Školství jako poslední výspa totalitního myšlení aneb Řev septimy v informačním věku

Právně zajímavý případ se vyskytl na gymnasiu v Hořovicích. Tamní studentka vytvořila na Facebooku difamační stránku o své učitelce, za což byla nyní potrestána ředitelskou důtkou.

Platné právo – školský zákon – stanoví v § 36 odst. 1 písm. a), co všechno smí upravovat školní řád, avšak jak se zdá, v Hořovicích přežívá totalitní praxe, kdy škola, jejímž úkolem nebylo žáky pouze vzdělávat, ale též (v příslušném ideologickém duchu) vychovávat, vykonávala kontrolu nad svými žáky po 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu; rodiče tu byli jen jako její výchovný komplement a prodloužená ruka.

Sám se pamatuji, že v 80. letech bylo možné na gymnasiu potrestat studenta za to, že – v době svého volna – byl profesorem, jak si středoškolští učitelé dodnes říkají, přistižen v restauraci u piva, a tehdejší školní řády zcela běžně stanovily, jak se žáci smějí chovat např. na veřejnosti.

Demokratická společnost však výchovu dětí svěřuje rodičům, škole přísluší toliko úkol děti vzdělávat, a její pravomoci jsou tomu přizpůsobeny. A tak, i když vyložíme oprávnění školy stanovit ve školním řádu rovněž pravidla vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky extensivně, vychází nám, že internetové stránky o pedagozích, nejsou-li vytvářeny ze školního počítače, ve škole nebo během vyučování, jsou mimo pravomoc školy; případné excesy, jestliže k nim došlo, měl řešit orgán sociálně-právní ochrany dětí, nikoli samotná škola.

Kromě toho, odhlédneme-li od ryze právní roviny věci, měli bychom respektovat, že právo výsměchu je přirozenou a odvěkou protiváhou každé moci, tedy i moci, již nad žáky vykonává pedagogický sbor. I my jsme, přiznejme si to, v příslušném věku měli tendenci připodobňovat své učitele k hovězímu dobytku, a naše hodnocení se změnilo – minimálně ve většině případů – až s lety dospívání; symptomaticky nejrychleji a nejvýrazněji právě u těch učitelů, kteří k nám byli nejfairovější a nejvelkorysejší.