PF 2010

Všem čtenářům přeji veselé Vánoce a v novém roce mnoho štěstí!

Konec loupeživých taxikářů v Praze znovu odložen

Další opravdu, ale opravdu vážné varování se chystal vyslat pražský magistrát metropolitním zločincům, maskovaným pod rouškou poskytování taxislužby. Zdá se, že i tento pokus selže: negativní stanovisko vlády se rozhodně nejeví být bezdůvodným.

Návrh je ovšem legislativní dílo, nad nímž zůstává rozum stát. Praktická neúčinnost prostředků správního trestání by neměla být řešena kriminalisací, a konfiskace taxíků, bez ohledu na jejich vlastníka (theoreticky může jít i o vozidlo odcizené, a podle novely se původní vlastník auta nedomůže zpět), je posledním výkřikem administrativního žalu a zoufalství.

Řešení je přitom relativně jednoduché a ústavně konformní. Není nejmenší důvod, proč by taxislužba měla být provozována v pracovním poměru. Koncesionáři by měli proto být sami taxikáři, jimž mohou stávající taxikářské firmy poskytovat služby např. jako zprostředkovatelé, případně pronajímatelé vozidel. Hrubé nebo opakované porušení předpisů (přičemž hrubým porušením může být předražení o více než 20 % nebo 50 Kč) by mělo být trestáno odnětím koncese, a provozování taxi bez ní eventuálně posouzeno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 TrZ. Koncese by přitom měla být vázána na konkrétní vozidlo, takže černé taxíky by se daly odhalit prostým porovnáním RZ a čísla koncese na dveřích vozidla s tímto registrem. Pokud taxikář potřebuje krátkodobě užívat ke své živnosti jiný automobil, postačí ohlásit změnu.

Vytváření nové evidence taxikářů-řidičů je zhola zbytečnou byrokratickou zátěží.

Litvínov '09 aneb Z občana opět sprostým podezřelým

Na celkem nudném medailonku ze života litvínovských strážníků (na který upozornil Nautilus) mne nejvíc zaujala pasáž o tom, jak strážníci zastavili osobní automobil a zkontrolovali jeho osádku, protože každé auto časně ráno je podezřelé.

Velkým obloukem jsme tak došli zpět tam, odkud jsme v r. 1989 vyšli: občan je tu znovu cimrmanovským sprostým podezřelým a policista má zase to právo, které se až do Listopadu považovalo za samozřejmé – právo buserovat, koho si zamane.

Není náhoda, že např. ve Spojených státech nesmí policista zastavit osobní automobil, aniž by měl zcela konkrétní podezření (je na to i rozsáhlá judikatura). Ve východní Evropě se naopak bere za samozřejmost, že policie smí automobily nejen po libosti zastavovat, ale i prohledávat. Je to kulturní rozdíl, k jehož překonání dvacet let nestačí, a možná nebude stačit ani celé další století.

Zatímco v USA je tu stát a jeho policie pro občana, v České republice je občan poddaným státu a policisté, státní biřicové, jsou tu od toho, aby občanům toto jejich poddanství při každé příležitosti připomínali.

Vladimír Stwora v I. stupni zproštěn obžaloby

V případu, o němž jsme psali i na tomto blogu, došlo k lehce překvapivému obratu: Okresní soud Praha-západ, který popírače Stworu předtím trestním příkazem odsoudil k desetiměsíční podmínce, dnes rozhodl opačně a obžalovaného zprostil obžaloby.

Moje stanovisko ke Stworovi a jeho zločinu zůstává neměnné: Jen jen málo věcí, které mi vadí víc než antisemitismus – jednou z nich je potlačování svobody projevu.

Aktualisováno.
Velmi působivou závěrečnou řeč zveřejnil V. Stwora na svém serveru.

Policajt Velké Ucho a jeho přátelé

Že je Česká republika již nejméně od Grossovy éry zemí odposlechům zaslíbenou, že v přepočtu na obyvatele se v počtu soudem povolených odposlechů pohybujeme na úrovni stonásobku stavu v civilisovaných zemích, a že soudy povolují odposlechy i u zcela bagatelní kriminality, mi bylo víceméně známo. Co jsem nevěděl, je, jaké skandální poměry panují ohledně toho, co se s odposlechem děje předtím, než je předložen soudu k provedení důkazu.

Naivně jsem se domníval, že záznam odposlechu se stane součástí trestního spisu a strany – obžaloba a obhajoba – z něj vyberou ty hovory a jejich části, které pokládají za relevantní, a navrhnou je jako důkaz u hlavního líčení.

Omyl: jak jsem – notně udiven a lehce zděšen – zjistil, toto právo má pouze policie, obviněný má přístup pouze k těm odposlechům, které policie vybere jako důkaz, a sám nic navrhovat nemůže. Že policie navrhne jako důkaz pouze to, co svědčí v neprospěch obviněného, je přitom nasnadě.

Uvidíme, jak tuto praxi zhodnotí Ústavní soud, jemuž je směřována ústavní stížnost dvou ze čtrnácti extremistů, kteří jsou od června stíháni za organisaci serie koncertů zakázané hudby. Mnoho si od toho neslibuji; o to větší jsou však chance u Evropského soudu pro lidská práva, který by při troše dobré vůle mohl být poměry v českém trestním řízení zděšen stejně jako já.

O právnících a podobných darmožroutech

Třetina z peněz na opencard šla právníkům a na marketing, nazvaly svou zprávu České noviny, a jedním dechem, s odkazem na Českou televisi, dodaly: Třetina z 888 milionů korun, které dosud stál hlavní město projekt opencard, šla podle auditorů do rukou právníků, konzultantů, marketingových expertů a ekonomů. Významná část vynaložených peněz tak podle nich nepřinesla žádný užitek.

Komunistické stereotypy jsou v této společnosti zakořeněny velmi hluboko: jediná práce, která tvoří hodnoty, je stále ta s lopatou nebo u výrobní linky. Kdo pracuje jinak než rukama, je i dvacet let po Listopadu podezřelý živel, neboť jeho činnost nepřináší žádný užitek; v pořádku by patrně bylo, kdyby z 888 milionů dostala 880 milionů tiskárna karet (tam se pracuje rukama) a právníci, ekonomové, marketingoví specialisté a ostatní příživníci zbylých osm – a to by ještě pracující lid ústy svých populistických politiků reptal, zda to není pro ty inkousty a spřízněnou verbež příliš mnoho…