DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pondělí 31. srpna 2009

Spor o podjatost soudců Městského soudu v Praze bez rozuzlení

Pro ty ze svých čtenářů, kteří sledují můj spor o podjatost soudců Městského soudu v Praze, mám smutnou zprávu: městský soud vyhověl mému odvolání a zvýšil požadovanou částku satisfakce z 15 na 25 tisíc korun, takže jsem s lítostí musel vzít ústavní stížnost zpět.

Je to škoda, protože samotné principiální jádro tohoto sporu pokládám za důležité, a stále jsem přesvědčen, že tak jako nesmí ve vlastní věci rozhodovat soudce, nesmí tak činit ani soud, jde-li o přezkum tvrzené nezákonnosti jeho vlastního předchozího postupu.

čtvrtek 27. srpna 2009

Datové schránky, den D57

Tento den měl být první praktickou zkouškou autorisované konverse dokumentů (možnost jsme prvně odzkoušeli v D28, s poněkud smíšenými výsledky).

Nejprve jsem klientovi zaslal e-mailem hybridní plnou moc: jeho podpis je běžný, "ruční", podpis advokáta elektronický (klient má sice vlastní elektronický podpis, ale bohužel neznám bezplatný software pro podepisování PDF dokumentů, který by byl natolik user-friendly, aby ho průměrní, počítačově nepříliš gramotní klienti dokázali sami používat). Jde o plnou moc pro Ústavní soud; ten vždy vyžaduje u plné moci doložení originálu nebo úředně ověřené kopie.

První pokus vykonán na poště v Hořovicích. Výsledek: po 60 minutách pošta kapituluje a prohlašuje, že konversi nedokáže uskutečnit ani s nasazením veškeré dostupné techniky a personálu.

Naštěstí má klient cestu do Prahy, a posílám ho tedy na "vyzkoušenou" poštu Praha 2, Moravská. Konversi provádějí simultánně čtyři pracovníci, cca za tři čtvrtě hodiny se daří. Výsledek má ovšem drobnou vadu: Adobe hlásí, že dokument byl po podepsání změněn. Budeme předstírat, že o tom nevíme, v naději, že stejně benevolentní budou i na podatelně Ústavního soudu – technický pokrok zkrátka něco stojí.

Na téže poště o několik hodin později žádám o konversi tří dalších dokumentů, soudních rozhodnutí, exekučních titulů s vyznačenou doložkou vykonatelnosti. Průběh je dramatický. Nejprve pracovnice prohlašuje, že umí provést pouze konversi jednostránkového dokumentu, a jeden z mých dokumentů má strany čtyři. Následuje stručná instruktáž v používání skeneru. Dvě jednostránková usnesení se daří oskenovat na první pokus, avšak se čtyřstránkovým rozsudkem je potíž. Nejprve jsou stránky vzhůru nohama. Podruhé není v pořádku jejich pořadí. Až na třetí pokus, kdy si pracovnice nejprve celý dokument okopírovala a tyto kopie ve správném pořadí založila do automatického podavače, se vše daří. Odcházím se třemi CD, přemýšleje nad historkou o kočkách Lorda Rutherforda. Doba konverse: cca 35 minut. Slušné, vzhledem k předchozím zkušenostem.

Přicházím domů, otvírám obálky, vkládám CD do stroje a žasnu: Gnome u všech tří disků hlásí "Blank CD".

Aktualisováno.
V D58 reklamuji. Je mi sděleno, že nově vypálit soubory ze včerejška neumějí, ale provedou konversi znovu. Za pouhých 45 minut je vše hotovo, tentokrát bezchybně. Tedy téměř

pondělí 24. srpna 2009

Exekuce v Chomutově, druhé podání

Jak refereruje ČTK, chomutovská primátorka Řápková se nehodlá vzdát a poté, co prohrála soudní bitvu o legálnost "instantních exekucí" sociálních dávek (a exekutoři logicky dali od věci ruce pryč), pustí do akce své vlastní exekuční úředníky.

Vzhledem k tomu, že podle § 106 odst. 3 SprŘ ve spojení s § 73 odst. 7 DaňŘ se i pro tyto exekuce přiměřeně použije OSŘ a soud jasně vyslovil, že exekuovat dávky je nezákonné, předběžně hodnotím její nápad jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) TrZ. Jiná otázka je, jak ho vyhodnotí její voliči, o které tu jde v první řadě.

Aktualisováno.
Nakonec se ukázalo, že prováděny jsou mobiliární exekuce v bytech neplatičů. Úředníci byli k tomu účelu vybaveni černými tričky s nápisem "SPRÁVCE DANĚ".

Jaký kraj, taký mrav: v civilisovaném světě jsou státní úředníci při výkonu svých pravomocí oblečeni v kravatě a obleku.

Omluva

Omlouvám se všem slušným diskutujícím, že jsem po několika měsících musel v důsledku řádění trolla obnovit moderování příspěvků.

pátek 21. srpna 2009

Elektronisace justice: zpráva o částečném úspěchu

Dnes byl ten slavný den, kdy jsem byl poprvé přinucen vyplnit formulář návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) ve formátu ZFO, a pln čerstvých dojmů z opakovaných neúspěšných pokusů bych chtěl přičinit několik poznámek k této součásti projektu elektronické justice, jedné z nejdůležitějších složek e-governmentu.

Zatímco některé další komponenty eJustice je zatím možno hodnotit jako víceméně zbytečné (infoJednání) nebo málo užitečné (infoSoud), povinná formulářová podání, zahrnující v současné době vedle návrhů na vydání EPR ještě úkony týkající se obchodního rejstříku, měla být úlevou jak pro účastníky (resp. jejich zmocněnce), tak pro soudy. Jak však ukazuje článek plzeňského soudce Karla Svobody, pro soudy se používáním elektronických formulářů nic nezjednodušuje, spíše naopak, a pro účastníky by mohly být formuláře přínosem, kdyby byly dobře navržené, robustní a uživatelsky přívětivé: což jsou tři vlastnosti, které jim i po roce "ostrého" nasazení a vývoje frapantně scházejí.

Největší problém vidím v tom, že formuláře se vyplňují v aplikaci Software602 XML Filler, což je – buďme upřímní – enthusiatickými amatéry na koleně "zbastlené" softwarové nedochůdče, které lze bez uzardění označit nejvýš za časnou alfaversi, plnou chyb a nedodělků.

K tomu přistupuje odbytá aplikační analysa. Právo není exaktní věda a dokonalá formalisace podání typu návrhu na EPR je z principu nemožná. Místo, aby autoři formuláře byli uživateli průvodcem a snažili se mu nabízet standardní řešení, od nichž je však vždy možné se odchýlit, koncipovali formulář jako "elektronického otrokáře", jemuž uživatel musí bez reptání sloužit a jehož občasným kapricům je vystaven. Uživatel se tu stává pouhou semiinteligentní periferií informačního systému.

Příklad: Relativně složitá problematika úroku z prodlení je vyřešena tak, že zůstane-li pole pro zadání percentuální sazby nevyplněno, formulář použije variabilní sazbu, aniž by ovšem uživatel byl na tuto zvláštnost v on-line helpu nebo v dokumentaci jakkoli upozorněn. Variabilní sazba pro úrok z prodlení se přitom v těchto návrzích bude používat v 99 % případů, takže by to měla být první a standardní možnost.

Další příklad: Do některých polí, např. do žalobní narace, je třeba vepsat větší množství textu, který je proto vhodné (ba nutné) rozdělit do odstavců. Toho se dosáhne použitím klávesy Shift+Enter, aniž by se programátoři obtěžovali jakkoli to uživateli intimovat, setrvávajíce v interakci s ním sveřepě u methody "Hledej, šmudlo!".

Neméně kontraintuitivní je výběr příloh, které se volí po stisknutí "nestisknutelného" tlačítka ve formuláři. Počítačově zdatnější uživatelé si s tím poradí, ostatní patrně raději sáhnou ke klasickému podání, jehož sestavení zabere v porovnání s vyplněním formuláře odhadem třetinu času a které může být dokonale flexibilní a přehledné.

Jediné, co je oproti papírovým podáním skutečnou výhodou, je automaticky generovaný variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku: celkem vzato málo musiky za hodně peněz.

Lze tedy uzavřít, že úspora poloviny soudního poplatku je tím jediným, co uživatele může k používání těchto nepovedených formulářů motivovat: nejsou oproti klasickým podáním ani rychlejší, ani jednodušší, a vzhledem k chybějícímu softwaru pro převod návrhu na vlastní EPR nepředstavují žádné terno ani pro soudy, a tak jediným, co se v projektu eJustice skutečně povedlo, je plně elektronisované insolvenční řízení. Možná proto, že ho nevytvářeli "odborníci" ze Software602.

sobota 15. srpna 2009

Ministerstvo nás baví

V létě by nebylo o čem psát, nebýt ministerstva spravedlnosti, které mne zásobuje podobnými písemnostmi. V této mi na třech stranách sděluje, že řízení o správní žalobě trvající 3 roky a 7 měsíců je sice poněkud delší, než by mělo být, ale žádné odškodnění nedostanu, neboť postačí toto samotné konstatování.

Nu, pokrok nezastavíš: ještě v r. 2007 totéž ministerstvo tvrdošíjně lpělo na názoru, že trestní řízení trvající obludných 13 let není nepřiměřeně dlouhé (případ Uzunoglu), nyní argumentaci zjemnilo a spokojuje se se shora popsanou formulací.

V normální zemi, kde jsou soudy nezávislé, by taková nehoráznost stěží prošla: zde je však slušná naděje, že podobný argument může uspět, zvlášť, pokud jako odvolací stolice bude naprosto nepodjatě rozhodovat ten samý soud, který se průtahů dopustil.

Mám v plánu poslat příslušnému senátu Městského soudu v Praze sadu rolniček s výzvou, aby si je soudci laskavě připevnili na talár, než budou příště rozhodovat ve vlastní věci: dosud jsem však nesehnal vhodný, estheticky přiměřený a decentní model.

pondělí 10. srpna 2009

Hodinky jako holínky...

Methodou tiché pošty vytvořil svou zprávu za žurnalistu se vydávající naivní umělec z ČTK.

Samotná causa Kořínkových je podána natolik nejasně, že ji komentovat nebudeme, spokojivše se s poznámkou, že asi nezbude, než aby po každém rozsudku soudce uspořádal tiskovou konferenci, na níž obsah rozsudku, nejlépe na flipchartu, novinářům vysvětlí; jen mám obavu, že ministerstvo by k tomu účelu muselo vydávat úřední rákosky, jinak se při známé kvalitě českého novinářstva komunikačního účelu stejně nedosáhne.

Zaujalo mne ovšem, že mezi osobami odškodněnými za útrapy způsobené komunistickým režimem je jmenován i Vladimír Hučín. Informace jsou podány v nejlepších tradicích Radia Jerevan: je sice pravda, že Hučín byl ve vazbě a v psychiatrické internaci, za což byl nyní nepravomocně odškodněn, avšak nikoli, jak mlamoj, na svou práci jistě hrd, píše, v době komunismu, nýbrž v dobách hluboké demokracie v letech 2001–2003.

neděle 9. srpna 2009

Rozsudek odvolacího soudu v cause Uhl v. Vesecká

Jiné právo informovalo o potvrzujícím rozsudku Vrchního soudu v Praze ve sporu Petra Uhla s Renatou Veseckou (psali jsme o něm zde, zde a zde).

Rozsudek je víceméně v souladu s naším právním názorem, který jsme v prvním z uvedených článků rozebrali: odvolací soud posoudil, zda hodnotový soud obsažený v kritickém Vesecké výroku má reálný základ, dospěl k závěru, že je tomu tak, a prvostupňový rozsudek proto potvrdil.

V čem se s závěry vrchního soudu neztotožňuji, je otázka pasivní věcné legitimace žalované. Mám za to, že ústavní požadavek právní jistoty vyžaduje, aby každému žalobci bylo umožněno zjistit sledem racionálních, logických myšlenkových kroků, ve kterém případě odpovídá za výrok sám jeho původce a kdy se odpovědnost analogickým užitím ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ přenáší na instituci, za niž mluvčí vystupuje (v daném případě Nejvyšší státní zastupitelství, potažmo stát).

Není-li takový postup dostatečně jasný, otevírá se tím prostor pro svévoli a žalobci jsou nuceni, chtějí-li v řízení uspět, žalovat z důvodu opatrnosti více žalovaných, což může být v důsledku pro žalobce docela nákladné povyražení (paušální odměna advokáta za každý stupeň řízení o ochranu osobnosti s návrhem na přiznání relutární satisfakce činí po poslední novele 25 tisíc korun).

These soudů obou stupňů, že Vesecká přišla do televisní diskuse jako nejvyšší státní zástupkyně, avšak v okamžiku, kdy kritisovala Uhlovy články, přestala mluvit z titulu této své funkce a stala se náhle běžnou fysickou osobou, mne neuspokojuje, neboť je založena na příliš subtilních, téměř esoterických a arbitrárních kritériích. Proměna veřejného činitele v soukromou osobu a zase zpět (aniž by při tom měněný či měnící musel pronést aspoň "decempo vederex") je jev, který podle mého názoru do moderního občanského práva nepatří.