DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 22. května 2010

Jsou policejní kontroly rychlosti protiústavní?

Přibližně před třemi týdny, v těchto místech, v Zenklově ulici pod Vychovatelnou, směrem do Kobylis, jsem spatřil policejní hlídku, která měřila rychlost, a o několik set metrů dál její kolegové vybírali pokuty.

Kdo to místo zná, ví, že jde o naprosto přehlednou čtyřproudou komunikaci rozdělenou tramvajovým pásem, kde byl poslední chodec viděn snad někdy na přelomu tisíciletí, při silvestrovských oslavách, ale rozhodně ne v běžném provozu – nejsou tam pro ně ostatně ani chodníky. Přesto je tam maximální povolená rychlost pouze 50 km.h-1.

Mám za to, že postup policie je v rozporu se zásadami, které Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 (více jsme o něm psali zde).

Požadavek, aby veřejná moc využívala svých pravomocí střídmě a zdrženlivě, nikoli svévolně, v tomto nálezu formulovaný, lze snadno přenést i na situaci zjevně šikanosní kontroly dodržování maximální povolené rychlosti.

čtvrtek 20. května 2010

Vybrané výmluvy ministerstva spravedlnosti

Pod titulkem Ministerstvo spravedlnosti to před volbami myslí upřímně jsme na tomto blogu před nedávnem spekulovali, zda sliby ministryně spravedlnosti Kovářové (ODS) ohledně větší velkorysosti ministerstva při odškodňování osob poškozených soudy jsou či nejsou pouhou předvolební vábničkou na voliče.

Protože se nám shromáždil slušný statistický materiál, bude užitečné uvést přehledně, jak ministerstvo na – vesměs oprávněné – žádosti o odškodnění za průtahy v řízení reagovalo a zda a jak se jeho přístup změnil po vystoupení paní ministryně. Pro zjednodušení nebudeme vypisovat, ani kdo je žalobcem, ani o co se v řízení jedná a jaká částka odškodnění je požadována, a soustředíme se na to, jak se k pochybení soudů postavil odbor odškodňování ministerstva spravedlnosti.

Pro úplnost je dlužno podotknout, že v několika dalších případech se ministerstvo v zákonné šestiměsíční lhůtě vůbec nevyjádřilo: přece se nebude bavit s nějakým ňoumou-občanem!


Věc: 1953/2006-ODSK-ODSK/9
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v listopadu 2003, řízení o ní skončilo v říjnu 2009.
Stanovisko ministerstva: K žádným průtahům v řízení nedošlo.
Podepsala: Magdalena Bartošová

Věc: 738/2009-ODSK-ZC/3
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v srpnu 2004, řízení o ní není dosud skončeno, a to ani v prvním stupni.
Stanovisko ministerstva: K žádným průtahům v řízení nedošlo.
Podepsala: Eva Čapková

Věc: 1513/2009-ODSK-ODSK/7
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v říjnu 2005, řízení skončilo v květnu 2009.
Stanovisko ministerstva: K průtahům v řízení došlo, jako satisfakce ovšem postačí pouhé konstatování porušení práva.
Podepsala: Barbora Kvášová

Věc: 2169/2009-ODSK-ODSK/9
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v lednu 2006, řízení o ní není dosud skončeno.
Stanovisko ministerstva: K průtahům v řízení došlo, jako satisfakce ovšem postačí pouhé konstatování porušení práva.
Podepsala: Barbora Kvášová

Věc: 2250/2009-ODSK-ODSK/10
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v prosinci 2005, řízení o ní není dosud skončeno.
Stanovisko ministerstva: K průtahům v řízení došlo, jako satisfakce ovšem postačí pouhé konstatování porušení práva.
Podepsala: Barbora Kvášová

Věc: 515/2010-ODSK-ODSK/13
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v listopadu 2005, řízení o ní není dosud skončeno.
Stanovisko ministerstva: K žádným průtahům v řízení nedošlo.
Podepsala: Petra Mochanová

Věc: 527/2010-ODSK-ODSK/7
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v červenci 2005, řízení o ní skončilo v listopadu 2009.
Stanovisko ministerstva: K žádným průtahům v řízení nedošlo.
Podepsala: Petra Mochanová

Věc: 539/2010-ODSK-ODSK/8
Shrnutí průběhu řízení: Žalobce podal žalobu v červnu 2005, řízení o ní není dosud skončeno.
Stanovisko ministerstva: K žádným průtahům v řízení nedošlo.
Podepsala: Žofia Benická


Shrnuto: Ministerstvo chybu téměř nikdy nepřiznává, a když už, odmítne za ni vyplatit sebemenší zadostiučinění; kdybychom měli soudit podle ministerských stanovisek, museli bychom si gratulovat, jak rychlou a efektivní justici v České republice máme. A sliby paní ministryně? Cha-cha-cha…!

úterý 18. května 2010

Pozvánka do Olomouce

Dne 2. června 2010 od 9.00 hod. se u Vrchního soudu v Olomouci koná jednání o odvolání Jana Šinágla proti rozsudku Krajského soudu v Brně v jeho při s Miroslavem Grebeníčkem.

Kdyby snad některý ze čtenářů-prosťáčků choval ohledně výsledku jednání jakékoli pochybnosti, snad z nich bude vyveden sdělením, že soudcem-zpravodajem u olomouckého soudu je Lenka Severová, známá autorka prvoinstančního rozsudku ve věci Vladimíra Hučína. Byla povýšena: loyalita ke správným lidem se v české justici zjevně vyplácí.

Nad výkladem § 16 odst. 4 InfZ Nejvyšším správním soudem

Novelou zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím z r. 2006 byla do právní úpravy svobodného přístupu k informacím zavedena významná novinka, jež je zakotvena v ustanovení § 16 odst. 4 zákona: na rozdíl od dosavadního stavu, kdy soud ve správním soudnictví rozhodnutí odvolacího orgánu přezkoumal a případně zrušil, nyní je soud povinen sám v řízení o správní žalobě zjistit, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti o informace, a pokud žádné takové důvody neshledá, přikáže povinnému subjektu informace žadateli poskytnout.

To mělo proces poskytování informací urychlit a zejména zabránit situacím, kdy povinné subjekty, resp. jejich odvolací orgány, vydávaly navzdory soudnímu rozsudku další a další odmítavá rozhodnutí, čímž soudní systém zatěžovaly zbytečnými, řetězovými žalobami (a žadatele leckdy přiváděly k šílenství).

Nebyly by to ovšem české soudy, kdyby nenašly z této povinnosti – potenciálně poměrně pracné – cestu ven, a tak Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích, naposledy v rozsudku č. j. 1 As 8/2010-65, začal dovozovat, že soud může ustanovení § 16 odst. 4 InfZ obejít tím, že naříkané rozhodnutí prohlásí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pouze je zruší, aniž by se důvodností žádosti o informace zabýval.

Pouze v případech, kdy by postup odvolacího orgánu byl zjevně obstrukční, může soud postupovat i v těchto případech tak, jak stanoví zákon, tzn. poskytnutí informací přímo nařídit.

Tato rozhodovací praxe je ovšem contra legem, neboť povinnost přezkoumat důvodnost žádosti o informace je soudu uložena zákonem a nelze se z ní vyvázat ani v případě, že správní orgán nesplnil svou povinnost a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Jeho úlohu potom – přesně v souladu s dikcí i smyslem zákona – přebírá soud.

Odůvodnění rozsudku je v tomto směru přímo manifestem soudcovské lenosti, jenž mrzí o to víc, že první senát NSS (Baxa, Kaniová, Kühn) je obecně pokládán za jeden z nejlepších. Cituji z § 21 rozsudku:
Účelem zavedení apelačních prvků do jinak přísně kasačního typu řízení zcela jistě nebylo, aby soudy v každé jimi posuzované kauze samy aktivně vyhledávaly důvody pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace či nahrazovaly důvody rozhodnutí o odmítnutí žádosti (srov. rozsudek čj. A 2/2003 – 73, cit. v bodě [11] shora). Tím by se soudy ocitly v pozici nalézacího orgánu se všemi důsledky, které s tím souvisí (např. odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu věci, odpovědnost za ochranu veřejných zájmů dle § 2 odst. 4 a § 50 odst. 3 správního řádu). Smysl § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba spatřovat v tom, že pokud nejsou naplněny důvody pro odmítnutí žádosti, které jsou přezkoumatelným způsobem vyjádřeny ve správním rozhodnutí, je soud povinen zrušit rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu I. stupně a přikázat správnímu orgánu I. stupně poskytnout žadateli požadované informace. To vede ke zrychlení celého postupu.
Přeloženo do srozumitelného jazyka: přece si nemyslíte, prosťáčkové, že soudci budou skutečně pracovat, třebaže jim to přikazuje zákon!

neděle 16. května 2010

Osel měsíce května opět zůstává v Praze

Náš květnový oslík putuje tam, kde již skončilo několik jeho předchůdců, k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Laureátem prestižní ceny tohoto blogu za mimořádný přínos českému právu je tentokrát soudce Pavel Riedlbauch, který v dresu České republiky svádí udatný boj proti žalobci, jenž se domáhá náhrady cca 2 000 Kč za to, že v trestním řízení, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, cestoval osobním automobilem svého otce třikrát po sobě do sto kilometrů vzdáleného místa, poprvé na seznámení se spisem, podruhé – dvakrát po sobě – k hlavnímu líčení k soudu.

Předchozím rozsudkem Riedlbauch žalobu zamítl, protože žalobce nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a když mu odvolací soud rozsudek zrušil, vymyslel, že žalobce musí prokázat, že jel skutečně autem (a nikoli, řekněme, na kole) a že spotřebovaný bensin zaplatil ze svých prostředků.

To se stěží může podařit, a tak si soudce Riedlbauch, Osel měsíce května, bude moci připsat další bod za zamítnutí zjevně důvodné žaloby proti České republice.

Jen pro dokreslení, důvodem obžaloby pro trestný čin podpory a propagace bylo, že obviněný měl mít na jedné z demonstrací oblečené tričko s grafickým motivem, který přítomný instantní policejní znalec vyhodnotil jako nepovolený.

středa 12. května 2010

Oldřich Kolečko podává odvolání

…ovšem pouze proti nákladovému výroku rozsudku plzeňského krajského soudu.

Odvolání bych normálně na tomto blogu nepublikoval, avšak zajímalo by mě, co si čtenáři myslí o argumentaci v §§ 7–11 odvolání. Na kreativní výklad ustanovení § 14 odst. 2 advokátního tarifu jsem přišel přibližně před rokem, a i když jsem hluboce přesvědčen o tom, že je nesprávný, nedokážu ho vyvrátit, což, jak jistě uznáte, je poměrně prekerní a schizofrenní situace.

úterý 11. května 2010

Judikát Horváth v. MHMP poprvé v akci

Dnes poprvé jsem využil práva odmítnout správnímu orgánu součinnost, jak je nově definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1849/08. Podle některých kritiků na Jiném právu se účinky tohoto nálezu stává ze správního řízení holubník; já si to nemyslím a věřím, že projednávaný případ ukáže účelnost pohledu zastávaného Ústavním soudem.

Rozsudek ve věci manželů Kolečkových

Krajský soud v Plzni dnes doručil rozsudek ve věci žaloby na ochranu osobnosti manželů Kolečkových, pronajimatelem terorisovaných nájemců z Karlových Varů.

Pětadvacetistránkovému rozsudku nelze – až na nesprávný výrok o nákladech řízení, proti němuž bude podáno odvolání – nic vytknout: právě tak by měl vypadat přesvědčivě a zevrubně odůvodněný rozsudek.

čtvrtek 6. května 2010

Příběhy z legislativního Sherwoodu II

Začalo to obyčejně – tedy ne, jak zpívá Radůza, na půjčeným kanapi, ale v revolučním Federálním shromáždění počátkem r. 1990, kdy skupina poslanců ve složení Leo Dvořák, Vladimír Janočko, Miroslav Jansta, Jiří Medřický, Jozef Olej, Vlasta Parkánová a Petr Toman (životní osudy některých z nich by, mimochodem, vydaly na román) navrhla změnit ustanovení § 13 ObčZ tak, aby bylo napříště možné vyplácet za zásahy do osobnostního práva zadostiučinění v penězích. Protože šlo o poslanecký návrh, nebyla k němu připojena žádná důvodová zpráva, ani neproběhlo meziresortní připomínkové řízení, takže jediné, co se o pozadí schvalování novely dozvíme, je obsaženo ve stenoprotokolu.

Zákon prošel jednomyslně; jen málokdo mohl tušit, že se tehdy zrodila jedna z největších bizarností polistopadového práva.

Běží o formulaci § 13 odst. 3 ObčZ, podle něhož výši relutární satisfakce stanoví soud. Zjevně šlo toliko o legislativně-stylistickou neobratnost; její důsledky jsou však dalekosáhlé.

Jak dovodila judikatura, zatímco v případě náhrady škody vzniká škodní pohledávka už vznikem škody a případné soudní rozhodnutí je deklaratorní, zcela analogická pohledávka satisfakční se od rozsudku teprve odvíjí: rozsudek je konstitutivní, před jeho právní mocí se žalobce nemůže po žalovaném ničeho domáhat, protože povinnost poskytnout zadostiučinění v penězích sice vzniká ex lege, ale výše příslušné částky musí být autoritativně stanovena soudem.

Tento nesmysl pak výkladově gradoval, když Nejvyšší soud dovodil, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný – samozřejmě, pohledávka, která ještě nevznikla, se nemůže promlčovat! Korunu všemu pak nasadil velký senát NS, který na konci r. 2008 svou dosavadní rozhodovací praxi změnil a dovodil, že jako všechna ostatní majetková práva se promlčuje i tento nárok, aniž by se však obtěžoval tento svůj názor uvést do souladu se specifickým charakterem satisfakční pohledávky. Výsledkem je ovšem bizarnost v kvadrátu – podle velkého senátu taková pohledávka nejprve existuje v jakési larvální formě, neboť není známa její výše a je tedy neurčitá, přesto se již může promlčet. Ve skutečnosti se tu simuluje prekluse: tu judikatorně ovšem založit nelze, prekludují se jen ta práva, o nichž to stanoví zákon.

Oním pochybením dávných zákonodárců založený stav má mnoho praktických důsledků. Např. nelze požadovat úrok z prodlení, protože dlužník není až do vykonatelnosti rozsudku v prodlení. Rovněž tak nelze pohledávku-larvu uplatnit v odpůrčí žalobě nebo v insolvenční přihlášce a nemůže se stát ani předmětem dědění. Předpokládám – jist si ovšem nejsem, příslušnou judikaturu neznám a nemám ani povědomost, že by existovala – že možné nebude ani postoupení takové pohledávky.

Věřitel, který má/nemá takovou pohledávku, je proti věřitelům, kteří měli to štěstí, že jim vznikla pouze škoda hmotná nebo škoda na zdraví, značně znevýhodněn např. v insolvenčním řízení. O svou pohledávku se totiž během něj nemůže ani soudit (v incidenčním sporu by neuspěl), a tak musí trpně čekat, až řízení skončí a z rozvrhu budou uspokojeni ostatní, neosobnostní věřitelé.

Z tohoto civilistického zajetí není cesty ven, protože Ústavní soud je zjevně neochotný intervenovat, a tak bude zřejmě nutné počkat na nový občanský zákoník, který konečně stanoví pro tyto pohledávky preklusivní lhůtu a především nebude obsahovat formulaci o tom, že výši relutární satisfakce stanoví soud.

Do té doby je třeba přežít – tedy doslova, protože nárok na relutární satisfakci podle stávající úpravy smrtí poškozeného zaniká.

Aktualisováno.
Dodatečně jsem si uvědomil, že jsem Ústavnímu soudu poněkud křivdil: ústavní stížnost proti rozsudku velkého senátu NS o promlčování tohoto druhu pohledávek nebyla odmítnuta a byla postoupena plénu (sp. zn. Pl. ÚS 35/09). Jen aby výsledkem jeho rozhodovací činnosti nebyla nakonec absurdita ve třetí mocnině!

Dozvuky justiční mafie aneb Tři pé už jsou jen dvě

Není příliš obvyklé, aby soudce během své kariéry přešel od vyššího soudu k nižšímu. V případě Karla Podolky, dlouholetého soudce osobnostního senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo (tzv. senát tří P: Pavlík, Puškinová, Podolka) se tak stalo a tento soudce byl přidělen k Vrchnímu soudu v Praze, kde se stal předsedou nechvalně známého komunistického senátu 1 Co.

O důvodech můžeme jen spekulovat, zdá se však, že existuje spojitost mezi tímto přesunem a loňským skandálním usnesením senátu vrchního soudu v kause tzv. justiční mafie (takto jsem o ní tehdy psal v Lidových novinách): jako by už i nekonečně tolerantní justiční samosprávě přetekla trpělivost a po této poslední kapce se odpovědní rozhodli, že toho prostě bylo dost a éru tří přadlen z pražského náměstí Hrdinů se rozhodli rázně ukončit.

Darebák podává dovolání

Jan Šinágl, českou spravedlností pravomocně odsouzený darebák, podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání.