DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

pátek 29. května 2009

Zásada nemo plus iuris versus ochrana dobré víry

Zasvěcený článek a zejména obsáhlou diskusi na toto aktuální thema přinesl blog Lexforum.cz.

čtvrtek 28. května 2009

Kdo zaplatí náklady karlovarské exekuce?

Na včerejší tiskové konferenci se představitelé karlovarského magistrátu pochlubili novinářům svým úspěchem ve věci exekuce na informace, který označili za "velké zadostiučinění". Nebyl bych na jejich místě tak triumfální, vzhledem k průběhu událostí by magistrátu slušela spíše tichá skromnost.

Vedle nákladů exekuce prý budu muset zaplatit i škodu, která městu vznikla. Na to jsem upřímně zvědav, vzhledem k tomu, že moje jednání, na rozdíl od jednání protistrany, nebylo v žádné fasi protiprávní, nelze o náhradě škody ani o jakékoli satisfakci uvažovat.

Musím ovšem opravit své původní odhodlání žalovat o náhradu škody kraj. Pokud už dojde k tomu, že budu k úhradě nákladů exekuce pravomocně odsouzen, nezažaluji kraj, ale stát, neboť jde o případ, kdy škoda vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí vykonatelného bez ohledu na právní moc, a za ni odpovídá ministerstvo spravedlnosti.

Jinou variantou je, že náklady zaplatí město, anebo si náklady ponese sám exekutor; Ústavní soud tuto variantu – k velké nelibosti exekutorské lobby – rovněž v některých situacích připouští.

středa 27. května 2009

Verbální plody prosté soudcovské duše z Teplicka

Mimořádný soudcovský talent nám, zdá se, vyrůstá v severních Čechách. Teplický soudce Miroslav Čapek, který o doktrině otráveného ovoce doposud neslyšel, což mu, pravda, ani v nejmenším nebrání soudit a odsuzovat k nepodmíněným trestům, se blýskl dalšími dvěma výroky.

Nejprve na adresu tohoto roztomilého nácíčka pravil: "Jestliže si pořídí fotografie a natočí se, tak zodpovídají za to, co tam dělají. Když si je pak umístí na internet, tedy do veřejného prostoru, musí počítat, že informace mohou i ze zaheslovaných stránek uniknout", a poté s notnou dávkou, jak jsme kdysi říkávali, "historického optimismu dělnické třídy" sdělil ČTK: "Je to podobné, jako by policie při vyšetřování krádeže našla v ukradeném počítači dětskou pornografii. Nikdo by se prý pak nedivil tomu, kdyby majitele počítače policisté začali stíhat za její držení."

Inu, divil…

Aktualisováno.
Další informace o soudci Čapkovi přinesla Lucerna Wikipedie.

Chybující občan versus neomylný stát aneb Nad jedním obíčkem

Co je to právní, resp. policejní stát? Navzdory přesvědčení laiků, novináře v to včítaje, policejní stát není stát, kde najdete na každém rohu četníka, a právní stát není takový stát, ve kterém se život řídí zákony a vůbec právními předpisy. Rozdíl je subtilnější a spočívá ve vzájemném vztahu občana a státu: zatímco v policejním státě je občan, nespokojený s výkonem státní správy, odkázán na možnost poslat nadřízenému chybujícího nejvýš poníženou supliku, v právním státě (Rechtsstaat) může občan stát žalovat.

Kvalita právního státu se projevuje v tom, v jakém postavení se občan v takovém řízení nachází a jaké reálné šance má. V principu existují tři situace, kdy jako žalovaný před soudem vystupuje stát: 1. občan (anebo soukromá právnická osoba, ale tuto eventualitu pomiňme, je jen obdobou téhož) nespokojený s rozhodnutím správního úřadu může pravomocné správní rozhodnutí napadnout u soudu, který jeho správnost přezkoumá; 2. občan, který se domnívá, že byl jednáním státních orgánů poškozen, může požadovat náhradu škody (včetně nemajetkové újmy); a 3. se státem lze vést občanskoprávní spor jako s každým jiným subjektem, např. se domáhat určení, že nemovitost zapsaná ve vlastnictví státu patří ve skutečnosti občanovi.

Ve všech případech rozhoduje spor soud – tedy orgán státu, jednoho z účastníků řízení – a je proto důvodný předpoklad, že nebude nestranný. Tomu má odpomoci řada opatření, která závislost soudce na státu, resp. na exekutivě oslabují: výkonná moc nemůže soudce svévolně překládat z místa na místo, nesmí mu snížovat plat ani jej jinak trestat, trestně stíhat jej smí jen za splnění zvláštních předpokladů apod.

Paradoxně, ačkoli míra soudcovské nezávislosti je v České republice až absurdně vysoká, ve sporech občana se státem narážíme na soudcovskou zaujatost překvapivě často.

Relativně nejlépe je na tom správní soudnictví, které sice funguje v tzv. plné jurisdikci teprve šest let, avšak většina rozsudků není touto imanentní stranickostí soudce zatížena. A pokud ano, je tu Nejvyšší správní soud, který se po několika prvních klopýtavých letech vypracoval v nejkvalitnější (bohužel zdaleka nikoli nejrychlejší) soud v této zemi a který tento druh zaujatého rozhodování běžně koriguje.

Horší je to v občanskoprávních sporech se státem. Vedle zákonné nerovnosti spočívající v osvobození státu od soudního poplatku přichází řada soudců do soudní síně jako spojenec a "orgán" žalovaného. Žalobci nemají mnoho šancí, ať jsou to restituenti nebo třeba katholická církev, marně se pokoušející exkomunisty v senátech Nejvyššího soudu přesvědčit, že kostely by měly patřit církvi a nikoli "všemu pracujícímu lidu".

Nejhorší je to ve sporech o náhradu škody: tam dosud vládnou zásady policejního státu v celé jeho byrokratické velkoleposti a kráse. Zásadou, často maskovanou pod pojmem objektivního hlediska posuzování újmy, je, že občan má právo na náhradu jen v případě, kdy sama výkonná moc přiznala svou chybu. V praxi to např. znamená, že zbije-li vás policista, nemáte nárok na náhradu, ledaže by sám stát tohoto policistu odsoudil pro trestný čin. Pokud tomu tak není, soud vychází z posouzení incidentu "příslušnými orgány", a i kdybyste se udokazovali, nad neomylným státem vyhrát nemůžete. O oprávněnosti žaloby tak nerozhoduje soud, ale sám žalovaný.

Jednou z prvních vlaštovek a zásahem do této protiústavní praxe je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 (soudce zpravodaj: ano, kdo jiný než Eliška Wagnerová). Ve věci šlo o to, že občan "kverulant" byl soudem částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům tak, že "není způsobilý samostatně jednat před soudem a s orgány státní správy a územní samosprávy" – tedy aby se úřady a soudy nemusely zabývat jeho podněty.

Po několika letech poškozený dosáhl zrušení tohoto protiústavního rozsudku, avšak když se obrátil na stát s nárokem o omluvu a čtvrtmilionovou satisfakci, neuspěl. První stupeň – Městský soud v Praze a svou fenomenální hloupostí proslulá soudkyně Dagmar Stamidisová – uvedl, že "soud v tomto řízení nemůže přezkoumávat rozhodnutí a postup soudu v jiném řízení", a Vrchní soud v Praze k tomu jako kolovrátek dodal, že "omezení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ust. § 10 odst. 2 OZ lze sice chápat jako zásah do osobnostních práv, avšak nejde o zásah neoprávněný, poněvadž rozhodování soudu a jeho postup v řízení je výkonem soudní moci (čl. 81 Ústavy ČR), což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ustanovením § 11 a násl. OZ". Tedy ono známé: stát se nikdy nemýlí, chybovat může jen občan.

Ústavní soud oba rozsudky zrušil a v § 37 nálezu obiter dictum jednoznačně stipuloval, že napadený rozsudek o omezení svéprávnosti je nutno pokládat za nezákonný (a soud v řízení o náhradě škody je oprávněn – a povinen – takový rozsudek přezkoumat). Otázkou je, jaký praktický dopad to bude mít zejména na odvolací pražský vrchní soud, který ve své konservativní rozhodovací praxi dosud opomněl reflektovat nejen existenci Ústavního soudu, ale, obávám se, i Listopad 1989.

pondělí 25. května 2009

Jan Šinágl je (podle českých soudů) nejen darebák, ale i prostoduchý a vulgární antikomunista

Dobře jsem udělal, že jsem neudělil květnovou cenu Osel měsíce za lehce šokující usnesení Krajského soudu v Plzni. Zaslouží si ji totiž jiné judikatorní dílo, rozsudek Městského soudu v Praze, kterým soudkyně Lobotková rozhodla, že se vydavatel Haló novin nemusí omluvit Janu Šináglovi za to, že jej list označil za prostoduchého a vulgárního antikomunistu a že kritickou pasáž odvolání Miroslava Grebeníčka ocitoval jako názor Vrchního soudu v Olomouci, takže vznikl dojem, že Šináglovo jednání odsoudil sám vrchní soud.

Soudkyni Jaroslavě Lobotkové budou oslí uši (mimořádně v provedení s malou rudou hvězdičkou na konci boltce), kterými vyznamenáváme podobně pozoruhodná díla v oboru práva, jistě slušet, zaslouží si je právem.

Aktualisováno.
Odvolání.

pátek 22. května 2009

Krajský soud v Plzni: Informace nelze vymáhat v exekuci

Překvapivě rozhodl Krajský soud v Plzni, který vyhověl odvolání města Karlovy Vary a svým usnesením zamítl návrh na nařízení – před dvěma měsíci skončené – exekuce na majetek města. Soud sice nepřisvědčil žádné z odvolacích námitek města, avšak usoudil, že vykonávané rozhodnutí není dostatečně určité, protože ve výrokové části exekučního titulu je žádost o informace označena pouze svým datem a není přesně rozepsáno, o které informace jsem žádal.

Proti usnesení podám dovolání, neboť se domnívám, že tento posun v judikatuře by měl pro celou oblast svobodného přístupu k informacím devastující účinky: povinné subjekty by mohly příkazy nadřízených správních úřadů (a také soudní rozsudky) házet do koše, u vědomí, že žadatel má sice rozhodnutí přikazující povinnému subjektu ve stanovené lhůtě o žádosti o informace rozhodnout, nikoli ale možnost, jak k jeho splnění povinný subjekt donutit. Celý zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím by se tak stal neúčinným, bezzubým a akademickým předpisem.

Aktualisováno.
Dovolání. Jakmile bude pravomocně rozhodnuto o povinnosti uhradit náklady exekuce, podám navíc na Karlovarský kraj žalobu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť vydání materiálně nevykonatelného rozhodnutí lze pokládat za nesprávný úřední postup ve smyslu tohoto zákona.

Aktualisováno.
Dovolání jsem poněkud rozšířil (část IV). Uvidíme, zda bude mít v této sázkové hře s kafkovskými prvky, jež je mylně vydávána za justici, nějaký účinek.

čtvrtek 21. května 2009

Česká televise bdí nad vaší myslí

Včerejší den se zapíše do dějin českého trestního práva, neboť vedle policejního orgánu, státního zástupce a soudu nám přibyl čtvrtý orgán činný v trestním řízení, generální ředitel České televise. Ten bude nadále rozhodovat o tom, není-li předvolebním spotem předaným k odvysílání páchán trestný čin a podle toho jeho odvysílání povolí nebo zakáže.

Zákon o volbách do Evropského parlamentu hovoří přitom v § 59 odst. 4 jasnou řečí: "Pro volby do Evropského parlamentu mají v době počínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany, politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v Českém rozhlase celkem 14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým hnutím a koalicím rovným dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice."

Televise tudíž za obsah spotů neodpovídá, ale ani nemá možnost jejich odvysílání odmítat nebo censorsky upravovat. Stává se na dobu 14 hodin prostým mediem, přenášejícím neupravené sdělení jiných právních subjektů. Neuplatní se proto ani zákon o České televisi (ten je v tomto případě prostou lex generalis), ani – ve vztahu k televisním zaměstnancům – zákon trestní; ti jen plní to, co jim ukládá volební zákon. Od rozhodování o případné trestnosti obsahu předvolebních spotů jsou tu jiní.

Osobně pokládám zakázaný spot za propagandisticky poměrně zdařilé dílo, účinně apelující na pritimitvní xenofobii a rasismus bující v určitém, nikoli nepočetném segmentu českého národa. Jakkoli je jeho obsah znechucující, daleko větším nebezpečím pro demokracii než populisté z Národní strany jsou podle mého soudu různí Janečkové, kteří ve jménu domnělé obrany demokracie její základy efektivně podkopávají.

Měřítkem svobody projevu není svoboda přiznávaná názorům, s nimiž souhlasíme, ale svoboda názorů, které se nám příčí nebo nám připadají ohavné. Jak podotkl Noam Chomsky, svobodu souhlasným názorům přiznával i Goebbels; svoboda projevu spočívá právě ve svobodě těch názorů, které se nám nelíbí a se kterými nesouhlasíme.

Aktualisováno.
Podle očekávání se server Národní strany pod náporem zájemců o "zakázané ovoce" zhroutil, naštěstí máme vlastní server a na něm kopii: "positivní" klip, "negativní" klip.

středa 20. května 2009

Otrávené ovoce

Je to taková moderní bojová hra: Neonacisté se sejdou, opijí, dosytosti vyhajlují a aby pamětihodná událost neupadla v zapomnění ani poté, co vystřízlivějí, pořídí o tom trofejní fotodokumentaci, kterou posléze vystaví na své osobní nebo komunitní stránky, před zvědavýma očima chráněné heslem. Jelikož se takto zaměření jedinci zpravidla nevyznačují mimořádnou hloubkou intelektu, jejich hesla nabývají zvláště komplikovaná (ba řekl bych, že dvojkombinace "heilhitler" a "siegheil" bude na nacistické weby fungovat téměř jako klíč-universál). Poté tedy nastoupí druhá parta, anarchisté, ta heslo uhodne, fotografie zkopíruje a vystaví – už bez hesla – na svůj vlastní, protinacistický web. A po ní dorazí protiextremistické oddělení Policie ČR, které fotografie sesbírá jako důkazní materiál, vyfotografované osoby ztotožní a věc předá státnímu zástupci, jenž pachatele obžaluje z trestného činu podpory a propagace. Závěrečné dějství se pak odehraje před soudem.

Kde je chyba z hlediska práva? V doktrině ovoce z otráveného stromu, která je tu flagrantně porušována. Fotografie získaná protiprávním, podle nového trestního zákoníku dokonce trestným jednáním je v trestním řízení důkazně nepoužitelná, a nepoužitelné jsou i další důkazy, k nimž se OČTŘ dostanou na základě nepřípustným způsobem získaných informací. A tak můžeme očekávat, že triumfální úsměv medialisujícího se soudce dozná ve finále nikoli nepodstatné změny, a media spolu se zmatenou veřejností budou, podobně jako po rozhodnutí NSS nerozupustit Dělnickou stranu, marně hledat viníka.

pondělí 18. května 2009

A ještě jedna

Budete-li se naopak nacházet 10. června 2009 v Brně, neměli byste si nechat ujít jednání o žalobě o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, jíž se žalobce domáhá po obci, která na něj bezdůvodně nařídila daňovou exekuci, a když jsem ji jménem žalobce vyzval, aby se mu na úřední desce omluvila, zveřejnila místo toho "omluvu", jíž žalobce dále poškodila.

Je to již třetí jednání v této věci; soudkyně se nejprve bezúspěšně pokusila přehrát věc na krajský soud, a při druhém jednání po žalobci žádala, aby vzniklou újmu detailně prokázal (tj. aby prokázal, kdo všechno o něm nyní na základě chybně nařízené exekuce špatně smýšlí) a ve kterém utajovaném (protože fakticky nezákonném) bankovním registru dlužníků je žalobce veden.

Další jednání, při němž by mohl padnout rozsudek, může tedy být zážitkem jen pro otrlé jedince, uvyklé absurditám české soudní "spravedlnosti"…

Pozvánka do Hradce Králové aneb Spor o vodu

Budete-li mít 23. června 2009 cestu do Hradce Králové, neměli byste si nechat ujít jednání ve sporu rodiny Habermannových s vodárenskou společností z Jablonného nad Orlicí, která této rodině v r. 2006 na více než rok odpojila dodávku vody, aby ji přinutila podvolit se požadavkům na znění smlouvy. Nepomohlo ani předběžné rozhodnutí soudu: to společnost bohorovně ignorovala a vodu pustila, teprve až když dostala ve vykonávacím řízení tzv. donucovací pokutu.

Nyní se Habermannovi domáhají satisfakce ve výši 250 Kč na osobu za každý den přerušené dodávky, a to v situaci, kdy odškodňování nemajetkové újmy tohoto druhu platné právo neupravuje, v řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Žalovaná vodárenská společnost tvrdí, že svým jednáním nemohla do osobnostních práv žalobců zashánout, a při kvalitě českých soudů, zejména odvolacího Vrchního soudu v Praze, není vyloučeno, že s tímto názorem uspěje.

Bohužel, místní justice má stále tendenci stát spíš na straně těch, kteří zákony porušují, než jejich obětí, a v případě ochrany osobnosti to platí dvojnásob.

sobota 16. května 2009

Tak to nám budeš muset vysvětlit, soudruhu!

Musela to být scéna jako vystřižená z předlistopadové doby: přerovská policie dnes po skončení meetingu předvedla místopředsedu Dělnické strany Jiřího Štěpánka k podání vysvětlení. Jak uvádí ČTK, "důvodem byla žádost tajemníka přerovské radnice Jiřího Bakalíka, který po konzultaci s právníkem upozornil na údajně nevhodné výroky řečníků během shromáždění". Radnici se prý nelíbilo slovní spojení "národní socialismus".

Incident však měl, jak píše Četka, happy ending, neboť místo aby policie ponechala místopředsedu 48 hodin v cele (na což má podle místních zákonů právo víceméně bez udání důvodu), bezprostředně po úkonu jej propustila. Nejspíš byla s podaným vysvětlením spokojena.

čtvrtek 14. května 2009

Talár dělá advokáta

Poslaneckou sněmovnou prošla novela zákona o advokacii, která mj. umožňuje České advokátní komoře nařídit advokátům povinné nošení stavovského oděvu neboli talárů. Nepochybuji, že vidina tučné provise od oděvních firem zaslepí představitelům ČAK čirost úsudku natolik, že Komora této možnosti využije v nejbližším možném termínu, a že advokátské taláry budou povinně lemovány kašmírským hedvábím a jejich součástí bude několik spon z patnáctikarátového zlata. To už jaksi patří ke koloritu dnešní doby a nezbývá než se s tím smířit.

Co je závažnější, je plíživá snaha o extensi pravomocí advokátů do sféry veřejného práva. Začalo to možností advokátů ověřovat podpisy na listinách vkládaných do katastru nemovitosti, pokračováním byla pravomoc ověřit podpis na jakékoli listině sepsané advokátem a nyní málem prošel socialistický návrh, aby advokáti směli sepisovat smlouvy obsahující svolení k přímé vykonatelnosti, tzn. ekvivalent notářského nebo exekutorského zápisu, byť s limitem plnění do 10 milionů korun.

Ne každý advokát je nutně podvodník, který by tohoto oprávnění zneužil, avšak každý advokát je z definice osobou stranickou, agentem svého klienta, v jehož prospěch je oprávněn – a povinen – jednat.

Je poněkud schizofrenní požadovat po jedné a té samé osobě, aby zároveň hájila zájmy svého klienta a zároveň vystupovala jako neutrální a nestranný orgán veřejné moci, nadaný pravomocí ověřovat podpisy nebo sepisovat přímo vykonatelné smlouvy.

Tato konfuse konceptů a rolí nemůže přinést nic dobrého.

úterý 12. května 2009

Nový blog

Vítám všechny čtenáře Paragraphu!

Tento blog navazuje na Slepeckou hůl, která nadále zůstává v provozu jako můj osobní blog.

Jak vyplývá z podtitulu, Paragraphos bude o něco specialisovanější, a bude mít také méně restriktivní politiku moderace komentářů. Založením Paragraphu reaguji na problém, který se v posledních týdnech na Slepecké holi objevoval: jedna část čtenářů byla odrazována přílišnou odborností blogpostů, druhá přílišnou thematickou šíří a jejich stylovou i obsahovou nesourodostí.

Proto bych chtěl, aby Slepecká hůl zůstala stránkou pro úzký okruh mých "fanoušků", zatímco tento blog bude moci číst každý, kdo se zajímá o právo, aniž by při tom čelil risiku, že bude muset většinu blogpostů přeskakovat a informace prosívat jako zlatokop písek.