DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 31. prosince 2010

Zveřejněn Nykodýmův disent

Ke stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, o kterém jsme už psali, byl na NALUSu zveřejněn první disent, jehož autorem je soudce Jiří Nykodým [permalink doplním, jakmile si vzpomenu, jak ho u stanoviska sestrojit].

Stejně jako my poukazuje na nerovnost mezi dvěma ústavními stěžovateli, z nichž jeden měl to štěstí, že z jeho ústavní stížnosti vzešlo projednání derogačního návrhu, kdežto potenciálně identická ústavní stížnost druhého toto štěstí neměla a bude proto odmítnuta, přestože zásahy do ústavních práv obou stěžovatelů jsou absolutně rovnocenné.

Dovedeno do důsledků by mohla být rovnost nastolena tak, že na základě první ústavní stížnosti by bylo sice vadné ustanovení (ex nunc a pro futuro) zrušeno, ale ústavní stížnost by byla zamítnuta, aby nebyl příslušný šťastlivec neoprávněně zvýhodněn proti ostatním. To by teprve byla holländerovsko-musilovská parodie na ústavní soudnictví, jak se patří!

Pokud by byla vyhlášena soutěž o nejškodlivější judikát roku, soudím, že toto stanovisko by skončilo druhé, jen velmi těsně za rozsudkem NSS o rozpuštění Dělnické strany.

čtvrtek 30. prosince 2010

Soudkyně Vondráka a Dupové se prohlásila za podjatou

Věra Bártová, předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, který soudí protistátní samolepkovou skupinu Vondrák-Dupová, se z případu sama vyloučila z důvodu podjatosti. Stalo se tak usnesením, které bylo dnes doručeno. Důvody upřesníme v aktualisaci tohoto postu.

Aktualisováno.
Odůvodnění:

Předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Věře Bártové byla předmětná trestní věc přidělena podle rozvrhu práce. Od samého počátku řízení před soudem se ze strany některých procesních stran setkala s projevy nesouhlasu, že tuto kauzu projednává a rozhoduje právě ona. Proces a jeho vedení je přirovnáno k procesům vedeným v dobách normalizace, a tedy neobjektivně.

Ačkoli předsedkyně senátu tak jako v ostatních trestních věcech, které rozhoduje, má snahu o objektivní posouzení a rozhodnutí věci, jsou jí i ze strany určité části veřejnosti přisuzovány takové morální a etické vlastnosti, které nejsou slučitelné s výkonem soudcovské funkce. Jedná se o občanské sdružení K 213, které vystoupilo do trestního řízení s návrhem na převzetí nabídky záruky za další chování obžalovaných M. Dupové a P. Vondráka, nacházejících se ve vazbě.

Předsedkyně senátu nepopírá a nikdy neměla potřebu popírat své bývalé členství v KSČ. Nicméně se nedomnívá, že by tato etapa jejího života měla být spojována s jejími morálními, etickými a odbornými hodnotami.

Jakkoli se předsedkyně senátu necítila být podjatá při předchozím rozhodování o námitce podjatosti, a již vůbec ne z důvodů, které mají na mysli procesní strany a občanská veřejnost, tedy z důvodů neobjektivního vedení procesu a nyní i z důvodů bývalého členství v KSČ, musí v této době a konkrétní situaci prohlásit, že se cítí být natolik negativně ovlivněna takovýmito názory a závěry namířenými proti její osobě, že nemůže zodpovědně zaručit maximální míru objektivity rozhodování, která byla a je jedním ze základních principů její činnosti.
Chudinka malá, tolik jí ubližují! V té Straně byla určitě jen proto, aby ji rozložila zevnitř, a na její morální hodnoty to nemělo ani ten nejmenší vliv!

Podání K 213 je zde. Některé nápady Ing. Fialy jsou geniální: kupř. obvinit soud, že nařídil jednání záměrně na 18. 8., což je datum vyjadřující sympathie k nacismu (18 = Adolf Hitler, 88 = Heil Hitler!), to prostě nemá chybu!

Aktualisováno.

Vyloučení V. Bártové bylo evidentně těžkou ranou pro fanatiky intolerance. Dovoluji si zdvořile podotknout, že nikdo nevyzývá osoby německého nebo židovského původu, aby táhly, toliko zpochybňuje jejich schopnost být nestrannými soudci, resp. přísedícími, v dané trestní věci. Taková námitka je zcela legitimní: Věra Tydlitátová by patrně měla výhrady, kdyby ji pro trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 TrZ, jehož se mimochodem na svém blogu rutinně dopouští, soudil jako soudce neonacista.

Napsal jsem k tomu postu komentář, ale zatím se neobjevil; jsem zvědav, zda se tak vůbec stane, anebo zda jsem na blacklistu:
>Nackove pak zvysuji drzost a baziruji na nedostatcich soudniho procesu.

Mám z vás pocit, moji milí, že nejste schopni života v demokracii. Víc vám vyhovuje diktatura, kde si nikdo nemůže proti státní moci moc "vyskakovat", a kde o tom, kdo půjde do vězení, nerozhoduje nezávislý soud, ale politbyro.

Aktualisováno.

Můj komentář se na blogu Věry Tydlitátové neobjevil, zato jsem se tam – z jejího pera – dozvěděl, že lžu, jako když tiskne. Aspoň, že víme, jaká tam vládne představa o demokratické diskusi: my vás budeme urážet a vy můžete leda mlčet.

úterý 28. prosince 2010

Michaela Dupová propuštěna z vazby

Včera byla propuštěna i poslední vazebně stíhaná samolepková extremistka Michaela Dupová, podobně jako v případě Patrika Vondráka po složení kauce 400 000 Kč.

čtvrtek 23. prosince 2010

Milost

Komunistická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová dostala milost presidenta republiky a byla po necelých dvou letech propuštěna z vězení. Řadím se mezi ty, kteří jsou touto agraciací pobouřeni a pokládají ji za výsměch obětem procesu s Miladou Horákovou, jež tato dělnická prokurátorka pomohla dostat na šibenici.

V právním státě má milost pevné místo a jasně stanovený smysl: je to prostředek, jímž lze v případech hodných zvláštního zřetele dosáhnout odstranění nebo zmírnění tvrdosti zákona – nic víc a nic méně. Samozřejmým předpokladem její aplikace je, že příjemce milosti svým postojem k uloženému trestu a ke skutkům, za něž byl odsouzen, prokáže, že účelu trestu bylo již dosaženo. Právě to v případě Brožové-Polednové nenacházím: je-li její vztah ke zločinu, na němž participovala, takový, jaký naznačují její mediální výroky, pak jí milost neměla být v žádném případě udělena.

Zavřít více než pětaosmdesátiletého člověka do vězení je vždy kruté a lze to odůvodnit jen zcela mimořádnou závažností provinění, jehož se dopustil. Účast na několikanásobné justiční vraždě mezi taková provinění patří a trest za tento čin, jakkoli přišel opožděně, je ospravedlnitelný jak z hlediska práva, tak i morálně.

Co ospravedlnit nelze, je tato presidentská milost, udělená člověku, který svých zločinů a jejich obětí dokonce ani nelituje.

úterý 21. prosince 2010

Zimní rozjímání

Nerad se opakuji, ale toto by přece jen nemělo uniknout pozornosti mých čtenářů. Tedy mi promiňte.

Stalo se pátého března roku 2009. Místo: Městský soud v Praze. Věc: jednání o žalobě, jíž jsem se domáhal informací o minulosti soudců Vrchního soudu v Olomouci. Osoby: předsedkyně senátu JUDr. Karla Cháberová (KCh), já (TP). Přepisuji ze zvukového záznamu:

KCh: Ptám se pana žalobce, zda ke složení tohoto senátu má nějaké připomínky, případně zda vznáší námitku podjatosti?

TP: Paní předsedkyně, námitku podjatosti vůči žádnému konkrétnímu členu tohoto senátu nevznáším, pouze upozorňuji, že vzhledem k povaze věci, která je projednávána, může vzniknout zvláštní vztah u těch členů senátu, kteří případně sami byli k tomu datu členy Komunistické strany Československa.

KCh: K tomuto obecnému tvrzení nelze přihlížet. Soud vychází z konkrétních námitek podjatosti. Vzhledem k tomu, že žádný ze zde sedících členů senátu sám neshledal důvody proto, aby sám navrhl své vyloučení, takže ptám se znova, máte konkrétní námitku proti někomu konkrétnímu z nás tří?

TP: Nikoli.

Jak bystřejší čtenáři již asi tuší, jméno Karly Cháberové jsem nalezl na seznamu komunistických soudců, který mi dnes zaslal předseda Městského soudu v Praze.

Žaloba byla zamítnuta, stejně tak kasační stížnost proti ní (v senátu NSS byli dva exkomunisté, a ani oni necítili potřebu se vyloučit).

Může si člověk takových soudců vážit?

Jiní, pravda, dopadli ještě hůř. Třeba Vladimír Hučín, jehož žalobu proti vyhazovu z BISky projednával u tohoto soudu v r. 2002 senát ve složení Karla Cháberová, Slavomír Novák a Jaroslav Hubáček – tedy složený ze tří předlistopadových komunistů (rozsudek č. j. 38 Ca 489/2001-26). Hádejte, jak o žalobě rozhodli. Smíte jednou.

A ještě jedna kontrolní otázka: skutečně ještě věříte v nahodilé přidělování věcí jednotlivým senátům? Já ne; spíš to celé působí dojmem, že si česká justice s disidentem Hučínem vyřídila účty tak, jak je zvyklá a jak je jejímu personálnímu substrátu přirozené, tedy rázně a po bolševicku. A nebýt odvážného soudce Vojena Güttlera, nikdy už by se na to nepřišlo.

Zajímavý text na Jiném právu

Na Jiném právu se zamýšlí Vojtěch Šimíček nad ústavněprávními aspekty financování volebních kampaní a zejména možnosti jejich limitace.

Patrik Vondrák propuštěn z vazby

Nálepkový vrah Patrik Vondrák byl dnes propuštěn z vazby. Soud přijal kauci ve výši 400 000 Kč a písemný slib obžalovaného, že se další trestné činnosti po dobu svého pobytu na svobodě zdrží.

Michaela Dupová prozatím ve vazbě zůstává,

pondělí 20. prosince 2010

O citlivé duši soudcově aneb Zatloukat, zatloukat, zatloukat!

Jak mi sdělil Nejvyšší soud, z jeho cca 65 soudců se k členství v KSČ doznal jediný, Petr Hrachovec (shodou okolností jeden z nejlepších trestních soudců, které znám). Šestnáct dalších uvedlo, že v KSČ nebyli, a všichni ostatní se rozhodli o své minulosti mlčet.

Kojím se nadějí, že aspoň jeden z těch zbývajících padesáti členem KSČ nebyl, ale upřímně, moc šancí bych tomu nedával…

Lesk a bída českého FOIA aneb Pár poznámek ke stošestce

V minulých dnech jsem měl příležitost vyzkoušet si takříkajíc ve velkém fungování zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (InfZ), obdoby amerického FOIA neboli Freedom of Information Act. Celkem devadesát sedm žádostí o informace, které jsem musel v krátké době zadministrovat, ukázalo na celou řadu slabin InfZ v současném, od r. 2006 podstatně novelisovaném znění.

Procedura stanovená InfZ zůstává pro laické žadatele značně obtížná; je téměř nemožné, aby se laik dostal až k vyhovujícímu soudnímu rozsudku bez toho, že by aspoň jednou pochybil, přičemž nesmyslná přísnost procesu podle InfZ v řadě případů vrací žadatele do bodu nula, k nutnosti podat novou žádost.

Zákon zbytečně rozlišuje mezi dvěma druhy opravných prostředků, odvoláním a stížností, pro něž stanoví odlišný procesní režim i odlišné (a v obou případech nesmyslně krátké) lhůty. Toto rozlišování je arbitrární a nelogické: příkladmo pokud povinný subjekt žádost neodmítne, ale pouze odloží, je třeba vyčkat konce patnáctidenní lhůty a podat stížnost, nikoli odvolání. Podmínka marného uplynutí lhůty v § 16a odst. 1 písm. b) InfZ je vůbec nevhodná: jestliže povinný subjekt žadateli napíše, že mu informace neposkytne, není důvodu s opravným prostředkem dál otálet – zákon to přesto po žadateli vyžaduje. Naopak pokud jsou informace poskytnuty pouze částečně, na uplynutí lhůty se – opět nelogicky a inkonsistentně – čekat nemusí.

V zákoně rovněž chybí postup pro případ, kdy je poskytnutá informace nepravdivá. Nelze se ani odvolat, ani podat stížnost, a protože InfZ explicite nestanoví ani to, že poskytovat je třeba pravdivé a úplné informace, žadatel patrně neuspěje ani u soudu, ani u orgánů činných v trestním řízení. Lhát je dovoleno a je to beztrestné.

Další aspekt, který není v InfZ dobře ošetřen, je případ, že povinný subjekt nepostoupí opravný prostředek nadřízenému orgánu. Už samotné určení nadřízeného orgánu mívá rysy horroru (a liší se kupř. podle toho, je-li od obce vyžadována informace týkající se samostatné nebo přenesené působnosti), a protože žadatel neví a často ani nemůže snadno zjistit, zda povinný subjekt jeho opravný prostředek vůbec postoupil výš, neví, zda by měl brojit proti nečinnosti povinného subjektu podáním žaloby nebo proti nečinnosti nadřízeného orgánu správní stížností.

Absolutním legislativním flopem je pak postup při stanovení nákladů za poskytnutí informací. Pokud se žadateli tyto náklady zdají vysoké, může je buď zaplatit a následně vymáhat jejich část zpět u civilního soudu, anebo podat správní žalobu proti rozhodnutí o odložení žádosti (které je ale správné, ve skutečnosti by se mělo napadat rozhodnutí o stanovení nákladů, jenže to stávající výklad Mazancova senátu neumožňuje). Vůbec také není upravena situace, kdy jsou náklady sice stanoveny správně, ale žadatel je nemajetný a měl by proto mít právo získat informace za sníženou částku nebo zdarma.

Zkrátka, InfZ je zralý k další komplexní novelisaci. Jeho užitečnost je nesporná, ale praktické provedení budí značné rozpaky. A bude-li se novelisovat, možná by stálo za úvahu transponovat do českého práva i další související předpisy, zejména Government in the Sunshine Act, který by zajistil např. lepší veřejnou kontrolu nad dotacemi nebo postupem při ukládání sankcí za porušení právních předpisů.

Jen se obávám, že současná vláda si pod protikorupční politikou představuje spíš soubor povinně deklamovaných předvolebních frasí než něco, co by korupční praktiky mohlo reálně ztížit.

neděle 19. prosince 2010

čtvrtek 16. prosince 2010

A teď tu o hodnotové proměně společnosti!

V pozoruhodné epické šíři (resp. s mimořádnou dávkou žvanivosti) pojal vyrozumění, proč soud neposkytne údaje o minulosti soudců, místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 10 Radek Mařík.

Cituji:
Negativní vliv komunistické ideologie a případné angažovanosti soudců a prokurátorů v KSČ na tyto osoby byl od roku 1991 často přísně reflektován personální praxí justice, především však striktními dopady lustračního zákona. Na druhou stranu nelze vyloučit, že autentický prožitek z předlistopadové doby sehrál úlohu významné zpětné vazby a řadě soudců pomohl dosáhnout hlubšího pochopení hodnotové proměny společnosti a smyslu práva a spravedlnosti. Předpokládám, že mezi zodpovědnými mravně a odborně zdatnými soudci je právě řada těch, kteří autentickou zkušenost, třeba z formálního členství v KSČ, dokázali účinně přetavit v poučený a zodpovědný postoj soudce demokratického státu. S důvěrou veřejnosti v soudní systém si nelze zahrávat a takovou hodnotu poškodit účelovými spekulacemi a nespolehlivými závěry. Dobře víme, jak složitý proces s nejistými výsledky představuje získávání nezpochybnitelných dat z minulosti.
Tak jste se vyřečnil, a teď prosím ten seznam, pane místopředsedo!

středa 15. prosince 2010

Policie se vyšetřila

…a zjistila, že za říjnovou havárii Johnova služebního vozu může pouze řidič tramvaje. Místo aby národnímu velikánu spěchajícímu vyšetřit podivné blikající škatulky uhnul s cesty, sveřepě setrval se svým vozidlem na kolejích, takže Johnovu řidiči nezbylo než do tramvaje vrazit.

Ústavní činitel zůstal nezraněn, totéž se, bohužel, nedá říci o logice a spravedlnosti.

Je pozoruhodné, jak aktuální je dodnes můj 11 let starý text.

úterý 14. prosince 2010

Ústavní soud ustoupil od svého názoru ve věci prohlídek nebytových prostor

Nad intertemporálními účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 jsme se zamýšleli – už v červnu – zde. Nyní, vyslyšev volání policistů a státních zástupců, Ústavní soud svůj původní právní názor přehodnotil a vydal stanovisko, podle něhož má vyslovení neústavnosti prohlídky jiných prostor než obydlí v tomto nálezu účinky toliko ex nunc, resp. pro futuro.

Není divu, že tři soudci – a právě ti, které lze počítat mezi ty nejlepší z patnáctky ústavních soudců – proti tomuto názoru disentovali. Tento druh dodatečného zmírňování příliš radikálních rozhodnutí vede totiž k erosi postavení Ústavního soudu a k poškozování všeobecného vnímání jeho nezávislosti.

Souladné s ústavním řádem není to, co je pro orgány činné v trestním řízení výhodné, a nad důsledky svého počínání se plenum mělo dost času zamyslet předtím, než nyní korigovaný nález vydalo.

Zdrcující dopad může mít stanovisko do právního postavení osob, vůči nimž orgány státu postupovaly ústavně nekonformním způsobem v jiných situacích. Ústavní soud nyní judikoval, že neústavnost tohoto stavu je jejím vyslovením Ústavním soudem v jiné věci vlastně zhojena, takže tu máme další kopernikovský veletoč: Ústavní soud se z napravovatele protiústavního stavu stává jeho posvětitelem!

Perly z Prahy 1

Některé odpovědi soudů, proč mi nepošlou seznam svých komunistických soudců, jsou docela zábavné. Posuďme třeba toto dílo, které mi dnes dorazilo od Obvodního soudu pro Prahu 1.

A co takhle podat na devět výtečníků, kteří odmítli poskytnout údaje o své minulosti, kárnou žalobu?

pátek 10. prosince 2010

Konečně!

Na tento den jsem se těšil víc než rok: dnes poprvé jsem mohl uplatnit argumentaci proti absurdnímu výkladu stavění promlčecí doby podle ZOŠ (rozsudek, odvolání). Teď už jen zbývá, aby byl téhož názoru jako já i soud…!

čtvrtek 9. prosince 2010

V senátu NSS, který rozhodoval o stížnosti ve věci minulosti soudců, byli dva bývalí komunisté

Díky informaci Nejvyššího správního soudu vyšla najevo celkem neuvěřitelná věc: v senátu NSS, který zamítl mou kasační stížnost, seděl jeden předlistopadový komunista (předseda senátu Petr Průcha) a jeden kandidát vstupu do KSČ (Jaroslav Vlašín), aniž by cítili potřebu z projednávání věci se vyloučit. Já vím, universálně platné přísloví o drzém čele a poplužním dvoře… Samozřejmě se nestane nic, přestože v normálně fungujícím justičním systému by už měli na stole kárnou žalobu.

Příjemně mne překvapil naopak předseda soudu Josef Baxa, který, ač sám předlistopadovým kandidátem KSČ, proti rozsudku NSS veřejně vystoupil. Před tím člověkem smekám.

Soud zrušil zákaz pochodu brněnským Bronxem

Jak je zřejmé z údajů internetové úřední desky (1, 2), zákaz pochodu, o kterém jsme tu nedávno psali, byl Krajským soudem v Brně zrušen.

O oba rozsudky, které zatím patrně nejsou písemně vyhotoveny, jsem požádal podle InfZ.

Aktualisováno.
Další žalobu zveřejnila na svých stránkách Dělnická mládež.

Rozveselil mě citát z napadeného rozhodnutí brněnských úředníků: Pokud jde o datum, které si svolavatel zvolil pro konání oznámeného shromáždění, toto se shoduje s datem, kdy v posledních několika letech konala akce již zmíněná rozpuštěná Dělnická strana. Podle dostupných informací se dne 1. 5. 2008 uskutečnila v Praze demonstrace Dělnické strany a Národního odporu pod totožným názvem jako je v oznámení uveden účel shromáždění „Oslava svátku práce“. Dne 1. 5. 2009 v Brně proběhlo shromáždění Dělnické strany a jejích příznivců.

Příště tedy, milí extremisté, když budete chtít konat nějaké shromáždění, tak zásadně jindy a pod jiným názvem: příkladmo letní slunovrat by se mohl slavit v únoru pod názvem Dožínky!

Nemohu jinak a dosud neznámému autoru tohoto blábolu uděluji prosincového Osla měsíce za mimořádný výkon na poli českého práva. Blahopřeji!

středa 8. prosince 2010

Soudkyně Bártová není podjatá

Myslí si to minimálně ústavní soudce Musil, resp. ten z jeho asistentů, který třístránkové usnesení vytvořil.

Ne, že bych snad poté, co jsem se dozvěděl, který soudce zpravodaj podání dostal, očekával něco jiného, ale ignorantství Ústavního soudu mne přece jen uvedlo v úžas: je vůbec možné, že by právník s minimální orientací v ústavním právu mohl nevidět, nakolik se chování soudkyně Bártové vymyká domněnce o její nestrannosti, takže vyloučení pro podjatost je za dané situace jediným možným řešením?

Aktualisováno.
Zpráva ČTK. Pozoruhodná je fotografie s usmívajícími se obžalovanými: jen zvětšit a použít do náborového letáčku Vězeňské služby!

úterý 7. prosince 2010

Předběžná zpráva o totální neschopnosti

Udělal jsem opět tu samou chybu jako již několikrát a obrátil se se stížnosti na Úřad pro ochranu osobních údajů. Posuďte sami:

Oslovila mě společnost Intrum Justitia, s. r. o., s výzvou k úhradě pohledávky ve výši 5 820 Kč. Bližším rozborem se zjistilo, že pohledávka ve skutečnosti činí 1 626,80 Kč, se splatností 22. 3. 2006, zbytek je nesprávně kalkulovaný úrok z prodlení a nejrůznější náklady právního zastoupení a manipulační poplatky, které mají podobné inkasní společnosti ve zvyku – neoprávněně – vymáhat.

Faktura se týká bezdrátového připojení k Internetu a spor vznikl tak, že smluvní vztah s poskytovatelem, společností České radiokomunikace, a. s., byl ukončen dohodou, avšak poskytovatel mi vyúčtoval i poslední měsíc, kdy služba již nebyla využívána. Záležitost nebyla v zákonné roční lhůtě předložena ČTÚ, čímž spor skončil, protože pohledávka, i kdyby kdy existovala, se tím promlčela.

Když jsem na tuto skutečnost společnost Intrum zdvořile upozornil, dostal jsem následující neuvěřitelnou odpověď:
Děkuji Vám za informaci, bohužel musím konstatovat, že promlčením došlo k oslabení práva, nikoli k jeho zániku, proto jsme Vás zařadili do databáze neplatičů ze které čerpají informace finanční instituce v ČR.

Můžeme Vám nabídnout úhradu dluhu po spl. Po 500,- Kč od 20.12.2010, nebo úhradu jednorázové částky 2.400,- Kč do 30.12.2010, kde následně zbytek dluhu bude u nás vydobropisován. Dále Vám, na základě Vaší písemné žádosti, odešleme doklad o bezdlužnosti.
Okamžitě jsem tuto korespondenci přeposlal Úřadu pro ochranu osobních údajů a budu čekat, jak s mou stížností naloží: představa, že kdosi, navíc bez odpovídajícího rozsahu registrace, vede a dalším osobám poskytuje databasi neplatičů, kam zařazuje (dokonce čtyřnásobně) promlčené pohledávky, je fascinující; něco takového je možné jen v postkomunismu.

O tom, jak ÚOOÚ nic nevyšetří, budu informovat na tomto místě.

Aktualisováno.
Úřad překonal má všechna očekávání. Stížnost vyřídil takto:
UPOZORNĚNÍ: TOTO JE AUTOMATICKY GENEROVANÁ ODPOVĚĎ, PROSÍME NEODPOVÍDEJTE.
NOTICE: THIS IS AN AUTOMATICALLY GENERATED MESSAGE, PLEASE DO NOT REPLY.

        8. 12. 2010 07:55:48

Vaše podání ze dne: 7. 12. 2010 15:34:05 v obsahu zprávy: Stiznost podané na adresu el. podatelny - posta@uoou.cz

Nebylo z technických příčin přijato:

podání nepřijato - nečitelné

Odstraňte prosím příslušnou závadu a pokuste se o podání opakovaně

S pozdravem Kratochvílová Monika
Elektronický podpis zprávy byl, jak je u tohoto úřadu zvykem, neplatný.

Závadu neodstraním, žádná (minimálně na mé straně) není, spíš zajdu na Úřad osobně a co si o jeho výkonnosti a potřebnosti myslím, jim tam od plic vysvětlím.

Rozsudek a odvolání v případu "Pět let nejsou žádné průtahy"

Rozsudek a odvolání s námitkou podjatosti. Proč neudělím Ivanu Kratochvílovi prestižního Osla, jsem vysvětlil, takže se spokojím s konstatováním, že jen časová tíseň způsobila, že jsem se tentokrát v odvolání nepustil do rozborů týkajících se odlišnou rychlostí běžícího občanského a soudního času a politovaníhodně snížené schopnosti některých soudců vnímat realitu, event. vůbec užívat rozumu, jak v podobných případech pravidelně a obsáhle činím.

pondělí 6. prosince 2010

Děti s náramkem

Po odeznění mediální euforické vlny ohledně nápadu Zuzany Baudyšové nechat děti v zájmu jejich ochrany očipovat je tu další, slabší, ale o to záludnější varianta: nesejmutelný hlídací náramek.

Dokážu si živě představit, jakým ústrkům bude takové on-line monitorované dítě s náramkem vystaveno v kolektivu vrstevníků a jaká omezení tento výdobytek moderní techniky pro ně může představovat. Protože dítě je právně dítětem až do věku zletilosti, tedy zpravidla do 18 let, vzniká legitimní otázka, zda je tento způsob dozoru vůbec v souladu s právy dítěte, do nichž evidentně mimořádně invasivním způsobem zasahuje.

Téměř bych se klonil k názoru, že nikoliv.

To nám ten boj za otevřenost justice pěkně začíná…

Přiznávám, byl jsem naivní, když jsem se – a to i mediálně – domníval, že po úspěchu u Ústavního soudu postačí, když dílčí seznamy komunistických soudů, které mi budou přicházet, vždy jednou denně přepíšu na stránku kompilovaného seznamu. Půjde-li to dál tak, jak to začalo (viz aktualisované údaje na této stránce), nejméně polovina soudů žádné informace dobrovolně neposkytne, Ústavní soud-Ústavní nesoud, a to občas s odůvodněním, které svou arogancí vyráží dech.

Aktualisováno.
Další pěkný kousek mi přišel z Jihlavy:
ČR – Okresní soud v Jihlavě
587 26 Jihlava, třída Legionářů 9a

kontakt: tel. 567563207 nebo 567306895, fax 567563102, e-mail: VSova@osoud.jia.justice.cz

Spr. 1261/2010
V Jihlavě dne 7. prosince 2010

pan Tomáš Pecina

Věc – žádost o informaci o členství soudců Okresního soudu v Jihlavě v KSČ k 17. listopadu 1989

Vážený pane,

mám také k dispozici Vámi inzerovaný nález Ústavního soudu ČR označený sp. zn. I.ÚS 517/10. Současně, a to v souladu s tímto nálezem (viz bod č. 175), Vám sděluji, že v lednu roku 1990 byly všem soudcům předány do vlastních rukou jejich tzv. kádrové spisy a od té doby má soud jen personální spisy soudců, které obsahují výhradně údaje související s výkonem soudcovské funkce (jmenování, platové postupy, účast na profesních školeních atd.). Žádné údaje o politické příslušnosti ve spisových materiálech založených u soudu nejsou a to ani u soudců, ani u přísedících. Vedení soudu nemá žádné zákonné oprávnění takové informace získat a disponovat s nimi, přičemž daná informace se navíc nevztahuje k působnosti okresního soudu. Konečně, jak vyplývá z výše citovaného bodu ústavního nálezu, nebyla v daném řízení otázka dispozice s s předmětným údajem zatím plnohodnotně zodpovězena.

S tímto souvisí i další neméně důležitá věc, kdy z Vašeho dotazu vyplývá určité procesní nepochopení nálezu Ústavního soudu. Tento nález v úvodu popisuje konkrétní dosavadní řízení o žádosti o poskytnutí informace o členství soudců Vrchního soudu v Olomouci v KSČ žadateli. Ten se tedy nejprve obrátil na Vrchní soud v Olomouci, který poskytnutí informace odmítl. O stížnosti proti tomuto odmítnutí rozhodlo jako nadřízený správní orgán Ministerstvo spravedlnosti ČR rovněž zamítavě. Pak následovala žaloba u Městského soudu v Praze, která byla rovněž tímto soudem rozsudkem zamítnuta. Následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozhodoval o pravomocném rozsudku Městského soudu v Praze a svým rozsudkem č.j. 3 As 10/2009-77 byla žadatelova kasační stížnost zamítnuta. A právě toto rozhodnutí (je rovněž volně k dispozici na příslušných internetových stránkách) zrušil svým nálezem Ústavní soud. Projednání žádosti se tedy znovu vrací před Nejvyšší správní soud, který v intencích ústavního nálezu znovu rozhodne. To ovšem znamená, že řízení pokračuje a zatím je nadále pravomocné, teda platné, zamítavé rozhodnutí Městského soudu v Praze, Ministerstva spravedlnosti ČR a Vrchního soudu v Olomouci. Rozhodně je mylné vykládat ústavní nález tak, že právo na informaci o členství soudců v KSČ je legitimně uplatnitelné u vedení jednotlivých soudů.

Snažil jsem se co možná nejstručněji a srozumitelně popsat aktuální stav a důvod, který mne vede věcně (odst. 1) a procesně (odst. 2) k tomu, že Vaši žádost odkládám, neboť jsou u zdejšího soudu požadovány informace, které se nevztahují k působnosti Okresního soudu v Jihlavě (§ 14 odst. 5 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím v platném znění). Přitom plně respektuji aktuální právní stav.

S pozdravem
JUDr. Vladimír Sova
předseda soudu
Srozumitelnosti nelze, pravda, nic vytknout: pan předseda mi jasně napsal, že na právní názor Ústavního soudu zvysoka kašle a bude si dál dělat, co uzná za vhodné.

Rozsudek vrchního soudu ve věci manželů Kolečkových

Rozsudek odvolacího soudu ve věci žaloby na ochranu osobnosti, jíž se manželé Kolečkovi z Karlových Varů domáhali satisfakce za zásah do užívacího práva k nájemnímu bytu, je značně stručný až strohý a oproti prvostupňovému rozhodnutí nepřináší nic nového, proto ho publikujeme pouze pro úplnost.

pátek 3. prosince 2010

Tuhá censura na Jiném právu nepolevuje

Bohumil Havel napsal na Jiné právo (zajímavý) článek o judikátu NSS k právu revisora použit proti černému pasažerovi násilí. Připsal jsem komentář, že tímto problémem jsem se zabýval už na svém blogu, kde jsme po delší diskusi nedospěli k jednoznačnému závěru, a připojil link, s tím, že nic jiného bych k problému stejně asi nenapsal.

Smůla: místní censoři komentář nepropustili; buď jsem na Jiném právu závadný já, nebo jakákoli zmínka o mém blogu.

Co se dá dělat, své komplexy si jiní právníci musejí vyřešit sami mezi sebou. Domníval jsem se, že tuto fasi už mají za sebou a dokážou být velkorysí. Mne naopak by ani nenapadlo, že bych snad vymazal komentář, jímž by někdo k postu na Paragraphu upozornil, že stejnou problematiku řešili už jinde, navíc pokud by šlo o link na objektivně zajímavou a cennou diskusi.

Seznam komunistických soudců

Průběžně akutalisovaný seznam komunistických soudců doplňovaný podle toho, jak mi jednotlivé odpovědi docházejí, jsem umístil na tuto adresu.

Česká justice v nedbalkách aneb První výmluvy

Právě jsem obdržel odpověď na první ze svých 98 žádostí o informace, které jsem ve středu večer rozeslal všem soudům v České republice (vyjma Vrchního soudu v Olomouci, kde by byla duplicitní):
Dobrý den, pane Pecina.

Vzhledem k mému krátkodobému působení ve vedení Okresního soudu v Uherském Hradišti mi nejsou známy Vámi požadované informace, a to ani z mé úřední činnosti. Budete-li na trvat na své žádosti, musím nahlédnout do osobních spisů soudců, kterých se Vámi požadované informace mohou dotýkat. A konečně si přečíst předmětný nález Ústavního soudu, neboť mediální obraz Vámi požadovaného zájmu je jedna věc a jeho skutečná obsahová a legitimní stránka věc druhá.

Mějte se pěkně.
Mgr. Hana Kurfiřtová, pověřená předsedkyně Okresního soudu v Uherském Hradišti
Přejeme tedy úspěšné pátrání a příjemnou četbu, jež se, obávám se, pro mnohé soudce vyrovná celkem slušnému hororu.

středa 1. prosince 2010

Pět let nejsou žádné průtahy!

Už jsem si na to téměř zvykl, takže překvapen bych byl spíš opačným výrokem: podle soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Ivana Kratochvíla nedocházelo v řízení o žalobě podané v prosinci 2005 k průtahům, přestože o ní není dodnes rozhodnuto ani v prvním stupni. Podle jeho kolegyně Šárky Henzlové k průtahům nedocházelo ani v řízení, kde žaloba byla podána v září 2004 a soud do dnešního dne nejenže nerozhodl, ale ještě ani nezahájil dokazování.

Jen díky rozumnosti odvolacích senátů Městského soudu v Praze, který bývá pravidelně opačného názoru, tyto případy nekončí před Ústavním soudem nebo ve Štrasburku.

Má vůbec smysl udělovat těmto pitomcům v taláru cenu Osel měsíce? Domnívám se, že nikoli: je to prostě normální, setrvalý stav, smutná visitka toho, jak daleko má česká justice k nezávislosti na exekutivě, což se ukazuje nejplastičtěji tehdy, když má soudce rozhodnout spor, v němž je jednou ze stran řízení jeho vlastní ministerstvo.

Blázen soudcem

Bývalému mladoboleslavskému soudci Pavlu Nagyovi, této živoucí ostudě české justice, byla podle informací Týdne omezena způsobilost k právním úkonům, takže mu trest za korupci prozatím nehrozí.

Něco podobného se ostatně dalo očekávat odpočátku: česká karikatura na justici přece nikoho ze svých řad spravedlnosti nevydá!

Několik poznámek k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10

Podruhé v letošním roce rozhodoval Ústavní soud meritorně o ústavní stížnost ve věci žádosti o informace podle InfZ (poprvé se tak stalo v případě ústavní stížnosti Františka Korbela, náměstka ministra spravedlnosti, směřující proti zákonnému zákazu poskytovat jiné než pravomocné rozsudky) a podruhé stížnosti vyhověl; znovu šlo o hard case a i tentokrát rozhodl Ústavní soud podle zásady in dubio pro libertate.

úterý 30. listopadu 2010

Ústavní soud vyhověl stížnosti ve věci seznamu komunistických soudců

Téměř čtyřicetistránkový nález je k disposici zde.

Nejpodrobněji se věcí zabýval Český rozhlas: doporučuji zvlášť debatu s předsedou Soudcovské unie Tomášem Lichovníkem v Ozvěnách dne.

středa 24. listopadu 2010

Nechoďte mezi osoby multikulturního složení!

Nebo tam minimálně nechoďte na Prvního máje, zvlášť když, jak se píše v rozhodnutí, vaše osoba nedává záruky, že pochodu nebude zneužito k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů.

Kdybychom to vzali brutální zkratkou, dalo by se dovodit, že je nepřípustné každé shromáždění k oslavě Svátku práce, které se koná v místě s vyšší koncentrací romského ethnika, neboť by to mohlo být chápáno jako provokace. Tak to brněnští úředníci jistě nemysleli, byť výsledek bohužel právě k tomuto výkladu svádí.

Magistrát je nicméně z obliga, ve svém výtvoru se může opřít o judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti zkoumat skutečný účel shromáždění a nikoli pouze, jak výslovně stanoví zákon, účel oznámený. Tedy zkoumali, až vyzkoumali.

Díky, Nejvyšší správní soude, který ses v posledních dvou letech stal spásou a útočištěm všech intolerantních lidí v této zemi. Díky, pánové Passře, Mazanče, Camrdo a další, za váš jedinečný příspěvek demokracii!

Další zajímavý nález na obzoru

Kromě toho, že se (možná) dozvíme, proč se L. a L. nechtěli jmenovat L. a L., připravil Ústavní soud na příští týden další bonbonek ve formě vyhlášení nálezu sp. zn. I. ÚS 1783/10, jenž se zabývá velice podstatnou věcí, totiž právem stěžovatele na projednání jeho stížnosti ve správním řízení za situace, kdy je daná agenda – konkrétně ochrana osobních údajů – svěřena namísto soudu správnímu úřadu.

Správní soudy, včetně prvního senátu Nejvyššího správního soudu, dovodily, že je-li dané řízení vedeno ex officio, nemá stěžovatel právní nárok na jeho zahájení, a s jeho stížností jej poslaly ne přímo na lampárnu, ale velmi blízko: do řízení o ochraně osobnosti u civilního soudu.

Takový výklad je podle mého názoru vně ústavnosti: stěžovatel, do jehož právní sféry bylo zasaženo, tak sice není zcela zbaven práva na přístup k soudu, ale řízení, v němž bude o věci rozhodováno u správního úřadu, je vyňato z jeho disposiční sfery do té míry, že nemusí být ani zahajováno. Soud pak prostě může jeho žalobu zamítnout s tím, že příslušný orgán neshledal důvody pro intervenci a není proto dán základ nároku – nehledě na to, že odbornost civilních soudců v těchto odvětvích práva nebývá právě vysoká, na rozdíl od pracovníků správních úřadů, jež jsou specialisovány, tak jako v daném případě Úřad pro ochranu osobních údajů.

Dalším podobným případem je pojímání práva poškozených v trestním řízení. Ti podle současného výkladu, který dosud potvrzoval i Ústavní soud, nemají právní nárok na to, aby bylo zahájeno trestní řízení, a jejich právo na přezkum rozhodnutí státního zástupce se k soudu, vyjma Ústavního, vůbec nemůže dostat, neboť nejvyšší instancí je zde státní zastupitelství druhého stupně. Je to podobné: i když civilní soudy nejsou rozhodnutím, že k trestnému činu nedošlo, striktně vázány, opět je tu úsilí poškozeného vpravdě sisyfovské.

Vnese Ústavní soud světlo i do této otázky, minimálně obiter dictum?

pondělí 22. listopadu 2010

Dvojí metr

Nějak českým soudům přestávám rozumět: zatímco vytlačit ve vysoké rychlosti automobil z dálnice je pouhým pokusem o těžké ublížení na zdraví (oceněným pěti lety vězení), zapálit přízemní domek je pokusem o vraždu. Tady něco velmi zapáchá…

Josef Vondruška, další nevinná oběť české justice

Před dvěma lety jsme předpověděli právě ten výsledek soudního procesu s exbachařem Josefem Vondruškou, k němuž se nyní jeví průběh věcí nezadržitelně stáčet. Otázkou je, proč nemohl stejnou míru předvídavosti a obezřetnosti projevit odpočátku i státní zástupce.

Obžalovat Vondrušku byl čirý nerozum, a politicko-justiční blamáž, která se před námi nyní otevírá, byla jednoznačně předvídatelná a šlo se jí vyhnout.

čtvrtek 18. listopadu 2010

Rozsudek v procesu s představiteli oposice

Další ze serie politických procesů s představiteli oposice, s protistátní skupinou Vandas, Štepánek a spol., dospěl dnes k prvoinstančnímu rozsudku. O případu jsme na tomto blogu již psali a uvedli jsme i plné znění usnesení, jímž bylo toto bizarní trestní stíhání zahájeno.

pondělí 15. listopadu 2010

Pozvánka k Ústavnímu soudu

Nemáte-li lepší program, rozhodně byste si neměli 30. listopadu 2010 od 14.00 hod. nechat ujít vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve věci seznamu komunistických soudců, o který již čtvrtý rok marně usiluji a který mi obecné soudy s odkazem na ochranu soukromí těchto osob upírají.

Soudcem zpravodajem je Vojen Güttler.

Tisková zpráva.

neděle 14. listopadu 2010

Zajímavý nález Ústavního soudu

V pondělí 15. 11. 2010 vyhlásí III. senát Ústavního soudu nález ve věci, u níž lze vzhledem k jeho prejudikatuře pokládat za překvapivé, že se vůbec do fase meritorního projednání dostala. Jde o to, že likvidátorce písecké společnosti KMB nábytek s. r. o. v likvidaci neumožnil finanční úřad nahlížet do daňového spisu, což zažalovala, a Nejvyšší správní soud (druhý senát za předsednictví Vojtěcha Šimíčka) rozhodl, že v takovém případě bylo povinností účastníka řízení podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, nelze užít žalobu proti faktickému zásahu.

Vtip je ovšem v tom, že právo nahlížet do spisu je toliko procesní a jako takové je soudy mají ve zvyku ze samostatného přezkumu s použitím ustanovení § 70 písm. c) SŘS vylučovat (usnesení o kompetenční výluce se pro svou snadnost těší u českých soudů mimořádné oblibě: sám mám v archivu už asi šest takových, vesměs později zrušených). Žadatel o nahlížení se tak může dostat do složité situace, kdy tím, že nemá přístup do správních spisů, nemůže řádně hájit svá práva, a soudy jej odkazují až na opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí – správní žalobu, přičemž mu ovšem nemusí být zřejmé, zda by taková žaloba obstála a není pouhým plýtváním časem a prostředky, a správní rozhodnutí je mezitím pravomocné, což nezřídka může znamenat např. i likvidaci jeho podnikání. Vedle toho mohou vzniknout situace, že spis se týká řízení, jež v žalovatelné rozhodnutí ani nevyústí, a pak účastníku zbudou opravdu jen oči pro pláč.

Výsledkem je začarovaný kruh, který může – a nemusí – v pondělí rozetnout Ústavní soud.

Aktualisováno.
Protože Ústavní soud tuto ústavní stížnost zamítl, a to s odůvodněním, které judikaturu nikam neposouvá, ba svědčí o nevelké míře porozumění, o co vlastně stěžovatelce šlo, na straně třetího senátu ÚS, začarovaný kruh zůstává pro tuto chvíli nerozetnut.

sobota 13. listopadu 2010

Patrik Vondrák podal dvě ústavní stížnosti

Pro úplnost zveřejňujeme dvě ústavní stížnosti, jimiž Patrik Vondrák brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve své věci:
  1. ústavní stížnost proti vazbě
  2. ústavní stížnost proti rozhodnutí o námitce podjatosti

čtvrtek 11. listopadu 2010

Je přirovnání procesu Dupová-Vondrák k Procesu H skutečně nemístné?

Pokud kdy bylo, postupně být přestává.

Ti, kteří pochybují, nechť laskavě posoudí následující pasáž z nejnovějšího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o důvodech, proč musí i po roce zůstat Michaela Dupová ve vazbě:
Pokud jde o obžalovanou M. Dupovou, soud opakovaně konstatuje, že pravdivost a upřímnost jejích prohlášení v písemném slibu dalšího řádného života v konfrontaci s tím, že udržuje kontakty s osobami, které se angažují na straně pravicového extremismu, je značně nevěrohodná. Tvrzení obžalované, že se od této scény myšlenkově distancovala a je připravena s ní zpřetrhat veškeré kontakty se pak jeví jako zcela účelové a nepravdivé. Jako alibistické prohlášení obžalované soud hodnotí to, že ve vazbě nemá možnost navazovat nová přátelství. Přitom je třeba poukázat na to, že nejen že přijímá korespondenci od takovýchto osob, ale i sama jako první tyto osoby kontaktuje. Pokud jde o návrh na stanovení dohledu probačního úředníka, má soud i nadále za to, že ani tento institut nemůže nahradit vazbu obžalované dle § 67 písm. c) tr. řádu. Z důvodu již uvedených výše by stanovení probačního dohledu bylo formálním opatřením, které by nemělo žádný kontrolovatelný vliv na chování obžalované v kontextu k okolnostem projednávané trestné činnosti.
A ještě, proč musí ve vazbě zůstat Patrik Vondrák:
Pokud jde o obžalovaného P. Vondráka, i v jeho případě soud konstatuje, že z jeho jednání v předchozí době, z jeho angažovanosti při propagaci hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka a hlásání národnostní a rasové zášti vůči jiné skupině lidí, lze dovodit důvodnou obavu z toho, že v takovéto činnosti, pro kterou nyní stojí před soudem, bude pokračovat, respektive ji opakovat. Vzhledem k osobě obžalovaného, okolnostem případu a výše uvedeným skutečnostem, kdy je nutno vzít v úvahu, že obžalovaný patří k čelným a nejaktivnějším představitelům hnutí Národní odpor, považuje soud vazbu z důvodů § 67 písm. c) tr. řádu i nadále za důvodnou. Instituty navrhované obžalovaným jako náhrada vazby, tedy jeho písemný slib, stanovení dohledu probačního úředníka a přijetí nabídky peněžité záruky ve výši 250.000,- Kč, považuje soud za zcela nedostatečné k tomu, aby vazbu obžalovaného mohly nahradit. Znovu soud konstatuje, že takového rozhodnutí učinil na základě znalosti osobního profilu obžalovaného a okolností případu, svědčících o závažnosti jednání obžalovaného, který se obklopuje osobami a předměty oslavujícími hitlerovské Německo a vyznává a propaguje ideje pravicového extremismu.
Nevěda, co ti dva skutečně spáchali. člověk by si z takového usnesení dovodil, že museli vyvraždit polovinu Chánova, když je nyní tak samozřejmá nutnost vést jejich stíhání vazebně…

Aktualisováno.

A komu by snad tyto ukázky nestačily, může si přečíst protokol z posledního hlavního líčení. Dozví se z něj třeba to, jak v Jihlavě policie prověřila 15 pořadatelů a poté sdělila přítomnému magistrátnímu úředníkovi, že dvě z těchto osob jsou závadové a doporučila mu proto shromáždění rozpustit, což se vzápětí skutečně stalo.

Jakým právem policie takovou databasi závadových osob vede a kdo všechno se do ní může dostat, se ovšem nedozvíme; Úřad pro ochranu osobních údajů to přirozeně také zajímat nebude, ten má momentálně plné ruce práce se zakazováním Google Street View a s persekucí Stanislava Pence, který měl drzost zveřejnit archivní materiály StB.

Tak tahle, prosím, vypadá demokratická Česká republika v roce 2010!

Pavel Kučera zůstane soudcem

Jak toho dosáhl? Jednoduše: na funkci soudce resignoval.

O českém legislativním Sherwoodu píši zvláštní seriál, ale něco tak hrůzostrašného jako shora zmíněný Kučerův paradox jsem dosud neměl příležitost popsat. Trik funguje sice jen tři měsíce, ale po nedávné kontroversi ohledně nekandidovatelnosti soudců na úřad ombudsmana je to další případ, kdy se ustanovení § 95 odst 2 zákona o soudech a soudcích ukazuje, mírně řečeno, nedomyšleným.

Presidentův mluvčí proti politickým procesům

Jak informuje Nautilus, vlna odporu proti politickým procesům s tzv. pravicovými extremisty získala podporu z poněkud nečekané strany: současnému dění v této oblasti se věnuje Lukáš Petřík, který dal na Parlamentních listech prostor Klausovu mluvčímu Petru Hájkovi a politologu Miroslavu Marešovi. Ti oba před důsledky honu na pravicové extremisty varují (což konstatuji s douškou, že druhý jmenovaný ovšem sám tuto Pandořinu skříňku předtím, než mentálně dospěl, pomohl otevřít). Nahlas se začíná uvažovat o možnosti, že by do hry mohla zasáhnout presidentská milost.

To by do jisté míry vyřešilo problém státu s mezinárodní ostudou i s otázkou náhrady způsobené újmy [nárok na ni v případě akceptace presidentské milosti podle § 10 odst. 1 a § 12 odst. 1 písm. b) ZOŠ zaniká – což je mimochodem ustanovení vadné jak gramaticky, užívajíc nesprávného přechodníku, tak pochybné právně, protože fakt abolice nebo agraciace nemusí ještě nutně znamenat, že trestní řízení bylo vedeno právem, ba právě naopak nezřídka naznačuje, že tomu tak nebylo].

Aktualisováno.
Na charakteristické úrovni a ad personam na článek v Parlamentních listech reaguje Věra Tydlitátová.

úterý 9. listopadu 2010

Má revisor právo zadržet cestujícího?

Nejvyšší správní soud v senátě složeném z Josefa Baxy, Zdeňka Kühna a Lenky Kaniové (kdo byl soudcem zpravodajem, NSS ve svých rozhodnutích cudně smlčuje, a na rozdíl od judikatury Ústavního soudu se to nedá zjistit ani z database rozhodnutí; např. zde bych to skutečně rád věděl) na tuto otázku odpověděl v rozsudku č. j. 1 As 34/2010-73 kladně, a to s odvoláním na občanskoprávní institut nutné obrany, pod jehož ochranou revisor, bránící majetková práva svého zaměstnavatele, vůči cestujícímu zasahuje a v případě nezbytí při tom užívá i násilí.

Je to odvážné a dobře odůvodněné rozhodnutí, byť lze těžko předpovědět, uspěje-li u Ústavního soudu. Jeho ústavněprávní kontext a konotace jsou daleko širší a netýkají se jen jedné potyčky před plzeňským pivovarem.

Třebaže bych subjektivně rád názoru NSS přisvědčil, mám s tím ve světle ústavního práva docela podstatný problém.

Rozsudek NSS se opomněl vypořádat s ustanovením § 76 odst. 2 TrŘ upravujícím citizen's arrest, právo každého zadržet pachatele trestného činu. Stěžejní otázkou je, zda lze toto ustanovení vykládat striktně a contrario a dovodit, že v jiných případech je občanské zadržení nepřípustné, anebo zda je mu možno rozumět tak, že v případě naplnění hypothesy § 76 odst. 2 TrŘ je zadržení souladné s právem i bez toho, že by existovaly podmínky nutné obrany nebo krajní nouze (byť ty jsou i zde implikovány). V tomto smyslu je tedy odůvodnění rozsudku nedostatečné, a lze se jen dohadovat, zda soudci toto ustanovení trestního řádu neznají, anebo se jim jen takříkajíc nehodilo do krámu a proto se rozhodli je ignorovat.

Ačkoli je o mně známo, že mám pro široce chápanou nutnou obranu pochopení, a hrozí tedy, že budu nařčen z názorové inkonsistence, přesto jsem se nakonec, u vědomí zásady in dubio pro libertate, přiklonil na opačnou stranu než Nejvyšší správní soud.

Osobní svoboda, právo volného pohybu, je příliš cennou hodnotou, než aby bylo možno dovolit každému, aby ji na základě svého právního názoru o vzniku podmínek nutné obrany nebo krajní nouze omezoval. Nenastavíme-li mez, která musí být pro občanské zadržení překročena, dostatečně vysoko (tak jako činí § 76 odst. 2 TrŘ), hrozí, že do tohoto základního práva bude zasahováno rutinně i kvůli banalitám, a násilné střety mezi občany z takových konfliktů vznikající budou pak těžko řešitelné, ať v přestupkovém nebo v trestním řízení, protože právo užít násilí bude odvislé od právního posouzení věci, jež je však v takovém okamžiku nutně subjektivní.

Ponechme proto právo zadržet jinou osobu než pachatele trestného činu na tom, kdo má na takové jednání monopol, tzn. na policii.

pátek 5. listopadu 2010

Osel měsíce do Ústí nad Labem

Po dvouměsíčním půstu zde máme dalšího Osla: za kreativní výklad, který senát Krajského soudu v Ústí nad Labem ve složení Dagmar Štullerová (ta byla předsedkyní senátu, proto obdrží uši ve zvláštní prodloužené úpravě), Václav Trajer a Iva Kaňáková použil k tomu, aby zamítl zcela zjevně důvodnou volební stížnost Petra Kotába (ano, toho Petra Kotába z Dělnické strany). Novinová zpráva je zde, samotné usnesení (převzaté z infoDesky, odkud zanedlouho zmizí) tady.

Výklad krajského soudu o tom, že zákon o komunálních volbách vést nečestnou volební kampaň nezakazuje, je ukázkou toho nejhoršího, co česká justice produkuje: ano, nezakazuje, ano, měl by, ale pořád je tu ještě čl. 22 Listiny, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, a čl. 5 Ústavy, jenž garantuje, jinými slovy a na obecnější úrovni, to samé: nelze mít přitom rozumných pochybností, že výklad volebního zákona provedený ústeckými osly v talárech je v extremním nesouladu nejen s podmínkou ochrany svobodné soutěže politických sil, ale i se zdravým rozumem.

Anebo že by to bylo jinak, a skutečným důvodem zamítnutí byla osoba navrhovatele? Ale nebuďme paranoidní, české soudnictví je přece na exekutivě naprosto nezávislé!

úterý 2. listopadu 2010

První rozsudek ve věci manželů Kolečkových potvrzen

Zničená koupelna v bytě KolečkovýchVrchní soud v Praze dnes – vyjma výroku o nákladech řízení – potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci manželů Kolečkových z Karlových Varů. Pan Oldřich Kolečko tak definitivně za příkoří, které jemu a jeho dnes již nežijící manželce Květě Kolečkové působil pronajimatel Štefan Orth ve snaze vyhnout se povinnosti zajistit náhradní byt, jak byl podle soudního rozsudku povinen, získal nárok na relutární satisfakci ve výši 75 tisíc korun a právo na plnou náhradu nákladů řízení; v nákladovém výroku vrchní soud prvoinstanční verdikt změnil ve prospěch žalobce.

Je to důležité dílčí vítězství a důkaz, že i v České republice se protiprávní jednání občas nevyplácí; jen mám obavy, aby nešlo o pouhou výjimku potvrzující pravidlo.

Další řízení v tomto sporu, o náhradu téměř půlmilionové škody na bytovém zařízení, probíhá u Okresního soudu v Karlových Varech.

pátek 29. října 2010

Toho zločince si sundejte!

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/08 zrušil Ústavní soud s odloženou účinností ke 30. 6. 2011 ustanovení § 76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, jímž byla disciplinární rozhodnutí vydávaná Vězeňskou službou vyňata z možnosti soudního přezkumu.

Jak ve svém disentu celkem trefně poznamenává Jiří Nykodým, neexistuje záruka, že připuštěním soudního přezkumu se něco na postavení vězňů změní. Na druhou stranu, jestliže budou vězeňské orgány čelit risiku, že jejich rozhodnutí se dostane k soudu, jistých excesů se přece jen budou mít tendenci vyvarovat.

Pro ilustraci, jakých přestupků se také může vězeň v české věznici dopustit, cituji ze šest let starého rozhodnutí ve věci Ing. Lumíra Šimečka (který se tehdy do vězení dostal za to, že veřejně kritisoval justici za postup v kause Vladimíra Hučína):
Odsouzený Lumír Šimeček, […], se dne 2. 6. 2004 v 10,15 hodin na senátní místnosti budovy G v průběhu přijímací komise Věznice Pardubice choval drze a nerespektoval pokyny vedoucí OVT Mgr. Prachařové. Odsouzený byl vyzván, aby slušně odpovídal na to, k čemu je dotazován. Neustále ji však přerušoval a odmítal odpovědět na kladené otázky. Po umožnění sednout si na židli si na tuto lehl a nerespektoval žádné další pokyny vedoucí OVT. Při odchodu z místnosti se podíval na obraz prezidenta republiky a vykřikl: Toho zločince si sundejte! Při projednávání výše uvedeného kázeňského přestupku se jmenovaný odsouzený odmítl jakýmkoli způsobem k uvedeným skutečnostem vyjádřit.
Poznamenávám, že poslední věta je skutečně míněna jako součást popisu deliktu, nikoli jako informace o procesu jeho projednání.

středa 27. října 2010

Proces H po 60 letech aneb Podobnost čistě náhodná

Pane obžalovaný, kdo jsou podle vás skuteční hrdinové druhé světové války? ptá se s přísným výrazem státní zástupkyně OSZ pro Prahu 1 Zdeňka Galková vazbou polepšeného Richarda Langa, jednoho z aktérů samolepkové kausy. Obžalovaný blekotá, mlží, na správnou odpověď ale přijít nemůže; jeho názory jsou dosud závadné, náprava nebyla dovršena, a bude proto třeba poskytnout mu další výchovu ve vězení.

Podobně se ptali v padesátých letech obviněných v procesu se skupinou Milady Horákové; i u nich bylo třeba prokázat, že mají záporný poměr ke komunistické diktatuře, k tzv. lidově-demokratickému zřízení, a jako její odpůrce je poté poslat na dlouhá léta do vězení, ne-li přímo na šibenici.

Ptám se: nebylo by na místě ihned s omluvou osvobodit vězněnou prokurátorku Brožovou-Polednovou? Mám vtíravý pocit, že se nedopustila ničeho horšího, než co právě páchají státní zástupkyně Galková a soudkyně Bártová.

Zvukový záznam z hlavního líčení je zde: 1, 2, 3.

sobota 23. října 2010

Chvála složitosti aneb Ještě jednou k nákladům na poskytnutí informací

Nemoha se dost dobře odchýlit od námi již zde kriticky glosovaného rozhodnutí zvláštního senátu, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl o sporu mezi druhým a šestým senátem NSS ve věci žaloby proti výši nákladů podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Skutečně se nedomnívám, že soudci NSS jsou organisovanou skupinou imbecilů, naopak jsem přesvědčen, že jsou to v osobním styku vesměs milí a vzdělaní lidé, kteří se snaží rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; přiznávám ale, že některé jejich kolektivní výstupy jest mi obtížno vyložit, aniž bych připustil shora zmíněnou hypothesu.

Předchozím odmítavým usnesením jsme se tu již zabývali, pouze tedy doplním, že samotný jeho výrok vychází z nesprávného závěru, že předmět správní a civilní žaloby byl odlišný. Přirozeně nebyl, petit civilní žaloby pouze respektoval ustanovení § 250j OSŘ, jež nedovoluje žádat zrušení správního rozhodnutí, nýbrž toliko jeho (potenciálně jen částečné) nahrazení rozsudkem soudu. Vážně se mi nechce věřit, že by si nikdo ze členů zvláštního senátu toto ustanovení OSŘ nepřečetl, resp. přečetl-li, nepoložil si otázku, jak že tedy měl žalobce své žádání formulovat, aby jeho žaloba mohla být civilním soudem v režimu páté části OSŘ projednána.

Podle NSS není oznámení o výši nákladů, které povinný subjekt (PS) po žadateli chce, správním rozhodnutím.

Položme si otázku, čím tedy tento přípis je. Zbývá jediné řešení, totiž že je to civilistická oferta, avšak oferta dosti zvláštního druhu: není výsledkem vyjednávání mezi PS a žadatelem, PS ji nemůže dodatečně změnit a pokud ji žadatel neakceptuje, nemůže se u soudu s úspěchem domáhat nahrazení projevu vůle, nýbrž toliko zrušení rozhodnutí o neposkytnutí informací, přičemž platné právo nedává vodítko, jak v takovém případě postupovat dál, tj. zda je snad PS povinen informace vydat bezplatně anebo zda smí žadateli zaslat novou ofertu na nižší částku.

Domnívám se, že tento přístup vede tam, kde autoři InfZ nikdy nechtěli být, ani před novelou ani po ní: zatímco před novelou mohl PS vymáhat po žadatelích náklady za informace u soudu – a to ve striktním civilním režimu – nyní může žadateli, jehož žádosti nechce vyhovět, stanovit jakkoli vysokou sumu, a když správní soud rozhodnutí o neposkytnutí informací zruší, nic mu nemůže zabránit v nových obstrukcích.

Zvláštní kapitolou je, že toto nerozhodnutí je podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. d) InfZ přezkoumatelné nadřízeným orgánem. Ke správnímu soudu tudíž neputuje návrh na zrušení oferty, nýbrž na přezkum právě tohoto rozhodnutí o stížnosti (jež ovšem, podle logiky zvláštních soudců, rovněž není správním rozhodnutím).

To, co jsem, stejně jako druhý senát NSS, navrhoval před čtyřmi lety ve své správní žalobě, k těmto nesmyslným důsledkům vést nemůže: oznámení o nákladech je rozhodnutím, proti němuž lze brojit stížností, a rozhodnutí o této stížnosti lze přezkoumat ve správním soudnictví. Vše je jednoduché, regulární, hladké a procesně dokonale funkční, tedy takové, jaké u českých soudů věci zásadně být nemohou.

úterý 19. října 2010

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 39/08

Na Jiném právu publikoval David Kosař rozbor nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 39/08, týkajícího se novely zákona o soudech a soudcích. Nález má mimořádně významný dopad jak do organisace justice, tak do vymezení ústavních dimensí soudcovské nezávislosti.

pátek 15. října 2010

Urazil jsem Helenu Vondráčkovou

Mělo se tak stát dvěma dílčími skutky, a to výrokem o její cti (či spíše absenci této), který jsem pronesl dne 21. 6. 2010 v Hořovicích jako zmocněnec přestupkově obviněného Jana Šinágla, a dále tím, že jsem tomuto delikventovi o dva dny později umožnil zveřejnění svého [není zřejmé, zda jeho nebo mého, ale to lze vzhledem ke kontextu věci pokládat za víceméně irelevantní] lživého a nactiutrhačného vyjádření na stránkách www.sinagl.cz.

Děkuji, zasmál jsem se, předvolání odkládám, k žádné přestupkové komisi do Hořovic samozřejmě nepojedu.

Počínání Heleny Vondráčkové ve mně budí dojem, že místo s právníkem by tato jemná dáma měla své problémy příležitostně konsultovat spíše s psychiatrem, jenž by ji s nimi citlivě odkázal do míst, která jsou pro ně patřičná.

Aktualisováno.
Moje reakce.

středa 13. října 2010

Hora porodila myš aneb Zvláštní senát v akci

Po více než roční nečinnosti rozhodl zvláštní Mazancův kompetenční senát ve věci mého sporu s ministerstvem zemědělství o výši úhrady za poskytnutí informací podle InfZ, a to tak, že kompetenční žalobu Obvodního soudu pro Prahu 2 usnesením č. j. Konf 115/2009-34 odmítl a dovodil, že neposkytne-li povinný subjekt z důvodu neuhrazení požadované sumy informace, může se dotčený žadatel bránit správní žalobou, kdežto proti nesprávně stanovené výši musí brojit žalobou o vydání bezdůvodného obohacení u civilního soudu.

Podle zmíněných šesti expertů je tedy – meritorně naprosto identický – spor o to, za jakou částku budou poskytnuty informace, třeba řešit buď ve správním nebo v civilním soudnictví, podle toho, zda žadatel výzvě podle § 17 odst. 3 InfZ vyhověl čili nic.

Pokusím se potlačit nutkání zpestřit jazyk svého blogpostu několika jadrnými, do Brna směřovanými výrazy, a abych nebyl iudex in causa sua, neudělím za tento intelektuální výkon ani žádnou z prestižních cen tohoto blogu (a že bych tak subjektivně nejraději učinil i s oháňkou!), a uvedu toliko, že proponované řešení sice vede k cíli, avšak je v příkrém rozporu s právní logikou věci: vztah mezi žadatelem o informace a povinným subjektem je veřejnoprávní povahy, neboť oznámení podle § 17 odst. 3 InfZ, jež je materiálně bezesporu rozhodnutím, má všechny znaky vrchnostenského právního aktu; žadatel není vůči povinnému subjektu v rovnoprávném postavení a rozhodnutí o nákladech je pro něj závazné. Volnost má toliko v tom, zda se mu podřídí a požadovanou částku zaplatí, anebo podá proti rozhodnutí o odložení žádosti pro nezaplacení žalobu – jež by měla být podle závěrů zvláštního senátu žalobou správní – případně zda na poskytnutí informací resignuje.

Neblahý dopad má brněnská logika (či spíše její absence) i do procesu. Pokud totiž žadatel podá žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a uspěje pouze částečně, promítne se to i do rozhodnutí o nákladech řízení. Možnost, aby mu byla přiznána celá náhrada (§ 142 odst. 3 OSŘ), je z hlediska soudu toliko fakultativní a podmíněná tím, že soud rozhodoval podle svého uvážení, což s ohledem na konkrétní okolnosti může a nemusí být relevantní.

Opravdu nevím, zda za této situace mám ve sporu, který trvá už tři a půl roku, vůbec pokračovat… Děkuji ti, velmi zvláštní senáte, skláněje se před tvou nekonečnou moudrostí!

úterý 12. října 2010

Vítejme zloděje chlebem a solí!

O docela neuvěřitelném rozsudku informovaly České noviny: majitel sběrny, do níž se vloupala skupina mladých lidí, použil proti jejich odjíždějícímu vozidlu střelnou zbraň-brokovnici, čímž jedné z těchto osob, mladé dívce, způsobil těžkou újmu na zdraví – ztrátu zraku. U soudu se prý postřelená hájila tím, že se krádeže neúčastnila – no, patrně tam jen byla venčit pejska! Vrchní soud za to nyní obviněného odsoudil na šest let do vězení. (Zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu se mi, bohužel, nepodařilo zatím v nedodělku vytvořeném tamními předstírači webového programování vyhledat je zde.)

Takové rozsudky připomínají nejhorší dobu české postkomunistické justice, která např. dlouho odmítala přiznat jednání v nutné obraně osobě, která použije střelnou zbraň proti přistiženému pachateli vloupání v době, kdy tento již s kořistí prchá.

Liberálnější úprava legitimního použití zbraně by byla nanejvýš žádoucí: je sice smutné, co se slečně stalo, ale tento následek se mi jeví být v nápadné souvislosti s jejím předchozím protiprávním jednáním. Zlodějům se prostě určité nepříjemnosti stávají – už od nepaměti.

Aktualisováno.

pondělí 11. října 2010

Je jednoinstanční kárné řízení souladné s ústavou?

Čerstvě publikovaným plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/09 zamítl Ústavní soud návrh Nejvyššího správního soudu brojící proti jednoinstančnosti kárných řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Proti majoritnímu votu disentovalo celkem šest ústavních soudců, Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jiří Nykodým a Michaela Židlická.

Odhlédneme-li od příslovečné mírnosti specialisovaných smíšených senátů, které o kárných žalobách nově rozhodují, je podle mého mínění nutno přisvědčit spíše disentu než většině.

Jakkoli je prima facie lichý poukaz na ustanovení čl. 2 sedmého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, protože zde v prvém stupni rozhoduje nejvyšší soud, nutnost poskytnout kárně obviněnému prostor k odvolací argumentaci lze dovodit z toho, že kárný senát není, podobně jako trestní soud, návrhem kárného žalobce vázán, a už vůbec není vázán jeho odůvodněním.

Přes kontradiktorní prvky kárného řízení se proto může stát, že kárné rozhodnutí bude stát na právních argumentech, jež součástí procesního diskursu nebyly, např. proto, že je obžaloba nepokládala za významné. Obviněný se tak dostává do situace, že svou potenciálně silnou protiargumentaci nemůže v řízení vůbec uplatnit.

Je zajímavé, že v případě daleko méně významných sankcí, než jaké přicházejí v úvahu u kárně obviněných, u pořádkových pokut ukládaných krajskými nebo vrchními soudy, Ústavní soud právo na odvolací přezkum dovodil, u kárných řízení však nebyl schopen, minimálně pokud jde o majoritní votum, na tomto principu setrvat.

Válka Čechů s Moravany

Curiouser and curiouser, řekla by Alenka, sledujíc dění okolo připravovaného stěhování chauvinistického velekýče s názvem Slovanská epopej z Moravského Krumlova do hlavního města. Nám ostatním nezbývá než se na účet moravských patriotů, kteří se rozhodli ubránit umělecké dílo před nájezdy mocichtivých Pražanů i s jejich úřady a soudy, obstojně bavit.

Z hlediska práva se v každém případě ukázala velká, dosud netušená lacuna legis: správní úřad je sice jak soudním rozhodnutím, tak zrušovacím rozhodnutím nadřízeného úřadu vázán, avšak rozhodne-li znovu v rozporu s nimi, je jeho rozhodnutí platné a závazné a nelze se domáhat vyslovení jeho nicotnosti, jež by umožňovala dotčené osobě rozhodnutí a limine ignorovat. Představa ozbrojené potyčky mezi krumlovskými městskými strážníky a státní policií, dosud zmiňovaná jen v humoristické rovině, se tak stává reálnou a právně relevantní alternativou dalšího dění.

Na podobný případ jsem narazil, když jsem vloni vymáhal informace od karlovarského stavebního úřadu. Ten opakovaně, pětkrát po sobě, rozhodl v rozporu s právním názorem krajského úřadu, a mně kromě očí pro pláč nezbývalo než se znovu a znovu odvolávat: podnět, aby jednání povinného subjektu nechal krajský úřad posoudit sub specie ustanovení trestního zákona o trestných činech úředních činitelů, tento odmítl. Že věci došly do spektakulární exekuční koncovky, způsobilo jenom to, že úřad nakonec udělal chybu a stal se nečinným; nebýt toho, tak pokud jsem neumřel, bezvýsledně se odvolávám dodnes.

Kdo asi udělá podobnou osudovou chybu ve sporu Čechů s moravskými patrioty v Krumlově?

úterý 5. října 2010

Vítkov

Dnes by měl u ostravského krajského soudu skončit proces s vítkovskými žháři, čtveřicí mužů, kteří se dopustili jednoho z nejzávažnějších rasově motivovaných útoků v historii České republiky, za což nyní čelí obžalobě z pokusu o vraždu.

To mne poněkud zaráží, protože jejich skutek lze zcela zřejmě podřadit speciálnímu ustanovení § 179 TrZ/1961; to stanoví, že trestného činu obecného ohrožení se dopustí ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání (obecné nebezpečí). A dále, že dopustí-li se pachatel takového činu jako člen organisované skupiny, což byl patrně vítkovský případ, hrozí mu od osmi do patnácti let vězení.

O vraždu (ve stadiu pokusu) by mohlo jít pouze tehdy, kdyby primárním účelem útoku bylo určitou osobu nebo osoby usmrtit, a žhářství bylo toliko prostředkem, jak tohoto účelu dosáhnout. To se ale podle všeho nejeví být odpovídající domněnkou, třebaže na druhé straně není asi na místě uvěřit obhajobě žhářů, že přítomnost lidí v domě vůbec neočekávali.

Ačkoli postrádám detailní informace z trestního spisu, mám za to, že přiměřený by byl trest v polovině příslušné sazby, tedy podle závažnosti účasti jednotlivých aktérů na útoku od deseti do třinácti let vězení: přitěžuje jim zvlášť zavrženíhodná pohnutka a to, že způsobili újmu osobě mladší 15 let. Vzhledem k tomu, že podmínečně propuštěni by mohli být až po dvou třetinách trestu, byl by to trest zcela odpovídající vysokému stupni nebezpečnosti jejich jednání.

Jestliže vítkovští žháři dostanou ty tresty, které navrhuje státní zástupkyně (vulgo žalobkyně) Bilíková, bude to důkazem, že zákony v této zemi platí jen naoko a je-li na tom politický zájem, musí jít respekt k právu i nezávislost soudů stranou. A propos, neříkal něco podobného jistý vysoce postavený justiční mafián?

pondělí 4. října 2010

Ubohá Česká republika!

Zajímalo by mne, zda existuje – kromě České republiky – ještě jiná země, kde si stát u ústavního soudu stěžuje, byla porušena jeho lidská práva, a ústavní soud takové stížnosti vyhoví.

Poněkud mi to připomíná postup Ministerstva financí, které v červenci letošního roku přibralo do řízení o stanovení náhrady za znárodnění koncernu Baťa jako poškozenou Českou republiku (jednající, jak jinak, Ministerstvem financí). Člověk by takový stát, který sám sobě ubližuje, téměř politoval…

čtvrtek 30. září 2010

Přituhuje

Podle zprávy ČTK po hlavním líčení s (nepřítomnými) politiky Dělnické strany řekl státní zástupce Jan Lata: Znalec dnes jasně prohlásil, že výroky jsou již za hranou ethiky. Společnost je v žádném případě nemůže tolerovat.

Ergo co je neethické, je i trestné – minimálně jestliže jde o výrok představitele protisystémové oposice.

středa 29. září 2010

Ústavní stížnost o přístupu obhajoby k odposlechům zamítnuta

Naplnilo se moje očekávání a ústavní stížnost ohledně odposlechů byla zamítnuta: monopolní přístup k odposlechům budou mít tak i nadále policie a státní zástupce, kteří sami vyberou, které z nich předloží jako důkaz soudu.

Aktualisováno.
Nález byl publikován.

čtvrtek 23. září 2010

Tak ta byla přísná!

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 22/09 Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení zákona o soudech a soudcích, které soudcům zakazuje působit ve správních a soudních řízeních, vyjma speciálního případu, jako obecní zmocněnci. Případ se týká soudce Krajského soudu v Brně Miroslava Nováka, který přijal od několika osob plnou moc, aby nahlédl – u téhož soudu – do spisu v civilním řízení, za což byl nepravomocně kárně postižen důtkou.

Nález je odůvodněn poměrně podrobně a podle mého názoru i pečlivě a relativně přesvědčivě, a to přesto, že argumentace navrhovatele byla silná: zjednodušeně řečeno, že soudce bez taláru je občan jako každý jiný a je nedůvodné jeho oprávnění v řízeních, v nichž jako soudce nepůsobí, oproti jiným osobám omezovat. Ostatně, dodáváme, obecným zmocněncem může být kdokoli, president, senátor, poslanec, policista, úředník…

Ústavní soud provedl v §§ 34–39 nálezu test proporcionality a dospěl k závěru, že zákonné omezení v tomto testu obstojí, což dále podpořil obsáhlými citacemi z prejudikatury.

Určitá pochybnost však zůstává, a to s ohledem na to, jak restriktivně Ústavní soud v jiných případech přistupuje k zásahům odůvodňovaným nutností ochrany soudcovské nezávislosti, např. pokud jde o námitku podjatosti zdůvodněnou někdejším politickým engagement soudce: typicky, bývalý komunistický soudce, který soudí bývalého disidenta, není podle Ústavního soudu podjatý a při svém rozhodování je zcela nestranný a nezávislý. Zásada stejného metru by vyžadovala, aby vyšší citlivost v této oblasti promítl Ústavní soud i do nových rozhodnutí v podobných případech.

středa 22. září 2010

ÚOOÚ rides again

Poté, co Igor Němec (podle mého skromného mínění jeden z největších, authentických a originálních pitomců v české politice) před osmi lety zachránil Prahu před povodněmi, zaměřil svůj osobitý talent do oblasti ochrany osobních údajů. Ne snad, že by o thematu něco věděl, ale po trapasu s povodněmi byl svou stranou (ODS) odsunut na místo předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) v přesvědčení, že tam snad nemůže nic zkazit.

Nová trafika sice Němcovi dává méně prostoru k vyniknutí než post pražského primátora, nicméně výstupy jeho pracovní činnosti stojí za pozornost: nejnověji ÚOOÚ odmítl registrovat společnost Google jako zpracovatele osobních údajů a zakázal jí snímkovat česká města pro Street View s odůvodněním, že kamery jejich automobilů jsou umístěny příliš vysoko, takže vidí přes plot.

To je jistě dobrý důvod k zákazu; jedinou otázkou nyní je, kdy ÚOOÚ zakáže patrové autobusy, ve kterých cestující sedí ještě cca o půl metru výš. Posledním aktem Úřadu před nedobrovolným pensionováním jeho předsedy by pak mohl být úplný zákaz leteckého provozu a přeletů družic nad Českou republikou.

čtvrtek 16. září 2010

Pozvánka k Ústavnímu soudu

Dne 29. září 2010 vyhlásí třetí senát Ústavního soudu nález ve věci, o které jsme referovali vloni v prosinci.

Předpokládám, že hlasování bude těsné, ale pokud Ústavní soud vyhoví, bude to znamenat nejen významný judikatorní posun ve prospěch práva na efektivní obhajobu, ale – odpustíte-li mi ryze osobní poznámku – první případ, kdy se mi podaří uspět s ústavní stížností více než jednou během téhož kalendářního roku. Přiznám se, že dosavadní roční periodicita (5× po sobě, od r. 2004 do r. 2009) mne dost frustrovala a nutila mne pochybovat, zda se vůbec v právu něco nového učím.

Aktualisováno.
Tisková zpráva.

Pozvánka do Brna

Všem čtenářům tohoto blogu doporučuji návštěvu hlavního líčení s další protistátní skupinou vedenou Tomášem Vandasem, bývalým předsedou rozpuštěné Dělnické strany, které se koná 30. září 2010 od 12.30 hod. u Městského soudu v Brně, v jednací síni č. 2 v přízemí.

Trestná činnost obžalovaných je závažná a rozsáhlá: kupř. Michaela Dupová je stíhána za to, že při projevu dne 1. 5. 2009 v Brně na náměstí Svobody řekla: …ve vašich očích vidím odhodlání, odhodlání bojovat za naši Evropu do poslední kapky krve, a proto už není jen prázdnou frasí «Evropo povstaň!», protože teď my a naše Evropa povstáváme jako Fénix z popela za společnou budoucnost, za společnou Evropu. Odpor!.

Tímto výrokem se Dupová podle orgánů činných v trestním řízení dopustila trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 TrZ, za což jí hrozí jeden rok až pět let vězení. Protože je souběžně stíhána za lepení samolepek (což je závažnější zločin s trestní sazbou od tří do osmi let), lze očekávat, že jí soudy uloží souhrnný trest mezi pěti a sedmi lety.

úterý 14. září 2010

Nepište extremistům do vězení, uškodíte jim!

Docela šokující usnesení bylo doručeno ve věci samolepkových zločinců Patrika Vondráka a Michaely Dupové. Městský soud jím zamítl Vondrákovu stížnost a naopak stížnost státní zástupkyně OSZ pro Prahu 1 Zdeňky Galkové proti propuštění Dupové shledal důvodnou.

Dozvíme se například, že obžalovaná Dupová nemůže být propuštěna z vazby, protože udržuje kontakt s několika desítkami osob, jež se exponují na scéně pravicového extremismu, a že z vazby obdržela korespondenci celkem od 30 osob a sama odeslala dopisy 42 osobám.

Takovýto postoj obžalované Dupové, pokračuje městský soud, svědčí o tom, že obžalovaná se nadále aktivně zapojuje do společnosti, která ji přivedla až do současné situace. Nelze popřít oprávněnost tvrzení obžalované Dupové, že právní systém České republiky jí umožňuje z vazby korespondovat s kýmkoli, musí však počítat s tím, že takovéto počínání může sehrát svou roli při rozhodování o dalším trvání vazby. Pustit ji proto nemůžeme: co kdyby zase někde něco nalepila!

Výživné jsou rovněž pasáže, ve kterých soud rekapituluje části stížnosti Galkové, např. jak se obžalovaná nedostatečně distancovala od lidí, kteří vylepují samolepky požadující její propuštění.

Pro úplnost zveřejňujeme také usnesení o tom, že soudkyně Věra Bártová není podjatá, přestože před minulým hlavním líčením, přesně ve stylu procesů s Plastiky, nechala naplnit soudní síň policisty v civilu a občanskými aktivisty, takže se do ní nevešli ani rodinní příslušníci obžalovaných.

úterý 7. září 2010

Pimprlové divadlo na náměstí Hrdinů aneb Vrána vráně II

Nebyl jsem tam, avšak základní fakta se dají vyčíst z mediální reflexe případu: úhlavní justiční mafián Pavel Kučera byl dnes nepravomocně zbaven taláru za to, že se pokoušel ovlivnit trestní stíhání někdejšího vicepremiera Jiřího Čunka.

Načasování mnoho měsíců se vlekoucího kárného řízení nemohlo být podařenější: veřejnost bude uchlácholena tím, jak nekompromisně justice se svým člověkem zatočila, a ve skutečnosti se nestane vůbec nic, protože než stačí zasednout odvolací kárný senát, řízení bude z důvodu zániku soudcovské funkce kvůli věku obviněného zastaveno.

pátek 3. září 2010

Převrat v anonymisaci soudních rozhodnutí aneb Pohádka o červené K.

Nového vrchodu doznala anonymisační praxe Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 3 Tdo 465/2010: anonymisována jsou v něm i jména osob zjevně smyšlených.

Je to jistě správné rozhodnutí: přece nelze připustit, aby byl někdo diskriminován a vystaven risiku osobnostní újmy jen proto, že neexistuje!

(Zdroj: Malý čtenář)

čtvrtek 2. září 2010

Vrána vráně aneb Něco mu tam napiš, troubovi

O případu loketského exekutora Milan Dvořáka, jenž se jen tak nemíní vzdát neoprávněně inkasované stotisícové odměny za exekuci, kterou fakticky neprovedl, protože povinný a oprávněný věc urovnali smírně, jsme na tomto blogu již psali.

Nyní se k věci vyjádřila Exekutorská komora, a nepřekvapila: exekutor se ničeho špatného nedopustil, protože musel čekat na vyjádření povinného, a odpovídat na dotazy účastníků řízení není přece jeho povinnost. Fakt, že předmětné vyjádření obdržel exekutor už osm dnů po podání námitek a spis si přesto ponechal další téměř tři měsíce, tento skvostně fungující samosprávný orgán pominul.

Povinný nyní podává novou stížnost a zároveň se od státu za obludné průtahy domáhá peněžité satisfakce.

Zavřete je, až zčernají!

Že lid obecný si libuje v představě drakonických, exemplárních trestů, je známou věcí; když už nám Rada Evropy nedovolí lámat odsouzence před popravou v kole (ba dokonce i obnovení trestu smrti se jí jaksi nezdá), vynahradíme si to aspoň maximální možnou kriminalisací mladistvých.

České noviny uveřejnily anketní otázku Měli by být mladí vrazi doživotně izolováni od společnosti?, a obdržely tento výsledek: 84% Ano, všichni – 12% Jen ti nejvíc nebezpeční – 3% Ne.

To přece jen vyráží dech: zatímco dospělý vrah může dostat za vraždu doživotí jen ve zvláštním případě (kvalifikovaná skutková podstata podle § 140 odst. 3 TrZ) a nejvyšší výměra, kterou lze uložit mladistvému, je deset let vězení, nějakých pět šestin respondentů se domnívá, že doživotní detencí by měli být potrestáni všichni vrazi, které nelze pro jejich nízký věk postavit před soud. A zatímco normální vrah jde po odpykání trestu domů, dětský pachatel bude odborně zkoumán a propuštěn až tehdy, kdy podle názoru expertů nebude pro společnost představovat ohrožení.

Tento systém je nebezpečnou kombinací populismu s pokrytectvím. Nebylo by daleko poctivější snížit hranici trestní odpovědnosti po vzoru některých států common law např. na tři roky věku?

úterý 31. srpna 2010

Právo tvoříme my, soudci NSS!

Cenou Rolanda Freislera, pokud by se taková udělovala, by měl být vyznamenám sedmý senát Nejvyššího správního soudu za rozsudek č. j. 7 As 40/2010-85. Jde o podobný problém (a stejný okruh žalobců), o němž jsme zde již referovali, totiž o extremně extensivní výklad zákona o sdružování občanů v neprospěch občana.

Výteční mužové (a jedna žena) z NSS nyní dovodili, že název občanského sdružení musí nejen odpovídat zákonným kriteriím stanoveným v § 6 odst. 4 SdrZ, ale nesmí být rovněž klamavý. Proponovaný název občanského sdružení dozajista klamavý je, potíž je v tom, že zákon na podobný případ – vyjma zcela specifického zákazu z důvodu možné zaměnitelnosti – nepamatuje a aktivistický počin soudců NSS se tudíž děje mimo mantinely platného práva, na poli práva přirozeného, a mimo doménu logické odůvodnitelnosti, tedy tam, kde se lze opřít právě jen o freislerovské zdravé cítění českého národa, eventuálně o zájem dělnické třídy povýšený na zákon.

Ptám se: Je vůbec potřeba zákonů, když naši soudci na ně při svém rozhodování takto frapantně kašlou?

A další věc: nesmí-li být název občanského sdružení klamavý, nebudou muset přípravné výbory napříště prokazovat, že První zahrádkářský spolek Břečťan je v obci Jedlová pod Smrkem opravdu první, nebude Veslařská jednota Kajak muset pravidelně předkládat ministerstvu notářsky ověřený seznam sportovních výsledků, aby se vyhnula podezření z klamavosti svého názvu, a nebude chrámový sbor Podbrdský Slavík muset z téhož důvodu chodit před budovu ministerstva odzpívat svůj repertoár, čímž od sebe na několik dalších měsíců odvrátí možné rekriminace, že chce bdělý státní orgán a s ním i veřejnost oklamat?

Nezbývá než doufat, že justiční komsomolce z Moravského náměstí, než napáchají další škody, vrátí k přízemnímu chápání práva a k respektu k zákonům Ústavní soud.

pátek 20. srpna 2010

Nad dvěma rozhodnutími Nejvyššího správního soudu

1. Není banka jako banka

Rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, č. j. 7 As 51/2010-63, NSS zamítl kasační stížnost přípravného výboru občanského sdružení NEW CENTRALBANK-ING o. s., jemuž ministerstvo vnitra odmítlo registraci s odůvodněním, že spolek – jehož cílem má být mimo jiné provádění osvětové činnosti týkající se úlohy a role centrálního bankovnictví v západoevropské a angloamerické ekonomice – se svým názvem pokouší vyvolat dojem, že je držitelem bankovní licence.

Nevím, co je skutečným úmyslem tohoto spolku, nicméně odůvodnění rozsudku mne v žádném případě nepřesvědčilo. Podle § 3 odst. 1 zákona o bankách smí slovo banka nebo spořitelna, jeho překlady nebo slova od nich odvozená užívat v obchodní firmě pouze právnická osoba, které byla udělena licence, pokud není zřejmé ze souvislosti, v níž se slovo banka nebo spořitelna používá, že tato osoba se nezabývá činností uvedenou v § 1 odst. 1 zákona o bankách. Posledně uváděná hypothesa byla podle mého názoru zcela zřejmě naplněna, protože občanské sdružení nemůže vůbec podnikat a nemůže se tedy licenovanou činností zabývat: pokud by tak snad činilo, jednalo by a limine protiprávně. V principu jde o stejnou situaci, jako kdyby ministerstvo nepovolilo registraci řekněme První soukromé bance DNA nebo Podnikatelské databance.

Přístup NSS nemohu proto hodnotit jinak než jako přehnaně pečovatelský a v demokratické společnosti stěží přijatelný.

2. Kdy je podáno prostřednictvím DS?

Usnesení ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79, řeší otázku, kterým dnem je prostřednictvím datové schránky učiněno podání adresované orgánu veřejné moci, a odpovídá na ni, že dnem, kdy je datová zpráva dodána do datové schránky adresáta.

Omyl: tak jako odesilatel nemůže ovlivnit, kdy se příslušný úředník do systému datových schránek přihlásí (a způsobí tak doručení dodaných zpráv), což rozhodnutí správně reflektuje, nemůže ovlivnit ani to, kdy provozovatel ISDS odeslanou zprávu adresátu dodá. Podáno je tudíž dnem, kdy je zpráva prostřednictvím ISDS odeslána. Argumentace NSS je tupým formalismem (typickým příkladem, jak to kdosi pertinentně nazval na Jiném právu, české školy formálněprávní) a nemůže sub specie ústavněprávních garancí obstát.

V tomto případě se ovšem konečný verdikt od Ústavního soudu nedozvíme, protože podáno bylo tak jako tak opožděně: SŘS totiž stanoví lhůtu pro podání kasační stížností dvoutýdenní a nikoli, jak je všude jinde v procesních předpisech obvyklé, patnáctidenní. A kterýpak že legislativní myslitel je autorem tohoto vpravdě kolosálně pitomého nápadu? No přece Michal Mazanec!

úterý 17. srpna 2010

Nad novelou soudního řádu správního

Na cestu z vlády do sněmovny se v nejbližší době vydá první rozsáhlejší novela soudního řádu správního, a to bez jakékoli zaznamenáníhodné kritiky ze strany odborné veřejnosti.

Osobně mám za to, že ne všechny navrhované změny jsou účelné a promyšlené.

Předně se ne zcela uváženě mění místní příslušnost krajských soudů, která bude nadále určována správním obvodem úřadu, který ve věci rozhodoval v I. stupni. To sice ulehčí Městskému soudu v Praze, jenž nápad správních žalob dlouhodobě nezvládá, avšak povede to k situaci, kdy rozhodnutí téhož odvolacího orgánu budou nově přezkoumávána různými soudy, což bude nutně resultovat v nejednotnost judikatury a ve schizofrenní situaci, kdy identické správní rozhodnutí bude buď zrušeno nebo potvrzeno v závislosti na tom, kterému soudu se dostane na stůl. Sjednocovat judikaturu bude až Nejvyšší správní soud. Nebylo by jednodušší a systémově čistší prostě jen zvýšit počet správních soudců Městského soudu v Praze, jestliže jsou opravdu tak přetíženi (čemuž nevěřím, spíš mám dlouhodobě pocit, že je tento soud jen velmi špatně spravován)?

Dále se rozšiřují možnosti u žalob proti faktickému zásahu orgánu veřejné moci. Tyto žaloby mohou navíc nově požadovat i pouhé vyslovení, že zásah byl nezákonný. To je reakcí na praktickou nemožnost domoci se podle stávající úpravy a judikatury vyhovujícího výroku, a změna by měla pomoci i těm, kteří hodlají uplatnit nárok v řízení podle ZOŠ. Bylo by ovšem na místě vyřešit s tím související závažný problém SŘS, totiž absentující úpravu pro žaloby, které nejsou výslovně upraveny ve zvláštní části zákona: sám jsem jednu takovou inominátní žalobu psal, pro obecního zastupitele, který se od svého starosty nemohl domoci informací o správě obce.

Důležitou změnou je, že mezi přednostně projednávanými žalobami se ocitají i žaloby proti průtahům a proti faktickému zásahu; ano, jestliže dosud trvalo projednání typické žaloby na průtahy několikanásobně déle než samotné řízení, ve kterém byly průtahy naříkány, bylo to jaksi chucpe.

Dále se mění procedura pro podání kasační stížnosti, kterou bude stěžovatel podávat přímo Nejvyššímu správnímu soudu, a tento soud bude sám i doručovat svá rozhodnutí. To je ovšem hloupost non plus ultra, na rozdíl od dovolacího řízení nebývá s postoupením kasační stížnosti NSS v praxi problém a řízení se takto zbytečně protáhne o několik úkonů. Skutečný problém tkví zcela jinde, v naprosto nepřiměřené dvouměsíční lhůtě, kterou má správní úřad na vyjádření k žalobě a zaslání spisů: není nejmenšího důvodu, proč by mu k tomu neměly stačit dva týdny; protože správní úřady svou lhůtu až na výjimky využívají, touto jedinou úpravou by se průměrná doba řízení o správní žalobě zkrátila o půldruhého měsíce.

Ostatní změny jsou jen kosmetické nebo technické.

Ústavní soud zvrátil názor Nejvyššího soudu na promlčování nároku na relutární satisfakci

Důležité otázce místního práva (nevím proč, ale prsty mi při psaní tohoto slovního spojení vždy téměř automaticky sahají po uvozovkách…) ohledně toho, zda se nárok na peněžité zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti promlčuje, jsme se na tomto i sousedním blogu věnovali již několikrát.

V listopadu 2008 jsem v rozboru této problematiky vyslovil optimistický názor, že změna judikatury Nejvyššího soudu ve prospěch promlčování – které které o rok později skutečně došlo (jak jsem komentoval ve druhém dílu Legislativního Sherwoodu) – nemůže u starších nároků projít.

Přesně tak nyní judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 (soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová), jímž zvrátil předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4318/2007. K odůvodnění nemám co dodat, je přesně v intencích toho, co jsem na toto thema napsal v r. 2008 na svém blogu:
V daném případě podali stěžovatelé žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv v době (2. 2. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu (bod 18) v této otázce došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá (stalo se tak téměř dva roky poté, co odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu a nově zamítl žalobu stěžovatelů z důvodu promlčení jejich nároku, přičemž z výše uvedeného plyne, že se tak stalo v rozporu s tehdy závazným právním názorem Nejvyššího soudu). Tímto postupem byla bezesporu porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu (bod 17 a 18) jako jednoho ze základních principů právního státu (bod 16), když k zamítnutí žaloby stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (bod 18), nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé (bod 16 a 19).
Závěr Ústavního soudu dopadá bezprostředně sice jen na případy, kdy žalobce čekal s podáním žaloby na skončení trestního řízení, ve kterém nebylo možno tento satisfakční nárok uplatnit (a týká se tak mj. více než 20 žalob Yekty Uzunoglu na česká media, které z něj v polovině 90. let udělala mafiána), ale obecně bude uplatnitelný všude tam, kde měl žalobce legitimní důvod, proč žalobu v promlčecí době nepodat.

Otevřeny zůstávají případy, kdy takový legitimní důvod najít nelze a žalobce vyčkával s podáním žaloby prostě jen proto, že o možnosti podat ji nevěděl – což je případ některých sterilisačních kaus řešených Ligou lidských práv. Dikce poslední věty (shora citovaného) § 23 nálezu mnoho šancí těmto žalobcům, resp. žalobkyním, nedává, nicméně ani pro ně nejsou všechny cesty k dosažení spravedlnosti uzavřeny.

neděle 15. srpna 2010

ǓS k povinnosti předvídat protiprávní jednání druhého

Do síně slávy českého práva vstoupil další pes: po služebním (celnickém) Brutovi, jenž se víc než tím, že pokousal majitelku blíže nespecifikovaného jezevčíka, proslavil anonymisací svého jména v judikatuře Nejvyššího soudu (ano, právě to je ten slavný pes B.…), se hrdinou českého práva stal černý trpasličí pudl neznámého jména, jenž v obci L. (i obce mají právo na ochranu osobnosti!), neveden majitelkou řádně na vodítku, vběhl pod kola motocyklu a způsobil dopravní nehodu, při které motocyklista utrpěl vážné zranění s trvalými následky.

Přestože rychlost motocyklu téměř dvojnásobně překračovala povolených 50 km/h, obecné soudy za pudlův skutek učinily odpovědnou jeho majitelku, které za to uložily podmíněný trest odnětí svobody.

Záblesk racionality přišel až v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07, jenž, ponechav případ nejprve tři roky náležitě vyzrát ve spisovně (snad ji na ÚS mají aspoň chlazenou!), nyní judikoval, že takovýto závěr, podle něhož občan měl a mohl předvídat též protiprávní jednání účastníka silničního provozu, staví protiústavní nároky na občany a protiústavně extenduje oblast trestní represe do těch oblastí lidského života a na ta jednání, kam trestní represe zcela evidentně nepatří.

středa 11. srpna 2010

Osel měsíce Krajskému soudu v Brně

Krajský soud v Brně, dle dlouhodobých pozorování patrně vůbec nejhorší krajský soud v České republice, obdržel prestižní ocenění tohoto blogu Osel měsíce, a to do rukou soudkyně obchodního úseku Hany Rozsívalové, která ve svém svěžím usnesení nebohého žalobce vyzvala, aby dokázal, že mu žalovaná nevrátila přepravní palety a má tedy právo domáhat se zaplacení jejich ceny.

Oceněná oslice, jež o tzv. negativní důkazní theorii slyšela – pokud vůbec – naposledy kdesi na vysoké škole, jistě stejným způsobem přistupuje i k žalobám o zaplacení kupní ceny nebo ceny za poskytnuté služby a tyto žaloby šmahem zamítá s odůvodněním, že žalobce neprokázal, že faktura nebyla žalovaným uhrazena.

K ceně i k páru oslích uší ve tvaru paragrafů, ve zvláštním provedení pro soudce, barevně sladěném s talárem, laureátce srdečně blahopřejeme!

R. neobsluhujeme!

Anonymisační perličkou se opět blýskl – kdo jiný – Nejvyšší soud: žalobci prý cíleně zašli do B. R. s vědomím, že nebudou obslouženi, neboť navštěvovali takové provozovny, o nich věděli, že zde personál R. neobsluhuje. Což je ovšem zjevná d. na základě ethnického p.

Dobrou zprávou je, že Nejvyšší soud konečně začal přezkoumávat rozsudky vrchních soudů z důvodu nepřiměřeně nízké výše relutární satisfakce. Jen tak dál!

úterý 27. července 2010

Muchova (právní) epopej neboli Když úřad není podjatý

Přiznám se, že z mediálních informací o průběhu sporu ohledně umístění Muchovy Slovanské epopeje nejsem vůbec moudrý, avšak připadá mi skandální, že předběžné opatření (nebo je to snad rozhodnutí o obnovení pokojného stavu podle § 5 ObčZ?) nařizuje úřad města, jemuž z vystavování díla plynou nemalé roční příjmy.

Praxe, podle které orgány obce mohou bez omezení rozhodovat v řízeních, jejichž účastníkem je tato obec – a tak si například obce samy vydávají stavební povolení – se tu dostává do zvlášť absurdní polohy. Teď už jen zbývá, aby Úřad městské části Praha 7 rozhodl o okamžitém převozu Epopeje z Moravského Krumlova do Prahy!

Když úředník lže, až se mu od klávesnice práší, aneb Osel měsíce na ministerstvo spravedlnosti

Oceněným dílem je toto vyjádření autorky Žofie Benické, úřednice ministerstva spravedlnosti.

Tvrzení, že délka řízení, které trvá 4 roky a 7 měsíců, není nepřiměřená, bychom dekorované Oslici snad ještě prominuli – přestože je nehorázné – ale stěží lze přejít mlčením fakt, že ve skutečnosti toto řízení trvá už 5 let a 1 měsíc (ano, uznávám, právníci jsou právníky proto, že jim na střední škole nešla mathematika, ovšem sunt denique fines) a už vůbec ne citaci z nálezu Ústavního soudu, která v něm prostě a jednoduše není a jedná se toliko o zbožné přání autorčino.

Je opravdu potřeba, aby státní úředník za naše peníze a v pracovní době lhal?

Cenu s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů si laureátka může vyzvednout na adrese tohoto blogu.