Ke smluvnímu založení právní domněnky

Na Lexforu.cz se objevil text Juraje Gyarfase, ve kterém autor pochvalně glosuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5508/2007. Nejvyšší soud v něm dovodil, že smluvní ustanovení, jímž se zakládá (vyratitelná nebo nevyvratitelná) právní domněnka, je neplatné.

S komentovaným rozhodnutím – i s autorem postu – hluboce a vášnivě nesouhlasím a tento paternalistický trend v judikatuře Nejvyššího soudu pokládám za zhoubný. Primárně by mělo být na smluvnících, aby si své smluvní vztahy spravedlivě uspořádali, a soudy by měly být spíše zdrženlivé a do těchto vztahů ingerovat jen výjimečně. Je naprosto v pořádku, pokud se strany smlouvy dohodnou, že určitá právní skutečnost bude zakládat presumpci právní skutečnosti jiné, např., abychom se neomezovali na judikovaný případ, že fakt nevyzvednutí řádně oznámené poštovní zásilky ve lhůtě tří dnů založí fikci jejího doručení protistraně.

Nejvyšší soud se mýlí i v tom, že na právní domněnku nahlíží jako na instrument procesního práva, jako na úpravu dokazování: ve skutečnosti jsou právní domněnky hmotněprávní, jimi fingovaná právní skutečnost existuje zcela mimo případný proces, do něhož se může svým působením nejvýš promítat.

Za pravdu lze dát kritisovanému judikátu toliko v tom, že stricto sensu nejde o právní, nýbrž o smluvní domněnku – o neplatnosti takového ujednání však nemůže být ani řeči.