Podle březnových
průzkumů agentury Gfk prý věří českým pošťákům 91 % populace, zatímco soudcům pouze 58 % – je to celkem výrazný pokles proti výsledku 88 %, kterého soudci dosáhli před půldruhým rokem.
Ještě hůř
jsou na tom soudy jako instituce: těm podle průzkumu agentury STEM věří a o jejich nestrannosti je přesvědčeno 28 % respondentů. I zde byl zaznamenán pokles.
Vedle účtu za trapné představení nazvané "justiční mafie", které je veřejnosti již třetím rokem servírováno, je tento výsledek přímým důsledkem stavu justiční reformy: zatímco před deseti lety se ministři spravedlnosti o reformu aspoň pokoušeli, ti poslední už resignovali a omezují své aktivity na víceméně technická vylepšení typu elektronický platební rozkaz nebo minitýmy.
V české justici to zapáchá a tento zápach začíná být stále víc cítit, a tristní stav resortu stahuje s sebou zbytek společnosti do hlubiny: země, kde obyvatelé věří své listonošce víc než svému soudci, jen málokdy prosperuje, a jen zřídka se v ní dá slušně žít.
Příčin je několik.
Za prvé, současná justice vychází z principu personální i hodnotové kontinuity s justicí komunistickou. Ač soudnictví reaguje na požadavek ne snad debolševisace, ale pouhého zveřejnění toho, kdo ze soudců byl v komunistické straně, skřeky hodnými pohlavně neukojeného paviána, všeobecně se ví, že u vrchních a nejvyšších soudů, tedy tam, kde se tvoří základ judikatury, jsou exkomunisté nad nekomunistickými soudci v těžké početní převaze. Lidé, kteří morálně selhali jednou, jsou za své selhání odměňováni, takže není divu, že právě oni nastavují laťku a měřítko kvalitě soudcovského stavu.
Za druhé, justice se vymkla jakékoli exekutivní kontrole. Víra v to, že dokonale nezávislý soudce bude automaticky soudcem kvalitním, je obdobou víry marxistů, že lidé budou pracovat a budovat komunistický režim z čirého enthusiasmu, bez individuální motivace. Soudci jsou nezávislí, a proto i líní, nevýkonní, indiferentní a arogantní: proč by nebyli, mají svou nezávislost, definitivu a záruku luxusních platů, to vše – až na největší výstřelky – od pracovních výsledků dokonale neodvislé.
Za třetí, justice je nedotknutelná. Jakákoli stížnost na policistu, státního zástupce, neřku-li na soudce, je automaticky nedůvodná, postihována nejsou ani ta největší provinění, ruka ruku myje a celá justice, včetně policie a advokacie s její vypečenou profesní komorou, se vnějšímu pozorovateli musí jevit jako jedno velké Bratrstvo justiční pracky. Ano, čas od času z něj vypadne nějaký Berka nebo Nagy, ale to jsou jen výjimky z pravidla.
Za čtvrté, nikdo neřeší problémy masivní korupce v justici. Je např. všeobecně známo, že u Městského soudu v Praze lze za částku v řádu stovek tisíc korun koupit zprošťující výrok odvolacího trestního senátu, ale soudcovská nezávislost brání jakékoli snaze korupci eliminovat: soudci nejsou za své chyby odpovědní, a není proto důvodu, proč by si za ně nedali zaplatit. Že taková justice působí navenek dojmem fekálního vozu? Ano, ale to evidentně nikomu nevadí.
Za páté, základním postojem soudce nebo státního zástupce k veřejnosti je arogance a nezájem. Prioritou je minimální pracnost: zastavit, odmítnout, zamítnout bez dokazování, hlavně aby to bylo co nejjednodušší. Žaloval jsi způsobem A? Zamítáme, měl jsi to žalovat jako B. Žaloval jsi B? Odmítáme, měl jsi žalovat jako A! Občas se vyskytne výjimka, soudce, který se snaží hledat spravedlivé řešení, třeba to pro něj bude relativně pracnější, avšak systém dá velmi rychle najevo, že toto není jeho priorita – příkladem budiž opět čunkiáda a nekompromisní způsob, jak vrchní soud smetl se stolu pokus soudce Vojtěcha Cepla ml.
Za šesté, obludné průtahy v řízeních jsou pravidlem, takže rozsudky přicházejí po letech, často v době, kdy to žalobci není k ničemu – dítě, o jehož péči se rozhodovalo, téměř dospělo, dlužící obchodní společnost stojí před krachem, na difamační reportáž v televisi dávno všichni zapomněli. Komu se to nelíbí, může žalovat stát, a vysoudí podle soudy respektovaného ministerského "sazebníku" patnáct tisíc za rok nečinnosti, bez ohledu na to, jak velkou škodu ve skutečnosti utrpěl.
Za sedmé, a to je, myslím, nejpodstatnější, v důsledku desetiletí atheistického a hodnotově pokřiveného vývoje se justice stala nositelem a hlasatelem toho nejhoršího a nejpokleslejšího, co česká společnost v kotrmelcích svých nejnovějších dějin vytvořila a čím prošla. Český soudce, jakkoli si bývá zvyklý zakládat na okázalých projevech vnějškové úcty, je pravým opakem člověka, jehož bychom chtěli a mohli nazývat "Vaše ctihodnosti". Byl to český (dělnický) soudce, který posílal v 50. letech nevinné lidi do pracovních táborů, stejný český soudce zamítal na začátku 70. revise politických procesů a odsuzoval emigranty k propadnutí majetku, a ten samý soudce – často dokonce skutečně jedna a ta samá osoba – rozhoduje od 90. let, že ukradený majetek není třeba vrátit, ukládá emigrantům "zbytkové tresty" a určuje, že kathedrála není majetkem církve, ale všeho pracujícího lidu.
A tak ani moc nepřekvapí, že lidé dnes více věří své listonošce než soudcům nebo státním zástupcům…