DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 19. února 2010

čtvrtek 18. února 2010

Nad právními důsledky rozpuštění Dělnické strany

Dosti eratická kodifikace pro případ rozpuštění politické strany jak v zákoně o politických stranách, tak ve volebním zákoně, způsobuje, že po rozpuštění Dělnické strany (DS) může dojít k některým zajímavým a ne zcela předvídatelným situacím.

Kuriosní je, že zákonodárce si tento fakt uvědomil a včlenil proto do zákona o politických stranách § 16, jenž však zůstal nenaplněn, neboť zvláštní zákon upravující důsledky zrušení politické strany nebo hnutí nebo pozastavení jejich činnosti nebyl nikdy přijat.

Doručením rozsudku NSS oběma stranám a určenému likvidátorovi nabude rozhodnutí o rozpuštění DS právní moci a stane se zároveň vykonatelným. Od tohoto okamžiku počíná běžet třicetidenní lhůta, v níž lze rozsudek napadnout návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy.

Podáním tohoto návrhu se vykonatelnost rozsudku odkládá a strana může pokračovat v činnosti, jako by se nic nestalo.

Dále bude záležet na Ústavním soudu. Návrh se projednává jako běžná ústavní stížnost, s tím rozdílem, že o něm rozhoduje plenum ÚS. To však může návrh odmítnout jako zjevně neodpodstatněný, takže s obstrukcemi, mají-li být efektivní, musí DS začít už při jeho podání.

Jestliže Ústavní soud rozsudek zruší, je další průběh banální a právně nezajímavý. Zajímavé naopak může být, když ÚS nevyhoví a napadený rozsudek potvrdí.

Doručením nálezu nebo usnesení Ústavního soudu všem účastníkům a vedlejším účastníkům řízení se obnovuje vykonatelnost rozsudku a strana je definitivně a nezvratně zrušena-rozpuštěna.

Důležité je, kdy se tak stane. Jsou tři možnosti:
  1. Předtím, než strana zaregistruje svou kandidátku. V takovém případě se strana nemůže voleb zúčastnit a žádné právní bizarnosti nenastávají. Vzhledem ke lhůtám ve volebním zákoně je však tato možnost u DS prakticky vyloučena.
  2. Po registraci kandidátky, ale před datem voleb. Při této eventualitě (jež je reálná, avšak DS má v rukou dostatek obstrukčních instrumentů, aby k ní nedošlo: minimálně podání blanketního návrhu a námitku podjatosti) strana nesmí vést volební kampaň, ale její kandidáti jsou vytištěni na volební lístky, a to bez jakéhokoli upozornění o zrušení strany. Voliči tuto stranu a její kandidáty mohou volit. Jejich hlasy se sečtou, nicméně straně se nepřidělí žádné mandáty.
  3. Nejzajímavější – a v našem konkrétním případě i nejpravděpodobnější – situace nastává, pokud rozhodnutí Ústavního soudu nabude právní moci až po uskutečnění voleb. V takovém případě všechny mandáty zůstávají platné, ale – zcela nesystémově – zaniká nástupnictví náhradníků. Pokud by některý z poslanců DS zemřel, odstoupil nebo ztratil způsobilost k výkonu mandátu z jiného důvodu, jeho mandát by zůstal až do konce volebního období uprázdněn a sněmovna by tedy měla méně než 200 poslanců.
Tak se tedy budeme těšit – držte si klobouky, jedeme s kopce!

úterý 16. února 2010

Fiala a Štefek nevinni

Zprošťujícím rozsudkem skončila kausa předloňské blokády jednací síně Městského soudu v Praze. Po prosincovém usnesení Nejvyššího soudu byl dnešní verdikt už jen formální tečkou za tímto kuriosním případem občanské neposlušnosti.

Oběma obviněným blahopřejeme!

pátek 12. února 2010

Nejvyšší správní soud znovu o osvobození od soudního poplatku, tentokrát správně

Před třemi týdny jsem upozornil na chybný rozsudek osmého senátu Nejvyššího správního soudu ve věci osvobození od soudního poplatku.

V rozsudku č. j. 3 As 28/2009-147 rozhodoval NSS o podobné kasační stížnosti a opět ji zamítl; v tomto případě ovšem správně. Subtilní, nicméně určující, rozdíl mezi oběma situacemi je v tom, že zatímco první žadatel o osvobození opomněl soudu oznámit, že je (spolu)vlastníkem nemovitostí, druhý žadatel nesplnil zákonnou podmínku a nedoložil mu údaje dosvědčující oprávněnost žádosti o osvobození.

A tak zatímco v prvém případě byla procesní sankce svévolí, ve druhém byla správnou a přiměřenou aplikací zákona.

čtvrtek 11. února 2010

Baseballka s nápisem "Na cikány" znovu u vrchního soudu

Dnes publikovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 1174/09 vyhověl Ústavní soud stížnosti žalobce a vrátil pražskému vrchnímu soudu případ žaloby na ochranu osobnosti, jíž se Rom F. K. domáhá omluvy a peněžité satisfakce za to, že byl v létě 2001 při návštěvě hotelové restaurace dotčen pohledem na baseballovou pálku opatřenou nápisem Na cikány….

Argumentace nálezu je logická, avšak co mne na věci fascinuje, je neuvěřitelná doba, po kterou se soudy případem zabývají a nejsou schopny dojít ke konečnému verdiktu. Jen náhrada za průtahy podle Schormova manuálu bude minimálně stotitisícová, spíš ale vyšší, pokud žalobce k průtahům nepřispěl, případně proti nim sám aktivně brojil. Jde jen o to, rozsudku se vůbec dožít.

Uvedená kausa povážlivě relativisuje správnost závěrů Michala Ryšky presentovaných jeho článku na Jiném právu, podle nichž je omluva starší než cca 3–5 let nezpůsobilá dosáhnout svého účinku, a může být i kontraproduktivní. České soudy, obecné i Ústavní, tento názor zjevně nesdílejí a o důvodnosti omluvy bez mrknutí oka rozhodují devět let po zásahu. Kdyby bylo po jeho (rozuměj po Ryškově), dávno by musely vyzvat žalobce ke změně petitu a vrátit do hry již před lety zamítnutou satisfakci relutární.

"Červené tlačítko" očima trestního zákoníku

Celkem slušnou bouři ve sklenici vody vyvolalo odhalení, že softwarové Brettscheinderovo tlačítko, kterým by měli uživatelé hlásit internetové stránky s nevhodným obsahem, odesílá do centrály kromě adresy inkriminované stránky i tři poslední URL z historie a IP adresu počítače, který hlášení činí, a to bez vědomí naivního uživatele, jenž si výdobytek do svého prohlížeče nainstaloval.

Věc se dá stěží posuzovat jako chyba programátora, ten zajisté věděl, co a proč dělá, a tak, s ohledem na předpoklad značného rozšíření bonzáckého produktu, je na místě uplatnit prostředky adekvátní závažnosti deliktu.

Nový TrZ nabízí hned několik skutkových podstat, pod které by se šíření Červeného tlačítka dalo s úspěchem podřadit:
  • Poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 TrZ. S přihlédnutím k ustanovení § 120 TrZ, podle něhož uvést někoho v omyl či využít něčího omylu lze i provedením zásahu do počítačových informací nebo dat, zásahu do programového vybavení počítače nebo provedením jiné operace na počítači, zásahu do elektronického nebo jiného technického zařízení, včetně zásahu do předmětů sloužících k ovládání takového zařízení, anebo využitím takové operace či takového zásahu provedeného jiným, může být tato skutková podstata docela přiléhavá. Trestní zákoník má ovšem i další, specifičtější skutkové podstaty.
  • Porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 1 písm. c) TrZ. Neoprávněný přístup k historii browseru je dozajista takovým deliktem.
  • Porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 odst. 1 TrZ. Ditto.
  • Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) TrZ. I taková charakterisace může být přiléhavá, neboť provozovatelé Červeného tlačítka získali přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užili data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací.
Summa summarum, není toho tedy vůbec málo, z čeho by se Kocábovi lidé měli zpovídat policii.

středa 10. února 2010

Rozsudek Nejvyššího správního soudu o minulosti soudců zveřejněn

Na serveru Nejvyššího správního soudu byl zveřejněn – dosud nedoručený – rozsudek č. j. 3 As 10/2009-77 týkající se komunistické minulosti soudců.

Jestli jsem v předchozím textu, jímž jsem o rozsudku referoval, dával ještě triu soudců NSS Petr Průcha, Jaroslav Vlašín a Milan Kamlach aspoň theoretickou šanci, že mne přesvědčí o správnosti svého názoru a nebudu jim proto muset udělit lednového Osla měsíce, text rozsudku mne vyvedl z iluse: argumentace nutnosti ochrany soukromí soudců je natolik směšná, že se nad tím na Viditelném Mackovi podivuje i laik Miroslav Macek, a zdůraznění nutnosti individuálního přístupu ke každému jednotlivému soudci-komunistovi, již oslovský senát NSS včlenil do závěru svého traktátu, musí vyvolat bujarost mysli i u čtenáře, který by jinak nebyl myšlence zveřejňovat intimní podrobnosti o kolaboraci soudců s minulým režimem nakloněn. Pohádka o komunistech zlých a hodných (hodný komunista byl třeba Marián Čalfa, miláček davů Vladimír Dlouhý nebo současný premier Fischer) byla národu presentována tolikrát, že věřit v ni může už skutečně snad jen – osel.

K rozsudku vydáme tiskovou zprávu.

Aktualisováno.
Tisková zpráva.

pondělí 8. února 2010

Osel měsíce února je z ministerstva

Má soudce právo zakázat veřejnosti pořizování zvukových nahrávek z průběhu jednání? Samozřejmě nemá, s výjimkou případů, kdy by, jak praví zákonodárce, způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání (§ 6 odst. 3 in fine zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích).

Jiného názoru je JUDr. Vladimír Chrástecký z ministerstva spravedlnosti, podle něhož lze zakázat nahrávání v podstatě z libovolného důvodu, např. přeje-li si to strana řízení.

Oslí uši budou tomuto justičnímu mysliteli jistě slušet: jeho výkon, ač minimalistický, mu totiž vysloužil čestný titul Osel měsíce za únor 2010. Blahopřejeme!

Komická je i závěrečná pasáž ministerského přípisu zabývající se obviněním, že Jan Šinágl narušoval protokolaci, když se pokoušel – přesně v souladu s dikcí zákona – na pořizování nahrávky upozornit předsedu senátu (cf. s vědomím předsedy senátu). Podle osla Chrásteckého tak měl nejspíš učinit telepathicky!

Aktualisováno.
Zcela jinak přistoupil k výkladu § 6 odst. 3 in fine Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2672/07: ministerský úředník má ale vlastní, lepší rozum a na nějaké papírové čerty z ÚS se zásadně neohlíží!

středa 3. února 2010

Talár dělá advokáta II

Talár, vhodný model pro advokáty
K důležitosti taláru pro výkon advokacie se vyjádřil Ústavní soud v tomto skvostném obíčku:
Ostatně i stavovská diskuse zaznamenala, že všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit, mohou být v jeho mysli zhmotněny mimo jiné do podoby taláru, který je svého druhu uniformou či dresem. Maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné.
Slováci při podobných výlevech říkají: Bože môj, do čeho si to dušu dal? Do somára!" My se, u vědomí vznešenosti našeho nejvyššího soudního tělesa, omezíme na konstatování, že na základě empirického zkoumání lze s úspěchem tvrdit, že pro většinu advokátů se principy výkonu této profese zhmotňují spíše do obrazu bankovky než do taláru.

Dva zajímavé informační spory

Zkraje něco statistiky:

Své žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (InfZ) a případné následné soudní spory systematicky eviduji od března 2006. Z celkem 63 žádostí povinný subjekt vyhověl sám nebo na příkaz nadřízeného orgánu v 28 případech, 29krát ho k tomu donutil soud, 6 případů zatím není uzavřeno (mimo jiné dva spory o seznamy komunistických soudců).

Ani jednou se zatím nestalo, že bych v soudním řízení neuspěl, třebaže to několikrát vyžadovalo celou baterii kasačních stížností a dvakrát, pokud jde o náklady řízení, i ústavní stížnost.

Dvě žádosti o informace z poslední doby, které pokládám za zajímavé:

Spor 1: Má občan právo na protokoly z požární kontroly?

Požádal jsem o kopie protokolů týkajících se plnírny LPG. Povinný subjekt, hasičský záchranný sbor, žádost odmítl, ministerstvo vnitra jako odvolací orgán moje odvolání zamítlo, takže nezbylo než ministerstvo zažalovat.

Ve sporu jde mj. o interpretaci ustanovení § 11 odst. 3 InfZ a soudní rozsudek může být v tomto směru průlomový.

Spor 2: Podléhá InfZ korespondence presidenta republiky?

Předmětem žádosti o informace je dopis presidenta Klause bývalému ministru vnitra Tomáši Hradílkovi, ve kterém Klaus vyslovuje Hradílkovi podporu proti Vladimíru Hučínovi. Iniciální korespondence není zajímavá, zajímavá je až žaloba a vyjádření protistrany, Kanceláře presidenta republiky, k ní. Na vyjádření jsem reagoval dvěma replikami: replika č. 1 a poté, co vyšla najevo nová fakta, replika č. 2.

Presidentská kancelář tvrdí, že dopis je osobní a veřejnost proto na něj nemá právo, já oponuji, že osobní dopisy president nemůže psát na hlavičkovém papíře a s uvedením své funkce. Výsledek je nejistý, senát Městského soudu 8 Ca (ano, to je ten zásadový…) slibuje dlouhé a dramatické řízení.

Že Václav Klaus a jeho spolupracovníci pohrdají právem, je známá věc – viz např. případ věčného justičního čekatele Langera. Na rozdíl od Langera se ovšem nebudu v případě soudního úspěchu rozpakovat poslat Klausův úřad do exekuce a klidně mu nechám obstavit třeba korunovační klenoty. V právním státě nejsou soudy projevem svobodomyslnosti vladaře, který jim sám není podřízen – a ostatně Václav Klaus není žádným vladařem, nýbrž jen nejvyšším státním úředníkem, veřejným služebníkem.

úterý 2. února 2010

Nový vrchol v anonymisaci soudních rozhodnutí

Kdo si myslel, že soud, který ve své judikatuře anonymisoval psa B., už nelze ničím překonat, možná svůj názor změní po přečtení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003, kde jsou anonymisováni autoři komentáře k OSŘ pánové Bureš, Drápal a spol.

Nějak podobně by možná postupoval Švejk, kdyby mu tento úkol zadal nadporučík Lukáš.