Jelikož Ústavní soud stále na svůj web nedoplnil concurring opinion Dagmar Lastovecké k plenárnímu nálezu o poskytování nepravomocných rozsudků, musíme se při komentování spokojit s tímhle méně závažným, přesto však pozoruhodným kouskem, jemuž zjevně medii mentálně vlečený úředník ÚS přidělil populární název K finančnímu zadostiučinění pro uprchlého podnikatele a jeho rodinu.

Ústavní soud zamítavým nálezem rozhodl, že Radovan Krejčíř a jeho blízcí nemají nárok na relutární satisfakci za sto dnů nezákonné Krejčířovy vazby, v zásadě z důvodu, že Krejčíř je zločinec a k odškodnění takových postačí porušení práva konstatovat (což, mutatis mutandis, platí nejen pro zločince samotné, ale i pro jejich manželky a děti).

Mám s tímto rozhodnutím problém. Absolutně přitom nevěřím, že by Krejčíř byl nevinné sivé holoubátko, ale oproti roky trvající snaze orgánů činných v trestním řízení předložit nám ho jako největšího lotra od doby Václava Babinského je tu rozhodnutí jihoafrického soudu, jímž byla zamítnuta žádost o extradici. A jihoafrický soud je pro mne – na rozdíl od zmíněných orgánů – institucí ctihodnou a důvěryhodnou. Zkrátka, stojí-li proti sobě tvrzení lehce zkorupmovatelných českých policistů a státních zástupců a jihoafrického soudce, neváhám ani na okamžik, komu mám spíš věřit.

Ústavní soud je pak v prekerní posici, protože co mohu já, on nemůže; pro něj je český policista nebo státní zástupce, jaksi ex definitione, tou nejdůvěryhodnější osobou pod sluncem, a je-li jeho tvrzení v rozporu se závěrem, ke kterému dospěl soud cizího státu, musel se prostě zmýlit tento soud.

Není divu, že nález onu pro české OČTŘ nanejvýš sensitivní okolnost ani slůvkem nezmiňuje, tváře se, jako by Jižní Afrika teprve čekala na své objevení. Jsou chvíle, kdy bych nechtěl být soudcem Ústavního soudu…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)