DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 29. dubna 2010

K otázce promlčování nároku podle ZOŠ

Kurdský podnikatel Yekta Uzunoglu prohrál další soudní při, tentokrát o náhradu nemajetkové újmy za pobyt ve vazbě a za nepřiměřenou délku trestního stíhání. Jakkoli nemám důvod se tohoto podvodníka, s nímž mám své zkušenosti, jakkoli zastávat, způsob, jak Městský soud v Praze posoudil otázku běhu promlčecí doby, nemohu akceptovat jako správný.

Stav ZOŠ, podle kterého se při odškodňování postupuje, totiž odráží nerealisovaný záměr zákonodárce umožnit podat žalobu ještě před uplynutím šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku. Jak je zřejmé z ustanovení § 35 ZOŠ, původní ideou bylo, že řízení u ministerstva nebo jiného ústředního správního úřadu bude formálně skončeno vydáním rozhodnutí o odškodnění, a pokud toto rozhodnutí žadatele neuspokojí, bude se moci obrátit se zbytkem svého nároku na soud. V ustanovení § 15 odst. 2 ZOŠ se však stanoví, že žalovat nelze dřív než po uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku.

Pokud by se tato dvě navzájem rozporná ustanovení uplatňovala vedle sebe (jak učinil městský soud), znamenalo by to, že po odmítnutí nároku počne běžet období, kdy sice ještě nelze žalovat, ale promlčecí doba se opět rozběhla – což je samo o sobě absurdní a zároveň za situace, kdy promlčecí doba u nemajetkové újmy je šestiměsíční, činí to možnost efektivně uplatnit nárok zcela ilusorní: i pokud by poškozený vznesl nárok po týdnu, ministerstvo by dostatečně rychlou odpovědí mohlo docílit jeho promlčení.

Nedomnívám se, že by Kurd dokázal v dalším sporu uspět (jeho dvorní advokát Jan Kutěj je svou hloupostí a odbornou inkompetencí vyhlášený; ostatně se mu dostalo nechvalné zmínky i v nedávném usnesení Ústavního soudu), avšak v obecné rovině je zřejmé, že je tu určitý problém, který bude nutno řešit – tedy nechce-li Česká republika prohrávat další spory ve Štrasburku, jelikož tamní Evropský soud pro lidská práva je na podobné procesně-legislativní bizarnosti značně citlivý: připomeňme jeho nálezy ve věci přípustného-nepřípustného dovolání (kausa Zvolský et Zvolská a další).

úterý 27. dubna 2010

Democe se nedaří

Žádné velké překvapení: selhal už první krok, jímž se rektor Západočeské university pokusil zahájit správní řízení o odnětí neoprávněně získaného titulu. Přirozeně – každé oznámení o zahájení správního řízení musí v prvním odstavci obsahovat kouzelnou formulku X. jako věcně a místně příslušný správní orgán podle ustanovení Y. zahajuje správní řízení Z., a neexistence ustanovení Y. činí oznámení podle § 77 odst. 1 SprŘ nicotným.

pondělí 19. dubna 2010

Jiné právo o nálezu ve věci Horváth v. Úřad městské části Praha 1

Kritickou analysu nálezu Ústavního soudu Jitka Pěnkavová o nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08 ve věci sporu Zbyňka Horvátha s Úřadem městské části Praha 1 zveřejnil blog Jiné právo.

O nálezu jsme na Paragraphu již psali (zde a zde).

Námitky J. Pěnkavové hodnotím jako příliš obecné, nerespektující velmi specifický charakter rozhodované věci.

sobota 17. dubna 2010

Nad nálezem Pl. ÚS 2/10 aneb Kdy se dočkáme českého PACERu?

Plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 2/10 je na první pohled nevýznamnou, spíše technickou opravou zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (InfZ): bylo jím modifikováno omezení při poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů, vlastně výjimka z výjimky, tak, že zatímco doposud mohly být žadatelům poskytovány toliko pravomocné rozsudky, nadále budou poskytovány všechny rozsudky, pravomocné i nepravomocné.

Ve světle toho, o jak minuciosní změnu se jedná, by se mohlo zdát nepochopitelným, proč hlasování plena bylo tak vyrovnané a pro zrušení bylo nakonec devět soudců, což je minimum potřebných hlasů, aby mohlo být návrhu vyhověno, a proč k nálezu byly publikovány hned tři různé disenty.

Nenechme se mýlit – ve skutečnosti patří projednávaná materie k tomu nejžhavějšímu (a nejožehavějšímu), čím se česká justice v posledních letech zabývá: jde v ní o otázku veřejné kontroly nad výkonem soudní moci.

Obecně se dá říct, že existují dva modely přístupu veřejnosti k informacím o soudních řízeních: tradiční evropský, založený na představě, že soudnictví je v zásadě privátní věcí mezi soudem a stranami řízení a prioritou je ochrana nezávislosti soudce a minimalisace všech vnějších vlivů, které by tuto nezávislost mohly ohrozit, což vede k tomu, že soudní jednání je sice zpravidla veřejné, ale kromě stran nemá k informacím o řízení nikdo jiný přístup, a model americký, akcentující nutnost veřejné kontroly nad soudní mocí, v důsledku čehož jsou prakticky všechny soudní písemnosti veřejně dostupné a kdokoli se s nimi může seznámit. Je-li už potřeba soud ochránit před vlivem mediálních nálad, děje se tak opačně, tzn. nikoli omezováním přístupu veřejnosti k informacím, nýbrž sekvestrací poroty.

Nepochopitelné nám může připadat, že veřejné, public record, jsou v USA i téměř všechny důkazy v probíhajícím trestním řízení, ale jde jen o uplatnění téhož principu: státní zástupce musí být schopen o vině obviněného přesvědčit nejen soud, ale i veřejnost.

Nález Pl. ÚS 2/10 tak znamená malý krůček od modelu evropského k modelu americkému, a rozsáhlá polemika mezi soudci, jež vyústila v podrobné a argumentačně bohaté disenty, jakkoli jí lze vytknout nedostatek orientace v recentní judikatuře ESLP (jak činí na Jiném právu David Kosař), je odrazem širší vnitroresortní debaty na toto thema.

Připomeňme, že původní znění InfZ informace o soudním rozhodování z možnosti veřejného přístupu zcela vylučovalo. To je standardní evropská úprava, analogická např. ustanovení čl. 6 francouzského InfZ, loi n°78-753 du 17 juillet 1978 portant diverses mesures d'amélioration des relations entre l'administration et le public et diverses dispositions d'ordre administratif, social et fiscal.

Tato výjimka byla prolomena novelou InfZ provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., který umožnil poskytovat pravomocné rozsudky. Právě toto omezení bylo nálezem Ústavního soudu změněno, takže nadále budou veřejnosti k disposici i rozsudky nepravomocné, nikoli však, jak Ústavní soud neopomněl obiter dictum připomenout v § 67 nálezu, rozsudky zrušené nebo změněné, protože ty, podle značně formalistického výkladu Ústavního soudu, právně neexistují.

Dovolíte-li vsuvku, takový závěr pokládám za dosti absurdní a svědčící o tom, že se ústavní soudci nad svým nálezem dostatečně nezamysleli. Vzhledem k povinnosti povinných subjektů zveřejňovat poskytnuté informace na internetu (§ 5 odst. 3 InfZ) dojde k tomu, že jestliže aspoň jeden žadatel o nepravomocný rozsudek požádá, bude soud povinen rozsudek poskytnout a zároveň zveřejnit, přičemž po jeho zrušení již není oprávněn zveřejněný rozsudek znepřístupnit. Velmi kuriosní a ústavně jen stěží konformní situace vznikne i v případě, že by soud odmítl rozsudek poskytnout a žadatel se obrátil na soud správní žalobou. Správní soud musí podle § 16 odst. 4 InfZ žádost posoudit podle aktuálního stavu, nikoli, jak je jinak ve správním soudnictví obvyklé, podle stavu, který tu byl v době, kdy bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, a tak mu v případě, že rozsudek byl mezitím zrušen nebo změněn, nezbude než žalobu, ačkoli byla podána důvodně, zamítnout, a nemůže dokonce žalobci ani přiznat náklady řízení, neboť § 60 odst. 8 SŘS striktně vyžaduje k přiznání nákladů aspoň částečný úspěch ve věci.

Nález Ústavního soudu je krok správným směrem, byť jen malý. Dalšího pokroku se lze nadít nejspíš legislativní cestou, třebaže rozšiřující se interpretace čl. 10 Úmluvy ze strany ESLP otevírá jisté perspektivy i z tohoto směru, a nadějně zní i čl. 42 Listiny základní práv Evropské unie (ano, té, z jejíž závaznosti si Česká republika svým moudrým presidentem vymohla v zájmu posílení své suverenity výjimku…).

Kolik dalších desetiletí bude trvat, než otevřenost justice veřejné kontrole dospěje do stavu, který je běžný ve Spojených státech, je otázkou. Připomínám, že soudní spisy jsou v USA komukoli přístupné, a poté, co byl pro federální soudy zaveden systém elektronického přístupu k dokumentům PACER, není třeba vůbec k soudu jít: všechny informace ze spisů jsou přístupné online, a to za cenu zhruba odpovídající ceně xerokopie (8 centů za stránku); strany řízení mají navíc první přístup k dokumentům ze svého spisu zcela bezplatný a poplatky se neúčtují ani v případě, že jejich součet je nižší než 10 dolarů za čtvrtletí – jaký to rozdíl třeba proti dálkovému přístupu do českého katastru nemovitostí!

Něco podobného nám, před soudy klobouk pokorně žmoulajícím Středoevropanům, musí znít jako pohádka: přitom nelze pochybovat, že pro korupci českých soudů je neveřejnost a nekontrolovatelnost rozhodování (spolu s možností účelového přidělování agendy, ale o ní zase jindy) esenciálním, nepostradatelným živným substrátem.

Dalekáť cesta má, marné volání… Stěžovateli v uvedené věci, bývalému náměstku ministra spravedlnosti a místopředsedovi Legislativní rady vlády Františku Korbelovi, patří však dík i za tento malý krok, který pomohl zprostředkovat.

středa 14. dubna 2010

Osel měsíce dubna udělen v oboru trestního práva

Co všechno je možné v nepovedené postkomunistické parodii na právní stát (a zároveň velmi povedené inscenaci Kocourkova), ilustruje zpráva ČTK, podle které byl advokát Vladimír Jančar odsouzen soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2 Milanem Rossim k jednoroční podmínce za trestný čin nadržování, jehož se měl dopustit tím, že svým klientům poskytoval různé informace, např. že jim hrozí zatčení (což ovšem může být v mlamojské řeči jak zatčení, tak zadržení/zajištění). Usvědčen prý byl na základě odposlechů telefonických hovorů.

Nechtěl bych Obvodní soud pro Prahu 2 šokovat novostí svého sdělení, ale odposlouchávat telefonickou konversaci mezi advokátem a jeho klientem je v civilisovaném státě nepřípustné a už vůbec nepřichází v úvahu, aby takové důkazy byly použity v trestním řízení u soudu. Jistě, byla tu doba, kdy se od advokáta očekávalo, že dopadení a usvědčení svých klientů bude aktivně napomáhat, ale má-li M. Rossi učebnice trestního práva z oné doby dosud ve své knihovně, bylo by možná záhodno ji aktualisovat.

Cena Osel měsíce s oprávněním nosit oslí uši ve tvaru paragrafů soudci Rossimu právem náleží. Blahopřejeme!

sobota 10. dubna 2010

Na kopečku v Africe

Jelikož Ústavní soud stále na svůj web nedoplnil concurring opinion Dagmar Lastovecké k plenárnímu nálezu o poskytování nepravomocných rozsudků, musíme se při komentování spokojit s tímhle méně závažným, přesto však pozoruhodným kouskem, jemuž zjevně medii mentálně vlečený úředník ÚS přidělil populární název K finančnímu zadostiučinění pro uprchlého podnikatele a jeho rodinu.

Ústavní soud zamítavým nálezem rozhodl, že Radovan Krejčíř a jeho blízcí nemají nárok na relutární satisfakci za sto dnů nezákonné Krejčířovy vazby, v zásadě z důvodu, že Krejčíř je zločinec a k odškodnění takových postačí porušení práva konstatovat (což, mutatis mutandis, platí nejen pro zločince samotné, ale i pro jejich manželky a děti).

Mám s tímto rozhodnutím problém. Absolutně přitom nevěřím, že by Krejčíř byl nevinné sivé holoubátko, ale oproti roky trvající snaze orgánů činných v trestním řízení předložit nám ho jako největšího lotra od doby Václava Babinského je tu rozhodnutí jihoafrického soudu, jímž byla zamítnuta žádost o extradici. A jihoafrický soud je pro mne – na rozdíl od zmíněných orgánů – institucí ctihodnou a důvěryhodnou. Zkrátka, stojí-li proti sobě tvrzení lehce zkorupmovatelných českých policistů a státních zástupců a jihoafrického soudce, neváhám ani na okamžik, komu mám spíš věřit.

Ústavní soud je pak v prekerní posici, protože co mohu já, on nemůže; pro něj je český policista nebo státní zástupce, jaksi ex definitione, tou nejdůvěryhodnější osobou pod sluncem, a je-li jeho tvrzení v rozporu se závěrem, ke kterému dospěl soud cizího státu, musel se prostě zmýlit tento soud.

Není divu, že nález onu pro české OČTŘ nanejvýš sensitivní okolnost ani slůvkem nezmiňuje, tváře se, jako by Jižní Afrika teprve čekala na své objevení. Jsou chvíle, kdy bych nechtěl být soudcem Ústavního soudu…

úterý 6. dubna 2010

Osel měsíce listopadu oceněn i odvolacím soudem

Vít Bičák, soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, jehož jsme v listopadu loňského roku dekorovali prestižní cenou tohoto blogu Osel měsíce, obdržel za svůj neotřelý pohled na procesní právo další ocenění v podobě usnesení odvolacího Městského soudu v Praze.

Z usnesení je mimochodem patrný i desítky let zakořeněný zlozvyk českých odvolacích soudů (i správních orgánů) nesprávné procesní rozhodnutí nerušit, ale měnit na výrok ve své podstatě nelogický, např. že řízení se nezastavuje, (bez návrhu nařízené) předběžné opatření se nenařizuje atp. Jak tenhle nesmysl vznikl, nevím, ale praktikuje se snad už padesát let a bez nového OSŘ je patrně nevykořenitelný. Přitom by stačilo trochu přemýšlet – vydal-li prvoinstanční soud rozhodnutí, které vydat neměl, zcela by postačilo je bez dalšího zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení: absolutně není nutné nahrazovat to, co nemělo být vydáno, něčím, co vydáno být ani nemůže.

Český rozhlas poskytl analysu

V poslední den patnáctidenní lhůty odpověděl Český rozhlas na mou žádost o informace a poskytl mi neveřejnou analysu Ústavu státu a práva Akademie věd k otázce nezařazování Haló novin do vysílaných tiskových přehledů (průvodní dopis; požadavek nezprostředkovat text dalším osobám je celkem komický s přihlédnutí k tomu, že tak podle zákona musí učinit samotný ČRo – viz § 5 odst. 3 InfZ).

S úvodní pasáží nelze rozumně polemisovat, censura v právním smyslu může být prováděna pouze vrchnostensky, takže Český rozhlas pojmově nic censurovat nemůže. Na druhé straně existuje ale i širší, obecnější význam tohoto pojmu, a pod ten by se jednání ČRo podřadit dalo. Otázkou tedy je, zda tato censura je nebo není protiprávní, resp. souladná s interními normativními dokumenty ČRo, zejména s jeho Ethickým kodexem.

Rozbor dovozuje, že vydavatel Haló novin, společnost FUTURA, a. s., je majoritně ovládán Komunistickou stranou Čech a Moravy, takže za situace, kdy žádný další celostátní deník takto pod vlivem politické strany není, bylo by porušením Ethického kodexu z Haló novin citovat, protože vysíláním takového tiskového přehledu by byla jednostranně zvýhodněna jedna politická strana, KSČM.

Tento názor však nesdílím. Tiskový zákon ani žádný jiný právní předpis nezakazuje politickým stranám vydávat denní periodické publikace nebo v nich vykonávat prostřednictvím vydavatele rozhodující vliv, a žádný právní předpis nestanoví, že takto stranicky ovládané deníky by měly být omezovány z hlediska svého vlivu na formování veřejného mínění. Kriteriem pro zařazení citace do tiskového přehledu ve vysílání veřejnoprávního media musí být relevance názoru, nikoli zájem, který lze za jeho publikací případně vysledovat.

Opačný postup je hluboce nedemokratický, protože zpráva je tu kádrována nikoli na základě svého obsahu, ale podle svého původce. Celé to vyvolává dojem, že postup Českého rozhlasu je jen projevem kyvadlového efektu, kajícné omluvy za to, že toto medium je faktickým i personálním pokračováním jedné z nejnechvalněji známých totalitních hlásných trub a institucionálních slouhů režimu.

Jako člověk, který trvá na respektu k demokratickým pravidlům i pro názory, s nimiž bytostně nesouhlasí, nemohu proto dospět k jinému závěru, než že postupem Českého rozhlasu je vykonávána nepřípustná názorová censura a že citace z Haló novin, byť v omezeném rozsahu daném jejich relativně nízkou relevancí, by v tiskových přehledech ČRo vysílány být měly.

Odvolání Jana Šinágla

Jan Šinágl podává proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve sporu s Miroslavem Grebeníčkem toto odvolání.

čtvrtek 1. dubna 2010

Hrátky s čertem v Chomutově

Pěkný dovětek chomutovské kausy, jíž jsme se na tomto blogu již nejednou zabývali (předtím i na Slepecké holi), popsal na Jiném právu Pavel Uhl.

Nezvládnutému pokusu o zavedení nadvlády věřitelů nad dlužníky v této zemi jsem se věnoval v blogpostu příznačně nazvaném Exekutor: dobrý sluha, zlý pán aneb Kde se stala chyba. V chomutovském případě je však třeba poznamenat, že postup exekutora je daleko za hranicí zákonnosti i ústavnosti a nad jeho pomstou zlému městu a jeho šéfčarodějnici-primátorce bychom se neměli příliš radovat, neboť v právním státě musí být scénářem právních procedur zákony a nikoli pohádkové knihy.

Sestupme proto z říše pohádek na chvíli do říše platného práva a zkusme si rozebrat, co se vlastně stalo.

Exekuční řád upravuje možnost exekutora vyžádat si od oprávněného zálohu způsobem trestuhodně odbytým, to však neznamená, že by poskytoval exekutorovi v této věci libovůli.

Především je zřejmé, že záloha musí být vyžádána před započetím exekuce a nikoli až v jejím průběhu. Exekutor, který započne s exekuováním a až poté, např. když zjistí, že povinný je nemajetný, vyžaduje od oprávněného zálohu, jedná proti smyslu a účelu zálohy, neboť tím je právě snaha předejít situaci, že z oprávněného se stane jen proto, že se domáhá svého veřejnou mocí přiznaného práva, dlužník a potenciální povinný v další exekuci. – Že exekutoři zálohy obvykle nevyžadují, není ani tak projevem jejich benevolence, jako spíš hamižnosti a nedostatečného vědomí odpovědnosti.

Za druhé nelze označit lhůtu tří dnů, končící v pondělí, za přiměřenou. Třídenní pariční lhůta se stanoví zásadně jen tehdy, pokud ten, kdo má platit, o povinnosti předem ví a může se na ni řádně připravit. Ve všech ostatních případech se stanoví lhůta delší, obvykle patnáctidenní. V případě zálohy na náklady exekuce nehrozí nebezpečí prodlení a exekutor, který přesto stanoví městu pro úhradu milionové částky lhůtu tří dnů, když navíc vůbec nereaguje na odůvodněnou žádost o prodloužení lhůty, jedná šikanosně.

Za třetí není správné ani po marném uplynutí lhůty exekuci okamžitě zastavit. Lhůta stanovená k úhradě zálohy je totiž pořádková a oprávněný musí dostat příležitost splnit povinnosti i po jejím uplynutí, dokonce bez toho, že by musel požádat o prominutí jejího zmeškání. Soudy v těchto situacích čekají běžně patnáct dnů a není důvodu, proč by stejně dlouho neměl počkat i exekutor.

Závěrem, nahlížet na dění v Chomutově prismatem klasického příběhu o vrchnosti, která si na poddané zjednala čerta, avšak smluvní vztah vrchnosti s čertem se, jak už to u smluv s čerty bývá, vyvine docela jinak, než objednatel předpokládal, je snad čtenářsky atraktivní, ale v právním státě musíme trvat na tom, že i čert bude hrát podle pravidel, tzn. podle exekučního řádu a podle ústavy.

Jen tak budou výsledkem loyalní poddaní, milovaná vrchnost a spokojený čert-podnikatel.

Aktualisováno.
Pozoruhodná je smlouva o spolupráci uzavřená mezi městem a exekutorem. Tato otázka sice není doposud v judikatuře řešena, ale domnívám se, že taková smlouva nemusí být nutně (ve většině svých ustanovení) neplatná, protože exekuční řád je kogentní předpis, pouze pokud upravuje vztah exekutor-povinný, vztah exekutor-oprávněný je naopak vztahem ve většině svých aspektů smluvní a na ustanovení exekučního řádu lze proto pohlížet jako na dispositivní úpravu. Pokud by soud tomuto výkladu přisvědčil, pak by požadavek na zaplacení zálohy mohl být posouzen jako neoprávněný.

Symposion o vztahu parlamentní demokracie a ústavnosti

Celkem zdařilé symposion na thema Parlamentní demokracie versus ústavnost uspořádal dnes Ústav státu a práva (ano, to je ta instituce, která má cosi společného…).

Mimořádná aktuálnost thematu způsobila, že se akce zúčastnila nečekaně obsáhlá sestava celebrit českého práva, včetně čtyř soudců Ústavního soudu (Rychetský, Holländer, Wagnerová, Formánková), pěti soudců NSS (Baxa, Šimíček, Kühn, Passer, Camrda), pedagogů z právnických fakult (z Prahy mj. Gerloch, Pavlíček, Kysela, z Brna Filip, z Plzně Eliáš, Masopust a Sobek), ze zahraničích universit Přibáň a Rupnick, dále např. Pavel Hasenkopf z presidentské kanceláře, Lenka Pitrová za úřad vlády atd. – nu, málem že nepřišli i zástupci nedaleké posádky pod vedením poručíka Vosátky…!

Program byl rozdělen do tří thematických bloků: 1. suverenita ve vztahu k Lisabonské smlouvě; 2. materiální jádro ústavy; a 3. bránící se demokracie, resp. rozpouštění politických stran. Ačkoli řada z příspěvků přednesených v kolokviu byla zaznamenáníhodná, akce velmi trpěla snad až nadměrnou pluralitou hostí a neuvážlivou thematickou šíří, takže dialog byl rozmělněný a možnost zabývat se některým aspektem do hloubky narážela na limit únosné délky diskusního příspěvku.

Přesto některá vystoupení byla velmi podnětná, např. výklad Zdeňka Kühna o historickém vývoji schmittovské militantní demokracie, úvodní slovo Vojtěcha Šimíčka neotřele pojímající problematiku materiálního jádra ústavy a klausule věčnosti terminologií pozemního stavitelství anebo poznámky Jacquese Rupnicka o časových proměnách pojmu suverenity v Evropské unii.

Akci vtipně moderoval Zdeněk Masopust (dříve StB, nyní Západočeská universita).

Pro úspěch podobných akcí by bylo asi vhodnější drasticky zmenšit jak počet řečníků, tak zúžit thematiku: co není, může být příště.

Ačkoli ani první blok nebyl zcela nezajímavý, pro mne jako eurofederalistu jsou otázky národní suverenity a risiko její erose v Evropské unii málo relevantní, resp. je to něco, co chápu jako hodnotu víceméně positivní.

Daleko víc mne proto zaujala druhá část debaty věnovaná čl. 9 odst. 2 Ústavy, tzn. příkazu nezměnitelnosti tzv. materiálního jádra ústavy. To chápu jako osobní disenfranchisement: byl-li jsem v r. 1992, v šestadvaceti, jako volič nadán takovou mírou suverenity, že jsem mohl stanovit meze, které nyní, ve čtyřiačtyřiceti, nesmím překročit jinak než cestou revolučního zvratu, je zřejmě cosi v konstrukci Ústavy špatně.

K thematu streitbare Demokratie byl představen hezký příměr, jehož autorem je, tuším, Josef Baxa: obraz Odyssea, který svým námořníkům zalil uši včelím voskem, aby neslyšeli vábení Sirén. So far so good, řekl by Angličan; já si jen nejsem úplně jist, jak užiteční budou kapitánovi námořníci s touto ochranou, jestliže znenadání vypukne bouře…

Rozsudek Šinágl v. Grebeníček II

Rozsudek byl dnes doručen.

Trest komunistické prokurátorce zkrácen o polovinu

Vrchní soud v Praze postupoval správně a na rozdíl ode mne dospěl k závěru, že bývalé prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové mají být prominuty nikoli dva, ale tři roky trestu, neboť se na ni vztahuje – v rozsahu jednoho roku – i velká Havlova amnestie z r. 1990. Za přehlédnutí se omlouvám.

K uplatnění Zápotockého amnestie jsem se už vyjadřoval, k tomu, co si myslím o uloženém trestu, rovněž, tak jen dodám, že kdyby aplikovalo stejnou formu vypořádání s nacismem Německo, mohl by být takový Adolf Eichmann v klidu: jistě by na základě některé Hitlerovy amnestie oprátce unikl.