DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 29. října 2010

Toho zločince si sundejte!

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/08 zrušil Ústavní soud s odloženou účinností ke 30. 6. 2011 ustanovení § 76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, jímž byla disciplinární rozhodnutí vydávaná Vězeňskou službou vyňata z možnosti soudního přezkumu.

Jak ve svém disentu celkem trefně poznamenává Jiří Nykodým, neexistuje záruka, že připuštěním soudního přezkumu se něco na postavení vězňů změní. Na druhou stranu, jestliže budou vězeňské orgány čelit risiku, že jejich rozhodnutí se dostane k soudu, jistých excesů se přece jen budou mít tendenci vyvarovat.

Pro ilustraci, jakých přestupků se také může vězeň v české věznici dopustit, cituji ze šest let starého rozhodnutí ve věci Ing. Lumíra Šimečka (který se tehdy do vězení dostal za to, že veřejně kritisoval justici za postup v kause Vladimíra Hučína):
Odsouzený Lumír Šimeček, […], se dne 2. 6. 2004 v 10,15 hodin na senátní místnosti budovy G v průběhu přijímací komise Věznice Pardubice choval drze a nerespektoval pokyny vedoucí OVT Mgr. Prachařové. Odsouzený byl vyzván, aby slušně odpovídal na to, k čemu je dotazován. Neustále ji však přerušoval a odmítal odpovědět na kladené otázky. Po umožnění sednout si na židli si na tuto lehl a nerespektoval žádné další pokyny vedoucí OVT. Při odchodu z místnosti se podíval na obraz prezidenta republiky a vykřikl: Toho zločince si sundejte! Při projednávání výše uvedeného kázeňského přestupku se jmenovaný odsouzený odmítl jakýmkoli způsobem k uvedeným skutečnostem vyjádřit.
Poznamenávám, že poslední věta je skutečně míněna jako součást popisu deliktu, nikoli jako informace o procesu jeho projednání.

středa 27. října 2010

Proces H po 60 letech aneb Podobnost čistě náhodná

Pane obžalovaný, kdo jsou podle vás skuteční hrdinové druhé světové války? ptá se s přísným výrazem státní zástupkyně OSZ pro Prahu 1 Zdeňka Galková vazbou polepšeného Richarda Langa, jednoho z aktérů samolepkové kausy. Obžalovaný blekotá, mlží, na správnou odpověď ale přijít nemůže; jeho názory jsou dosud závadné, náprava nebyla dovršena, a bude proto třeba poskytnout mu další výchovu ve vězení.

Podobně se ptali v padesátých letech obviněných v procesu se skupinou Milady Horákové; i u nich bylo třeba prokázat, že mají záporný poměr ke komunistické diktatuře, k tzv. lidově-demokratickému zřízení, a jako její odpůrce je poté poslat na dlouhá léta do vězení, ne-li přímo na šibenici.

Ptám se: nebylo by na místě ihned s omluvou osvobodit vězněnou prokurátorku Brožovou-Polednovou? Mám vtíravý pocit, že se nedopustila ničeho horšího, než co právě páchají státní zástupkyně Galková a soudkyně Bártová.

Zvukový záznam z hlavního líčení je zde: 1, 2, 3.

sobota 23. října 2010

Chvála složitosti aneb Ještě jednou k nákladům na poskytnutí informací

Nemoha se dost dobře odchýlit od námi již zde kriticky glosovaného rozhodnutí zvláštního senátu, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl o sporu mezi druhým a šestým senátem NSS ve věci žaloby proti výši nákladů podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Skutečně se nedomnívám, že soudci NSS jsou organisovanou skupinou imbecilů, naopak jsem přesvědčen, že jsou to v osobním styku vesměs milí a vzdělaní lidé, kteří se snaží rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; přiznávám ale, že některé jejich kolektivní výstupy jest mi obtížno vyložit, aniž bych připustil shora zmíněnou hypothesu.

Předchozím odmítavým usnesením jsme se tu již zabývali, pouze tedy doplním, že samotný jeho výrok vychází z nesprávného závěru, že předmět správní a civilní žaloby byl odlišný. Přirozeně nebyl, petit civilní žaloby pouze respektoval ustanovení § 250j OSŘ, jež nedovoluje žádat zrušení správního rozhodnutí, nýbrž toliko jeho (potenciálně jen částečné) nahrazení rozsudkem soudu. Vážně se mi nechce věřit, že by si nikdo ze členů zvláštního senátu toto ustanovení OSŘ nepřečetl, resp. přečetl-li, nepoložil si otázku, jak že tedy měl žalobce své žádání formulovat, aby jeho žaloba mohla být civilním soudem v režimu páté části OSŘ projednána.

Podle NSS není oznámení o výši nákladů, které povinný subjekt (PS) po žadateli chce, správním rozhodnutím.

Položme si otázku, čím tedy tento přípis je. Zbývá jediné řešení, totiž že je to civilistická oferta, avšak oferta dosti zvláštního druhu: není výsledkem vyjednávání mezi PS a žadatelem, PS ji nemůže dodatečně změnit a pokud ji žadatel neakceptuje, nemůže se u soudu s úspěchem domáhat nahrazení projevu vůle, nýbrž toliko zrušení rozhodnutí o neposkytnutí informací, přičemž platné právo nedává vodítko, jak v takovém případě postupovat dál, tj. zda je snad PS povinen informace vydat bezplatně anebo zda smí žadateli zaslat novou ofertu na nižší částku.

Domnívám se, že tento přístup vede tam, kde autoři InfZ nikdy nechtěli být, ani před novelou ani po ní: zatímco před novelou mohl PS vymáhat po žadatelích náklady za informace u soudu – a to ve striktním civilním režimu – nyní může žadateli, jehož žádosti nechce vyhovět, stanovit jakkoli vysokou sumu, a když správní soud rozhodnutí o neposkytnutí informací zruší, nic mu nemůže zabránit v nových obstrukcích.

Zvláštní kapitolou je, že toto nerozhodnutí je podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. d) InfZ přezkoumatelné nadřízeným orgánem. Ke správnímu soudu tudíž neputuje návrh na zrušení oferty, nýbrž na přezkum právě tohoto rozhodnutí o stížnosti (jež ovšem, podle logiky zvláštních soudců, rovněž není správním rozhodnutím).

To, co jsem, stejně jako druhý senát NSS, navrhoval před čtyřmi lety ve své správní žalobě, k těmto nesmyslným důsledkům vést nemůže: oznámení o nákladech je rozhodnutím, proti němuž lze brojit stížností, a rozhodnutí o této stížnosti lze přezkoumat ve správním soudnictví. Vše je jednoduché, regulární, hladké a procesně dokonale funkční, tedy takové, jaké u českých soudů věci zásadně být nemohou.

úterý 19. října 2010

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 39/08

Na Jiném právu publikoval David Kosař rozbor nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 39/08, týkajícího se novely zákona o soudech a soudcích. Nález má mimořádně významný dopad jak do organisace justice, tak do vymezení ústavních dimensí soudcovské nezávislosti.

pátek 15. října 2010

Urazil jsem Helenu Vondráčkovou

Mělo se tak stát dvěma dílčími skutky, a to výrokem o její cti (či spíše absenci této), který jsem pronesl dne 21. 6. 2010 v Hořovicích jako zmocněnec přestupkově obviněného Jana Šinágla, a dále tím, že jsem tomuto delikventovi o dva dny později umožnil zveřejnění svého [není zřejmé, zda jeho nebo mého, ale to lze vzhledem ke kontextu věci pokládat za víceméně irelevantní] lživého a nactiutrhačného vyjádření na stránkách www.sinagl.cz.

Děkuji, zasmál jsem se, předvolání odkládám, k žádné přestupkové komisi do Hořovic samozřejmě nepojedu.

Počínání Heleny Vondráčkové ve mně budí dojem, že místo s právníkem by tato jemná dáma měla své problémy příležitostně konsultovat spíše s psychiatrem, jenž by ji s nimi citlivě odkázal do míst, která jsou pro ně patřičná.

Aktualisováno.
Moje reakce.

středa 13. října 2010

Hora porodila myš aneb Zvláštní senát v akci

Po více než roční nečinnosti rozhodl zvláštní Mazancův kompetenční senát ve věci mého sporu s ministerstvem zemědělství o výši úhrady za poskytnutí informací podle InfZ, a to tak, že kompetenční žalobu Obvodního soudu pro Prahu 2 usnesením č. j. Konf 115/2009-34 odmítl a dovodil, že neposkytne-li povinný subjekt z důvodu neuhrazení požadované sumy informace, může se dotčený žadatel bránit správní žalobou, kdežto proti nesprávně stanovené výši musí brojit žalobou o vydání bezdůvodného obohacení u civilního soudu.

Podle zmíněných šesti expertů je tedy – meritorně naprosto identický – spor o to, za jakou částku budou poskytnuty informace, třeba řešit buď ve správním nebo v civilním soudnictví, podle toho, zda žadatel výzvě podle § 17 odst. 3 InfZ vyhověl čili nic.

Pokusím se potlačit nutkání zpestřit jazyk svého blogpostu několika jadrnými, do Brna směřovanými výrazy, a abych nebyl iudex in causa sua, neudělím za tento intelektuální výkon ani žádnou z prestižních cen tohoto blogu (a že bych tak subjektivně nejraději učinil i s oháňkou!), a uvedu toliko, že proponované řešení sice vede k cíli, avšak je v příkrém rozporu s právní logikou věci: vztah mezi žadatelem o informace a povinným subjektem je veřejnoprávní povahy, neboť oznámení podle § 17 odst. 3 InfZ, jež je materiálně bezesporu rozhodnutím, má všechny znaky vrchnostenského právního aktu; žadatel není vůči povinnému subjektu v rovnoprávném postavení a rozhodnutí o nákladech je pro něj závazné. Volnost má toliko v tom, zda se mu podřídí a požadovanou částku zaplatí, anebo podá proti rozhodnutí o odložení žádosti pro nezaplacení žalobu – jež by měla být podle závěrů zvláštního senátu žalobou správní – případně zda na poskytnutí informací resignuje.

Neblahý dopad má brněnská logika (či spíše její absence) i do procesu. Pokud totiž žadatel podá žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a uspěje pouze částečně, promítne se to i do rozhodnutí o nákladech řízení. Možnost, aby mu byla přiznána celá náhrada (§ 142 odst. 3 OSŘ), je z hlediska soudu toliko fakultativní a podmíněná tím, že soud rozhodoval podle svého uvážení, což s ohledem na konkrétní okolnosti může a nemusí být relevantní.

Opravdu nevím, zda za této situace mám ve sporu, který trvá už tři a půl roku, vůbec pokračovat… Děkuji ti, velmi zvláštní senáte, skláněje se před tvou nekonečnou moudrostí!

úterý 12. října 2010

Vítejme zloděje chlebem a solí!

O docela neuvěřitelném rozsudku informovaly České noviny: majitel sběrny, do níž se vloupala skupina mladých lidí, použil proti jejich odjíždějícímu vozidlu střelnou zbraň-brokovnici, čímž jedné z těchto osob, mladé dívce, způsobil těžkou újmu na zdraví – ztrátu zraku. U soudu se prý postřelená hájila tím, že se krádeže neúčastnila – no, patrně tam jen byla venčit pejska! Vrchní soud za to nyní obviněného odsoudil na šest let do vězení. (Zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu se mi, bohužel, nepodařilo zatím v nedodělku vytvořeném tamními předstírači webového programování vyhledat je zde.)

Takové rozsudky připomínají nejhorší dobu české postkomunistické justice, která např. dlouho odmítala přiznat jednání v nutné obraně osobě, která použije střelnou zbraň proti přistiženému pachateli vloupání v době, kdy tento již s kořistí prchá.

Liberálnější úprava legitimního použití zbraně by byla nanejvýš žádoucí: je sice smutné, co se slečně stalo, ale tento následek se mi jeví být v nápadné souvislosti s jejím předchozím protiprávním jednáním. Zlodějům se prostě určité nepříjemnosti stávají – už od nepaměti.

Aktualisováno.

pondělí 11. října 2010

Je jednoinstanční kárné řízení souladné s ústavou?

Čerstvě publikovaným plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/09 zamítl Ústavní soud návrh Nejvyššího správního soudu brojící proti jednoinstančnosti kárných řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Proti majoritnímu votu disentovalo celkem šest ústavních soudců, Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jiří Nykodým a Michaela Židlická.

Odhlédneme-li od příslovečné mírnosti specialisovaných smíšených senátů, které o kárných žalobách nově rozhodují, je podle mého mínění nutno přisvědčit spíše disentu než většině.

Jakkoli je prima facie lichý poukaz na ustanovení čl. 2 sedmého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, protože zde v prvém stupni rozhoduje nejvyšší soud, nutnost poskytnout kárně obviněnému prostor k odvolací argumentaci lze dovodit z toho, že kárný senát není, podobně jako trestní soud, návrhem kárného žalobce vázán, a už vůbec není vázán jeho odůvodněním.

Přes kontradiktorní prvky kárného řízení se proto může stát, že kárné rozhodnutí bude stát na právních argumentech, jež součástí procesního diskursu nebyly, např. proto, že je obžaloba nepokládala za významné. Obviněný se tak dostává do situace, že svou potenciálně silnou protiargumentaci nemůže v řízení vůbec uplatnit.

Je zajímavé, že v případě daleko méně významných sankcí, než jaké přicházejí v úvahu u kárně obviněných, u pořádkových pokut ukládaných krajskými nebo vrchními soudy, Ústavní soud právo na odvolací přezkum dovodil, u kárných řízení však nebyl schopen, minimálně pokud jde o majoritní votum, na tomto principu setrvat.

Válka Čechů s Moravany

Curiouser and curiouser, řekla by Alenka, sledujíc dění okolo připravovaného stěhování chauvinistického velekýče s názvem Slovanská epopej z Moravského Krumlova do hlavního města. Nám ostatním nezbývá než se na účet moravských patriotů, kteří se rozhodli ubránit umělecké dílo před nájezdy mocichtivých Pražanů i s jejich úřady a soudy, obstojně bavit.

Z hlediska práva se v každém případě ukázala velká, dosud netušená lacuna legis: správní úřad je sice jak soudním rozhodnutím, tak zrušovacím rozhodnutím nadřízeného úřadu vázán, avšak rozhodne-li znovu v rozporu s nimi, je jeho rozhodnutí platné a závazné a nelze se domáhat vyslovení jeho nicotnosti, jež by umožňovala dotčené osobě rozhodnutí a limine ignorovat. Představa ozbrojené potyčky mezi krumlovskými městskými strážníky a státní policií, dosud zmiňovaná jen v humoristické rovině, se tak stává reálnou a právně relevantní alternativou dalšího dění.

Na podobný případ jsem narazil, když jsem vloni vymáhal informace od karlovarského stavebního úřadu. Ten opakovaně, pětkrát po sobě, rozhodl v rozporu s právním názorem krajského úřadu, a mně kromě očí pro pláč nezbývalo než se znovu a znovu odvolávat: podnět, aby jednání povinného subjektu nechal krajský úřad posoudit sub specie ustanovení trestního zákona o trestných činech úředních činitelů, tento odmítl. Že věci došly do spektakulární exekuční koncovky, způsobilo jenom to, že úřad nakonec udělal chybu a stal se nečinným; nebýt toho, tak pokud jsem neumřel, bezvýsledně se odvolávám dodnes.

Kdo asi udělá podobnou osudovou chybu ve sporu Čechů s moravskými patrioty v Krumlově?

úterý 5. října 2010

Vítkov

Dnes by měl u ostravského krajského soudu skončit proces s vítkovskými žháři, čtveřicí mužů, kteří se dopustili jednoho z nejzávažnějších rasově motivovaných útoků v historii České republiky, za což nyní čelí obžalobě z pokusu o vraždu.

To mne poněkud zaráží, protože jejich skutek lze zcela zřejmě podřadit speciálnímu ustanovení § 179 TrZ/1961; to stanoví, že trestného činu obecného ohrožení se dopustí ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání (obecné nebezpečí). A dále, že dopustí-li se pachatel takového činu jako člen organisované skupiny, což byl patrně vítkovský případ, hrozí mu od osmi do patnácti let vězení.

O vraždu (ve stadiu pokusu) by mohlo jít pouze tehdy, kdyby primárním účelem útoku bylo určitou osobu nebo osoby usmrtit, a žhářství bylo toliko prostředkem, jak tohoto účelu dosáhnout. To se ale podle všeho nejeví být odpovídající domněnkou, třebaže na druhé straně není asi na místě uvěřit obhajobě žhářů, že přítomnost lidí v domě vůbec neočekávali.

Ačkoli postrádám detailní informace z trestního spisu, mám za to, že přiměřený by byl trest v polovině příslušné sazby, tedy podle závažnosti účasti jednotlivých aktérů na útoku od deseti do třinácti let vězení: přitěžuje jim zvlášť zavrženíhodná pohnutka a to, že způsobili újmu osobě mladší 15 let. Vzhledem k tomu, že podmínečně propuštěni by mohli být až po dvou třetinách trestu, byl by to trest zcela odpovídající vysokému stupni nebezpečnosti jejich jednání.

Jestliže vítkovští žháři dostanou ty tresty, které navrhuje státní zástupkyně (vulgo žalobkyně) Bilíková, bude to důkazem, že zákony v této zemi platí jen naoko a je-li na tom politický zájem, musí jít respekt k právu i nezávislost soudů stranou. A propos, neříkal něco podobného jistý vysoce postavený justiční mafián?

pondělí 4. října 2010

Ubohá Česká republika!

Zajímalo by mne, zda existuje – kromě České republiky – ještě jiná země, kde si stát u ústavního soudu stěžuje, byla porušena jeho lidská práva, a ústavní soud takové stížnosti vyhoví.

Poněkud mi to připomíná postup Ministerstva financí, které v červenci letošního roku přibralo do řízení o stanovení náhrady za znárodnění koncernu Baťa jako poškozenou Českou republiku (jednající, jak jinak, Ministerstvem financí). Člověk by takový stát, který sám sobě ubližuje, téměř politoval…