DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

úterý 29. září 2009

Konečně se našel důstojný dědic estebáckého odkazu!

Je jím Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), jehož inspektor Miloš Šnytr zaslal provozovateli webu, na němž běží server Stanislava Pence www.svazky.cz, tuto písemnost. Provozovatel poté seznamy evidence zájmových osob Státní bezpečnosti (EZO) znepřístupnil.

Postup ÚOOÚ pokládám za hanebnost, a kdybych provozoval dostatečně výkonný server, ochotně bych na něm poskytl datům z Pencovy database EZO prostor. To udělat nemohou, a tento blogpost je proto to jediné, čím mohu jeho věci prospět.

Neměli bychom nikdy zapomínat, že svoboda není konstanta, jednou vybojované území, ale spíše frontová linie, na níž občanská společnost svádí s establishmentem denodenní menší nebo větší bitvy. A prohrát bitvu o seznamy zájmových osob StB, to by byla hodně velká porážka.

(Zdroj: Ross Hedvicek)

Smějí se orgány veřejné moci žalovat navzájem?

Už to tak vypadá, že letošní rok bude ve znamení nabývalého rozšiřování soudních pravomocí. Jak referuje ČTK, padají návrhy, že by president mohl být donucen k podpisu Lisabonské smlouvy správní žalobou.

Pokud by se tak s úspěchem stalo, bylo by to další rozšíření pravomoci soudu výkladem, neméně radikální než nedávné rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení voleb.

Podle mého názoru se orgán veřejné moci může obrátit na správní soud s vlastním návrhem jedině v případě, že mu to výslovně dovoluje SŘS, evenutálně zvláštní zákon – typicky v případě kompetenční žaloby nebo návrhu na rozpuštění politické strany. Jinak platí § 2 SŘS, podle něhož správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fysických a právnických osob, mezi něž nelze Českou republiku, právnickou osobu sui generis, rozumně počítat, neboť ta nemůže být nositelem žádných veřejných subjektivních práv.

Navíc je tu ustanovení § 79 odst. 1 SŘS, podle něhož se dá tento žalobní typ uplatnit pouze v případě, že dochází k průtahům při vydání rozhodnutí nebo osvědčení, nikoli u faktického úkonu typu ratifikace mezinárodní smlouvy (tato zužující definice průtahů může být v některých případech zdrojem potíží nabývajících ústavní dimense; sám jsem kdysi napsal "inominátní" správní žalobu, jíž se zastupitel obce domáhal po starostovi předání informací, na něž měl ze své funkce právo).

pátek 25. září 2009

Případ manželů Kolečkových poprvé před soudem

K mediálně ostře sledovanému případu manželů Kolečkových z Karlových Varů, které jejich pronajímatel terorisoval způsobem neobvyklým i na tuto právem zapomenutou část Sudet, byla vydána tisková zpráva a byla zveřejněna žaloba.

Osobně nejsem optimistou a očekávám, že případný úspěch v Plzni zvrátí pražský vrchní soud, jehož tři soudkyně, "princezny s rudou hvězdou na čele", dosud nikdy nezaváhaly, naskytla-li se jim příležitost pomoci utlačovateli proti utlačovanému. Naštěstí je tu i Nejvyšší soud a tak je šance, že – dožije-li se zbývající žalobce výsledku – kolem roku 2012–3 bude nějaká satisfakce za skutek, který se odehrál v r. 2005, nakonec přece jen přiznána.

Aktualisováno.
Odročeno na 25. listopadu od 12.30 hod., místo nezměněno.

středa 23. září 2009

Rozsudek v cause Hučín v. Hradílek

Krajský soud v Ostravě doručil rozsudek v osobnostním sporu mezi Vladimírem Hučínem a bývalým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem.

Odůvodnění rozsudku pokládám za výsměch požadavku spravedlnosti: evidentní skutková tvrzení jsou vydávána za hodnotící soudy, závěr že žalovaný svou difamací toliko vyjadřoval své subjektivní obavy, zda Hučín není přerovskými výbuchy vinen, je postavený na hlavu (ve skutečnosti Hradílek napsal, že Hučín vinen je), a argument o přípustnosti tvrzení, že některé z Hučínových předlistopadových činů, za něž byl plně rehabilitován, měly ryze kriminální charakter, je vyloženou parodií na právo: podle krajského soudu je prý zřejmé, že "hodnocení činů žalobce žalovaným má pravdivý základ".

Inu, výkon třídně pojaté spravedlnosti v celé její argumentační bohatosti, takže nezbývá než litovat, že Osel měsíce září už je udělen…

čtvrtek 17. září 2009

V Čechách se squattovat prostě nebude!

Na slova teplického "soudce Dredda" Miroslava Čapka jsem si vzpomněl – a dovolil si je v nadpisu tohoto článku parafrasovat – nad zprávami o relativně přísných trestech, které udělil Obvodní soud pro Prahu 2 skupině cca dvaceti mladých lidí, kteří minulý týden demonstrativně obsadili dlouhodobě neužívaný dům v Praze na Albertově.

Otázkou squattingu jsem se na tomto blogu zabýval již v souvislosti s násilným vyklizením vily Milada. Tam šlo převážně o občanskoprávní aspekt squattingu, o to, že provozování této modní kratochvíle je neprotiprávním způsobem možné jen na základě souhlasu nebo přinejmenším tiché tolerance vlastníka nemovitosti.

Albertovský případ otevírá jinou, trestněprávní rovinu tohoto fenomenu. Je to totiž, pokud je mi známo, vůbec první případ, kdy v České republice padly za squatting u soudu tresty. Přestože ty byly uloženy trestním příkazem a nemusejí tedy být ještě definitivní, nemohu se ubránit jistému znepokojení.

Faktem je, že squatteři svým jednáním tento výsledek přivolali: tím, že obsazení provedli demonstrativně, zbavili se prakticky všech efektivních možností procesní obrany. Nepochybně věděli, že jde o cizí majetek, a bez nejmenších pochyb do nemovitosti vstoupili s úmyslem užívat ji bez souhlasu a zřejmě i proti vůli vlastníka. Jindy účinná obhajoba typu "Já jsem tam byl/byla jen na návštěvě!" tudíž padá, a stejně tak není možné dovolávat se absence úmyslu, neboť "animus squatendi" z jednání squatterů vyplývá více než zřetelně.

Přesto mám uložené tresty, pohybující se od 80 hodin obecně prospěšných prací po podmíněné tresty vězení, za nepřiměřené, protože soud při posuzování skutku, možná pod vlivem silné protisquatterské inklinace veřejnosti, vůbec nepřihlédl k jeho fakticky nulové společenské škodlivosti.

Na nemovitosti nebyla způsobena škoda ani obsazením, ani by nebyla způsobena případným užíváním, a z jednání vlastníka vyplynulo, že o nemovitost nestojí a její chátrání mu není proti mysli (pokud to není dokonce jeho záměrem), takže z celého činu nám zbývá holá skutková kostra, naplnění formálního znaku trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 TrZ, nedoprovázené společenskou nebezpečností.

Vlastníku nemovitosti, který o ni nedbá, nemůže z principu příslušet stejný stupeň veřejnoprávní ochrany jako vlastníku dbalému a pečlivému, a i když zásada nedotknutelnosti vlastnictví svědčí i takovému "nehodnému" vlastníku, v trestním právu je třeba míru represe vážit na lékárnických vahách.

Proto bylo na místě trestní stíhání, když už bylo zahájeno, buď podmíněně zastavit, anebo v krajním případě upustit od potrestání.

Trestní právo je prostředkem ultima ratio a nemělo by se nikdy stát nástrojem politických gest nebo úliteb snadno manipulovatelné a málo informované veřejnosti.

Osel měsíce září je z Prahy a opět je to oslice

Málokdy uděluji tradiční cenu tohoto blogu Osel měsíce, jíž oceňuji mimořádné příspěvky v oblasti práva, s takovým gustem jako tentokrát: soudkyně Městského soudu v Praze Eva Pechová sice nepatří mezi pražskými soudci k těm úplně nejhloupějším, ale je to, dalo by se říct, z hlediska odborných kvalit slušný, zasloužený dolní decil.

Poslyšte příběh, který mne k udělení ceny vedl:

Vloni v listopadu vydal městský soud usnesení, jímž odmítl mou žalobu a nařídil, že mi bude vrácen dvoutisícový soudní poplatek (meritorně se spor mezitím dostal před zvláštní "Mazancův" kompetenční senát, to ale není v našem příběhu důležité). Když mi soud poplatek nevrátil ani půl roku po právní moci usnesení, podal jsem stížnost na průtahy v řízení. Místopředseda soudu ji shledal důvodnou, omluvil se a přislíbil nápravu. Ale ani to nestačilo a soud zůstal nečinný dalších šest týdnů; podal jsem proto návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. K němu se vyjádřila předsedkyně senátu E. Pechová, která místo aby vrácení poplatku promptně zařídila, zaujala právní názor, že v řízení, které je pravomocně skončeno, nemůže k průtahům docházet, a nemám si tedy nač stěžovat.

Takovou míru "positivistické" tuposti a nezájmu o problémy účastníků řízení aby člověk pohledal i mezi českými soudci!

Cenu přesto uděluji jako podmíněnou: pokud snad její názor potvrdí senát Nejvyššího správního soudu, budou oslí uši ve tvaru paragrafů relegovány jemu.

Aktualisováno.
To se však již nestane, protože soud poplatek nakonec vrátil, takže jsem svůj návrh mohl vzít zpět.

neděle 13. září 2009

Dostala demokracie na frak?

Na Lucerně Wikipedie se domnívají, že ano, já tento jednoznačný názor nesdílím.

Předem je dlužno poznamenat, že demokracie má dvě různé dimense a kvality: formální, odvislou od toho, nakolik jsou ve státě předepsány demokratické procedury, a materiální, vyjadřující míru, s níž lze cíle chápané jako demokratické těmito procedurami skutečně v politické praxi realisovat a naplňovat. Demokracie v materiálním smyslu v České republice vskutku na frak dostává, nikoli však vinou rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti Miloše Melčáka, ale v důsledku vysoké bariéry vstupu do sněmovny, a tedy i velice ztíženého přístupu menších politických subjektů k moci, ovládané oligopolně několika medii protežovanými (patentně, resp. zvykově) parlamentními stranami (na okraj poznamenejme, že diskrepance mezi formální a materiální kvalitou demokracie není tak velká jako do r. 1989, kdy jste sice mohli kandidovat ve volbách i bez politické strany, ale když jste to zkusili, dopadli jste jako Pavel Wonka).

Tvrzení čl. 2 odst. 1 Listiny, že český stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání, je samo o sobě vnitřně rozporné, neboť samotná víra v positivní hodnotu demokracie, demokratismus, je svého druhu ideologií. Povinnost demokracie stanoví i několik dalších norem ústavního práva, např. čl. 1 odst. 1, čl. 2, jakož i notorický čl. 9 odst. 2 Ústavy, a také čl. 23 Listiny, který ostatně není ničím jiným než schmittovskou bránící se demokracií přenesenou do jazyka práva.

Zvláštností nálezu Ústavního soudu je, že poprvé byla aplikována z moderního německého (a nikoli orientálně stepního, G. Petersi!) práva převzatá koncepce materiálního ohniska ústavy (čl. 9 odst. 2 Ústavy), přičemž Ústavní soud z tohoto ustanovení dovodil, že mu náleží pravomoc přezkoumávat soulad všech zákonů s ústavním řádem, bez ohledu na to, že konkrétní předpis je označen a byl přijat jako ústavní zákon, a tedy je ex definitione součástí ústavního řádu.

Jako positivista tento postup odmítám, neboť tato možnost je Ústavnímu soudu expressis verbis zapovězena samotnou Ústavou (čl. 88 odst. 2), a protože na rozdíl od německé ústavy ta česká nestanoví ani příkladmo, co lze rozumět podstatnými náležitostmi demokratického právního státu ve smyslu ustanovení čl. 9 odst. 2 Ústavy, otevírá se prostor pro svévolný a nadměrně široký výklad – je kupř. takovou náležitostí existence samotného Ústavního soudu, když řada demokratických zemí obdobnou instituci nemá?

Nález je vadný i v argumentu, že ústavní zákon musí novelisovat Ústavu, což by mělo vyplývat z ustanovení čl. 9 odst. 1 Ústavy. Zatímco u německé ústavy tomu tak skutečně je, u české je taková inference neudržitelná, a hlavně, ústavní zákon o zkrácení volebního období Ústavu novelisuje, je totiž nepřímou novelou jejího čl. 16 odst. 1, který pro jeden konkrétní případ (ad hoc) mění.

Jako notně pochybný lze konečně hodnotit i argument zásahu do práv poslance Melčáka: zkrácení volebního období jinak než (nenovelisovanou) Ústavou přepokládaným postupem mu bezesporu újmu způsobí, avšak legitimní očekávání ohledně délky svého mandátu mít nemohl: právo na efektivní správu veřejných věcí musí z testu proporcionality vyjít jako zcela evidentně silnější.

Argumentace Ústavního soudu týkající se hodnotovosti ústavního řádu je naopak zcela v pořádku a je v souladu jak s literou, tak duchem ústavy, která skutečně nedovoluje odstranit – procedurální i obsahovou, ergo formální i materiální – demokracii jinak než revoluční, násilnou cestu.

Komu se to nelíbí, měl by si stěžovat u ústavodárce, nikoli u Ústavního soudu.

středa 9. září 2009

Proč já tupec nemám účet v Lichtenštejnsku!?

Mít ho, okamžitě bych na Českou republiku podal podnět pro porušení zákona o ochraně osobních údajů a pokud snad by pod novým šéfem Igorem Němcem (ODS) v pejska na mazlení transformovaný ÚOOÚ nevyhověl, zažaloval bych ji za neoprávněný zásah do mých osobnostních práv. Ale bohužel – nemám…

Umírněná omluva novinářům

Nejen novináři nejsou schopni pochopit význam rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci rozpuštění Komunistického svazu mládeže, ale v problematice evidentně tápe i mluvčí tohoto soudu Bc. František Emmert. Ten v tiskové zprávě uvedl: "Komunistický svaz mládeže zůstává i po rozhodnutí NSS nadále rozpuštěný, neboť rozhodnutí ministerstva z října roku 2006 je pravomocné."

Tak tomu ale, milí studenti, není, protože žaloba proti rozhodnutí o rozpuštění občanského sdružení má v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 SdrZ (a shodně § 129 odst. 1 in fine SŘS) odkladný účinek a pravomocným zrušením rozhodnutí, jímž byla zamítnuta, se tento odkladný účinek znovu uplatní.

Si tacuisses, Emmerte!

Aktualisováno.
Samotný rozsudek NSS je po odborné stránce – podle očekávání – velmi kvalitní, dobře a zevrubně odůvodněný.

úterý 8. září 2009

Žaloba Vladimíra Hučína zamítnuta bez dokazování

Dnešní jednání u ostravského krajského soudu bylo rychlé. Soudkyně Lenka Severová působila poměrně dobrým profesionálním dojmem, nicméně její právní názor, totiž že články Tomáše Hradílka jsou legitimním vyjádřením názoru, akceptovat nelze.

Abych čtenáře neovlivňoval svým vlastním hodnocením případu, uvádím toliko linky na oba články a zbytek ponechávám čtenářově úvaze: článek 1, článek 2.

pondělí 7. září 2009

Pro nás je to prostě zločinec!

Tímto nanejvýš pozoruhodným perexem uvádí ČTK zprávu která je patrně součástí "dělostřelecké přípravy" na zítřejší jednání v Ostravě:
Praha – Bývalý pracovník Bezpečnostní a informační služby (BIS) Vladimír Hučín by se mohl stát členem expertní skupiny pro boj s extremismem. Informují o tom dnešní Lidové noviny (LN). Hučín, který dělá konzultanta náměstkovi ministra vnitra Jiřímu Komorousovi, byl přitom před lety obviněn a obžalován z několika trestných činů, včetně údajného podněcování levicových extremistů.
S faktem, že V. Hučín byl všech svých obvinění pravomocně zproštěn, si tento klenot zpravodajského řemesla zjevně nedělá hlavu: pro něj je to prostě jednou obviněný zločinec!

Koupím si dnešní Lidové noviny, ne snad kvůli článku samotnému, ten je zřejmě zcela nezajímavý, ale rád bych zjistil, který redaktor je natolik BIS-positivní, že je schopen vytvořit podobně neprofesionální zprávu.

neděle 6. září 2009

Čtvero pozvánek na září

  • Dne 8. září od 8.30 hod. se u Krajského soudu v Ostravě, jednací síň č. 307, III. poschodí, budova A, koná první jednání ve sporu Vladimír Hučín v. Tomáš Hradílek. Bývalý ministr vnitra Hradílek napsal o Hučínovi do Lidových novin dva články, v nichž jej obvinil z autorství série bombových výbuchů v Přerově, nazval jej "gaunerem" a "psychologickým teroristou" a tvrdil, že některé z předlistopadových činů, za které byl V. Hučín pravomocně rehabilitován, jsou ryze kriminálního charakteru. Za to by se měl podle žaloby veřejně omluvit a zaplatit Hučínovi půlmilionovou relutární satisfakci.
  • Téhož dne od 13.00 hod. se u Krajského soudu v Hradci Králové, jednací síň č. 20, přízemí, koná druhé jednání ve věci sporu rodiny Habermannových s vodárenskou společností, která jim na rok odpojila vodu a nyní tvrdí, že tím nebylo nijak zasaženo do jejich osobnostního práva. Žalobci jsou jiného názoru, domáhajíce se za tento statečný čin náhrady ve výši cca 100 tisíc korun pro každého. Nepřesvědčivý výkon soudkyně Věry Adámkové jsme již na tomto blogu komentovali, snad bude o to lepší rozsudek. (jednání přesunuto na 1627. 10. 2009)
  • Dne 11. září od 13.00 hod. se u Okresního soud Brno-venkov, jednací síň č. 105, I. patro, budova A, koná třetí jednání o sporu podnikatele pana Michaela Vaška s Městem Kuřim, které neoprávněně nařídilo daňovou exekuci na jeho majetek, čímž mu – mimo jiné – na několik let uzavřelo přístup k bankovním úvěrům. Žalobce za to požaduje milionovou náhradu.
  • A konečně dne 30. září od 8.30 hod. se u Krajského soudu v Plzni, jednací síň č. 64, přízemí, koná první jednání o ochranu osobnosti v mediálně velmi sledované kause manželů Kolečkových z Karlových Varů, jejichž pronajimatel Štefan Orth nerespektoval soudem stanovenou povinnost zajistit náhradní byt a rozhodl se, že je přinutí byt opustit tím, že jej v rámci přestavby domu postupně destruuje. Měl by to být drahý špás: žalobkyně Květa Kolečková již nežije, avšak její manžel Oldřich Kolečko se pro Š. Orthovi domáhá půlmilionové náhrady za nemajetkovou složku újmy a u karlovarského okresního soudu o něco nižší částky na náhradě škody.

Aktualisováno.

pátek 4. září 2009

Laudatio brevitatis neboli Chvála stručnosti

Obrátil se na mne potenciální klient a když mne seznamoval se svým případem, zmínil se, že jeho trestní spis obsahuje cca 60 000 stran. Pojal jsem podezření, že mám co do činění se šílencem-megalomanem. Když jsem však nahlédl do nálezu Ústavního soudu a seznal, že se jím ruší rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 32/03-43683, zachvátil mne nelíčený děs.

Pokud je mi známo, klasická Encyclopaedia Britannica obsahuje asi 18 000 stran; nevím o tom, že by ji někdo prostudoval celou. Od českých soudů se tu požaduje, aby se v časovém horizontu týdnů, nejvýše měsíců, seznámily s materiálem zjevně ještě obsáhlejším.

PS: Dnes mi klient zaslal vyjádření k provedeným důkazům. Má 640 stran; nejsem si jist, zda některé aspekty svého případu v tak stručném textu příliš neodbyl.

úterý 1. září 2009

Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí o vypsání voleb

Na celé věci je asi "nepřevratnější" to, že Ústavní soud poprvé vážně připustil možnost, že zruší ústavní zákon nikoli pro formální vady jeho přijetí (tzn. zruší něco, co materiálně ústavním zákonem není), ale na základě věcných námitek proti jeho obsahu.

Takový krok je ovšem krajně nebezpečný, neboť ÚS pomíjí ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy a možná se tedy schyluje k hluboké ústavní krisi, při níž bude raněný parlament Ústavní soud ústavními zákony rozpouštět a ten v odvetu bude tyto zákony obratem pera rušit. Ale co, aspoň bude veselo…

Aktualisováno.
Zajímavě o problému píše na Jiném právu Zdeněk Kühn (a nudně o tomtéž plká Pavel Molek – říkám si, že nepopiratelnou výhodou středověku bylo, že pitomci zůstávali vesměs negramotní…).

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti KSM

Tleskám senátu 7 As Nejvyššího správního soudu, který navzdory tlaku veřejného mínění zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, potvrzující rozhodnutí ministerstva vnitra o zákazu Komunistického svazu mládeže.

O případu jsem již psal, pravda, nevěda tehdy, že zanedlouho budu ve stejné posici jako zakázaní komsomolci.

Aktualisováno.
Je pozoruhodné, jak málo verdiktu rozumějí čeští novináři, kteří ho komentují ve stylu "mladí komunisté mají ještě naději". Nejen to, mi cari: právní mocí zrušovacího rozsudku NSS se činnost KSM stává znovu legální, spolek znovu nabývá způsobilosti k právním úkonům a nejméně do právní moci nového rozhodnutí Městského soudu v Praze se tento stav nemůže změnit. Navíc lze s dosti vysokou pravděpodobností usuzovat, že městský soud, vázán právním názorem NSS, bude muset rozhodnout opačně a činnost KSM bude obnovena trvale.