Právo tvoříme my, soudci NSS!

Cenou Rolanda Freislera, pokud by se taková udělovala, by měl být vyznamenám sedmý senát Nejvyššího správního soudu za rozsudek č. j. 7 As 40/2010-85. Jde o podobný problém (a stejný okruh žalobců), o němž jsme zde již referovali, totiž o extremně extensivní výklad zákona o sdružování občanů v neprospěch občana.

Výteční mužové (a jedna žena) z NSS nyní dovodili, že název občanského sdružení musí nejen odpovídat zákonným kriteriím stanoveným v § 6 odst. 4 SdrZ, ale nesmí být rovněž klamavý. Proponovaný název občanského sdružení dozajista klamavý je, potíž je v tom, že zákon na podobný případ – vyjma zcela specifického zákazu z důvodu možné zaměnitelnosti – nepamatuje a aktivistický počin soudců NSS se tudíž děje mimo mantinely platného práva, na poli práva přirozeného, a mimo doménu logické odůvodnitelnosti, tedy tam, kde se lze opřít právě jen o freislerovské zdravé cítění českého národa, eventuálně o zájem dělnické třídy povýšený na zákon.

Ptám se: Je vůbec potřeba zákonů, když naši soudci na ně při svém rozhodování takto frapantně kašlou?

A další věc: nesmí-li být název občanského sdružení klamavý, nebudou muset přípravné výbory napříště prokazovat, že První zahrádkářský spolek Břečťan je v obci Jedlová pod Smrkem opravdu první, nebude Veslařská jednota Kajak muset pravidelně předkládat ministerstvu notářsky ověřený seznam sportovních výsledků, aby se vyhnula podezření z klamavosti svého názvu, a nebude chrámový sbor Podbrdský Slavík muset z téhož důvodu chodit před budovu ministerstva odzpívat svůj repertoár, čímž od sebe na několik dalších měsíců odvrátí možné rekriminace, že chce bdělý státní orgán a s ním i veřejnost oklamat?

Nezbývá než doufat, že justiční komsomolce z Moravského náměstí, než napáchají další škody, vrátí k přízemnímu chápání práva a k respektu k zákonům Ústavní soud.

Nad dvěma rozhodnutími Nejvyššího správního soudu

1. Není banka jako banka

Rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, č. j. 7 As 51/2010-63, NSS zamítl kasační stížnost přípravného výboru občanského sdružení NEW CENTRALBANK-ING o. s., jemuž ministerstvo vnitra odmítlo registraci s odůvodněním, že spolek – jehož cílem má být mimo jiné provádění osvětové činnosti týkající se úlohy a role centrálního bankovnictví v západoevropské a angloamerické ekonomice – se svým názvem pokouší vyvolat dojem, že je držitelem bankovní licence.

Nevím, co je skutečným úmyslem tohoto spolku, nicméně odůvodnění rozsudku mne v žádném případě nepřesvědčilo. Podle § 3 odst. 1 zákona o bankách smí slovo banka nebo spořitelna, jeho překlady nebo slova od nich odvozená užívat v obchodní firmě pouze právnická osoba, které byla udělena licence, pokud není zřejmé ze souvislosti, v níž se slovo banka nebo spořitelna používá, že tato osoba se nezabývá činností uvedenou v § 1 odst. 1 zákona o bankách. Posledně uváděná hypothesa byla podle mého názoru zcela zřejmě naplněna, protože občanské sdružení nemůže vůbec podnikat a nemůže se tedy licenovanou činností zabývat: pokud by tak snad činilo, jednalo by a limine protiprávně. V principu jde o stejnou situaci, jako kdyby ministerstvo nepovolilo registraci řekněme První soukromé bance DNA nebo Podnikatelské databance.

Přístup NSS nemohu proto hodnotit jinak než jako přehnaně pečovatelský a v demokratické společnosti stěží přijatelný.

2. Kdy je podáno prostřednictvím DS?

Usnesení ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79, řeší otázku, kterým dnem je prostřednictvím datové schránky učiněno podání adresované orgánu veřejné moci, a odpovídá na ni, že dnem, kdy je datová zpráva dodána do datové schránky adresáta.

Omyl: tak jako odesilatel nemůže ovlivnit, kdy se příslušný úředník do systému datových schránek přihlásí (a způsobí tak doručení dodaných zpráv), což rozhodnutí správně reflektuje, nemůže ovlivnit ani to, kdy provozovatel ISDS odeslanou zprávu adresátu dodá. Podáno je tudíž dnem, kdy je zpráva prostřednictvím ISDS odeslána. Argumentace NSS je tupým formalismem (typickým příkladem, jak to kdosi pertinentně nazval na Jiném právu, české školy formálněprávní) a nemůže sub specie ústavněprávních garancí obstát.

V tomto případě se ovšem konečný verdikt od Ústavního soudu nedozvíme, protože podáno bylo tak jako tak opožděně: SŘS totiž stanoví lhůtu pro podání kasační stížností dvoutýdenní a nikoli, jak je všude jinde v procesních předpisech obvyklé, patnáctidenní. A kterýpak že legislativní myslitel je autorem tohoto vpravdě kolosálně pitomého nápadu? No přece Michal Mazanec!

Nad novelou soudního řádu správního

Na cestu z vlády do sněmovny se v nejbližší době vydá první rozsáhlejší novela soudního řádu správního, a to bez jakékoli zaznamenáníhodné kritiky ze strany odborné veřejnosti.

Osobně mám za to, že ne všechny navrhované změny jsou účelné a promyšlené.

Předně se ne zcela uváženě mění místní příslušnost krajských soudů, která bude nadále určována správním obvodem úřadu, který ve věci rozhodoval v I. stupni. To sice ulehčí Městskému soudu v Praze, jenž nápad správních žalob dlouhodobě nezvládá, avšak povede to k situaci, kdy rozhodnutí téhož odvolacího orgánu budou nově přezkoumávána různými soudy, což bude nutně resultovat v nejednotnost judikatury a ve schizofrenní situaci, kdy identické správní rozhodnutí bude buď zrušeno nebo potvrzeno v závislosti na tom, kterému soudu se dostane na stůl. Sjednocovat judikaturu bude až Nejvyšší správní soud. Nebylo by jednodušší a systémově čistší prostě jen zvýšit počet správních soudců Městského soudu v Praze, jestliže jsou opravdu tak přetíženi (čemuž nevěřím, spíš mám dlouhodobě pocit, že je tento soud jen velmi špatně spravován)?

Dále se rozšiřují možnosti u žalob proti faktickému zásahu orgánu veřejné moci. Tyto žaloby mohou navíc nově požadovat i pouhé vyslovení, že zásah byl nezákonný. To je reakcí na praktickou nemožnost domoci se podle stávající úpravy a judikatury vyhovujícího výroku, a změna by měla pomoci i těm, kteří hodlají uplatnit nárok v řízení podle ZOŠ. Bylo by ovšem na místě vyřešit s tím související závažný problém SŘS, totiž absentující úpravu pro žaloby, které nejsou výslovně upraveny ve zvláštní části zákona: sám jsem jednu takovou inominátní žalobu psal, pro obecního zastupitele, který se od svého starosty nemohl domoci informací o správě obce.

Důležitou změnou je, že mezi přednostně projednávanými žalobami se ocitají i žaloby proti průtahům a proti faktickému zásahu; ano, jestliže dosud trvalo projednání typické žaloby na průtahy několikanásobně déle než samotné řízení, ve kterém byly průtahy naříkány, bylo to jaksi chucpe.

Dále se mění procedura pro podání kasační stížnosti, kterou bude stěžovatel podávat přímo Nejvyššímu správnímu soudu, a tento soud bude sám i doručovat svá rozhodnutí. To je ovšem hloupost non plus ultra, na rozdíl od dovolacího řízení nebývá s postoupením kasační stížnosti NSS v praxi problém a řízení se takto zbytečně protáhne o několik úkonů. Skutečný problém tkví zcela jinde, v naprosto nepřiměřené dvouměsíční lhůtě, kterou má správní úřad na vyjádření k žalobě a zaslání spisů: není nejmenšího důvodu, proč by mu k tomu neměly stačit dva týdny; protože správní úřady svou lhůtu až na výjimky využívají, touto jedinou úpravou by se průměrná doba řízení o správní žalobě zkrátila o půldruhého měsíce.

Ostatní změny jsou jen kosmetické nebo technické.

Ústavní soud zvrátil názor Nejvyššího soudu na promlčování nároku na relutární satisfakci

Důležité otázce místního práva (nevím proč, ale prsty mi při psaní tohoto slovního spojení vždy téměř automaticky sahají po uvozovkách…) ohledně toho, zda se nárok na peněžité zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti promlčuje, jsme se na tomto i sousedním blogu věnovali již několikrát.

V listopadu 2008 jsem v rozboru této problematiky vyslovil optimistický názor, že změna judikatury Nejvyššího soudu ve prospěch promlčování – které které o rok později skutečně došlo (jak jsem komentoval ve druhém dílu Legislativního Sherwoodu) – nemůže u starších nároků projít.

Přesně tak nyní judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 (soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová), jímž zvrátil předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4318/2007. K odůvodnění nemám co dodat, je přesně v intencích toho, co jsem na toto thema napsal v r. 2008 na svém blogu:

V daném případě podali stěžovatelé žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv v době (2. 2. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu (bod 18) v této otázce došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá (stalo se tak téměř dva roky poté, co odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu a nově zamítl žalobu stěžovatelů z důvodu promlčení jejich nároku, přičemž z výše uvedeného plyne, že se tak stalo v rozporu s tehdy závazným právním názorem Nejvyššího soudu). Tímto postupem byla bezesporu porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu (bod 17 a 18) jako jednoho ze základních principů právního státu (bod 16), když k zamítnutí žaloby stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (bod 18), nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé (bod 16 a 19).

Závěr Ústavního soudu dopadá bezprostředně sice jen na případy, kdy žalobce čekal s podáním žaloby na skončení trestního řízení, ve kterém nebylo možno tento satisfakční nárok uplatnit (a týká se tak mj. více než 20 žalob Yekty Uzunoglu na česká media, které z něj v polovině 90. let udělala mafiána), ale obecně bude uplatnitelný všude tam, kde měl žalobce legitimní důvod, proč žalobu v promlčecí době nepodat.

Otevřeny zůstávají případy, kdy takový legitimní důvod najít nelze a žalobce vyčkával s podáním žaloby prostě jen proto, že o možnosti podat ji nevěděl – což je případ některých sterilisačních kaus řešených Ligou lidských práv. Dikce poslední věty (shora citovaného) § 23 nálezu mnoho šancí těmto žalobcům, resp. žalobkyním, nedává, nicméně ani pro ně nejsou všechny cesty k dosažení spravedlnosti uzavřeny.

ǓS k povinnosti předvídat protiprávní jednání druhého

Do síně slávy českého práva vstoupil další pes: po služebním (celnickém) Brutovi, jenž se víc než tím, že pokousal majitelku blíže nespecifikovaného jezevčíka, proslavil anonymisací svého jména v judikatuře Nejvyššího soudu (ano, právě to je ten slavný pes B.…), se hrdinou českého práva stal černý trpasličí pudl neznámého jména, jenž v obci L. (i obce mají právo na ochranu osobnosti!), neveden majitelkou řádně na vodítku, vběhl pod kola motocyklu a způsobil dopravní nehodu, při které motocyklista utrpěl vážné zranění s trvalými následky.

Přestože rychlost motocyklu téměř dvojnásobně překračovala povolených 50 km/h, obecné soudy za pudlův skutek učinily odpovědnou jeho majitelku, které za to uložily podmíněný trest odnětí svobody.

Záblesk racionality přišel až v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07, jenž, ponechav případ nejprve tři roky náležitě vyzrát ve spisovně (snad ji na ÚS mají aspoň chlazenou!), nyní judikoval, že takovýto závěr, podle něhož občan měl a mohl předvídat též protiprávní jednání účastníka silničního provozu, staví protiústavní nároky na občany a protiústavně extenduje oblast trestní represe do těch oblastí lidského života a na ta jednání, kam trestní represe zcela evidentně nepatří.

Osel měsíce Krajskému soudu v Brně

Krajský soud v Brně, dle dlouhodobých pozorování patrně vůbec nejhorší krajský soud v České republice, obdržel prestižní ocenění tohoto blogu Osel měsíce, a to do rukou soudkyně obchodního úseku Hany Rozsívalové, která ve svém svěžím usnesení nebohého žalobce vyzvala, aby dokázal, že mu žalovaná nevrátila přepravní palety a má tedy právo domáhat se zaplacení jejich ceny.

Oceněná oslice, jež o tzv. negativní důkazní theorii slyšela – pokud vůbec – naposledy kdesi na vysoké škole, jistě stejným způsobem přistupuje i k žalobám o zaplacení kupní ceny nebo ceny za poskytnuté služby a tyto žaloby šmahem zamítá s odůvodněním, že žalobce neprokázal, že faktura nebyla žalovaným uhrazena.

K ceně i k páru oslích uší ve tvaru paragrafů, ve zvláštním provedení pro soudce, barevně sladěném s talárem, laureátce srdečně blahopřejeme!

R. neobsluhujeme!

Anonymisační perličkou se opět blýskl – kdo jiný – Nejvyšší soud: žalobci prý cíleně zašli do B. R. s vědomím, že nebudou obslouženi, neboť navštěvovali takové provozovny, o nich věděli, že zde personál R. neobsluhuje. Což je ovšem zjevná d. na základě ethnického p.

Dobrou zprávou je, že Nejvyšší soud konečně začal přezkoumávat rozsudky vrchních soudů z důvodu nepřiměřeně nízké výše relutární satisfakce. Jen tak dál!