K plenárnímu nálezu Ústavního soudu o předběžných opatřeních

Čerstvě publikovaným nálezem ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, učinil Ústavní soud přítrž jedné z bizarností českého civilního procesu.

Podle stávající úpravy mohl odvolací soud za situace, kdy soud I. stupně nevyhověl návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, toto rozhodnutí změnit a návrhu vyhovět, a to bez toho, že by se žalovaný o návrhu dozvěděl a mohl se k němu jakkoli vyjádřit (§ 76g a § 220 odst. 3 OSŘ). V praxi to znamenalo, že žalobce, který měl to štěstí a prvostupňový soud jeho návrh zamítl nebo odmítl, mohl dosáhnout nařízení předběžného opatření, a to pravomocného, na základě jednostranných, žalovaným nikdy a nijak nekorigovaných – a vzhledem k procesním okolnostem už nekorigovatelných – tvrzení.

Ústavní soud zde zajímavě využil možnosti interpretativního výroku, jímž provedl fakticky rozdělenou derogaci ustanovení § 220 odst. 3 OSŘ: v případech předběžných opatření ihned, v ostatních případech s odloženou účinností od 1. 4. 2011. Neboť v jiných případech než u předběžných opatření není § 220 odst. 3 OSŘ ústavně nekonformní, zákonodárce bude moci tento deficit odstranit.

Doufejme, že novela zohlední i specifický případ rozhodování o nákladech řízení, kde může rovněž dojít k odepření práva vyjádřit se k věci, protože OSŘ neukládá soudu povinnost zaslat druhé straně stejnopis odvolání a odvolací soud smí přitom rozhodnutí změnit.

Ostatně soudím, že scestná je samotná myšlenka ustanovení § 210 odst. 1 OSŘ: odvolání, jež je postupováno odvolacímu soudu k rozhodnutí, by mělo být intimováno ostatním účastníkům řízení, a to bezvýjimečně, i z důvodů, jež nemusejí být na první pohled patrné.

Stalo se mi toiž u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n. Labem, že jsem podal stížnost na průtahy v řízení, načež mi bylo předsedou soudu sděleno, že k průtahům nedochází, jelikož spis je u vrchního soudu, který bude rozhodovat o odvolání žalovaného – mně jako žalobci nikdy neoznámeném.