DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 29. ledna 2010

K plenárnímu nálezu Ústavního soudu o předběžných opatřeních

Čerstvě publikovaným nálezem ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, učinil Ústavní soud přítrž jedné z bizarností českého civilního procesu.

Podle stávající úpravy mohl odvolací soud za situace, kdy soud I. stupně nevyhověl návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, toto rozhodnutí změnit a návrhu vyhovět, a to bez toho, že by se žalovaný o návrhu dozvěděl a mohl se k němu jakkoli vyjádřit (§ 76g a § 220 odst. 3 OSŘ). V praxi to znamenalo, že žalobce, který měl to štěstí a prvostupňový soud jeho návrh zamítl nebo odmítl, mohl dosáhnout nařízení předběžného opatření, a to pravomocného, na základě jednostranných, žalovaným nikdy a nijak nekorigovaných – a vzhledem k procesním okolnostem už nekorigovatelných – tvrzení.

Ústavní soud zde zajímavě využil možnosti interpretativního výroku, jímž provedl fakticky rozdělenou derogaci ustanovení § 220 odst. 3 OSŘ: v případech předběžných opatření ihned, v ostatních případech s odloženou účinností od 1. 4. 2011. Neboť v jiných případech než u předběžných opatření není § 220 odst. 3 OSŘ ústavně nekonformní, zákonodárce bude moci tento deficit odstranit.

Doufejme, že novela zohlední i specifický případ rozhodování o nákladech řízení, kde může rovněž dojít k odepření práva vyjádřit se k věci, protože OSŘ neukládá soudu povinnost zaslat druhé straně stejnopis odvolání a odvolací soud smí přitom rozhodnutí změnit.

Ostatně soudím, že scestná je samotná myšlenka ustanovení § 210 odst. 1 OSŘ: odvolání, jež je postupováno odvolacímu soudu k rozhodnutí, by mělo být intimováno ostatním účastníkům řízení, a to bezvýjimečně, i z důvodů, jež nemusejí být na první pohled patrné.

Stalo se mi toiž u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n. Labem, že jsem podal stížnost na průtahy v řízení, načež mi bylo předsedou soudu sděleno, že k průtahům nedochází, jelikož spis je u vrchního soudu, který bude rozhodovat o odvolání žalovaného – mně jako žalobci nikdy neoznámeném.

Datové schránky, den D213

Nový rok, den D185, měl být mezníkem v historii datových schránek, neboť od tohoto data bylo zákonem umožněno doručovat zprávy nejen mezi orgány veřejné moci (OVM) a od OVM soukromým subjektům, ale i mezi soukromými subjekty navzájem; datové schránky se tím měly o další krok přiblížit doručování listovních zásilek. Prvních šest měsíců, zjevně ve snaze zabránit kolapsu systému v důsledku přetížení soukromým provozem, je toto doručování zákonem omezeno na faktury nebo obdobné žádosti o zaplacení (ať již toto podivné vymezení znamená cokoli).

K přetížení datových schránek vskutku nedošlo: statistiky hovoří o tom, že mezi soukromými subjekty jsou odesílány nejvýš jednotky zpráv denně.

Důvody jsou jak na straně zákonodárce, který věnoval doručování soukromé korespondence do datových schránek jen okrajovou pozornost, tak na straně České pošty, který svými obchodními podmínkami učinila tento druh služby v nejvyšším stupni nevýhodným, resp. nezajímavým.

Základní vlastností běžného, tj. neelektronického doručování je jeho nedobrovolnost: nikdo nemůže dosáhnout toho, aby se Česká pošta na adresu místa, kde se zdržuje nebo kde má sídlo, nepokoušela doručovat zásilky. Může si sice zvolit speciální služby, jako např. dosílku nebo nájem P.O.Boxu, ale zcela vyloučit doručování je nemožné.

U datových zpráv je naproti tomu na adresátu, a to jak na dobrovolném držiteli datové schránky, tak na držiteli schránky zřizované ze zákona, zda umožní příjem soukromé korespondence (§ 18a odst. 1 ZEÚ). Taková úprava je ovšem nesmyslná, nerozumná a nepraktická, nemá minimálně u povinných držitelů žádné racionální opodstatnění a do budoucna by ji bylo na místě změnit.

Dále je tu otázka fikce doručení, jež se de lege lata uplatňuje výhradně při doručování korespondence ve směru OVM→soukromý adresát. Jak sice správně upozorňuje František Korbel na Jiném právu, vzhledem k ustanovení § 45 odst. 1 ObčZ není v soukromoprávních vztazích doručení zásilky ve všech případech nezbytné, ale postačí, aby zásilka došla do adresátovy disposiční sféry, avšak nezdá se být moudré ponechat na výkladu budoucí judikatury, co znamená disposiční sféra v případě datové schránky. Ta je totiž theoreticky přístupná 24 hodin denně z kteréhokoli místa na Zemi, avšak prakticky může být přístup k ní nemožný i v případě banálního výpadku připojení ADSL nebo několikadenního pobytu oprávněné osoby v nemocnici. Právní úprava je na tomto místě kusá a zjevně nedostatečná, a k řadě důležitých otázek zákon mlčí.

Tolik k legislativě. Další dva problémy, proč je soukromoprávní doručování do datových schránek takovým flopem, jsou na straně České pošty. Ta neumožňuje doručovat adresátu identifikovanému jinak než kodem (identifikátorem) datové schránky. Není přitom důvodu, proč by neměla být doručena zpráva označená např. pouhým jménem a bydlištěm fysické osoby nebo IČ osoby právnické. Dohledání datové schránky by musela pošta provést ručně, jenže to je naprosto v pořádku: jde přece o placenou službu a to samé dělá i v případě zásilek listovních!

Alibistický je přístup k adresářům datových schránek. Jak bylo opakovaně judikováno, ani právnickým osobám, ani podnikajícím fysickým osobám nesvědčí právo na ochranu osobních údajů, a není proto nejmenšího důvodu, proč neprovozovat veřejně přístupný datově-schránkový telefonní seznam, do něhož by se vedle těchto subjektů (a OVM) mohli dobrovolně zapsat i držitelé datových schránek-nepodnikající fysické osoby.

A konečně je tu otázka paušálu za využívání služby. Tento paušál, jehož výše závisí na poštu datových zpráv odeslaných v měsíci, platí odesilatelé zpráv a je stanoven degresivně od 50 do 20 Kč (bez DPH) měsíčně. Za samotnou zprávu se přitom platí rovněž, a to 15,04 Kč (bez DPH). To je ovšem, bez ohledu na relativně nízké výše paušálu, z hlediska marketingové psychologie naprosto nerozumné: tak jako se u klasických poštovních služeb zásadně platí až za poskytnutou poštovní službu, nikoli za možnost tuto službu využívat, totéž by mělo být pravidlem u datových zpráv. Nevidím důvod, proč by odesilatelé zpráv neměli složit na účet České pošty zálohu/kredit a z této částky se při odeslání datové zprávy neodečetl příslušný poplatek.

To je tedy několik hlavních důvodů, proč je prozatím soukromoprávní doručování do datových schránek ve stadiu klinické smrti, a tento stav se stěží v dohledné době změní, zejména i s ohledem na avisovanou neochotu zákonodárce ZEÚ do konce volebního období novelisovat.

úterý 26. ledna 2010

Dvé pozvánek (zejména) pro mimopražské

Ve středu 27. ledna od 13.00 hod. se u Krajského soudu v Plzni, jednací síň č. 64, koná další jednání ve věci pana Oldřicha Kolečka z Karlových Varů, který se domáhá půlmilionové náhrady od pronajimatele, který jemu i jeho dnes již nežijící manželce ve snaze přimět je k vystěhování prakticky zničil byt, ve kterém bydleli. Při středečním jednání by mohlo dojít k vyhlášení rozsudku.

Příští pondělí, 1. února, bude od 9.00 hod. u Vrchního soudu v Olomouci, jednací síň č. 2, projednáno odvolání Vladimíra Hučína proti rozsudku v jeho osobnostním sporu s bývalým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem. O případu jsme referovali i na Paragraphu. Tisková zpráva žalobce.

středa 20. ledna 2010

Nad jedním chybným rozsudkem NSS

V rozsudku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Ans 4/2009-119, řešil Nejvyšší správní soud situaci, kdy žadatel o osvobození od soudního poplatku v žádosti neuvedl, že je (spolu)vlastníkem nemovitého majetku. Soud prvního stupně, nám dobře známý senát 8 Ca Městského soudu v Praze, proto žádost o osvobození jako neúplnou zamítl, a kasační soud tento postup aproboval a uvedl: "dobrodiní zákona umožnit přístup k soudům i osobám nemajetným, které nemají možnost získat prostředky na soudní poplatek, nelze zneužívat, a to především, jak učinil stěžovatel, neuvedením úplných a pravdivých informací ohledně svého majetku".

Tento závěr však není ústavně konformní. Zásada nulla poena sine lege praevia platí i pro sankce procesní, a tak, nestanoví-li příslušný procesní předpis (v tomto případě OSŘ), že neúplnost prohlášení o majetku přikládaného k žádosti o osvobození může být důvodem nepřiznat žadateli osvobození i v případě, že by jinak přiznáno být mělo, je závěr NSS zřetelnou svévolí, dále akcentovanou faktem, že příslušný formulář neobsahuje v tomto smyslu žádné poučení.

Dotčeného stěžovatele osobně neznám, avšak věřím, že ve svém úsilí neumdlí a obrátí se na Ústavní soud, který by s trochou štěstí mohl ústavněprávní dimensi věci rozpoznat.

Jestliže by se tento druh rozhodování stal standardem, mohlo by to mít celkem dramatické následky i pro žádosti zcela legitimní: vzpomínám si, že legendární soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová, o níž by se dalo právem tvrdit, že kdyby hloupost nadnášela, museli by jí v jednací síni vypolstrovat strop, před časem mému klientovi zamítla žádost o osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že žadatel v přehledu svého majetku neuvedl, že je jednatelem s. r. o., takže jeho prohlášení je neúplné a nepravdivé.

úterý 19. ledna 2010

Pozvánka

Ve čtvrtek 21. ledna od 10.00 hod., v jednací síni č. 7, bude Vrchní soud v Praze projednávat odvolání Jana Šinágla v kause Darebák.

Mnoho nadějí si nedělám, předpokládám, že antikomunista Šinágl bude komunistickým senátem vrchního soudu bez ohledu na závažné nedostatky prvoinstančního rozsudku pravomocně uznán darebákem; ostatně není právo vlastně jen vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon?

Aktulisováno.
Podle předpokladů byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

středa 13. ledna 2010

Nejvyšší správní soud: Minulost soudců musí zůstat tajná!

Hanebné rozhodnutí vydal minulý týden třetí senát Nejvyššího správního soudu ve složení Petr Průcha, Jaroslav Vlašín a Milan Kamlach, který zamítl první ze dvou kasačních stížností ve věci komunistické minulosti soudců.

Odůvodnění dosud neznám, avšak velmi se na ně těším, zvlášť na pasáž, kde se NSS vypořádá s opačnou judikaturou Ústavního soudu, který akcentuje veřejný zájem na publicitě informací o totalitní minulosti soudců.

Oslí uši ve tvaru paragrafů pro tři shora jmenované výtečníky, jimž je falešná profesní solidarita bližší než oprávněný zájem veřejnosti dozvědět se, jací lidé dostali v této zemi právo soudit, jsou již nachystány, s dekorováním si ale počkám na písemné vyhotovení rozsudku: co kdyby mě náhodou pánové přesvědčili, že bez utajení minulosti soudců by se tento stát zhroutil?

pondělí 11. ledna 2010

Zákaz Dělnické strany aneb Stručná historie nadcházejícího fiaska

První den projednávání vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany (DS), minimálně v té podobě, kterou přenášela Česká televise, byl pro mne spíše zklamáním.

Formálně je předně třeba připomenout, že nahrávací zařízení soudu nemůže být rušeno soukromými diktafony, protože ty – na rozdíl od mobilních telefonů, i těch s vypnutým zvoněním – neemitují žádné elektromagnetické záření, které by mohlo vybudit (potenciálně špatně provedenou) instalaci v jednací síni, nebyl tedy nejmenší důvod tyto nahrávky zakazovat.

Dále nevidím jako účelné nepovolit přímý televisní přenos z celého jednání s odvoláním na nutnost utajit jeho průběh před svědky, kteří mají vypovídat. Je zajímavé, že v žádném právním předpisu ani resortní instrukci se nic podobného nestanoví: jde o čirou konvenci, justiční atavismus pocházející možná ze středověku. Chce-li se svědek dozvědět, co se u soudu dělo, dozví se to velmi snadno od kohokoli, kdo byl jednání přítomen, a nucen vypovídat pravdu by měl být sub poena; podotýkám, že v USA může být trest za křivou výpověď, perjury, srovnatelný i s trestem za vraždu.

Na samé hranici trapnosti nevhodně pak působí, oslovuje-li předseda senátu Vojtěch Šimíček předsedu DS Tomáše Vandase pane odpůrče; ježto Vandas není žádný odpůrec (a striktně vzato ani odpůrce, nýbrž pouhý předseda odpůrkyně), nelze než trvat na dodržování gramaticky správné podoby pane odpůrce nebo ještě lépe pane předsedo.

Úvodní řeč Tomáše Sokola byla málo přesvědčivá, plná jen mátožně v realitě ukotvených tvrzení, skutkových i právních, naopak předseda Vandas se na televisní vystoupení velmi pečlivě připravil a pojal svůj projev jako velkolepou předvolební řeč – a celé soudní jednání jako svého druhu volební show, kterou mu vláda za peníze daňových poplatníků velkoryse poskytla.

(Pěkně prosím, pane ministře, nechtěl byste navrhnout rozpuštění Konservativní strany? Jestli to pomůže, i nějaký ten molotov bychom namíchali a při vhodné příležitosti vrhli, stačí se domluvit…)

Výsledek soudního řízení je už nyní celkem zřejmý: Nejvyšší správní soud si nemůže dovolit DS rozpustit, a ta tak oslaví další velký triumf, v jehož důsledku se můžeme v červnu klidně nadít hochů v kožených bundách s ozubeným kolem ve znaku a jednoduchými odpověďmi na složité otázky ve Sněmovně.

sobota 2. ledna 2010

Rok 2009 v právu a justici

Možná největší změny od rozdělení federace zaznamenalo v loňském roce české právo: rekodifikace trestního práva hmotného procházela sice teprve fasí legisvakace, avšak zavedení datových schránek, střední novely OSŘ a ExŘ, nová úprava kárného řízení ve věcech soudců a státních zástupců a některé další nové zákony a novely dávají v součtu slušně rozsáhlou reformu korpusu celého práva.

Společným jmenovatelem všech těchto změn je jejich technický, fakticky mimonormativní charakter: myšlenka systémové reformy justice byla po řadě nezdařených pokusů, respektive, jak tomu bylo v poslední fasi, pokusů o pokus, patrně definitivně zavržena a nyní ovládlo normotvůrce přesvědčení, že justici lze reformovat ryze technickými prostředky, jež v efektu způsobí cosi nikoli nepodobného marxovskému přerůstání kvantity v kvalitu.

V to však, vědom si stavu praktického vymáhání práva, osobně nevěřím. Špatní, líní a ničím nemotivovaní soudci budou rozhodovat špatně a pomalu bez ohledu na to, dostanou-li miniteamy nebo budou-li pracovat se zcela digitalisovanými spisy; na jejich výměnu soudci dobrými, pracovitými a motivovanými se zdá být přitom pozdě, resp. byla by to operace, jíž by nutně padl za oběť ideál soudcovské nezávislosti: sami soudci mezi sebou očistu neprovedou a dát tuto pravomoc exekutivě je cestou k trvalému poškození dělby moci ve státě.

Nad některými kousky, které justice v loňském roce předvedla, zůstává ovšem rozum stát. Vrcholným číslem je slavné usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci tzv. justiční mafie; omluvou budiž, že ještě před koncem roku zjednal nápravu Ústavní soud. Ten se ovšem také blýskl nebývalým ústavněprávním saltem, nálezem v kause Melčák, jímž vyslovil svou pravomoc derogovat ústavní zákony a přímo zasahovat do politického procesu, bez ohledu na jednoznačně danou vůli parlamentu. Ústavním soudem nastolené, více než půl roku trvající období prodlouženého bezvládí, jež není v některých směrech zcela nepodobné poměrům v pomnichovské druhé československé republice, velmi přispělo k celospolečenské skepsi a ztrátě důvěry v demokratické instituce: díky ti, Ústavní soude! Tento obraz nebyl s to napravit ani relativně kvalitní druhý nález ve věci Lisabonské smlouvy.

Jako celkově špatný se rok 2009 jeví i z druhé strany, z hlediska vymahatelnosti individuálních práv. Soudy jsou stále obludně pomalé, rozsudky vesměs nepředvídatelné (ba šokující), cosi jako morální základ v jejich rozhodování není seznatelné ani při velmi zevrubném zkoumání; jako by tím justice poskytovala svým zákazníkům (a mecenášům) jasný signál – dejte nám peníze na naše justiční paláce, přispívejte na naše královské platy a neobtěžujte nás svými malichernými spory, vaše žaloby nás nezajímají a můžete si být jisti, že budeme-li moci, najdeme si formální záminku, proč je zamítnout nebo odmítnout. Uvědomte si, že jste tu vy kvůli nám, ne naopak! Spravedlnost? Vy hlupáčci! Ta nás přece nezajímá, pokud jste chtěli tu, měli jste si lépe rozmyslet, koho – doživotně – obléknete do taláru!

Obecně je patrně pravda, že justice nemůže být lepší než společnost, ze které vzešla; není ovšem důvod, proč by měla být o tolik horší. A vyhlídka na zlepšení přitom neexistuje…