DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

úterý 28. července 2009

Datové schránky, den D28

Setrvalou neaktivitu v mé datové schránce (úřady mi sice podle zákona musí doručovat elektronicky, ale tato povinnost je ani v nejmenším nezneklidňuje, zákon je bez sankce) mi dnes kompensovala aspoň autorisovaná konverse dokumentu.

Pracovník pošty přiznal, že jsem první, kdo něco takového požaduje, avšak přivolal tým dalších tří specialistů, kteří mezi sebe rozdělili manuály, jeden se postavil ke skeneru, druhý zasedl za počítač a třetí si stoupl mezi ně a jejich činnost koordinoval. Za necelých patnáct minut byl zkonvertovaný dokument na světě (anonymisovaná verse), což pokládám za slušný výkon. Problémy s rozlišením, na které si na Lupě stěžoval Vojtěch Kment, nenastaly, 300 dpi v odstínech šedé s daným (nízkým) stupněm komprese lze považovat za plně vyhovující nastavení.

Zaujalo mne, proč se v ověřovací doložce (již jistě koncipoval "ajťák", kterého nenapadlo, že mezi předložkou "v" a následujícím slovem musí být tvrdá mezera) píše o "zjišťovacím" prvku (ten moje listina údajně neměla). Na Internetu jsem uloupil manuál, z něhož je zřejmé, kde udělali soudruzi z NDR chybu: ve skutečnosti jde o zajišťovací (tj. ochranný) prvek. Chybka se vloudila, a bude tu s námi možná další desítky let, tak jako ostatně dodnes dubletně říkáme a píšeme pyl i pel.

Aktualisováno.
Poněkud obecnější zamyšlení nad elektronickou revolucí procesního práva jsem publikoval na svém druhém blogu.

Další skandál Ivany Řápkové

V říši primátorky Řápkové je opět veselo. Poté, co Město Chomutov zřejmě definitivně prohrálo svůj spor ohledně instantních exekucí sociálních dávek, se do "větší akce" pustila i chomutovská městská policie, která podle zprávy ČTK (originální článek v Bildu na webu zatím není) posílá na adresu německých řidičů jejich snímky v situaci, kdy do svého vozu zvou pouliční prostitutku, a údajně je zároveň předvolává k výslechu.

Pomineme-li fakt, že obecní policie nesmí předvolat k podání vysvětlení cizince (podobné situace by se musely řešit cestou oficiální žádosti o právní pomoc), poněkud šokuje naivita, s níž strážníci ignorují ustanovení zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a zároveň se dopouštějí zásahu do práva německých řidičů na ochranu osobnosti: za jejich jednání je odpovědné Město Chomutov, takže pokud vše půjde dobře, při předpokládaném počtu rozeslaných snímků "sexuálních delikventů" bychom zanedlouho mohli mít chomutovský městský rozpočet v minusu a město v konkursu.

Aktualisováno.
Nejdřív v Chomutově, nyní i v Chebu, a zanedlouho možná po celé zemi.

pondělí 27. července 2009

Nucené práce v 21. století

O nanejvýš kuriosní praxi celníků se zmiňuje server iHned.cz: ti ustanovují právnické osoby, občanská sdružení, proti jejich vůli opatrovníky účastníkům řízení.

Tato praxe je nejen nezákonná, ale i protiústavní, neboť nikomu nesmí být – až na výjimečné případy – uložena povinnost vykonávat nucené nebo povinné práce. Česká Listina ve svém čl. 9 odst. 2 písm. d) in fine sice obsahuje možnost uložit zákonem nucené práce, je-li to nutné "pro ochranu práv druhých", avšak Úmluva je nekompromisní: výčet výjimek v čl. 4 odst. 3 je úzký a povinnost zastupovat v řízení druhého se pod ně podřadit nedá.

Kreativní výklad celníků není v souladu ani s judikaturou Ústavního a Nejvyššího správního soudu (např. III. ÚS 717/01, II. ÚS 27/2000 nebo 9 As 80/2008-57), která rovněž podmiňuje ustanovení opatrovníka jeho souhlasem, a to s jinou, neméně legitimní argumentací: když někdo tuto funkci a limine zastávat nechce, není dán předpoklad, že bude svědomitým opatrovníkem, a je proto na místě jej opatrovnictví zprostit.

pátek 24. července 2009

Seriál o ochraně osobnosti

Na serveru Jiné právo byl v červenci publikován čtyřdílný seriál autora Michala Ryšky, soudce Krajského soudu v Brně, věnovaný nejnovějšímu vývoji domácí judikatury v otázce ochrany osobnosti (1. část, 2. část, 3. část, 4. část). Ze seriálu, který patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co na Jiném právu v posledním roce vyšlo, vyplývá, jak zhoubné následky má pro právo, jestliže si pojišťovnická lobby prosadí uzákonění fixní, směšně nízké peněžité "hodnoty" lidského života, a od tohoto základu pak soudy – bez ohledu na judikaturu Ústavního soudu, který princip pevné satisfakce odmítl – odvíjejí výši relutární satisfakce za zásahy do osobnostních práv i v řadě dalších případů.

středa 22. července 2009

Státní zástupce zamítl stížnosti "extremistů"

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov Milan Richter zamítl dnes doručeným usnesením stížnosti všech deseti obviněných organisátorů koncertů neonacistických kapel, které policie začátkem června zadržela a z nichž pět je dosud ve vazbě.

Usnesení je podařené humoristické dílko: zejména výkladová pasáž o tom, jak veřejná žaloba důkazy v průběhu trestního řízení postupně odtajňuje, takže vůbec nevadí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání žádné nejsou, musí vyvolat u každého, kdo má aspoň základní povědomost o zásadách demokratického trestního práva, bujaré veselí – napadá mne, že k finálnímu odtajnění důkazů dojde patrně při závěrečném návrhu státního zástupce.

Se složitějšími argumenty, zejména s otázkou zavinění, se tento brněnský právní expert přirozeně vyrovnat ani nepokusil. Nu, tohle hlavní líčení tedy rozhodně nebude žádná nuda!

Osel měsíce července samozřejmě Milanu Richterovi nemohl uniknout, tentokrát mimořádně s rudou Urválkovou stuhou za zvláštní příspěvek k poškozování demokracie v této zemi. Upřímně blahopřejeme!

(Pro referenci a pro porovnání kvality právní argumentace zveřejňujeme i jednu ze stížností.)

úterý 21. července 2009

Na ulici nekradou Cikáni kola

Letní protiextremistická kampaň české vlády má další úlovek: hasnoucího rockera Aleše Brichtu, který dnes na policii vysvětloval text své poslední písně.

Je na co navazovat, jen vzpomeňme Plastiků, "nové vlny se starým obsahem" nebo, už po r. 1989, Lucie Bílé a Grygarovou radou proslavené písně Láska je láska či o několik let později zlidovělého, dobroučkým kokainem vycpaného Medvídka z Bogoty.

Vše je tedy, jak má být!

Nejvyšší správní soud vrátil spor o minulost soudců městskému soudu

Nejvyšší správní soud vyhovělkasační stížnosti a zrušil rozsudek ve věci žádosti o informace o totalitní minulosti soudců. K podstatě sporu se NSS nevyjádřil, dostatečným důvodem pro zrušení prvoinstančního rozsudku byla námitka nesprávného obsazení soudu.

neděle 19. července 2009

Nad jednou nepřesností v textu Michala Ryšky aneb Když právníci poslouchají (nomenklaturní) politiky

Ve třetí části svého seriálu o ochraně osobnosti na Jiném právu píše Michal Ryška: "V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě."

Chtěl jsem záležitost vyřešit komentářem na Jiném právu, nebylo mu však dopřáno publikace, proto se o věci zmiňuji zde. Minimálně druhé tvrzení je totiž nepravdivé.

Komunistický § 13 ObčZ nejenže nevylučoval peněžitou satisfakci, ale činil ji dokonce dostupnější, než je nyní, po novele z r. 1990, jež stanoví náhradu v penězích jako subsidiární prostředek ("pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1…").

To neznamená, že by předlistopadové soudy relutární satisfakce přiznávaly, ale dělo se tak výlučně z důvodů ideologických: mělo se za to, že peníze nemohou být pro socialistického člověka legitimním zdrojem satisfakce.

Disparita mezi oficiální morálkou (vtělenou do dokumentu s komickým názvem "morální kodex budovatele komunismu") a hodnotovým žebříčkem skutečného "člověka z ulice" způsobovala, že žalobce by za utrpěnou újmu satisfakci v penězích rád přijal, ale soudy mu ji nemohly přiznat, protože to neodpovídalo režimnímu ideálu občanských ctností. V jiných případech, např. u náhrady škody, se tato konstrukce naštěstí neuplatňovala.

Nelehko se vede právu (a jeho adresátům) v době, která ideologicky deformovanou reflexi a ideál povýšila nad realitu…

sobota 18. července 2009

Datové schránky, den D17

Na frontě datových schránek klid, ba letní pohoda, chtělo by se říct. Pošta rozesílá přihlašovací údaje, orgány veřejné moci je zatím vesměs ignorují: aktivovaných datových schránek je dosud jen pár, např. ji má ombudsman, Úřad městské části Praha 1 nebo Český statistický úřad.

Nahlédneme-li však do zákona, zjistíme, že ten není letnímu klidu vůbec nakloněn.

Především totiž má-li adresát aktivní datovou schránku, musí ji orgány veřejné moci povinně používat pro doručování všech způsobilých písemností (§ 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.) – s možností, že by orgán veřejné moci sám neměl datovou schránku a proto nebyl elektronického doručování schopen, zákon nepočítá. Doručuje-li se adresátovi, který má schránku, klasickou poštou, takové doručení nebude sice neúčinné, avšak neúčinná by byla např. fikce náhradního doručení – a to už není vůbec legrace, protože nesprávně vyznačená doložka vykonatelnosti může stát, případně územní samosprávný celek, přijít na pěkné peníze.

Zákonodárce také vůbec nepomyslel na situaci, že orgán veřejné moci nedokáže datovou schránku adresáta správně identifikovat. To bude zcela běžné v případě soudů, neboť ty znají datum narození účastníků jen v některých případech a pracují s adresou bydliště, nikoli s adresou trvalého pobytu, podle níž se identifikuje datová schránka. Ať by tedy soud chtěl sebevíc, datovou schránku mnoha účastníků prostě nedohledá.

Pro doručování opačným směrem platí ustanovení § 18 odst. 1 zákona: "Fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky."

To je především případ špatné legislativní techniky, neboť z textu není jasné, kdo má mít aktivní datovou schránku, zda odesilatel nebo adresát. Logickým výkladem bychom patrně mohli dovodit, že adresát, ale jediná alternativa to není: jazykový výklad naopak hovoří pro možnost, že se míní datová schránka odesilatele.

Vyjdeme-li z této hypothesy, nezbývá než dovodit, že odesilatel si může za každou zásilku, kterou nemohl odeslat orgánu veřejné moci elektronicky, nárokovat náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb., protože se tu jedná o nesprávný úřední postup (úřad měl mít aktivní datovou schránku a neměl). Kromě poštovného to mohou být náklady na tisk, obálku, mzdové náklady osoby, která musela připravit podací arch a odnést zásilku na poštu…

Datové schránky zkrátka potvrzují, že jsou nedostatečně připraveným, podceněným projektem, a to jak technicky, tak i legislativně.

pátek 17. července 2009

Konec komentářů na Jiném právu

Tak nám po delší těžké nemoci zesnuly komentáře na Jiném právu. R.I.P.

Jiné právo je blog věnovaný právu, který založila koncem roku 2006 skupina mladých českých právníků, "hochů, co spolu mluví", a který díky určité výlučnosti i velmi rozumné redakční politice získal zakrátko pověst prestižní publikace, kterou číst patří k dobrému tonu a do níž přispívat je znakem, že dotyčný v českém právu něco znamená. Je fakt, že některé texty jsou laděny hodně oficiosně, ba devotně, ale to je přirozený atribut právnické profese i vyjádření faktu, že bloggeři jsou kariérně na vzestupu a nemohou si dovolit otevřenou kritiku těch, kteří o jejich dalším osudu rozhodují.

Stejně zajímavé jako samotné blogposty byly i komentáře, zpočátku neregulované a volně plynoucí, někdy se svěžestí horské říčky, jindy, pravda, s kvalitami blízkými kanalisační stoce, jak už to v anonymním prostředí Internetu bývá nevyhnutelné.

Kamenem úrazu se stalo, že vedle osobností, jejichž odborné renomé nelze zpochybnit, jako je Zdeněk Kühn nebo Jiří Kindl, někteří ze zbylých "otců zakladatelů" jsou, smím-li parafrasovat Vančuru, právníci sice jen prostřední, ale tím ambiciosnější a tím více usilující o čistotu a positivní ladění komentářů. Ideálem byl komentář pochvalný, tolerovaly se texty neutrální, avšak poznámky kritické byly vnímány jako krajně nežádoucí a pokud možno eliminovány.

Nejprve byly zakázány přezdívky, čímž se sice diskuse kultivovala, ale v důsledku z ní zmizela řada zajímavých osobností, které by se s ohledem na své postavení netroufly pod posty podepisovat svým skutečným jménem: ne každý má tak tolerantního šéfa, aby mu dovolil na blog psát pod svým jménem, jako právník presidentské kanceláře Pavel Hasenkopf. Bloggeři sice deklarovali, že dovolí pseudonymy, pokud sami budou vědět, kdo pod nimi píše, ale fakticky to nedodržovali a celkem bezdůvodně a eraticky různé příspěvky pro tento údajný důvod mazali.

Poté byla zavedena moderace, která diskusi fakticky utlumila, a nakonec věci dospěly tak daleko, že již řadu dní na Jiném právu nesměl být publikován jediný komentář, neboť žádný text nevyhověl představě správců blogu o správném ladění: přípustné by patrně byly toliko komentáře začínající vzýváním velikosti Komárka, Bobka, Molka et cons., asi tak, jako na arabském trhu nabízejí prodejci ovoce invokací: "Ve jménu Alláha, fíky!"

I já jsem na Jiné právo svými komentáři řadu měsíců přispíval – a byl za to bloggery nenáviděn a ostouzen (a označován mimo jiné za "grafomana, který radostně diskutuje sám se sebou"). Snažil jsem se o maximálně vstřícný přístup, bez jakýchkoli provokací a excesů. Už tak činit nebudu, nenechám na sobě štípat dříví; nemám dál vůli snášet šikanu lidí, z nichž některých si odborně a lidsky vážím stejně málo, jako si oni váží mne – nechť žije sebeoslavný monolog, nová to forma českého blogu!

středa 15. července 2009

Spor o vodu má za sebou první jednání

Jsou soudci, u jejichž jednání by měla justiční stráž podávat tablety proti bolesti hlavy hned u vchodu. Poslouchat výkon soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Věry Adámkové bylo pro mne utrpením i jen ze záznamu, s občasným používáním rychloposuvu vpřed. Ve věci, jak pravidelní čtenáři mých blogů jistě vědí, jde o nárok na přiměřené zadostiučinění za více než roční protiprávní odpojení vodovodní přípojky čtyřčlenné rodině Habermannových z Lubníka.

Základním – a fatálním – problémem soudkyně Adámkové je komunikace. Dotazovat se nejméně pětkrát různými způsoby, jaké složky osobnostního práva žalobců byly shora popsaným jednáním porušeny anebo jak to zasáhlo do osobnosti žalobců, může jen někdo, kdo buď nečetl žalobu, anebo kdo na profesi soudce prostě nestačí. Nemyslím, že by šlo o zlou vůli, prostě každý z nás má jiné individuální předpoklady, někdo by byl dobrý soudce, jiný by uměl výborně prodávat noviny v trafice.

Při jednání je soudce arbitrem, který podle pravidel daných občanským soudním řádem "coachuje" diskurs mezi stranami, rozhoduje, které důkazy připustí a které ne, a především řízení vede jasným, srozumitelným a efektivním způsobem k cíli. To mi v případě hradeckého neštěstí v taláru naprosto chybělo, a tak nezbude, než se obrnit a další jednání u krajského soudu nějak přetrpět.

Jednání je odročeno na 8. září 2009 od 13.00 hod., opět v jednací síni č. 20. Analgetika s sebou.

Celý zvukový záznam ze včerejšího jednání je k disposici zde, ovšem varuji předem, záznam je zařazen v sekci Masochistův koutek.

sobota 11. července 2009

Proč jim nevěříme aneb Bože, jak hluboko jsi klesla (česká justice)

Podle březnových průzkumů agentury Gfk prý věří českým pošťákům 91 % populace, zatímco soudcům pouze 58 % – je to celkem výrazný pokles proti výsledku 88 %, kterého soudci dosáhli před půldruhým rokem.

Ještě hůř jsou na tom soudy jako instituce: těm podle průzkumu agentury STEM věří a o jejich nestrannosti je přesvědčeno 28 % respondentů. I zde byl zaznamenán pokles.

Vedle účtu za trapné představení nazvané "justiční mafie", které je veřejnosti již třetím rokem servírováno, je tento výsledek přímým důsledkem stavu justiční reformy: zatímco před deseti lety se ministři spravedlnosti o reformu aspoň pokoušeli, ti poslední už resignovali a omezují své aktivity na víceméně technická vylepšení typu elektronický platební rozkaz nebo minitýmy.

V české justici to zapáchá a tento zápach začíná být stále víc cítit, a tristní stav resortu stahuje s sebou zbytek společnosti do hlubiny: země, kde obyvatelé věří své listonošce víc než svému soudci, jen málokdy prosperuje, a jen zřídka se v ní dá slušně žít.

Příčin je několik.

Za prvé, současná justice vychází z principu personální i hodnotové kontinuity s justicí komunistickou. Ač soudnictví reaguje na požadavek ne snad debolševisace, ale pouhého zveřejnění toho, kdo ze soudců byl v komunistické straně, skřeky hodnými pohlavně neukojeného paviána, všeobecně se ví, že u vrchních a nejvyšších soudů, tedy tam, kde se tvoří základ judikatury, jsou exkomunisté nad nekomunistickými soudci v těžké početní převaze. Lidé, kteří morálně selhali jednou, jsou za své selhání odměňováni, takže není divu, že právě oni nastavují laťku a měřítko kvalitě soudcovského stavu.

Za druhé, justice se vymkla jakékoli exekutivní kontrole. Víra v to, že dokonale nezávislý soudce bude automaticky soudcem kvalitním, je obdobou víry marxistů, že lidé budou pracovat a budovat komunistický režim z čirého enthusiasmu, bez individuální motivace. Soudci jsou nezávislí, a proto i líní, nevýkonní, indiferentní a arogantní: proč by nebyli, mají svou nezávislost, definitivu a záruku luxusních platů, to vše – až na největší výstřelky – od pracovních výsledků dokonale neodvislé.

Za třetí, justice je nedotknutelná. Jakákoli stížnost na policistu, státního zástupce, neřku-li na soudce, je automaticky nedůvodná, postihována nejsou ani ta největší provinění, ruka ruku myje a celá justice, včetně policie a advokacie s její vypečenou profesní komorou, se vnějšímu pozorovateli musí jevit jako jedno velké Bratrstvo justiční pracky. Ano, čas od času z něj vypadne nějaký Berka nebo Nagy, ale to jsou jen výjimky z pravidla.

Za čtvrté, nikdo neřeší problémy masivní korupce v justici. Je např. všeobecně známo, že u Městského soudu v Praze lze za částku v řádu stovek tisíc korun koupit zprošťující výrok odvolacího trestního senátu, ale soudcovská nezávislost brání jakékoli snaze korupci eliminovat: soudci nejsou za své chyby odpovědní, a není proto důvodu, proč by si za ně nedali zaplatit. Že taková justice působí navenek dojmem fekálního vozu? Ano, ale to evidentně nikomu nevadí.

Za páté, základním postojem soudce nebo státního zástupce k veřejnosti je arogance a nezájem. Prioritou je minimální pracnost: zastavit, odmítnout, zamítnout bez dokazování, hlavně aby to bylo co nejjednodušší. Žaloval jsi způsobem A? Zamítáme, měl jsi to žalovat jako B. Žaloval jsi B? Odmítáme, měl jsi žalovat jako A! Občas se vyskytne výjimka, soudce, který se snaží hledat spravedlivé řešení, třeba to pro něj bude relativně pracnější, avšak systém dá velmi rychle najevo, že toto není jeho priorita – příkladem budiž opět čunkiáda a nekompromisní způsob, jak vrchní soud smetl se stolu pokus soudce Vojtěcha Cepla ml.

Za šesté, obludné průtahy v řízeních jsou pravidlem, takže rozsudky přicházejí po letech, často v době, kdy to žalobci není k ničemu – dítě, o jehož péči se rozhodovalo, téměř dospělo, dlužící obchodní společnost stojí před krachem, na difamační reportáž v televisi dávno všichni zapomněli. Komu se to nelíbí, může žalovat stát, a vysoudí podle soudy respektovaného ministerského "sazebníku" patnáct tisíc za rok nečinnosti, bez ohledu na to, jak velkou škodu ve skutečnosti utrpěl.

Za sedmé, a to je, myslím, nejpodstatnější, v důsledku desetiletí atheistického a hodnotově pokřiveného vývoje se justice stala nositelem a hlasatelem toho nejhoršího a nejpokleslejšího, co česká společnost v kotrmelcích svých nejnovějších dějin vytvořila a čím prošla. Český soudce, jakkoli si bývá zvyklý zakládat na okázalých projevech vnějškové úcty, je pravým opakem člověka, jehož bychom chtěli a mohli nazývat "Vaše ctihodnosti". Byl to český (dělnický) soudce, který posílal v 50. letech nevinné lidi do pracovních táborů, stejný český soudce zamítal na začátku 70. revise politických procesů a odsuzoval emigranty k propadnutí majetku, a ten samý soudce – často dokonce skutečně jedna a ta samá osoba – rozhoduje od 90. let, že ukradený majetek není třeba vrátit, ukládá emigrantům "zbytkové tresty" a určuje, že kathedrála není majetkem církve, ale všeho pracujícího lidu.

A tak ani moc nepřekvapí, že lidé dnes více věří své listonošce než soudcům nebo státním zástupcům…

pátek 10. července 2009

eKolek anebo Co ještě chybí eObčanovi k eSpokojenosti

V květnu 2002, v rámci opensource víkendu, jsem měl na ČVUT v Praze v Dejvicích přednášku o budoucnosti elektronického podpisu. Kritisoval jsem tehdy nedotažený a jednostranný přístup vnitra k elektronickému podpisu a řekl jsem, že neméně potřebné by byly další aplikace, jež jsem pracovně nazval ePošta, eNotář a eKolek.

ePošta měl být webmail zajišťující potvrzení o tom, že elektronicky podepsaný e-mail byl doručen; ten nyní v podobě datových schránek funguje (a lze diskutovat o tom, nakolik je vhodné a bezpečné, že ke svému provozu nakonec ani nevyžaduje elektronický podpis, ale postačí přihlášení uživatelským jménem a heslem).

Jako eNotáře jsem označoval to, co známe jako konversi elektronických dokumentů, tedy službu autorisovaného převodu listinného dokumentu do elektronické podoby a nazpět.

Konečně jako eKolek jsem presentoval specialisované centrální webové počitadlo, vydávající účastníkům řízení identifikátory použitelné pro zaplacení soudních a správních poplatků. Nic podobného dodnes nemáme (s výjimkou počitadla generujícího variabilní symboly pro úhradu poplatků za elektronický platební rozkaz), v této oblasti vývoj ustrnul v 19. století: stále kupujeme, lížeme a lepíme kolkové známky, tak jak činili naši prapradědové.

Chce-li občan něco po soudu nebo správním úřadu, musí na žádost nalepit kolek – což elektronickou formu vylučuje – anebo počkat, až jsou mu sděleny údaje pro identifikaci platby, což komunikaci znesnadňuje a činí z nejjednoduššího požadavku typu žádost o kopii listiny z katastru nemovitostí nebo obchodního rejstříku záležitost až několika týdnů.

eKolek lze implementovat mnoha způsoby. Představit si lze na příklad skutečnou obdobu kolkových známek, což by byly soubory udávající hodnotu kolku s elektronickým podpisem (značkou) vydávajícího místa, např. ministerstva vnitra. Tyto kolky by poplatník nakoupil, obdržel je do své datové schránky a poté připojil podle potřeby k elektronickému podání. Úředník by kolek zneplatnil tím, že by soubor uploadoval autoritě, která ho vydala. Ta by zároveň automaticky zajistila převod ceny kolku na účet úřadu, eventuálně jinou formu vypořádání.

Jiná, jednodušší možnost je prosté centrální počitadlo, ze kterého poplatník odebere jedinečný číselný identifikátor, pošle poplatek s tímto variabilním symbolem na účet úřadu a na podání zároveň identifikátor uvede.

Třetí možná varianta je kredit zasílaný na účet spojený pevně s datovou schránkou. Na podání je identifikována datová schránka a sdělení, např. že poplatník hradí soudní poplatek ve výši 3 000 Kč z účtu spojeného s jeho datovou schránkou "abcdefg". Úředník zpracovávající podání na základě této disposice částku z poplatkového účtu inkasuje, aniž by se poplatník musel starat o cokoli dalšího, jako je účet úřadu/soudu nebo variabilní symbol.

Tak schválně, co z toho ministerstvo vymyslí – a hlavně, kdy už konečně!?

středa 8. července 2009

Datové schránky, den D8

Sedm dnů po podání žádosti jsem obdržel obálku se žlutým pruhem, obsahující přístupové údaje k datové schránce.

Zároveň mi pracovník pošty předal "příbalový leták" o zásadách počítačové bezpečnosti – což shledávám celkem pikantním s ohledem na to, že ISDS používá SSL certifikát podepsaný nedůvěryhodnou autoritou (jak jsem o tom již psal). Leták jsem chtěl oskenovat, bohužel, podlehl v nerovném souboji s automatickým podavačem dokumentů; naštěstí jsem ho dokázal vypreparovat z většího dokumentu a vystavil jsem ho zde.

V textu zaujmou zvlášť pasáže o tom, že "pouze legální software je bezpečný"; toto tvrzení, pokud vím, používá marketingové oddělení Microsoftu ve snaze přesvědčit uživatele ke koupi jejich produktu, věcně je taková these silně zavádějící a v nestranném informačním materiálu nemá co dělat. Podobně nepřesné jsou zmínky o "obousměrném" firewallu nebo o antivirovém programu: nevím, jak autor letáku, ale já už roky žádný nepotřebuji, protože používám Linux.

Naprosto směšný je pak požadavek, aby uživatel při práci s ISDS zavřel všechny ostatní aplikace, zejména Skype, ICQ a jim podobné: tak to je opravdu to poslední, čím bezpečnost práce s datovými schránkami zachrání!

Přihlášení i počáteční nastavení, včetně aktivace schránky, proběhlo relativně bez problémů, což může souviset s tím, že zatím systém využívá nepatrný zlomek budoucích uživatelů. Podobně bezproblémová byla registrace certifikátu pro přihlášení; důvod, proč tento certifikát musí být elektronickým podpisem oprávněné osoby, mi ovšem uniká, vyjma toho, že si Česká pošta chce tímto způsobem vylepšit tržby.

To je vůbec základní motiv, který v pozadí celého projektu stojí. Nápad převést papírovou komunikaci mezi úřady a soukromými subjekty aspoň zčásti na internet, a účtovat přitom státu prakticky nezměněné ceny, přestože marginální náklady jsou jen zlomkem nákladů na doručení běžné poštovní zásilky, je pozoruhodný a měl být těmi, kdo rozhodují o osudu peněz ze státního rozpočtu, okamžitě odmítnut. Takto si občan musí připadat jako trouba, který ze svých daní sponsoruje další, výjimečně vypečený tunel.

Myšlence digitální komunikace v podobě datových schránek samozřejmě fandím a uvědomuji si, že je v tomto rozsahu i ve světovém měřítku patrně unikátem, ale představoval bych si, že ji připraví a do provozu uvedou profesionálové, a to tak, že pro státní rozpočet to bude představovat úsporu odpovídající podstatně sníženým nákladům: ostatně celý ISDS není nic jiného než mírně zákaznicky upravený webmail, a za webmail se už dávno neplatí.

Abych své dosavadní dojmy stručně shrnul – co se mi na ISDS líbí:
  1. záměr

  2. logo a vůbec infografika

  3. možnost authentisace uživatele certifikátem

  4. detailní sledování postupu při doručení zprávy

  5. bezplatnost při poskytování služby soukromým subjektům (v případě, že komunikují s orgány veřejné moci)

Co se mi nelíbí:
  1. obskurní formát datových zpráv

  2. nutnost používat proprietární SW (plug-in 602XML Filler)

  3. zabezpečení serverů certifikátem nedůvěryhodné autority

  4. nepovinné používání uživatelských certifikátů

  5. neodborné pokyny uživatelům typu "klidně odklikněte bezpečnostní varování, nic se vám nemůže stát"

  6. patrně nedostatečná kapacita sítě a/nebo serverů pro plné provozní zatížení (kolaps na CzechPointech v D1)

  7. náklady
Aktualisováno.

pondělí 6. července 2009

Je procesní úprava soudního řízení ve věcech vyvlastnění protiústavní? II

V článku shora citovaného názvu jsem se v listopadu loňského roku zabýval návrhem Krajského soudu v Brně, soudce Michala Ryšky, na zrušení části zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění). Návrhu jsem u Ústavního soudu nedával velkou naději na úspěch, a činil jsem tak oprávněně: většinové stanovisko nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/08 (ve znění opravného usnesení) s mými výhradami zcela souzní.

Nejzajímavější na nálezu je disent Elišky Wagnerové. Ta rozdílně od většiny soudců ÚS rozpor napadených ustanovení s ústavním řádem dovodila, a to s odůvodněním, které se částečně nekryje ani s návrhem, ani s argumentací Ústavního soudu, a ani s tím, co jsem a margo tvrzené neústavnosti dané úpravy vloni napsal já.

E. Wagnerová v zásadě argumentuje, že v řízení podle OSŘ soud neposuzuje zásah do veřejných subjektivních práv vyvlastňovaného (a nezabývá se otázkou veřejného zájmu), nýbrž poskytuje "vyváženou ochranu" právům a zájmům obou stran řízení, tzn. vyvlastňovanému i vyvlastniteli. V takovém řízení je údajně oslaben i účinek ústavy, která působí pouze zprostředkovaně tím, že vytváří objektivní hodnotový řád vyzařující do právní úpravy vztahů zásadně rovných subjektů.

To pokládám za nadměrně formalistický a zúžený pohled. Jak vyplývá z ustanovení § 246 odst. 2 OSŘ, v řízení podle části páté OSŘ se sice znovu projednává správním úřadem pravomocně rozhodnutý spor (cf. § 244 odst. 1 OSŘ), ale žalobou se fakticky napadá správní rozhodnutí. Do rozsudku se tak promítne nejen posouzení konkurujících si zájmů vyvlastňovaného a vyvlastnitele, ale i otázka zákonnosti správního rozhodnutí, čímž vstupují do hry subjektivní veřejná práva vyvlastňovaného – včetně práv ústavních – a také veřejný zájem, který soud musí nově posoudit a ve svém rozsudku se k němu vyslovit.

K žádnému posunu z hlediska hmotného práva tak nedochází (projedává se stejný návrh podle stejných hmotněprávních ustanovení), a pokud jde o námitku možného porušení procesních práv v řízení před správním úřadem, tyto vady mohou být v řízení před soudem zcela zhojeny, když soud není vázán ani skutkovými zjištěními správního úřadu, ani provedeným dokazováním.

Pokud jde podůrný argument v §§ 8–9 disentu, na nedostatek precedenčního působení "mazancovských" řízení u civilního soudu, která neumožňují kasaci správního rozhodnutí, jsem ve svém článku poukazoval rovněž. Tento argument však shledávám relevantním toliko potud, že pokud by se správní úřad o rozsudku nahrazující své rozhodnutí skutečně nedozvěděl, byla by to závažná chyba, která by narušovala princip precedenčního působení právních názorů soudů vůči správním úřadům. Tak tomu však není, neboť – aniž by to bylo explicite stanoveno v ustanovení § 244 et seq. OSŘ – opis pravomocného rozsudku se ve skutečnosti správnímu úřadu doručuje, neboť ten by jinak nebyl informován o tom, že jeho vlastní rozhodnutí bylo zrušeno. Zda se právními názory v rozsudku bude ve své praxi dál řídit, je na něm a na obstinaci jeho úředníků; ostatně jinou než procesní závaznost stejně soudní rozsudky ze zákona nemají (§ 78 odst. 5 SŘS a contrario).

Aktualisováno.
Shodou okolností právě ve chvíli, když jsem svůj text dopsal, vyšla zpráva o novele vyvlastňovacího zákona, která má být přijata ještě před podzimními volbami bez řádného projednání, v jednom čtení. Předkládají ji poslanci velké koalice ODS-ČSSD a pokud parlamentem v popisované podobě skutečně projde, bude znamenat výrazné oslabení ochrany vlastnického práva a posílení práv velkých klientů těchto politických stran.

středa 1. července 2009

Datové schránky, den D1

Řeknu to hned skraje: z implementace datových schránek, technické i právní, jsem značně rozčarován. Po možnosti, aby mne orgány veřejné moci obšťastňovaly plody svého ducha elektronicky (takže infarkt z nich jednoho dne utrpím v pohodlí domova a nikoli v nepřívětivém prostředí pošty), bažím dlouho, avšak skutečné využívání této alternativy nebude patrně žádná procházka libosadem.

Ačkoli kontaktní místa, v daném případě přepážky CzechPoint České pošty, měly být podle slibu na webu datových schránek schopny předat žadateli ihned po registraci obálku s přístupovými údaji, ukázalo se, že jde o záměr, který bude realisován v neurčité budoucnosti (a příslib byl během dne z webu stažen). Poštovní síť byla těžce přetížená a u přepážky jsem strávil bezmála tři čtvrtě hodiny, aniž by výsledkem bylo cokoli víc než protokol s názvem vytvořené datové schránky a s informací, že přístupové údaje mi budou zaslány dodatečně poštou. Mladý muž za přepážkou byl ovšem viditelně spokojen: enthusiasticky listoval manuálem, svěřiv se mi, že jsem za celý den první klient, u kterého se v programu dostal tak daleko.

Nelíbí se mi ani implementace uživatelského rozhraní. To je založeno na tuzemském produktu 602XML Filler, jehož grafika působí nevábným dojmem – člověka napadá, že tomuhle programátorovi muselo lidstvo opravdu těžce ublížit, když se nyní takto mstí – a který produkuje výstupy ve formátu ZFO, což je zazipovaný XML soubor, jehož struktura je ovšem neveřejná: věru dobrý základ pro grandiosní vendor lock-in na úrovni celého státu!

Celé to, jak velí tradice, funguje jen v prostředí Microsoft Windows. Povinnosti zprovoznit datové schránky v linuxu (a Mac OSu) se dodavatel zbavil tím, že dodal cosi, co nazval plug-in, ale ve skutečnosti jde o monstrosní konstrukt, ve kterém windowsový software běží – tedy neběží, ale asi by měl a při demonstraci možná i chvíli běžet mohl – pod přibaleným Wine. Praktická použitelnost pod linuxem, který používám, je samozřejmě nulová, každý dokument budu proto muset zkonvertovat ve virtualisovaných Windows do standardního PDF formátu a teprve poté s ním budu moci normálně pracovat.

Téměř bych soudil, že za úplatek, který musel být za akceptaci tohoto zmetku vyplacen, se v Praze postaví ne jedna kalouskovská vila, ale celá vilová čtvrť – no, snad bude aspoň architektonicky zdařilá!

Aktualisováno.
Vojtěch Kment se pro Lupu.cz pokusil prověřit konversi dokumentů a ani jeho pocity nad fungováním aplikace bych nenazval nadšením.