DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 17. dubna 2010

Nad nálezem Pl. ÚS 2/10 aneb Kdy se dočkáme českého PACERu?

Plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 2/10 je na první pohled nevýznamnou, spíše technickou opravou zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (InfZ): bylo jím modifikováno omezení při poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů, vlastně výjimka z výjimky, tak, že zatímco doposud mohly být žadatelům poskytovány toliko pravomocné rozsudky, nadále budou poskytovány všechny rozsudky, pravomocné i nepravomocné.

Ve světle toho, o jak minuciosní změnu se jedná, by se mohlo zdát nepochopitelným, proč hlasování plena bylo tak vyrovnané a pro zrušení bylo nakonec devět soudců, což je minimum potřebných hlasů, aby mohlo být návrhu vyhověno, a proč k nálezu byly publikovány hned tři různé disenty.

Nenechme se mýlit – ve skutečnosti patří projednávaná materie k tomu nejžhavějšímu (a nejožehavějšímu), čím se česká justice v posledních letech zabývá: jde v ní o otázku veřejné kontroly nad výkonem soudní moci.

Obecně se dá říct, že existují dva modely přístupu veřejnosti k informacím o soudních řízeních: tradiční evropský, založený na představě, že soudnictví je v zásadě privátní věcí mezi soudem a stranami řízení a prioritou je ochrana nezávislosti soudce a minimalisace všech vnějších vlivů, které by tuto nezávislost mohly ohrozit, což vede k tomu, že soudní jednání je sice zpravidla veřejné, ale kromě stran nemá k informacím o řízení nikdo jiný přístup, a model americký, akcentující nutnost veřejné kontroly nad soudní mocí, v důsledku čehož jsou prakticky všechny soudní písemnosti veřejně dostupné a kdokoli se s nimi může seznámit. Je-li už potřeba soud ochránit před vlivem mediálních nálad, děje se tak opačně, tzn. nikoli omezováním přístupu veřejnosti k informacím, nýbrž sekvestrací poroty.

Nepochopitelné nám může připadat, že veřejné, public record, jsou v USA i téměř všechny důkazy v probíhajícím trestním řízení, ale jde jen o uplatnění téhož principu: státní zástupce musí být schopen o vině obviněného přesvědčit nejen soud, ale i veřejnost.

Nález Pl. ÚS 2/10 tak znamená malý krůček od modelu evropského k modelu americkému, a rozsáhlá polemika mezi soudci, jež vyústila v podrobné a argumentačně bohaté disenty, jakkoli jí lze vytknout nedostatek orientace v recentní judikatuře ESLP (jak činí na Jiném právu David Kosař), je odrazem širší vnitroresortní debaty na toto thema.

Připomeňme, že původní znění InfZ informace o soudním rozhodování z možnosti veřejného přístupu zcela vylučovalo. To je standardní evropská úprava, analogická např. ustanovení čl. 6 francouzského InfZ, loi n°78-753 du 17 juillet 1978 portant diverses mesures d'amélioration des relations entre l'administration et le public et diverses dispositions d'ordre administratif, social et fiscal.

Tato výjimka byla prolomena novelou InfZ provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., který umožnil poskytovat pravomocné rozsudky. Právě toto omezení bylo nálezem Ústavního soudu změněno, takže nadále budou veřejnosti k disposici i rozsudky nepravomocné, nikoli však, jak Ústavní soud neopomněl obiter dictum připomenout v § 67 nálezu, rozsudky zrušené nebo změněné, protože ty, podle značně formalistického výkladu Ústavního soudu, právně neexistují.

Dovolíte-li vsuvku, takový závěr pokládám za dosti absurdní a svědčící o tom, že se ústavní soudci nad svým nálezem dostatečně nezamysleli. Vzhledem k povinnosti povinných subjektů zveřejňovat poskytnuté informace na internetu (§ 5 odst. 3 InfZ) dojde k tomu, že jestliže aspoň jeden žadatel o nepravomocný rozsudek požádá, bude soud povinen rozsudek poskytnout a zároveň zveřejnit, přičemž po jeho zrušení již není oprávněn zveřejněný rozsudek znepřístupnit. Velmi kuriosní a ústavně jen stěží konformní situace vznikne i v případě, že by soud odmítl rozsudek poskytnout a žadatel se obrátil na soud správní žalobou. Správní soud musí podle § 16 odst. 4 InfZ žádost posoudit podle aktuálního stavu, nikoli, jak je jinak ve správním soudnictví obvyklé, podle stavu, který tu byl v době, kdy bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, a tak mu v případě, že rozsudek byl mezitím zrušen nebo změněn, nezbude než žalobu, ačkoli byla podána důvodně, zamítnout, a nemůže dokonce žalobci ani přiznat náklady řízení, neboť § 60 odst. 8 SŘS striktně vyžaduje k přiznání nákladů aspoň částečný úspěch ve věci.

Nález Ústavního soudu je krok správným směrem, byť jen malý. Dalšího pokroku se lze nadít nejspíš legislativní cestou, třebaže rozšiřující se interpretace čl. 10 Úmluvy ze strany ESLP otevírá jisté perspektivy i z tohoto směru, a nadějně zní i čl. 42 Listiny základní práv Evropské unie (ano, té, z jejíž závaznosti si Česká republika svým moudrým presidentem vymohla v zájmu posílení své suverenity výjimku…).

Kolik dalších desetiletí bude trvat, než otevřenost justice veřejné kontrole dospěje do stavu, který je běžný ve Spojených státech, je otázkou. Připomínám, že soudní spisy jsou v USA komukoli přístupné, a poté, co byl pro federální soudy zaveden systém elektronického přístupu k dokumentům PACER, není třeba vůbec k soudu jít: všechny informace ze spisů jsou přístupné online, a to za cenu zhruba odpovídající ceně xerokopie (8 centů za stránku); strany řízení mají navíc první přístup k dokumentům ze svého spisu zcela bezplatný a poplatky se neúčtují ani v případě, že jejich součet je nižší než 10 dolarů za čtvrtletí – jaký to rozdíl třeba proti dálkovému přístupu do českého katastru nemovitostí!

Něco podobného nám, před soudy klobouk pokorně žmoulajícím Středoevropanům, musí znít jako pohádka: přitom nelze pochybovat, že pro korupci českých soudů je neveřejnost a nekontrolovatelnost rozhodování (spolu s možností účelového přidělování agendy, ale o ní zase jindy) esenciálním, nepostradatelným živným substrátem.

Dalekáť cesta má, marné volání… Stěžovateli v uvedené věci, bývalému náměstku ministra spravedlnosti a místopředsedovi Legislativní rady vlády Františku Korbelovi, patří však dík i za tento malý krok, který pomohl zprostředkovat.

6 komentářů:

  1. Yekte Uzunoglu má strestní soud 8. prosince 2016 v 9 hodin na os praha - východ.Víte někdo o co jde? Je nějaká šance, že ten podvodník půjde sedět?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám to pevně v kalendáři :-)

      Vymazat
    2. a jak zní obžaloba?

      Vymazat
    3. napíšete o tom?

      Vymazat
    4. Pokud to bude právně zajímavé, určitě.

      Vymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>