DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 27. března 2010

Ministerstvo spravedlnosti to před volbami "myslí upřímně"

Na otázku, zda ministryní Kovářovou inserovaná větší vstřícnost při odškodňování osob poškozených nesprávným úředním postupem je toliko příznakem blížících se voleb anebo jde o cosi víc, jsem dostal jasnou odpověď: ministerstvo podalo odpor proti platebnímu rozkazu na náhradu za neuvěřitelné průtahy v řízení, jež sice byla vypočtena přesně podle ministerského manuálu, ale podle názoru úředníků je dostatečným odškodněním, že ministerstvo svou chybu konstatovalo.

Naštěstí pro ně jsou čeští novináři tak hloupoučcí, že tiskovou konferenci ve svých mediích pokryli a věc tím pro ně byla vyřízená – koho by zajímalo, jak ministerstvo svoje sliby plní? Průměrného čtenáře jistě ne!

Aktualisováno.
Odpor dorazil a potvrdil, že ministryně Kovářová svá slova, jak bylo lze předpokládat, mínila s upřímností protřelého sňatkového podvodníka. Pro úplnost moje replika.

pátek 26. března 2010

Rozsudek v kause Šinágl v. Grebeníček II

Krajský soud v Brně dnes soudcem Michalem Ryškou zamítl žalobu o ochranu osobnosti, jíž se žalobce Jan Šinágl domáhá po žalovaném Miroslavu Grebeníčkovi omluvy za tvrzení, které M. Grebeníček ocitoval ve své knize Hradba vzdoru a podle něhož J. Šinágl napadl v r. 2007 na tzv. muklovské pouti na Sv. Hostýně jednoho z pořadatelů a způsobil mu zranění, jež si vyžádalo lékařské ošetření.

Řízení bylo vedeno způsobem, jemuž nelze po odborné stránce nic vytknout; i díky tomu, že se jednání nahrávalo, odpadlo dotud obvyklé úmorné dictando a celou přípravu i vlastní jednání se tak podařilo zvládnout za méně než tři hodiny, a to včetně dvou přestávek. Soudce Ryška velmi dobře rozuměl podstatě sporu i textu žaloby, s nímž se, na rozdíl od některých svých nejmenovaných kolegů z jiných soudů, zjevně nezačal seznamovat deset minut před jednáním, a dokázal zaměřit procesní diskurs i dokazování na skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti nároku.

Přiměřeně podrobné a srozumitelné bylo i ústní odůvodnění rozsudku. Zamítavý výrok soud opřel o závěr, že naříkané difamační tvrzení není zjevně nepravdivé, ale v podstatě odpovídá tomu, co se na Hostýně odehrálo, tzn. že došlo k fysickému kontaktu mezi stranami a žalovaný ještě ten samý den večer vyhledal lékařské ošetření; případnou nižší míru nesouladu mezi za difamaci vydávaným tvrzením a realitou žalobce jako veřejně činná osoba musí strpět. Na tomto závěru podle soudce nic nemění ani fakt, že přestupková komise řízení o přestupku zastavila s tím, že jeho spáchání žalobcem nebylo prokázáno.

Rozsudek však podle mého názoru správný není.

Žalobce je rozhodnut podat odvolání, proto uvedu důvody, jež by posléze měly stát odvolacími body, pouze stručně, aniž bych odkazoval na konkrétní judikáty, které budou detailně specifikovány v textu odvolání.

Soud v civilním řízení se může odchýlit od závěru zprošťujícího trestního rozsudku o tom, že se trestný čin nestal, resp. že nebyl prokázán, nebo že nebylo prokázáno, že daný skutek spáchala určitá osoba. To je konstantní judikatorní závěr formulovaný ještě před válkou a přeživší, možná poněkud překvapivě, bez úhony i období totality. Důvody jsou nasnadě: V trestním řízení musí být odsouzení podloženo zjištěním skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 6 TrŘ – neboli z amerických filmů známá klausule beyond reasonable doubt). Kromě toho jsou velmi vysoké nároky kladeny i na procesní čistotu dokazování: cokoli nebylo získáno přísně v souladu se zákonem, nesmí být v trestním řízení použito jako důkaz a soud k tomu nesmí při svém rozhodování přihlížet. V civilním řízení jsou jak procesní garance, tak stupeň potřebné jistoty méně striktní, dokazuje se pouze tak, aby byly sporné skutečnosti spolehlivě zjištěny (§ 6 OSŘ).

Přestože civilní soud tedy má možnost neztotožnit se se zprošťujícím trestním rozsudkem, je tu ještě druhá věta ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ, přikazující soudu z rozhodnutí vydaného jiným orgánem vycházet. Relativně hojná judikatura k tomuto ustanovení dovodila, že tato povinnost znamená nutnost jakékoli odchylky skutkových zjištění opřít o řádně odůvodněné závěry dokazování: nelze proto skutková zjištění, k nimž došel jiný státní orgán v jiném řízení, prostě ignorovat s tím, že soud má na věc jiný pohled.

V daném případě to znamená, že není možné vyjít z pouhé rekapitulace důkazů provedených přestupkovou komisí v jejím rozhodnutí a na tyto naroubovat odlišná skutková zjištění, aniž by k tomu měl soud oporu v jím samým provedeném dokazování. Opak protiřečí zásadě přímosti (soud hodnotí důkazy, které sám neprovedl) a zbavuje strany možnosti vyvíjet jakoukoli procesní iniciativu (jen pro úplnost doplním, že jiné právní posouzení věci soudem naopak přípustné je, byť by tento záměr měl být stranám v souladu s nejnovější judikaturou Ústavního soudu ještě před rozhodnutím přiměřeně intimován).

Klíčovou rozhodnou skutečností, kolem níž se celý spor točí, je, zda J. Šinágl způsobil pořadateli na Hostýně jeho zranění. Pokud ne, je M. Grebeníčkem publikované tvrzení difamační, a to měrou, již nemůže absorbovat ani nesporně vyšší práh tolerance k zásahům do osobnostních práv u veřejně činné osoby. Zda tato povinná tolerance postačuje k tomu, aby mohl být drobný fysický kontakt popisovaný žalobcem jako snaha pořadatele odstrčit označen jako napadení, by mohlo být předmětem polemiky, vzhledem k existenci podstatně silnějšího tvrzení ohledně způsobeného zranění však tato polemika nemůže mít na závěr o důvodnosti žaloby vliv.

Jak bylo vysvětleno, ona klíčová rozhodná skutečnost nemůže být prokázána jinak než v řízení před soudem, a důkazní břemeno v tomto smyslu tíží žalovaného. Je to on, kdo tvrdí, že přestupková komise ve svých skutkových zjištěních chybila, a on musí toto tvrzení prokázat: v kontradiktorním řízení tuto jeho roli nemůže přebírat soud.

Žalovaný žádné takové důkazy nenavrhl a žalobě proto mělo být vyhověno. Kdyby tak byl učinil, posunul by se procesní diskurs k poněkud jinému okruhu otázek, a nelze mít rozumných pochybností o tom, že by se do něj svou iniciativou zapojil i žalobce, který měl v zásobě relativně velmi silné argumenty: příkladmo bod IV závěrečného návrhu z přestupkového řízení, který – na rozdíl od ostatních, víceméně jen účelových nebo atričních, k  vysílení soupeře směřujících argumentů – má značnou váhu.

Lze plně souhlasit se závěrem rozsudku ohledně nevelké přesvědčivosti přestupkového rozhodnutí; tato nepřesvědčivost však nezakládá automaticky podklad pro opačná skutková zjištění, stejně jako fakt, že obžalovaný byl zproštěn nekvalitním rozsudkem, nedává jistotu, že je naopak vinen (a vice versa).

V těchto mantinelech se tedy patrně bude řízení o Šináglově žalobě odehrávat u vyšších soudů; šanci, že nejpozději u Ústavního soudu bude shora nastíněná argumentace slavit úspěch, hodnotím – možná s nezřízeným optimismem – jako slušnou.

čtvrtek 25. března 2010

Soudce Nagy nesimuluje

Takže to máme černé na bílem, se znaleckou doložkou, kulatým razítkem a provázkem v barvách trikolory: bývalý soudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi Pavel Nagy není žádný simulant nebo korupčník, ale je to opravdový, nefalšovaný psychopath.

Praktické zkušenost s českými soudci, pravda, nasvědčují, že nikoli jediný…

středa 24. března 2010

Tak se bude demotovat

V Plzni, městě proslulém výrobou poruchových lokomotiv, nekvalitního piva a nevzdělaných právníků, mysleli a vymysleli jednostupňové správní řízení, unikátní to proceduru, v níž bude rektor university odebírat pochybně udělené vysokoškolské tituly. Proč rektor? To vážně nevím, když s přesně stejnou zákonnou pravomocí by to zastala bufetářka!

sobota 20. března 2010

Neveřejná analysa!?

Český rozhlas si nechal Ústavem státu a práva Akademie věd (ano, to je ta instituce, která má co do činění se skandálem na plzeňských právech…) vypracovat analysu, podle níž je v pořádku, že Český rozhlas necituje ve vysílaných tiskových přehledech komunistické Haló noviny. Analysa je prý neveřejná.

Protože Český rozhlas – stejně jako Česká televise – jakožto veřejná instituce je povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, je takové sdělení nehorázné a novinář, který ho převezme, aniž by na tuto skutečnost upozornil, by zasloužil přeřadit na méně kvalifikovanou práci, jelikož na tu svou zjevně nestačí.

Aktualisováno.
Když člověk něco neví, měl by se zeptat.

středa 17. března 2010

Pozvánka do Brna

V pátek 26. března 2010 od 10.00 hod. se u Krajského soudu v Brně, budova Rooseveltova, jednací síň č. 235/II. patro, uskuteční jednání ve věci žaloby, jíž se antikomunistický aktivista Jan Šinágl domáhá po poslanci za KSČM Miroslavu Grebeníčkovi omluvy za nepravdivé skutkové tvrzení obsažené v Grebeníčkově knize Hradba vzdoru.

Spor může být zajímavý tím, že M. Grebeníček pouze citoval to, co uvedl v jednom ze svých podání u jiného soudu místopředseda Konfederace politických vězňů František Šedivý, totiž že J. Šinágl na jedné z akcí pořádaných Konfederací napadl a zranil pořadatele, který musel poté vyhledat lékařské ošetření. To ovšem není pravda, jak se prokázalo šetřením přestupkové komise, jež se incidentem zabývala.

Žaloba tvrdí, že ani výslovný odkaz na pramen nezbavuje autora odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud ten nepodnikl přiměřené kroky k tomu, aby se o pravdivosti publikované informace sám přesvědčil. To se v daném případě nestalo, žalovaný difamační sdělení zveřejnil dokonce přesto, že – jak sám tvrdí – přestupkové rozhodnutí v té době znal.

Soudí Michal Ryška, hosté za obě strany jsou vítáni, pouze prosím, aby pyrotechniku, hole, baseballové pálky, megafony, rajská jablka, vulgární transparenty a další nezbytné propriety odložili ve vrátnici soudu.

pondělí 15. března 2010

Víc než mediální gesto?

Podle medii hojně komentované tiskové zprávy ministerstva spravedlnosti hodlá ministerstvo nastavit vůči veřejnosti vlídnější tvář a nečinit tak jako dosud obstrukce při odškodňování nesprávného úředního postupu např. v otázce náhady za nezákonnou vazbu.

Mám jisté obavy, zda se to, co si pod vstřícnějším postupem představuje ministerstvo, shoduje s tím, co si představují poškození.

Ke zdrženlivosti mne vede minulá změna praxe při poskytování náhrad za průtahy v řízení: zatímco dříve ministerstvo odmítalo veškeré nároky jako nedůvodné (a to včetně situace, kdy Krajský soud v Brně projednává již pět a půl roku žalobu mého klienta, aniž by vydal byť jen nepravomocné prvoinstanční rozhodnutí), nově rutinně prohlašuje, že k průtahům sice došlo, avšak zcela dostačuje, jestliže toto pochybení samo konstatuje (§ 31a odst. 2 ZOŠ) – na náhradu v penězích poškození prý právo nemají.

Zda jde o skutečnou změnu v přístupu nebo pouhou  mediální gestikulaci, na kterou věci neznalí žurnalisté snadno naletí, poznáme během několika měsíců. Sám jsem dosud pravomocně skončil jediný spor s ministerstvem o náhradu za průtahy (až na část nepřiznaného příslušenství jsem v něm plně uspěl), další dvě žaloby jsou podány a pokud správně počítám, dvanáct dalších žádostí bylo (nebo během několika dnů bude) podáno a po uplynutí šestiměsíční čekací lhůty půjdou i tyto kausy k soudu, neboť ministerstvo se s problémem dostatečně vyrovnalo kajícným konstatováním své chyby.

sobota 13. března 2010

Ústavní soud potvrdil postavení státu jako "privilegovaného dlužníka"

Nepříjemné překvapení připravil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 soudce zpravodaje Pavla Rychetského, jímž zamítl ústavní stížnost a judikoval, že stát, který je oprávněn nahradit škodu podle ZOŠ až po uplynutí šesti měsíců od doručení kvalifikované výzvy, nemusí za toto období platit poškozenému úrok z prodlení.

Česká republika se tak stává privilegovaným škůdcem, resp. dlužníkem, jemuž jsou soukromé subjekty povinny poskytovat bezplatný šestiměsíční úvěr.

Odůvodnění nálezu hodnotím jako málo přesvědčivé, deficitní a polovičaté: Ústavní soud sice vyložil, proč nevidí problém, je-li mezi státem a ostatními subjekty v povinnosti nahradit škodu založena nerovnost, ale zcela pominul druhý aspekt problému, totiž proč by osoba, jíž byla v důsledku pochybení státních orgánů způsobena škoda, měla být nucena strpět snížení hodnoty poskytnuté náhrady v důsledku šestiměsíčního zákonem aprobovaného prodlení na straně státu, což při současných úrokových sazbách z úvěrů představuje reálnou ztrátu cca pěti procent z hodnoty náhrady.

Ústavní soud tak flagrantně pominul jak základní právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 Listiny a čl. 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, tak ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny. V zájmu spravedlnosti je však třeba dodat, že soudě dle rekapitulace, ani ústavní stížnost tento aspekt patřičně neakcentovala a shora nastíněné ústavněprávní konotace nerozebrala, upírajíc pozornost na otázku nerovnosti mezi státem a soukromoprávními škůdci.

Argumentační deficit nezhojil Ústavní soud ani tím, když v § 22 nálezu vyslovil obiter dictum naději, že šestiměsíční lhůtu zákonodárce vbrzku zkrátí.

pátek 12. března 2010

Manželé Kolečkovi dosáhli první satisfakce

Zničená koupelna v bytě KolečkovýchPřípad manželů Kolečkových z Karlových Varů, kterým jejich pronajimatel ve snaze vystěhovat je z nájemního bytu tento byt včetně bytového zařízení prakticky zcela zdemoloval, dospěl k prvnímu nepravomocnému rozsudku. Krajský soud v Plzni dnes samosoudcem Martinem Šebkem částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti a přiznal Oldřichu Kolečkovi – jeho manželka Květa se rozhodnutí nedožila – relutární satisfakci ve výši 75 tisíc korun. Další, souběžné řízení o náhradu škody ve výši cca 450 tisíc korun s příslušenstvím probíhá u Okresního soudu v Karlových Varech; v něm dosud nebylo rozhodnuto ani nepravomocně.

Ačkoli přiznaná částka není nijak závratná, verdikt představuje pro Oldřicha Kolečka velké osobní zadostiučinění a důkaz, že i postkomunistická justice vynese občas spravedlivý rozsudek a postihne po zásluze toho, kdo jednal protiprávně, a zastane se jeho zdánlivě bezbranné oběti.

Sám si nevzpomínám, kdy jsem naposledy slyšel u českého soudu tak podrobné a přesvědčivé ústní odůvodnění rozsudku.

Aktualisováno.
Článek Miroslavy Vejvodové v Plzeňském deníku.

čtvrtek 11. března 2010

Nad dopady nálezu Horváth v. Úřad městské části Praha 1

Dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08 hodnotím jako velmi široké; mám dokonce za to, že jde o nejvýznamnější nález v oblasti správního práva procesního za posledních 10 let, přičemž některé jeho důsledky mají rovněž nikoli nepodstatné aspekty hmotněprávní.

Ústavní soud zřejmě již definitivně překonal závěry vousatého usnesení sp. zn. I. ÚS 263/97, podle něhož jsou občané povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným zákonným způsobem. Není divu, že takový právní názor každému úředníkovi či policistovi imponoval a usnesení I. ÚS 263/97 soudce zpravodaje Vladimíra Klokočky patřilo proto mezi ta vůbec nejcitovanější a nejodkazovanější.

Nový nález s odkazem na čl. 4 odst. 4 Listiny dovozuje, že výzva, jíž veřejná moc překročí svá oprávnění, nemůže být mocensky vynucována a občan nesmí být trestán, jestliže jí neuposlechne. Ústavní soud tedy nepřisvědčil závěrům Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku, jejž Ústavní soud podrobil zdrcující kritice, oddělil povinnost uposlechnout formálně zákonné výzvy od otázky její zákonnosti v materiálním smyslu.

Další novum je způsob, jak Ústavní soud nahlíží na samotnou povinnost podezřelého dostavit se k podání vysvětlení. Dosavadní úřední výklad vyžadoval, aby se podezřelý k podání vysvětlení dostavil bez ohledu na to, že má v úmyslu odmítnout výpověď – což by ovšem v judikované věci znamenalo cestu ze Zlína do Prahy a zpět, jejímž jediným účelem by bylo podepsat protokol s tímto kusým prohlášením. Ústavní soud nyní jasně uvedl, že uložení pořádkového opatření (pořádkové pokuty) jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení (tj. k podání informací) je v oblasti správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Je tedy zřejmé, že nález Ústavního soudu značně mění pohled na oprávnění veřejné moci vynucovat součinnost ze strany fysických a právnických osob, a lze předpokládat, že bude mít svůj dopad i do oblasti (soudního) trestního práva, neboť shora zmiňované Klokočkovo usnesení s oblibou a často uplatňovaly i orgány činné v trestním řízení.

K nálezu vydala tiskovou zprávu rovněž Liga lidských práv.

úterý 9. března 2010

Školství jako poslední výspa totalitního myšlení aneb Řev septimy v informačním věku

Právně zajímavý případ se vyskytl na gymnasiu v Hořovicích. Tamní studentka vytvořila na Facebooku difamační stránku o své učitelce, za což byla nyní potrestána ředitelskou důtkou.

Platné právo – školský zákon – stanoví v § 36 odst. 1 písm. a), co všechno smí upravovat školní řád, avšak jak se zdá, v Hořovicích přežívá totalitní praxe, kdy škola, jejímž úkolem nebylo žáky pouze vzdělávat, ale též (v příslušném ideologickém duchu) vychovávat, vykonávala kontrolu nad svými žáky po 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu; rodiče tu byli jen jako její výchovný komplement a prodloužená ruka.

Sám se pamatuji, že v 80. letech bylo možné na gymnasiu potrestat studenta za to, že – v době svého volna – byl profesorem, jak si středoškolští učitelé dodnes říkají, přistižen v restauraci u piva, a tehdejší školní řády zcela běžně stanovily, jak se žáci smějí chovat např. na veřejnosti.

Demokratická společnost však výchovu dětí svěřuje rodičům, škole přísluší toliko úkol děti vzdělávat, a její pravomoci jsou tomu přizpůsobeny. A tak, i když vyložíme oprávnění školy stanovit ve školním řádu rovněž pravidla vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky extensivně, vychází nám, že internetové stránky o pedagozích, nejsou-li vytvářeny ze školního počítače, ve škole nebo během vyučování, jsou mimo pravomoc školy; případné excesy, jestliže k nim došlo, měl řešit orgán sociálně-právní ochrany dětí, nikoli samotná škola.

Kromě toho, odhlédneme-li od ryze právní roviny věci, měli bychom respektovat, že právo výsměchu je přirozenou a odvěkou protiváhou každé moci, tedy i moci, již nad žáky vykonává pedagogický sbor. I my jsme, přiznejme si to, v příslušném věku měli tendenci připodobňovat své učitele k hovězímu dobytku, a naše hodnocení se změnilo – minimálně ve většině případů – až s lety dospívání; symptomaticky nejrychleji a nejvýrazněji právě u těch učitelů, kteří k nám byli nejfairovější a nejvelkorysejší.

Seznamte se: Vladimír Hučín, gauner a terorista

Jakkoli už jen máloco v české justici mne dokáže zaskočit, odůvodnění rozsudku odvolacího Vrchního soudu v Olomouci v kause Vladimíra Hučína se to podařilo.

Nelze mít rozumných pochybností o tom, že oba články Tomáše Hradílka v Lidových novinách (1, 2) jsou křišťálově průzračnou, učebnicovou difamací. Přesto vrchní soud Hučínovo odvolání zamítl a skandální rozsudek krajského soudu potvrdil, a to s argumentací, která dává vzpomenout na vrcholné údobí komunistického práva.

Kupř. uvedl-li Tomáš Hradílek, že některé skutky z období komunismu, pro něž byl Hučín pravomocně rehabilitován, měly ryze kriminální charakter, vrchní soud dovodil, že kriminální charakter je základní vlastností převážné většiny činů, pro něž je vedeno trestní řízení, ergo byl-li V. Hučín postaven před r. 1989 před soud, nemohlo to být pro nic jiného než pro trestný čin, rehabilitace-nerehabilitace.

A pokud si snad myslíte, že difamací je označení gauner a psychologický terorista, mýlíte se: je to jen legitimní vyjádření názoru, stejně jako obvinění, že Vladimír Hučín má na svědomí několik bombových útoků, které se na přelomu milenia v Přerově udály a které nebyly nikdy objasněny. Každý má právo něco takového si myslet, a když už si to myslí, proč by to – ve zvrácené logice olomouckého soudu – nemohl napsat do novin!?

pondělí 8. března 2010

Jan Šinágl je darebák

Jan Šinágl není primitiv, ale je to darebák, a to nyní už pravomocně. Nakolik se rozsudek Vrchního soudu v Praze vypořádal s odvoláním proti rozsudku Krajského soudu v Praze (soudce Vojtěcha Cepla), ponecháváme na posouzení laskavému čtenáři.

Proti rozsudku je neúspěšný odvolatel rozhodnut podat dovolání a/nebo ústavní stížnost.

pátek 5. března 2010

Pozvánka k Ústavnímu soudu

Přestupce s kytarouV úterý 9. března vyhlásí první senát Ústavního soudu nález ve věci pana Zbyňka Horvátha, jemuž Úřad městské části Praha 1 v r. 2005 udělil pořádkovou pokutu za neuposlechnutí výzvy dostavit se k podání vysvětlení. Důvodem výzvy bylo, že pan Horváth si na řádně oznámeném shromáždění na Václavském náměstí dovolil položit bez povolení úřadu na chodník zvukovou aparaturu k jeho ozvučení. Tu mu bdělá městská policie ihned zabavila a domnělý delikt byl poté řešen jako přestupek proti zákonu o pozemních komunikacích – neoprávněný zábor veřejného prostranství.

Přestupkové oznámení bylo jako nedůvodné odloženo, ale odbojnému občanovi úřad přesto pro výstrahu uložil pořádkovou pokutu. Rozhodnutí následně s argumentací Ordnung muß sein! potvrdily Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud (rozsudek senátu Žišková-Baxa-Kühn).

Naše ústavní stížnost argumentuje tím, že součinnost v nezákonně vedeném řízení nelze vynucovat pořádkovými opatřeními, a zdá se, že tato argumentace po pěti letech našla sluchu na místech nejvyšších.

Aktualisováno.
Text vyhovujícího nálezu na webu ÚS.

čtvrtek 4. března 2010

Má stát právo na náhradu nákladů advokátního zastoupení?

Již delší dobu doutnající spor mezi obecnými soudy a advokátskou lobby ohledně toho, má-li stát jako účastník řízení právo na náhradu nákladů vzniklých v důsledku toho, že se nechal v řízení zastoupit advokátem, nevyřešil ani právě publikovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2513/09.

Odůvodnění nálezu je formulováno značně pythicky: Ústavní soud oba náklady zastoupení přiznávající výroky sice s odkazem na nedostatečné odůvodnění zrušil, ale na druhé straně judikoval, že vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

Pokud někdo z laskavých čtenářů tuší, proč tedy Ústavní soud stížnost neodmítl nebo nezamítl, budu mu vděčen za vysvětlení.

středa 3. března 2010

Antonín Zápotocký odpustil prokurátorce Brožové-Polednové třetinu trestu

Vše nasvědčuje tomu, že princip kontinuity komunistického práva, na němž právní řád současné České republiky spočívá, přinese pikantní důsledek: komunistické prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové, která si odpykává šestiletý trest za podíl na justiční vraždě Milady Horákové, bude odpuštěna jedna třetina trestu na základě rozsáhlé amnestie, udělené presidentem Antonínem Zápotockým, jak stojí v preambuli, ve dnech neštěstí, které postihlo naše národy úmrtím presidenta republiky Klementa Gottwalda, moudrého vůdce pracujícího lidu na cestě k socialismu.

Krajský soud v Hradci Králové chtěl prokurátorce odpustit trest celý, a to aplikací dalších dvou amnestií, Antonína Zápotockého z r. 1955 a Václava Havla z r. 1990, avšak v těchto případech je z amnestovaných činů vražda výslovně vyloučena a dá se předpokládat, že vrchní soud horlivost krajských soudců zmírní.

I tak je výsledek, mírně řečeno, zarážející; v zemi, která svůj právní řád postavila na presumpci spravedlivosti totalitního práva, ovšem zase tolik nepřekvapuje. Na straně druhé máme štěstí: mohl se najít komunistický zákon, podle něhož by vražda spáchaná ve spravedlivém boji proti exponentům reakce nebyla trestná vůbec.