 Kč: Text nemám k disposici. Rozsah 15 stran.
  • Ivo Svoboda, znalecký posudek č. 16/ZP/2010, odměna 54 250 Kč: Rozsah 98 stran (z toho vlastní text znalce pouze 40 stran, což vesměs platí i o všech dalších posudcích tohoto znalce), copy&paste na thema závadový diskurs.
  • Ivo Svoboda, znalecký posudek č. 23/ZP/2010, odměna 15 050 Kč: Rozsah 47 stran, copy&paste na thema závadový diskurs.
  • Ivo Svoboda, znalecký posudek č. 35/ZP/2010, odměna 4 900 Kč: Text nemám k disposici.
  • Ivo Svoboda, znalecký posudek č. 40/ZP/2011, odměna 59 300 Kč: Rozsah 170 stran, copy&paste na thema závadový diskurs.
  • Vysoká škola Karlovy Vary, znalecký posudek č. 50/P-2010 (14. 12. 2010), odměna 66 930 Kč: Autory posudku jsou Zdeněk Zbořil a Michal Mazel jako oponent, rozsah 74 stran, obsahem je dokazování závadovosti předložených písňových textů.
  • Vysoká škola Karlovy Vary, znalecký posudek č. 50/P-2010 (9. 5. 2011; správně má být 22. 3. 2011), odměna 394 451 Kč: Autory posudku jsou Michal Mazel a Jan Chmelík jako oponent, rozsah 502 stran (velkou část ale tvoří obrázky); obsahem je dokazování, že závadové jsou i obaly, booklety hudebních CD atp.
  • Universita obrany, znalecký posudek č. 22/ZP/2009, neúčtováno: Autorem posudku je Ivo Svoboda, rozsah 122 stran, copy&paste na thema závadový diskurs. Znalecký posudek nebyl účtován zřejmě proto, že Universita obrany není ke znalecké činnosti v tomto oboru oprávněna.
  • Ivo Svoboda, znalecký posudek č. 16/ZP/2010, odměna 34 310 Kč: Text nemám k disposici, zato mám posudky tohoto znalce č. 08/ZP/2010, 09/ZP/2010 a 24/ZP/2010, k nimž mi policie výši odměny nesdělila; je možné (byť ne příliš pravděpodobné), že dosud nebyly vyúčtovány. Podle rozsahu posudků půjde však i v těchto případech v součtu o statisícové částky. Poněkud zaráží, že za znalecký posudek se stejným číslem si I. Svoboda nechal zaplatit ve dvou řízeních, pokaždé jinou částku; ale to je už jen kosmetický detail.
Z uvedeného přehledu je tedy zjevné, že být znalcem v oboru politického extremismu je v této zemi hotový zlatý důl. Za jednu sepsanou (či spíše zkopírovanou) stranu znaleckého textu je policie ochotna zaplatit více než tisíc korun, přičemž kvalitu práce nikdo nikdy neověří: důležitý je pouze předem daný závěr, že všechny předložené předměty, texty písní, symboly apod. jsou závadné, protože propagují neonacismus.

Skutečně si ještě někdo může myslet, že tito znalci jsou nestranní a nezávislí, jak vyžaduje zákon?

Aktualisováno.

sobota 12. listopadu 2011

10+10

Právě před deseti lety jsem se začal vážněji věnovat právu. Dodnes nevím, zda šlo o dobrou investici, ale s určitostí mohu říci, že jsem za tu dobu prodělal terminální ztrátu ilusí o české povaze, české historii a českém smyslu pro spravedlnost. Snad jsem byl v té době prostě jen mlád a nezkušen, nevím…

Nechci se pouštět do obecnějších úvah, naopak bych se s čtenáři rád rozdělil o dojmy výsostně subjektivní, o seznam deseti soudců, které jsem za tu dobu potkal a které pokládám za nejlepší, a také ovšem o deset nejhorších. Opakuji: je to nerepresentativní, ryze subjektivní výběr, s nímž nesouhlasit je nejen čtenářovým právem, ale takřka povinností. Pořadí ve skupinách je nahodilé, nejde tedy o žebříček v pravém slova smyslu. Větší pozornost věnuji soudcům ze správních, osobnostních a trestních senátů než např. z obchodních, protože tam bývá rozhodování více automatisované, strojovější, a osobnost soudců se nemá příležitost ukázat (a když, tak v tom špatném).

středa 9. listopadu 2011

Ius buserandi obnoveno

Stává se to už podzimní tradicí: vloni touto dobou odstoupil Ústavní soud od svého příliš odvážného názoru ve věci prohlídek jiných prostor než bytů (psali jsme o tom zde), letos se rozhodl zrevidovat svůj názor ohledně namátkových finančních kontrol. Ty v r. 2008 prohlásil za protiústavní (článek na Slepecké holi; na Iuridictu), avšak poté, co Šimíčkův senát Nejvyššího správního soudu odmítl ve své rozhodovací praxi tento nález respektovat (ano, správná poznámka, žáku Nováku, ten člověk je víc ministerským úředníkem než soudcem, a o soudcovské nezávislosti možná někde četl), sešli se soudci ÚS znovu v plenu a svůj prohřešek nedostatku loyality vůči vládě odčinili.

Finanční úředníci tak mohou znovu neomezeně buserovat poplatníky, zvlášť drobné živnostníky, kteří, jak známo, svou nepoctivostí při daňových odvodech způsobují státnímu rozpočtu ty největší rány.

Podle rozložení disentů (v době, kdy píši tento post, zatím nepublikovaných) se zdá, že rozhodování plena bylo opět politické, právní argumentace prosté, jak o tom nedávno v rozhovoru pro Tomáše Němečka hovořil Pavel Rychetský.

Pozvánka k Ústavnímu soudu

V úterý 22. listopadu vyhlásí Ústavní soud nález ve věci mé opakované ústavní stížnosti týkající se informací o komunistické minulosti soudců. Soudce zpravodaj je Miloslav Výborný. Bohužel, mám tou dobou jiné soudní jednání, takže se vyhlášení nemohu zúčastnit, ale komunistickým soudcům NSS Průchovi a Vlašínovi, jejichž rozsudek byl Ústavním soudem přezkoumáván, slibuji, že na ně budu celý ten den myslet.

úterý 8. listopadu 2011

Fiala-gate

Začíná to býti jaksi cyklické: určitý, nepředvídatelný den je Ing. Jiří Fiala zadržen a transportován do vazby, eventuálně do výkonu trestu, kde stráví několik měsíců, poté se zjistí, že je nevinen a je propuštěn, načež o svých zážitcích natočí videozáznam, nějakou dobu pobude na svobodě, kde spáchá další zločin, a vše se opakuje od začátku, jen o level výš.

Společnou vlastností jeho trestných činů je, že je prakticky nelze popsat konvenčním jazykem trestního práva: příkladmo tato akce u Městského soudu v Praze. Člověk od trestního rozsudku právem očekává, že se dozví, jak pachatel někoho usmrtil, oloupil, znásilnil nebo něco ukradl, případně zpronevěřil, a ne, že se postavil s transparentem před soudní síň, vzal spis a vyskočil z okna soudu, nebo napsal soudci neslušný dopis.

Když dvojmo, tak dvojmo!

Komukoli, kdo byl ve styku se soudy prostřednictvím e-mailu nebo datové schránky, se určitě stalo, že byl vyzván, aby svoje elektronické podání doplnil v požadovaném počtu stejnopisů. Obvykle jsem reagoval přípisem, v němž jsem inteligenci osoby takovou výzvu sestavivší porovnal s mentální kapacitou prvoka, s nelichotivým resumé a infaustní prognosou. A byl pokoj, zvlášť od doby, kdy pro zvláště nedůvtipné soudní úřednictvo novelisovalo ministerstvo v tomto smyslu vnitřní a kancelářský řád.

Proto jsem byl lehce zaskočen, když mi včera do datové schránky přišlo vyjádření ministerstva vnitra ve dvou identických kopiích (věcně o něm píši na vedlejším blogu). Z přiloženého protokolu bylo přitom zřejmé, že dva identické dokumenty zaslal soudu sám žalovaný, ministerstvo vnitra.

Klíčí ve mně strašlivé podezření, že zatímco prosté pozemšťany nechávají orgány veřejné moci jejich ilusím, mezi sebou si elektronické dokumenty posílají tak, jak byly roky zvyklé, tedy dvojmo, trojmo, čtyřikrát, pětkrát nebo vícekrát, podle toho, kolikrát k tomu byly druhou stranou vyzvány.

Je-li tomu skutečně tak, této zemi asi už není pomoci.

sobota 5. listopadu 2011

Osel měsíce udělen výjimečně ve tvaru tykadel

Tykadla mimozemšťana místo tradičních oslích uší obdrží laureátká listopadové ceny Osel měsíce, udělované tímto blogem za mimořádné počiny na poli práva. Stala se jí soudkyně Okresního soudu v Berouně Marcela Součková za usnesení, jímž zastavila řízení o žalobě, protože naznala, že není možné, aby ministerstvo spravedlnosti na výzvu k náhradě újmy v šestiměsíční lhůtě nijak nereagovalo: Ohledně tvrzení žalobce, že svůj nárok uplatnil u žalovaného, kterého vyzval k náhradě vzniklé újmy, avšak ten nereagoval, soud konstatuje, že považuje za zcela vyloučené, aby Ministerstvo spravedlnosti na podání, které mu bylo řádně doručeno – nereagovalo, tímto podáním se nezabývalo a nerozhodlo o něm. Soud se domnívá, že podání žalobce – výzva k náhradě, zřejmě žalovanému vůbec nebylo doručeno… Samozřejmě bylo, pouze ministerstvo jaksi nestihlo odpovědět v zákonné lhůtě.

Nejít o dámu, musel bych napsat, že soudce je neuvěřitelný idiot, takto laureátce toliko poblahopřeji k zaslouženému ocenění a popřeju jí ještě mnoho podobně inteligentních vnuknutí.

pátek 4. listopadu 2011

Ústavní soud k arbitrabilitě spotřebitelských sporů

Ještě dýchají, ale konec se zdá být neodvratný. Kdo? Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách a podvodné arbitrážní soudy, o nichž čtenáři mých blogů vědí, že jsou horší než trpaslíci (a než soudní exekutoři), protože místo spravedlnosti přinášejí svým obětem předem určený výsledek sporu a nemožnost brojit proti jeho nespravedlivosti soudní cestou.

Svůj článek jsem sepsal přesně před půltřetím rokem, a judikatura od té doby ušla velký kus cesty, nikoli, pravda, prosté odboček, slepých ramen a bifurkací. Další ránu zasadil rozhodčím doložkám ve spotřebitelských smlouvách Ústavní soud, jehož II. senát sice nevyslovil naplno, že král je nahý, tedy že celý tuzemský rozhodčí průmysl je, jak by řekli ctění brněnští kolegové, jedná velká fligna, avšak zpřísnil podmínky pro platnost rozhodčí doložky tak, že České podvodnické budou muset stávající praxi podstatnou měrou revidovat, nechtějí-li o svůj miliardový business přijít.

Ústavní soud vyšel ze Směrnice Rady 93/13/EHS a na jejím základě dovodil celou řadu omezení, jimiž je platnost arbitrážní klausule podmíněna, judikuje při tom, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.

Protože kýžená věta Rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě ve prospěch jiného než zákonem zřízeného stálého rozhodčího soudu je vždy neplatná zatím nepadla, bude to znamenat, že nové rozhodčí doložky opustí praxi vagních odkazů na seznamy rozhodců a zavedou institut odvolacího rozhodčího tribunálu – který bude přirozeně stejně (systémově) zkorumpovaný jako rozhodce prvního stupně – avšak stávající doložky budou o poznání lépe zneplatnitelné a zisky arbitrážních podvodníků a známých firem Sokola, Brože, Kunáška, Choděry a dalších přece jen o trochu poklesnou.

Není to ovšem velké vítězství, uvědomíme-li si, že v typickém případě bude rozhodčí nález vzešlý z vadného řízení soudem stejně uznán za platný exekuční titul, aniž by se postižení spotřebitelé dozvěděli, že by arbitráž mohli napadnout: pro obecné soudy je totiž daleko jednodušší exekuci nařídit než složitě zkoumat a odůvodňovat, proč konkrétní rozhodčí doložka nemůže ve světle nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 obstát jako platná.

Takže: trocha odborného vzrušení, trocha hodnotné právní argumentace, ale praktický význam nálezu pro spotřebitele prozatím rovný vlnce způsobené vážkou na dokonale rovné hladině rybníka Puškvorce. Na skutečnou revoluci si budeme muset ještě chvíli počkat; doufejme, že ne příliš dlouho.

čtvrtek 3. listopadu 2011

Jiří Fiala propuštěn z výkonu trestu

Podle informací zveřejněných na serveru K213 měl být dnes Ing. Jiří Fiala propuštěn z výkonu trestu. Vězněn byl více než půl roku, z důvodů, které se prima facie nejeví dostatečnými.

Podrobnosti a komentář připravujeme.

Policie: Odměny protiextremistických znalců jsou tajné

O případu závadového zpěvu, v němž policie stíhá od června 2009 organisátory přibližně desítky koncertů, jsme informovali poměrně obšírně od počátku. V současné době policie uzavřela spis (má cca 17 tisíc stran) a obvinění a jejich obhájci se s ním seznamují.

Jak čtenáři tohoto blogu vědí, v České republice není korunou důkazů doznání, nýbrž znalecký posudek, a znalecké posudky o stovkách stran, spolu s překlady cizojazyčných písňových textů, tvoří základ spisu. Když se však obhajoba dotázala policejního orgánu, kolik bylo jednotlivým znalcům (mezi nimiž jsou i nám dobře známí Ivo Závadový Diskurs Svoboda a Michal Kontext Mazel) na znalečném vyplaceno, dozvěděla se, že tyto informace jsou tajné.

Proč? Zřejmě proto, aby se obhájcům nebohých, téměř zdarma z lásky ke své vládě pracujících znalců nezželelo a nezačali jim vyplácet ze svého palmáre rentu!

Aktualisováno.
Žádost o informace podle InfZ.

neděle 30. října 2011

Zdravý rozum na procházce aneb Konec vlkodlaků v Čechách

Jak známo, přirozenou vlastností represe verbální kriminality je její samovolné rozšiřování. Je-li jeden den trestným hajlovat a nosit svastiku, za n+1 dnů bude trestné se vysmrkat.

Názorným příkladem je toto sdělení podezření; závadová část oděvu je vyobrazena zde.

Demokracie a svoboda pláčou v koutku, radost – a snadný výdělek – mají z tohoto vývoje jen soudní znalci třídy Mazel.

pátek 28. října 2011

Je to pro vaše vlastní dobro, ničemové! aneb Havířov vynalézavý

Jak informovala ČTK, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí havířovského magistrátu, jímž bylo zakázáno plánované dnešní shromáždění DSSS, a to s odůvodněním, že by, zjednodušeně řečeno, vzhledem k náladě ve společnosti mohli jeho účastníci dojít fysické úhony. Rozsudek není – nepochopitelně – vystaven na úřední desce, je tam zatím pouze jeho zkrácené znění, v němž schází odůvodnění.

Havířovské rozhodnutí je skandální: o to, aby účastníkům demonstrace nevznikla v důsledku výkonu jejich ústavních práv újma, se má starat policie, v demokracii je vyloučeno taková shromáždění zakazovat: ostatně samotná svoboda shromažďování má největší význam právě tehdy, když o něco jde a když lidé vyjdou do ulic, aby se pokusili něco konkrétního prosadit nebo dát najevo, že něco nejsou dál ochotni snášet. Že se to ne každému bude líbit, už jaksi patří k věci, to je nutné risiko podnikání.

Země, kde se smí demonstrovat jen tehdy, kdy je to podle mínění úředníků zcela bezpečné, nemá s demokracií nic společného.

Aktualisováno.
Úplný rozsudek.

čtvrtek 27. října 2011

Michal Mazel požaduje odstranění námitky podjatosti

Prostřednictvím svého zmocněnce, advokáta Pavla Uhla, se soudní znalec Michal Mazel domáhá odstranění odůvodnění námitky podjatosti. Tomu však, z pochopitelných důvodů, vyhovět nemohu.

Aktualisováno.
Pro úplnost zveřejňujeme i výzvu Michala Mazla obhájci Lucie Šlégrové. Má osm stran, z nichž významná část je věnována polemice s faktem, že při norimberských procesech nepůsobili židovští soudci a prokurátoři.

úterý 25. října 2011

Nějaký levý věci aneb Fair play v českém sportu

Todle je aspoň poctivej blázinec, libuje si pacientka Helena Růžičková v nesmrtelné sceně z Dívky na koštěti. Podobné pocity musí mít každý, kdo sleduje peripetie kolem případu olomoucké fotbalové korupce. Prvně jsme o ní psali letos v červnu, pozastavujíce se nad tím, že orgán soukroprávního subjektu-spolku nemíní čekat na rozsudek a hodlá vynést svůj disciplinární verdikt bez ohledu na něj.

Od té doby se v případu událo několik věcí: nejprve byla Olomouc svazovou disciplinárkou potrestána ztrátou devíti bodů a akteři korupční affairy dostali dlouholeté zákazy činnosti. Klub se neodvolal, avšak učinil tak jeden z potrestaných, brankář Petr Drobisz, a protože ve fotbale patrně neznají zásadu zákazu reformace in peius, odvolací orgán rozhodnutí v celém rozsahu zrušil, s odůvodněním, že jeden ze členů disciplinárky poskytoval Olomouci své právní služby a byl tudíž podjatý.

Poté padlo nové rozhodnutí, identické s předchozím. Proti němu se už nikdo neodvolal.

A teď soud I. stupně rozhodl, že obvinění jsou nevinní a zprostil je obžaloby.

No řekněte sami, není tzv. vrcholový sport v téhle zemi kouzelný?

pondělí 24. října 2011

Ústavní soud neposkytl ochranu ve věci promlčování nároků za průtahy

Těšil jsem se tedy předčasně: Ústavní soud, v senátu se soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou, odmítl mou ústavní stížnost ve věci absurdního výkladu stavění promlčecí doby v případě náhrady za nemajetkovou újmu podle OdpŠk.

Zatímco v jiných produktech III. senátu Ústavního soudu býváme svědky argumentace zcela mimoběžné, případně absentní, zde se Ústavní soud o argumentaci pokusil. Souhlasit s jeho závěry přesto nemohu: zní-li ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen, vyvozuji z toho, že předtím nelze nejen žalobě vyhovět, ale nelze ji ani podat. Jednoznačná dikce tohoto ustanovení (může domáhat) jiný výklad prostě neumožňuje. Mám za to, že jsem měl na soudce zpravodaje smůlu, cca polovina soudců Ústavního soudu by mou námitku shledala důvodnou a svérázný výklad obecných soudů by neobstál.

Za velmi sporný pokládám i závěr, že o nárocích z průtahů u určitého soudu může rozhodovat ten samý soud. To je tisící a prvá variace na českého soudce-supermana, který umí nestranně posoudit i svou vlastní kausu – vždyť je přece dokonale nestranný, přímo z Ústavy! Praxe je samozřejmě diametrálně jiná…

Stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva již několik let u vědomí potěmkinského charakteru této instituce nepodávám, ale je možné, že v tomto případě učiním výjimku.

čtvrtek 20. října 2011

Karlovarské dluhopisy

Vše nasvědčuje tomu, že se schyluje k soudnímu sporu o zaplacení karlovarských dluhopisů z r. 1924. Výsledek predikovat těžko: jestliže byl poslední úkon, který lze interpretovat jako uznání dluhu, učiněn v 80. letech, mohla by uspět námitka promlčení, avšak záleží na tom, co přesně bylo obsahem tehdejší dohody.

Je pozoruhodné, jak se Československo pokoušelo zbavovat svých závazků legislativní (nebo quasilegislativní) cestou. Nejprve Benešovým dekretem č. 95/1945 Sb. zavázalo zahraniční majitele všech československých cenných papírů registrovat a deponovat je v dvou- až tříměsíční lhůtě na československé ambasádě, a to pod sankcí konfiskace. To je samo o sobě značně neobvyklé opatření, normálně se má za to, že povinnosti majitele dluhopisu jsou založeny v době jejich emise a nelze je, nota bene ze strany emitenta, tímto způsobem sub poena rozšiřovat; tento druh nepravé retroaktivity může stěží obstát jako fairový.

Druhým kolem pak byla měnová reforma v r. 1953, jíž byly pohledávky a závazky z těchto cenných papírů bez náhrady zrušeny [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 41/1953 Sb.].

Sami komunisté ovšem tyto předpisy ve vztahu k zahraničním majitelům cenných papírů neaplikovali, jsouce si dobře vědomi, že by v případě soudního sporu u jiného než vlastního soudu nedopadli dobře (naopak postkomunističtí Kalouskovi úředníci, v řízení o náhradě za znárodněný koncern Baťa, s tím nemají nejmenší problém – ale to by bylo zase na jiné povídání).

Nezbývá než popřát České republice, aby ve sporu o staré karlovarské dluhopisy prohrála, protože dluhy se prostě v civilisovaném světě platí, a s tím, kdo se ze svého dluhu snaží nejrůznějšími kličkami vymluvit, je právem nakládáno jako s podvodníkem, zcela bez ohledu na to, jde-li o jednotlivce nebo o stát.

úterý 18. října 2011

Úřad pro ochranu osobních údajů řádí v Liberci aneb Osel měsíce října udělen

V 70. letech vysílala televise velmi oblíbený maďarský animovaný seriál o rodině Smolíkových. Zápletkou episod bylo, že v současnosti žijící, zcela průměrná rodinka dostane od potomka ze 30. století darem určitý přístroj, vymoženost budoucí technologie, nad kterým zprvu jásá, ale posléze se ukáže, že s ním neumí pořádně zacházet, takže zařízení nadělá víc škody než užitku.

Autoři seriálu nemohli vědět nic o postkomunismu, ale jeho podstatu vystihli naprosto přesně: společnost odvyklá demokracii zachází s jejími přístroji úplně stejně jako Smolíkovi, a po prvotní euforii se dostavuje vystřízlivění a poznání, že se demokratické instituce jaksi zvrhly a obrátily proti společnosti, které měly sloužit.

Pěkným příkladem jsou exekutoři, o kterých zde často píšeme, avšak zdaleka nejsou jediní: v postkomunismu nefunguje v podstatě nic tak, jak by mělo, a všechno dostává jaksi jiný obsah než v tradičních demokratických zemích.

Příkladem může být i Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), instituce, jejímž účelem by mělo být chránit občany před zásahy do soukromí ze strany velkých korporací a státu, ale která v postkomunistické mutaci naopak chrání stát a jeho establishment před občany, působí protidemokraticky a prokorupčně.

Pěkný kousek se Úřadu povedl v Liberci, kde v rámci tažení proti záznamům z jednání obecních zastupitelstev zahájil správní řízení s občanským sdružením, a to způsobem, který nemá daleko k tomu, jak se svými poddanými jednali komunističtí úředníci. Nevím, snad to bude tím, že místo právníka za Úřad vystupuje veterinář, uvyklý jednat spíš s dobytkem než se základními právy obdařenými stranami správních řízení.

Když pomineme fakt, že kontrolovaný spolek není majitelem domény, kde byly záznamy zveřejněny (zjistíš si to na adrese nic.cz, Úřade!), a v době jejich pořízení ještě ani nevznikl (najdeš tady!), zaráží arogance, s níž úředník stanoví jako místo jednání sídlo občanského sdružení, aniž by se zajímal o to, zda tam vůbec má přístup, a požádá o předložení celé řady evidentně zbytečných, a částečně zřejmě i neexistujících, dokumentů.

A jako dodatek, v průvodním e-mailu, spolku sdělí, že protože jde o kontrolu, účastník nemá právo nahlížet do správního spisu (ano, to je u českých byrokratických nabobů už tradice).

Nemohu jinak než ocenit za toto dílo MVDr. Františka Bartoše čestným titulem Osel měsíce, spojeným s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, přičemž nezastírám, že tento případ patří mezi ty, kdy takové ocenění vnímám jako poněkud nespravedlivé – k oslům.

Aktualisováno.

Authentická zpráva o průběhu kontroly:

Posilam zpravu o stredecni kontrole v Liberci. Zadna nenastala, nebot se panu kontrolorovi, rizenemu primo panem veterinarem, nepodarilo identifkovat neexistujici kancelar obcanskeho sdruzeni, kde by mohl neco zkontrolovat. Pry odmitl vratnici, recepci i navrhovane pohostinstvi a snazil se 30 minut sehnat jednaci mistnost na radnici, kde mu ale nikdo nerozumel nebo nebyl schopen nic rict. Pan Baxa si s sebou vzal pravni pomoc, ktere se nepodarilo z pana kontrolora vyrazit ani pouceni o pravech, nahledl do spisu, do ktereho predtim nebylo mozne nahlizet, pan kontrolor videl vsude kolem sebe prestupky v oblasti osobnich udaju (prestupkem podle nej zrejme byla i pritomnost pravni pomoci) a nakonec mrzute odjel zpatky do Prahy s tim, ze napise mail. K tomu si celou dobu stezoval, ze je urad pretizeny a nestiha.

Dlouho jsem o podobne svejkovsky ladenem urednim vykonu neslysel a zaroven se mi jevi, ze se libereckym podarilo kompletne skodnou odblokovat, za coz jim patri velka pochvala. Na druhou stranu se mi zda, ze vzhledem k mentalnim schopnostem techto velikanu prava a vzhledem k tomu, ze rozkaz zrejme znel - provest kontrolu stuj co stuj, se da predpokladat, ze se pokusi si znovu zajistit jednaci mistnost, do ktere predvolaji cleny na kontrolu, coz by mohlo nakonec dopadnout jeste absurdneji.

pondělí 17. října 2011

Exekutor triumphans

Když jsem v listopadu 2008 napsal na svůj, tehdy ještě novotou zářící, blog článek o exekutorech, netušil jsem, že ani po třech letech se situace prakticky nezmění. Momentálně se připravuje další, asi tak pětistá třicátá šestá novela ExŘ, jíž má být exekutorům zakázáno sepisovat exekutorské zápisy s přímou vykonatelností, aniž by existovala vyhlídka na zlepšení.

Na vině jsou samozřejmě i autoři původního ExŘ, kteří, ač varováni slovenským příkladem, zopakovali všechny tamní chyby a k nim ještě přidali některé originální, české. Viníky již nikdo nedostihne, ti své schopnosti dávno uplatňují na jiných, neméně lukrativních působištích.

Ano, dluhy se musejí platit; drobná potíž je v tom, že působení exekutorů vedlo jen k tomu, že místo spokojených věřitelů a plačících dlužníků tu máme plačící věřitele, ožebračené dlužníky a bohaté, spokojené exekutory.

Co tedy s exekutory, jejichž řádění se po deseti letech v akci stalo vážným celospolečenským problémem? Řešení je v koncepčním přístupu, který dosud chybí.

Především by bylo dobré konečně si uvědomit, že exekutor, nyní strašný země pán, je sice podnikatel, ale zároveň je orgánem státu, a jako takový musí mít odpovídající předpoklady a nad sebou odpovídající dohled. Takže: okamžitě zbavit funkce všechny exekutory, kteří nesplňují podmínky lustračního zákona, a stejně přísné podmínky stanovit i pro zaměstnance exekutorů. Dát ministerstvu pravomoc pozastavit výkon exekuční činnosti kárně obviněným, nikoli pouze trestně stíhaným exekutorům, jak je tomu v současné době. Zrušit exekutorskou samosprávu, stejně je k ničemu, a nahradit ji státním dohledem. Pro soudy zakotvit v zákoně pevné lhůty, v nichž musí být o oposičních a impugnačních návrzích rozhodnuto. Doplnit paragrafy upravující přípustné způsoby vedení exekuce v závislosti na výši pohledávky a efektivitě zpeněžení postižené majetkové hodnoty, včetně odpovědnost za škodu; tou striktně zavázat stát, náhradu po exekutorovi vymáhat regresně. Přinutit exekutory zveřejňovat dražby jednak v místě sídla, jednak centrálně, a kontrolovat dodržování zákona např. formou ghost shoppingu. Zrušit současnou nevyhovující úpravu kárného řízení s exekutory a nahradit ho správním řízením vedeným ministerstvem; sankce by měly být přísné, a postihovat by měly i osoby, které pro exekutora pracují – typickou sankcí za porušení zákona ke škodě povinného by mělo být zbavení exekutorského úřadu na pět let.

Buďme realisty. Nic z toho se nestane, ministerstvo připraví jen další, pětistou třicátou sedmou novelu, a exekutoři spolu se splátkovými společnostmi budou dál pracovat na tom, aby se Česká republika podobala ještě víc rozvojové zemi, banánové republice bez banánů.

úterý 11. října 2011

Verba volans mimo zákon

Jsou žaloby, nad kterými se rozum v rozpacích zastavuje: příkladmo tato autorskoprávní na neoprávněné užití sloganu A co děti? Mají si kde hrát? v předvolební kampani Strany zelených.

Dle stejné – šílené – logiky bude muset zaplatit každý, kdo nazve některou méně sofistikovanou osobu ženského pohlaví ochechulí negramotnou scenaristovi onoho starého ruského filmu, kde byla tato apelace, pokud je mi známo, užita prvně (přičemž je otázka, zda nejde o pouhou licenci autorů dubbingu).

Bezpečné jsou pouze slogany, k nimž majetková autorská práva zanikla, a tak mi nezbyde než nazvat žalobce Ladislava Vostárka pěkným prevítem a hajslíkem, neboť tyto nadávky – identického původního významu – se, pokud vím, používají již nejméně od 19. století.

pondělí 10. října 2011

Námitka podjatosti

Takto Lucie Šlégrová odůvodnila svou námitku podjatosti znalce Michala Mazla.

pátek 7. října 2011

Brno (opět) průkopníkem

Brno. Město, jež investovalo 12 milionů korun do orloje, který ukazuje čas tak přehledným způsobem, že k jeho zjištění byl vydán zvláštní návod, je proslulým inovátorem i na poli práva. Po nedávném, naštěstí pod stolem skončivším, návrhu brněnských krajských zastupitelů, aby byl InfZ upraven tak, že (mj.) sám povinný subjekt posoudí, zda žádost o informace není šikanosní, se místní konšelé pustili do nemilovaných potížistů, ekoteroristů a vůbec příliš dotěrných občanů.

Nárok na městské dotace mají mít napříště jen ty subjekty, které s městem nebo jeho příspěvkovými organisacemi nevedou žádný soudní spor.

Že je takové pravidlo v rozporu s ústavními principy rovnosti a práva na přístup k soudu, pochopí patrně i děti základní školou povinné; otázkou ovšem je, zda to pochopí brněnské soudy, jejichž soudci slynou inveterátní tupostí (ovšemže až na čestné výjimky, jako např. Michal Ryška!).

Lid v. Lucie Šlégrová, den první

Že se tady bude konat politický proces, musel poznat každý, kdo včera do Mostu přijel: soudní budova obklopená uniformovanou policií, uvnitř na každém rohu policista v civilu, justiční stráž v počtu několikanásobně vyšším, než normálně – a než by bylo objektivně potřeba. I soudkyně byla pro svůj úkol pečlivě vybrána: Bohumila Huňáčková, rutinérka, a – jak jinak – bývalá členka KSČ. Právě ona je tou poslední překážkou, kterou musí obžaloba překonat, aby splnila zadání. Soudkyně je viditelně nervosní, ví, co se od ní čeká, a nechce se jí do toho.

Nejprve velmi krátce vypovídá obžalovaná, takto nebezpečná pravicová extremistka Lucie Šlégrová, ani ne dvaadvacetiletá dívka, která stanula před soudem za loňský politický projev, v němž se přihlásila k národnímu socialismu. Jako naschvál, ten samý den jsou noviny plné článků o tom, že stranu s národně-socialistickým programem i názvem hodlá založit expremier Paroubek. Vysvětlit, proč jeden může to, co druhý nesmí, bude zjevně nesnadné, resp. ve skutečné demokracii nemožné.

Následují krátké výpovědi policistů a po nich promítání videozáznamu, na kterém je závadový projev zachycen. Pak předstupuje sám Velký inkvisitor, soudní znalec Michal Mazel: už od pohledu floutek, člověk bez jakýchkoli morálních zábran nebo hodnotového ukotvení. Nájemný lhář: kdo mu zaplatí, ten má pravdu.

Když se snaží vysvětlit shora nastíněný paradox dvojího metru, přítomní stěží potlačují úsměv. Protože obžalovaná mluví v projevu na dvou místech o vyvolených, říká znalec, je jasné, že má na mysli vyvolený národ, Židy, z čehož plyne, že hovoří-li o národním socialismu, má na mysli nacismus. Trapnost: přečte-li si text projevu kdokoli nezaujatý, musí uznat, že o Židech tu prima facie řeč není, spíš o establishmentu jako takovém.

Obhajoba je ovšem dobře připravena, a přes odpor soudkyně, která ví, že bez znalce a jeho quasiodborného zhodnocení projevu Lucii neudělá, se M. Mazla podaří přimět k přiznání, že jediným zadavatelem jeho posudků je policie; což ovšem znamená, že je podjatý, protože podle judikatury Ústavního soudu znalec podávající posudek nesmí být ekonomicky závislý na straně řízení.

Znalec je, řečeno kulantně, jednodušší intelektuální konstituce, a není obtížné přimět ho, aby vysvětlil svou theorii závadového kontextu. Bez většího nátlaku přiznává, že ve skutečnosti není závadný obsah řečeného, ale osoba řečníka. Kdyby to samé řekl někdo jiný, nezávadový, o trestný čin by se nejednalo. Přítomní se smějí, soudkyně na chvíli ztrácí sebekontrolu a křičí, že nechá vyklidit jednací síň.

A to je prozatím vše, hlavní líčení je odročeno na začátek prosince.

Poučení? Banální a stále opakované: svoboda je nedělitelná. Jestliže dopustíme, že dnes Lucii Šlégrovou odsoudí za to, že řekla národní socialismus, zítra může stanout před soudem za své názory kdokoli z nás. Demokracie je jen jedna, režim, kde má jiný příděl občanských práv konformista a jiný radikál, demokratický není a nikdy být nemůže.

Aktualisováno.
Úplný zvukový záznam výslechu znalce (ostatní části hlavního líčení nejsou zajímavé).

úterý 4. října 2011

Lze si nahrát zasedání obecního zastupitelstva? Ne, říká policie

Αβδηρα, Schilda, Gotham, Kocourkov, to jsou názvy – fiktivních nebo skutečných – obcí, jež se staly literárním synonymem hlouposti. Na podobné postavení se nyní zdá kandidovat i středočeský Pletený Újezd, o němž a o jehož vpravdě jedinečném starostovi jsme na tomto blogu již dvakrát referovali ([1], [2]).

Ono mythické místo bylo minulý týden svědkem dalšího skandálu, když starosta zakázal – nám dobře známému – občanu Martinu K. pořídit si zvukovou nahrávku jednání obecního zastupitelstva. Případ poté řešila unhošťská policie. Ta dala za pravdu starostovi a občana s diktafonem vykázala. Ten se ovšem nemíní vzdát, a podává správní žalobu proti faktickému zásahu; na tahu je Městský soud v Praze, který musí v prvním kole rozhodnout o návrhu předběžného opatření.

O případu budeme na tomto místě informovat.

sobota 1. října 2011

Ministerstvo zeměkoule aneb Osel měsíce září udělen

Už se zdálo, že ani v září Osla měsíce, prestižní cenu tohoto blogu za mimořádný přínos na poli práva, nebudeme moci udělit, ale na poslední chvíli se blýskla rozkladová komise ministerstva financí tímto brilantním rozhodnutím.

Vyplývá z něj, že český úředník má právo uložit ediční povinnost komukoli, včetně cizinců, aniž by si dělal starosti s nějakými omezeními danými personální působností svého úřadu. Ve svém rozkladu jsem ministerstvu doporučil, aby navrhlo vyhlásit Spojeným státům válku; až bude území Oklahomy dobyto a ustavena na něm česká okupační správa, bude na místě odvolatelku k čemukoli pod hrozbou pokuty vyzývat (asociace s filmem The Mouse That Roared jsou skutečně jen náhodné).

Mimochodem, kdyby ministerstvo o listinu požádalo zdvořile a ne s jemností vlastní pravomocí obdařenému postkomunistickému buranovi, dostalo by se mu stejně zdvořilé informace, že odvolatelka ji vůbec v držení nemá.

K ocenění blahopřejeme. Serie oslích uší ve tvaru paragrafu čeká na převzetí v redakci blogu.

čtvrtek 29. září 2011

Závadový projev

Zveřejňujeme v plném znění závadový projev Lucie Šlégrové, za který extremistka stane příští týden před soudem a ve kterém soudní znalec Michal Mazel von Edelstadt neomylně identifikoval podporu německého nacionálního socialismu (text převzat ze serveru DSSS Sever):

středa 28. září 2011

Setkání s justičním vrahem

Včerejšek byl pro mne dnem dvou premier.

Jednak jsem poprvé v životě spatřil skutečného justičního vraha, soudkyni Okresního soudu v Trutnově Marcelu Horváthovou, osobně odpovědnou za smrt disidenta Pavla Wonky. Těžko predikovat, zda někdy dojde i na ni a stát jí poskytne dotované ubytování v ženské věznici (lůžko po Ludmile Brožové-Polednové je jistě dosud volné), spíše se to jeví nepravděpodobným. Státní orgány Wonkův případ prošetřily a žádné pochybení neshledaly: Wonka se o svou smrt zasloužil sám. Kdyby nerebeloval a vzorně kolaboroval s režimem tak jako ti, kdo ho soudili – a kteří dosud soudí – mohl přežít a užívat dnes s námi výdobytků naší křehké demokracie, stejně jako jich užívá soudkyně Horváthová.

Za druhé jsem prvně spatřil v akci advokátský talár, ono roucho, které podle názoru Ústavního soudu zhmotňuje všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit. Talár vyrobený monopolním dodavatelem (a prodávaný advokátům za monopolistickou cenu) je vyloženě nevkusný, vypadá jako ledabyle ušitá pláštěnka, a jediným důvodem, proč byla jeho povinnost znovu zavedena, byla nejspíš skutečně jen potřeba funkcionářů České advokátní komory přijít si snadno k penězům bokem ve formě provise za výběr dodavatele.

Pozoroval jsem rovněž jeho nositelku, u vědomí vznešených slov Ústavního soudu, že maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné. To se, bohužel, nedostavilo, ale neztrácím naději a věřím, že advokáta, který svým vystupováním tuto věštbu naplní, někdy potkám.