DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

úterý 30. června 2009

K vyklizení squatu Milada

Squat Milada v Praze 8 je – možná by už bylo na místě napsat byl – jedním z nejproslulejších pražských squatů. Nemám informace o přesné době jeho vzniku, jisto je, že když jsem v něm na podzim 1998 fotografoval, šlo již takříkajíc o zavedenou a tradiční instituci.

Na rozdíl od situace v některých jiných evropských zemích, např. v Nizozemí, je v České republice squatting, dlouhodobé užívání vlastníkem opuštěné, derelinquované nemovitosti skupinou osob odlišných od vlastníka, možné fakticky pouze s vlastníkovým souhlasem, jinak se jedná o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a TrZ. Tato relativně přísná úprava způsobuje, že české squaty postupně zanikají, neboť málokterý vlastník je ochoten podstoupit risiko, že na něj dopadne odpovědnost např. za škodu způsobenou požárem, který squatteři, osoby jaksi již z definice nepříliš opatrné, v budově založí. Porušení povinností vlastníka pak prokáže i nepříliš zdatný policejní orgán.

Squatting lze tedy provozovat pouze se souhlasem vlastníka, typicky na základě nájemní smlouvy – a pak o squatting v běžném slova smyslu nejde – anebo, což byl právě případ Milady, pokud nemovitost vlastníka nemá. Platná právní úprava totiž není již půl století vedena zásadou superficies solo cedit, a není dokonce stanovena ani vyvratitelná právní domněnka, že vlastníkem stavby je vlastník pozemku.

Milada sice stojí na parcele, jejímž vlastníkem je Česká republika, s právem hospodaření Ústavu pro informace ve vzdělávání, avšak stavbě nebylo přiděleno popisné ani evidenční číslo a nebyla zapsána v katastru, a jednalo se tudíž právně o res nullius, věc bez vlastníka.

Jak je zřejmé z výpisu z katastru nemovitostí, to se změnilo v letošním roce, kdy se stát o vlastnictví vily přihlásil. Příslušné řízení na katastrálním úřadě pravomocně skončilo 2. června 2009 a od té doby Milada opět právně existuje jako budova s číslem popisným a má vlastníka, Českou republiku, který se výkonu vlastnických práv, jak je zřejmé, rasantně ujal.

pondělí 29. června 2009

Vydavatel Zvědavce trestně stíhán

Čím se liší demokracie od diktatury? Tím, že v demokracii smějí občané svůj režim beztrestně nazvat diktaturou, kdežto v diktatuře jej musí pod hrozbou trestu nazývat demokracií. Zatím máme demokracii, ale řekl bych, že ta v posledních měsících pomalu mění svůj charakter, a za nadšeného hýkání a potlesku mediálních oslů postupně přibírá další a další znaky diktatury.

První přišli na řadu vyznavači zakázané hudby, nyní dopadá státní represe na popírače a pochybovače…

Vladimír Stwora, kanadský emigrant a vydavatel magazinu Zvědavec, je od pátku trestně stíhán podle § 261a TrZ za zveřejnění českého překladu klasického popíračského textu D. Cassidyho The Holocaust and the Four Million Variant (originál, překlad). Nejzajímavější přitom je, že překlad byl zveřejněn v červenci 2007, takže účelovost z obvinění kouká jako sláma z bot.

Článek samotný nepochybně skutkovou podstatu trestného činu podle § 261a TrZ po stránce formální naplňuje. Otázka je dvojí: za prvé, je-li zveřejnění článku opravdu tak společensky škodlivé, aby ospravedlňovalo trestní stíhání, dokonce s dvouletým odstupem, a za druhé, je-li ústavně konformní existence paragrafu nařizujícího věřit ve státem stanovenou versi dějin.

Vladimír Stwora a jeho Zvědavec nejsou ani zdaleka mým šálkem čaje, ale přesto souhlasím s tím, co napsal Guy Peters: v tuto chvíli je Vladimírem Stworou každý z nás; slušný člověk nesmí mlčet tam, kde je pošlapávána nejelementárnější lidská svoboda, svoboda kriticky myslet a svoboda pochybovat.

sobota 27. června 2009

Senát MS-P 8 Ca neuspěl u Ústavního soudu

Nález Ústavního soudu ve věci nepřiznaných nákladů řízení sp. zn. III. ÚS 922/09 byl zveřejněn na Nalusu. Snad tím můj několikaletý "souboj" se senátem Městského soudu v Praze 8 Ca definitivně končí a nedojde k dalším excesům.

Situace, kdy k vyhovujícímu rozsudku bylo zapotřebí podat v obou případech po třech kasačních stížnostech, je sám o sobě zcela anomální, a zasloužil by možná zmínku v místní mutaci Guinessovy knihy rekordů.

Rekordní byla i rychlost rozhodnutí Ústavního soudu: ústavní stížnost byla podána (elektronicky) 14. 4. 2009, nález nese datum 11. 6. 2009.

pátek 26. června 2009

Krajský soud zvrátil chomutovské exekuce

Jak informovala ČTK, nápad chomutovské primátorky Ivany Řápkové na "instantní" exekuci sociálních dávek zřejmě definitivně pohřbil Krajský soud v Ústí n. Labem, který změnil rozhodnutí okresního soudu a nařídil částečné zastavení exekuce.

Rozhodnutí lze jen přivítat, přestože zásadní problém, jak odlišit sociální dávku od jiné hotovosti, kterou má povinný u sebe, vyřešit nemůže; to bude muset s konečnou platností udělat zákonodárce novelisací OSŘ.

Nemo iudex in causa sua (tedy s výjimkou soudce českého)

Svěžím dílkem mne včera obšťastnil Vrchní soud v Praze. Dozvídám se z něj, že není na závadu, posuzuje-li otázku, zda u Městského soudu v Praze docházelo k průtahům k řízení (a je tedy na místě vyplatit poškozeným náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb.), sám tento soud, neboť "soudcovský sbor konkrétního soudu není přece ničím jiným než organizační jednotkou v rámci organizace justice, nejde o spolek příznivců daného soudu", a jeho soudci tudíž nejsou při posuzování této otázky podjatí. Si tacuisses, milý vrchní soude…

Na tyto blábolivé úvahy samozřejmě odpovídám ústavní stížností.

úterý 23. června 2009

A tobě, milý synu, odkazuji všechny své soudní spory

Člověka při četbě judikatury napadají podivné asociace…

V románu Bleak House popisuje Charles Dickens londýnský Kancléřský soud (High Court of Chancery), proslulý pomalostí svého rozhodování, těmito pamětihodnými slovy:
This is the Court of Chancery, which has its decaying houses and its blighted lands in every shire, which has its worn-out lunatic in every madhouse and its dead in every churchyard, which has its ruined suitor with his slipshod heels and threadbare dress borrowing and begging through the round of every man's acquaintance, which gives to monied might the means abundantly of wearying out the right, which so exhausts finances, patience, courage, hope, so overthrows the brain and breaks the heart, that there is not an honourable man among its practitioners who would not give—who does not often give—the warning, "Suffer any wrong that can be done you rather than come here!"
Na dávnou četbu jsem si vzpomněl nad čerstvým nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2747/08, v němž jde o daňovou povinnost stěžovatele – mimochodem nijak malou, v řádu desítek milionů korun – za rok 1992. Pokud vše půjde dobře, může se stěžovatel (anebo jeho dědicové) dočkat spravedlivého rozhodnutí o zaplacené dani kolem roku 2011–12.

Suffer any wrong that can be done you rather than come here! Nebyl by to krásný a případný nápis na průčelí soudní budovy většiny tuzemských soudů?

Petr Uhl neuspěl se žalobou na Renatu Veseckou

Vrchní soud v Praze dnes zamítl odvolání Petra Uhla v jeho sporu o ochranu osobnosti s nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou, týkajícím se kritického výroku Vesecké na adresu přesnosti Uhlových publicistických textů.

Rozsudek v tomto sporu, jímž jsem se podrobněji zabýval loni v prosinci, považuji v zásadě za správný.

pondělí 22. června 2009

Jednání v Hradci Králové odročeno

Pro ty, kteří se chystali na zítřejší jednání u Krajského soudu v Hradci Králové, sděluji, že jednání bylo na základě žádosti advokáta žalované na poslední chvíli odročeno, a to na 14. července 2009 ve 13.15 hod. Místo nezměněno: jednací síň č. 20.

neděle 21. června 2009

V úterý u Ústavního soudu

V rekordní lhůtě dvou měsíců projednal Ústavní soud mou ústavní stížnost ve věci nepřiznaných nákladů řízení. Máte-li čas a chuť, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 922/09 si můžete přijít vyslechnout v úterý 23. června ve 13.45 hod. do jednací síně č. 152.

Já sám u toho ovšem nebudu, protože na tu samou dobu je nařízeno i daleko důležitější jednání ve sporu o vodu u Krajského soudu v Hradci Králové.

sobota 20. června 2009

Včera neděle byla, lhůta nám uplynula

Omluvte trochu infantilní veršík v nadpisu tohoto blogpostu – řeč bude o thematu docela seriosním, o vztahu speciality a subsidiarity právních předpisů v otázce počítání času.

Přivedla mne k němu tisková zpráva Nejvyššího správního soudu, jenž se evidentně domnívá, že lhůta pro podání volební stížnosti ve věci voleb do Evropského parlamentu skonči v sobotu 20. června 2009 v 16.00 hod.

Jsem jiného názoru. Jak upozornil Ústavní soud ve svém dnes již legendárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, zásady uplatňované při počítání času mají obecný charakter a mnohé z nich platí už od dob římského práva. Mezi tyto zásady patří i princip prodlužování lhůty, jejíž konec připadá na jiný než pracovní den.

Nelze nic namítat proti tomu, že NSS vykládá lhůtu pro podání volební stížnosti jako hmotněprávní a nikoli procesní (to se podává přímo z ustanovení § 67 odst. 3 zákona č. 62/2003 Sb. o volbách do Evropského parlamentu), avšak úprava počítání času ve volebním zákoně není natolik komplexní, aby se vedle ní nemohlo uplatnit ustanovení § 40 odst. 3 soudního řádu správního, které navíc implementuje obecnou, celým právním řádem prostupující a starodávnou procesní zásadu.

Faktické zkrácení lhůty pro podání volební stížnosti v případě, že by lhůta měla končit v sobotu, v neděli nebo ve svátek (v tyto dny podatelna soudu nefunguje, takže podání nelze učinit), je svévolný výklad, jehož absurdita by se projevila zvlášť intensivně v případě, že by konec lhůty připadl na poslední den delšího období volna, např. na neděli 28. prosince. Desetidenní lhůta by se tak, bez viny navrhovatele, zkrátila o celých pět dnů.

Že bych si v pondělí cvičně sepsal volební stížnost a zkusil svůj názor prosadit u Ústavního soudu?

Jak policie odůvodnila domovní prohlídky u neonacistů

Kupodivu nikoli, jak bychom předpokládali po rozsáhlé mediální masáži a jak by mohly naznačovat zmínky o operativními prostředky opatřeném důkazním materiálu v usnesení o zahájení jejich trestního stíhání.

Jako důvody prohlídky je uváděno něco zcela jiného, než že obvinění měli organisovat neonacistické koncerty, totiž že propagovali zakázaná hnutí na Internetu – žádost byla tedy v zásadě zkonstruována na základě starého dobrého policejního principu, povolte nám prohlídku a ono už se na ně něco najde.

Uvidíme, jak se s takto široce pojatým právem policie narušovat domovní svobodu vypořádá Ústavní soud, jemuž obviněný Jan P. adresoval ústavní stížnost.

pátek 19. června 2009

I úředníci mají své (risikové) dny

Když jsem v únoru letošního roku psal o rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 51/2007-67 a jeho autory, soudce NSS Mazance, Passera a Příhodu – byť s určitou vnitřní výhradou – povýšil do stavu oslovského, napsal jsem, že soud tímto rozhodnutím "otevřel stavidla bezpráví".

Predikce se potvrdila. Ministerstvo vnitra včera vydalo slíbený "zakazovací manuál" pro obce a v tomto pozoruhodném textu přisoudilo závěrům NSS z uvedeného judikátu klíčové postavení (zejm. str. 19–20 manuálu).

Nic proti osvětě, ta je zajisté velmi žádoucí (sám si ostatně při styku s místním úřednictvem často připadám jako mobilní doškolovací středisko v oboru správního práva), avšak z dikce ministerského manuálu mrazí. Svoboda shromažďování je tu pojata jako nutné zlo a boj proti ní se presentuje formou svého druhu bojové hry: úředníci dostávají návod nikoli k tomu, jak tuto svobodu občanům zajistit a být jejím garantem, ale jak ji popřít, popř. omezit, a zákon pokud možno soudně nenapadnutelným způsobem obejít.

Zvlášť pozoruhodný je seznam "risikových dní", kdy lze podle názoru ministerstva zakázat shromáždění s odůvodněním, že skutečný účel neodpovídá oznámenému: obzvláště pikantní je zmínka o datu úmrtí Adolfa Hitlera 30. dubna s varovnou poznámkou "možné kolise se svátkem čarodějnic" – to zřejmě, kdyby horlivost úřednictva překročila obvyklou mez.

Manuál byl presentován na tiskové konferenci, na které navíc vyšlo najevo, jak bude quasipovolovací řízení, jež nahrazuje ústavně garantovaný oznamovací režim, vypadat v praxi: ministerstvo zřídilo speciální "horkou linku", na kterou úředník, který chce shromáždění zakázat, zavolá, sdělí údaje o svolavateli, toho muž či žena na druhém konci linky prověří v policejních databasích a úředníkovi poskytne informaci, zda se jedná o svolavatele oprávněného anebo o "závadovou" osobu, která právo konat shromáždění v naší vyspělé demokracii nemá, a je možno vydat zakazující rozhodnutí.

Vše přirozeně zcela v souladu s tím, jak oslovský senát Nejvyššího správního soudu ve své hvězdné hodině judikoval…

středa 17. června 2009

Nalus zprovoznil permalinky

Je to malý krok pro Ústavní soud, ale obrovský skok pro lidstvo: jak informoval Jan Petrov, IT oddělení Ústavního soudu umožnilo vytvářet trvalé odkazy (tzv. permalinky) na nálezy a usnesení obsažené v elektronické sbírce Nalus. Znamená to, že např. nález č. j. I. ÚS 523/07#1 lze přímo – a neměnně – adresovat na URL
http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-523-07_1.

Bravo! Drobným problémem zůstává, že permalink není nikde ve výsledcích hledání zobrazen, takže ho musíme zkonstruovat sami ad hoc, ale trochu toho kutilství lze přece od českého právníka vyžadovat!

sobota 13. června 2009

Když policajt skáče, jak politik píská

Značné mediální pozornosti se v uplynulém týdnu těšila spektakulární akce Útvaru pro odhalování organisovaného zločinu, který zadržel deset organisátorů neonacistických koncertů a provedl u nich domovní prohlídky. Policejní mluvčí i důstojníci nešetří superlativy, media dávají najevo zdrženlivou spokojenost, veřejnost je nadšena: tak se na ně musí, na ničemy extremistické! Nové vedení ministerstva vnitra ukázalo tvrdou ruku a dalo najevo, že v České republice se žádná zakázaná hudba provozovat nebude!

Kdyby se media zabývala podstatou věci – a měla k tomu aspoň základní odbornou kompetenci – musela by se ve své chvále velmi mírnit. Nemohlo by jim např. ujít, že usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, psal patrně kdosi, kdo na policejním rychlokursu právě v době, kdy se probírala subjektivní stránka trestného činu, chyběl (a pro něhož bude velkým překvapením, že by se měl ve svém produktu zabývat i otázkou úmyslu – tento výraz se mimochodem v celém jedenáctistránkovém dokumentu nevyskytuje ani jednou, což je v případě, že je sdělováno obvinění z úmyslného trestného činu, poněkud povážlivé).

A také, kdyby media měla paměť a vyšší než rudimentární stupeň analytických schopností, našla by si záznam z vystoupení policejního mluvčího po loňském koncertu v Ochozi u Brna, a zeptala by se kpt. Bc. Krautwursta, jak je možné, že posuzuje jako trestný čin to samé, co policejní mluvčí tehdy hodnotil slovy: "Pořadatelé zvládli akci uhlídat naprosto v pořádku".

Copak je důvodem tak radikální změny optiky? Že by snad trestní stíhání bylo účelové, zahájené na politickou objednávku? Je-li tomu tak, asi bychom se neměli pohoršovat nad procesem s Miladou Horákovou, neboť následky byly tehdy sice tragičtější, ale princip, dobrovolné podřízení orgánů činných v trestním řízení politickému zájmu nositelů moci, je přesně tentýž.

Aktualisováno.
Aktivistická proestablishmentová media, konkrétně Aktuálně.cz, sice námi zveřejněný anonymisovaný dokument reflektovala, ale ve své chvále policejní práce neustala. Buďme velkorysí: ať si policisté svých pět minut slávy užijí. Jen nevím, zda po zprošťujícím rozsudku, který lze s poměrně vysokou pravděpodobností očekávat, budou mít její mluvčí dost odvahy předstoupit před novináře znovu a vysvětlit, kdo a kde udělal chybu.

pondělí 8. června 2009

Když soudce není nestranný

O sporech občanů se státem a o jejich zvláštnostech jsme v poslední době na Paragraphu psali několikrát. Pěkný exemplář rozsudku, v němž soudce naprosto nepokrytě "kope" za stát a místo aby respektoval judikaturu Nejvyššího soudu, rozhodl, že je-li judikát ve prospěch žalobce a v neprospěch státu, není třeba se jím řídit, byl právě doručen. O případu samotném a o problematice povinnosti brojit proti nezákonnému rozhodnutí opravnými prostředky jsme psali již vloni, v době těsně před zveřejněním přelomového judikátu NS.

K výkonu soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Pavla Riedlbaucha není co dodat, snad jen text odvolání, které žalobce podává. Jako na perličku lze upozornit na Riedlbauchovy úvahy, zda měl žalobce vůbec od soudu povoleno přijet k hlavnímu líčení ze Železného Brodu do Mělníka autem.

Věřme, že aspoň Městský soud v Praze se pokusí být férovým a nestranným arbitrem.

sobota 6. června 2009

Nežalujte stát, mohli byste skončit ve vězení

Jít se státem do civilního soudního sporu bývá riskantní nejen proto, že v něm s velkou pravděpodobností neuspějete (jak jsme o tom nedávno psali). Jedním z charakteristických znaků postkomunistické justice je, že kdokoli vede spor se státem, se automaticky stává objektem zvýšeného zájmu orgánů činných v trestním řízení, a jde-li v řízení o majetek větší hodnoty, pravidelně také tajných služeb.

Samotné podání žaloby na stát může být posouzeno jako trestný čin podvodu ve stadiu pokusu. Zákonný znak uvedení druhého v omyl bývá podle této tendenční interpretace naplněn již tím, že žalobce podal žalobu, tedy v rozporu se skutečností tvrdil, že mu svědčí určité právo.

Jeden takový nešťastník, podnikatel Miloslav Votava, byl tento týden v I. stupni odsouzen k tříleté podmínce, protože, jak můžeme ze zprávy ČTK vyčíst, uplatnil vůči České republice fiktivní nárok na ušlou mzdu od banky, kterou majetkově ovládal. Jednání snad nečestné a nesportovní, rozhodně nikoli trestné; jak ostatně konstantně judikuje Nejvyšší soud (poprvé v usnesení sp. zn. 11 Tdo 229/2004, též in R 4/2006), "soud, který vede civilní řízení, [nelze] považovat za subjekt, který lze v rámci tohoto řízení, uvést v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu".


S rostoucí hodnotou předmětu sporu roste i agresivita orgánů činných v trestním řízení (příp. tajných služeb), a když se nárok přehoupne přes miliardu, jdou všechny ohledy na platné právo stranou. Příkladem budiž causa nedávno zesnulého Františka Oldřicha knížete Kinského.

Jak proti němu, tak proti jeho advokátovi byly v r. 2004 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z trestného čin podvodu podle § 205 odst. 1, 4 TrZ, neboť se "F. O. Kinský prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Jaroslava Čapka snažil prostřednictvím podávání určovacích žalob po celém území České republiky podvodně získat majetek, který mu byl účinností dekretů prezidenta republiky z roku 1945 konfiskován jako nepřátelský majetek." Podezřelí se dle policie snažili získat tento majetek zpochybněním konfiskace tím, že "úmyslně zamlčovali podstatné skutečnosti nebo je uváděli neúplně, a to hlavně skutečnosti týkající se určení národnosti F. O. Kinského a podmínek konfiskace předmětného majetku, což je při řízení o určení vlastnictví rozhodné. Tímto jednáním se snažili uvést v omyl státní orgány, jejich omylu využít a získat tak majetek ve vlastnictví České republiky a dalších fyzických osob."

Později byly úkony trestního řízení rozšířeny i vůči Kinského příteli Girolamo Giormanimu. Ten se měl trestného činu – ve formě pomoci – dopustit tím, že "byl v častém kontaktu s Mgr. Jaroslavem Čapkem a napomáhal mu v jeho trestné činnosti, zejména pomocí finanční, odstraňováním překážek, poskytováním rad a utvrzováním v předsevzetí s cílem získat značný finanční prospěch."

Na odhalování této "trestné činnosti" vznikl početný policejní tým s krycím označením Majetek, jemuž na základě shora citovaného podezření Okresní soud Praha-východ povolil odposlech řady telefonních čísel, takže stát měl dokonalý přehled o procesní taktice protistrany.

K trestnímu stíhání nakonec nedošlo a "podvodníci" by se o policejní akci nikdy nebyli dozvěděli, nebýt toho, že spis s odposlechy víceméně náhodou objevili jako přílohový spis u jednoho z restitučních sporů. Opravných prostředků nebylo, věc proto putovala k Ústavnímu soudu. Ten v nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 ohodnotil počínání státních orgánů způsobem, který si tyto za rámeček nejspíš nedají:
Konečný závěr policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce, který vedl k odložení předmětné trestní věci, je ryze právní, a proto aby byl učiněn, nebylo nutné opatřovat důkazní materiál v rozsahu 4.384 stran ve třinácti svazcích, obsahující i právní pomoc ze zahraničí, informace zpravodajské služby, jak se to stalo v tomto případě. Policejní orgán, který zahajoval trestní řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, jej dozorující státní zástupce, a v neposlední řadě i soudce rozhodující o žádosti policejního orgánu podle § 88a odst. 1 trestního řádu, při zjevné absenci jakýchkoliv indicií nasvědčujících důvodnosti podezření, že stěžovatel mohl spáchat trestný čin ve smyslu záznamu sepsaného podle § 158 odst. 3 trestního řádu, měli možnost již tehdy učinit stejný závěr, který vedl k odložení věci. Je jejich selháním, že tak neučinili a nelze souhlasit s názorem státních zastupitelství, že předmětná trestní věc byla řádně zahájena. Ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu není postaveno na principu objasňování a prověřování spekulativního tvrzení o spáchání trestného činu, ale jen takových tvrzení, která zakládají důvodné podezření, tedy nejsou pouhou spekulací.

K tomu je třeba uvést, že stát v některých civilních věcech, ve kterých stěžovatel zastupuje svého klienta, má postavení žalovaného. V tomto typu řízení vystupuje jako účastník v rovném postavení s ostatními účastníky. K hájení těchto zájmů státu je personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován […] Je-li však současně s tímto řízením zahájeno trestní řízení, byť zatím jen ve formě objasňování a prověřování skutečností ještě před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby, aniž však jsou pro takový postup splněny zákonné podmínky v podobě důvodného podezření, logicky to svádí k domněnce, že se stát snaží vylepšit si svoji procesní pozici, a to minimálně získáním informací prostředky orgánů činných v trestním řízení a dalších mocenských složek, nejde-li přímo o pokus o zastrašení druhého účastníka řízení. Takový postup je v demokratické společnosti zcela nepřijatelný a je hodný odsouzení. Přitom nejde o ojedinělý případ, kdy i jinými účastníky civilního řízení než je stát, je zneužíván institut trestního oznámení k ovlivnění civilního procesu. I když v tomto případu mechanismy státu nakonec zcela správně vedly k odložení trestní věci, je pro demokratický vývoj země varující, že se tak stalo až po masivním, zřejmě i neobyčejně nákladném a zcela zbytečném trestním řízení, které od počátku nemělo být vůbec vedeno.
A co se stalo původcům a osnovatelům tohoto, jak píše Ústavní soud, nepřijatelného a odsouzeníhodného postupu? Už jsou ve vězení? Hádáš správně, laskavý čtenáři mého blogu – nejsou, naopak byli povýšeni, jeden z nich se dokonce měl stát ve Fischerově vládě ministrem spravedlnosti. Český stát dokáže být vůči těm, kteří v jeho zájmu porušují zákony, náležitě vděčný.


Patrně vůbec nejzávažnější případy excesivní intervence státních orgánů do justičního procesu byly zaznamenány v cause Diag Human. Ne všechny podrobnosti jsou dosud veřejně známy, nicméně to, co na veřejnosti proniklo, zcela stačí, abychom si udělali představu, jak se státní orgány v průběhu rozhodčího řízení chovaly a s jakou mírou respektu k vlastnímu právnímu řádu ke sporu přistupovaly.

Když se začalo ukazovat, že státu "teče do bot", bylo zahájeno účelové trestní stíhání Zdeňka Ruska, jednoho z rozhodců, a dalším dvěma bylo trestní represí přímo v arbitráži nepokrytě vyhrožováno, jak o tom svědčí samotný text rozhodčího nálezu, jehož vybrané pasáže zveřejnil server ihned.cz.

Stát se kromě toho pokusil zmocnit arbitrážního spisu a několikrát po sobě pod pohrůžkou uložení pořádkově pokuty rozhodce k jeho vydání svými orgány vyzval. Ti se nakonec rozhodli, že spis převezou na bezpečné místo v zahraničí, kde jej policie nebude moci tak snadno zajistit. Co by se jinak se spisem u české policie, případně "nezávislého a nestranného" soudu, stalo, není tak obtížné se domyslet: buď by se spis ztratil celý, nebo by z něj minimálně zmizely všechny dokumenty svědčící protistraně – a mohlo by se i zde odměňovat a povyšovat.


A poučení z těchto tří víceméně nahodile vybraných caus? Prosté: zatímco formálně – tedy "na papíře" – je Česká republika dokonalým a vzorným právním státem ve smyslu definice presentované v předchozím článku, ve skutečnosti – materiálně – je to policejní stát "jako řemen", a běda každému, kdo by se pokusil svá "papírová" práva vůči státu reálně vynutit. Celkem smutná realita roku 2009…

Aktualisováno.
Tento post jsem publikoval 6. 6. 2009 ráno; téhož dne večer odvysílala TV Nova v Televisních novinách zprávu, že předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení byla i Alžběta Pezoldová, dědička hlubocké větve rodu Schwarzenbergů. Záznam je k disposici zde.

středa 3. června 2009

Rozsudek? Bude, ale až po volbách

K neobvyklému a v polistopadových dějinách patrně bezprecedentnímu kroku sáhl Městský soud v Praze, když s odvoláním na nadcházející volby odložil vyhlášení rozsudku v cause ČSSD v. Jan Kubice.

Nehledě na to, že takový postup nemá nejmenší oporu v občanském soudním řádu, pokládám rozhodnutí soudu za neakceptovatelné i z hlediska obecného principu nezávislosti soudní moci. Úlitby praktické politice tohoto druhu znevěrohodňují i rozsudek samotný, neboť bere-li soudce ohledy na dopad svého verdiktu na volební vyhlídky jedné ze stran sporu, jen těžko se lze ubránit pocitu, že tím vychází daleko nad rámec toho, co je mu zákonem svěřeno, a jedná ultra vires buď ve prospěch, nebo v neprospěch jednoho z účastníků.

Anebo bychom snad považovali za normální, kdyby soudce s vyhlášením trestního rozsudku počkal např. s odůvodněním, že obžalovaný má těsně před svatbou a on nechce zasahovat do jeho rodinného života?

Služebný šat justici nesluší.

úterý 2. června 2009

V Brně je přísně - a bude ještě přísněji, po volbách

V duchu nejlepšího českého odezdikezdismu se odehrál brněnský meeting ČSSD. Zatímco v Čechách byla policie k vaječným útokům laxní na samé hranici indolence, v Brně obvinila vrhače, přestože se netrefili, a dokonce snad i jednoho, který hodit vejce pouze zamýšlel, z trestného činu výtržnictví.

Tvrdím již řadu let, že "gumové" paragrafy typu výtržnictví nebo šíření poplašné zprávy by měly z trestního zákona zmizet, nebo být nahrazeny mnohem přesněji definovanými skutkovými podstatami. Takto může policie, ve snaze zavděčit se předpokládanému budoucímu vítězi voleb, zneužívat trestní represi k zastrašování establishmentu nepohodlných skupin osob.

Jen pro úplnost: trestného činu výtržnictví podle § 202 trestního zákona se sice lze dopustit narušením průběhu shromáždění občanů, avšak zákonným znakem je hrubost, s níž musí být takový útok veden, a tento prvek lze v jednání obviněných shledat jen s notnou dávkou zlé vůle.