Na Lucerně Wikipedie se domnívají, že ano, já tento jednoznačný názor nesdílím.

Předem je dlužno poznamenat, že demokracie má dvě různé dimense a kvality: formální, odvislou od toho, nakolik jsou ve státě předepsány demokratické procedury, a materiální, vyjadřující míru, s níž lze cíle chápané jako demokratické těmito procedurami skutečně v politické praxi realisovat a naplňovat. Demokracie v materiálním smyslu v České republice vskutku na frak dostává, nikoli však vinou rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti Miloše Melčáka, ale v důsledku vysoké bariéry vstupu do sněmovny, a tedy i velice ztíženého přístupu menších politických subjektů k moci, ovládané oligopolně několika medii protežovanými (patentně, resp. zvykově) parlamentními stranami (na okraj poznamenejme, že diskrepance mezi formální a materiální kvalitou demokracie není tak velká jako do r. 1989, kdy jste sice mohli kandidovat ve volbách i bez politické strany, ale když jste to zkusili, dopadli jste jako Pavel Wonka).

Tvrzení čl. 2 odst. 1 Listiny, že český stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání, je samo o sobě vnitřně rozporné, neboť samotná víra v positivní hodnotu demokracie, demokratismus, je svého druhu ideologií. Povinnost demokracie stanoví i několik dalších norem ústavního práva, např. čl. 1 odst. 1, čl. 2, jakož i notorický čl. 9 odst. 2 Ústavy, a také čl. 23 Listiny, který ostatně není ničím jiným než schmittovskou bránící se demokracií přenesenou do jazyka práva.

Zvláštností nálezu Ústavního soudu je, že poprvé byla aplikována z moderního německého (a nikoli orientálně stepního, G. Petersi!) práva převzatá koncepce materiálního ohniska ústavy (čl. 9 odst. 2 Ústavy), přičemž Ústavní soud z tohoto ustanovení dovodil, že mu náleží pravomoc přezkoumávat soulad všech zákonů s ústavním řádem, bez ohledu na to, že konkrétní předpis je označen a byl přijat jako ústavní zákon, a tedy je ex definitione součástí ústavního řádu.

Jako positivista tento postup odmítám, neboť tato možnost je Ústavnímu soudu expressis verbis zapovězena samotnou Ústavou (čl. 88 odst. 2), a protože na rozdíl od německé ústavy ta česká nestanoví ani příkladmo, co lze rozumět podstatnými náležitostmi demokratického právního státu ve smyslu ustanovení čl. 9 odst. 2 Ústavy, otevírá se prostor pro svévolný a nadměrně široký výklad – je kupř. takovou náležitostí existence samotného Ústavního soudu, když řada demokratických zemí obdobnou instituci nemá?

Nález je vadný i v argumentu, že ústavní zákon musí novelisovat Ústavu, což by mělo vyplývat z ustanovení čl. 9 odst. 1 Ústavy. Zatímco u německé ústavy tomu tak skutečně je, u české je taková inference neudržitelná, a hlavně, ústavní zákon o zkrácení volebního období Ústavu novelisuje, je totiž nepřímou novelou jejího čl. 16 odst. 1, který pro jeden konkrétní případ (ad hoc) mění.

Jako notně pochybný lze konečně hodnotit i argument zásahu do práv poslance Melčáka: zkrácení volebního období jinak než (nenovelisovanou) Ústavou přepokládaným postupem mu bezesporu újmu způsobí, avšak legitimní očekávání ohledně délky svého mandátu mít nemohl: právo na efektivní správu veřejných věcí musí z testu proporcionality vyjít jako zcela evidentně silnější.

Argumentace Ústavního soudu týkající se hodnotovosti ústavního řádu je naopak zcela v pořádku a je v souladu jak s literou, tak duchem ústavy, která skutečně nedovoluje odstranit – procedurální i obsahovou, ergo formální i materiální – demokracii jinak než revoluční, násilnou cestu.

Komu se to nelíbí, měl by si stěžovat u ústavodárce, nikoli u Ústavního soudu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)