Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Ve třetí části svého seriálu o ochraně osobnosti na Jiném právu píše Michal Ryška: "V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě."

Chtěl jsem záležitost vyřešit komentářem na Jiném právu, nebylo mu však dopřáno publikace, proto se o věci zmiňuji zde. Minimálně druhé tvrzení je totiž nepravdivé.

Komunistický § 13 ObčZ nejenže nevylučoval peněžitou satisfakci, ale činil ji dokonce dostupnější, než je nyní, po novele z r. 1990, jež stanoví náhradu v penězích jako subsidiární prostředek ("pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1…").

To neznamená, že by předlistopadové soudy relutární satisfakce přiznávaly, ale dělo se tak výlučně z důvodů ideologických: mělo se za to, že peníze nemohou být pro socialistického člověka legitimním zdrojem satisfakce.

Disparita mezi oficiální morálkou (vtělenou do dokumentu s komickým názvem "morální kodex budovatele komunismu") a hodnotovým žebříčkem skutečného "člověka z ulice" způsobovala, že žalobce by za utrpěnou újmu satisfakci v penězích rád přijal, ale soudy mu ji nemohly přiznat, protože to neodpovídalo režimnímu ideálu občanských ctností. V jiných případech, např. u náhrady škody, se tato konstrukce naštěstí neuplatňovala.

Nelehko se vede právu (a jeho adresátům) v době, která ideologicky deformovanou reflexi a ideál povýšila nad realitu…

Komentáře   

0 # Michal Ryška 2009-07-19 08:02
Netuším, proč právě takový komentář nešlo na JP publikovat, navíc v zásadě máte pravdu.

Socialistický ObčZ skutečně nestanovoval možné formy přiměřeného zadostiučinění. Prakticky bylo ovšem naprosto vyloučeno až do března 1990, kdy byl institut finanční satisfakce uzákoněn, přiznávat peníze, a to právě s ohledem na v mém postu kritizovaná socialistická paradigmata v právním uvažování. Ta bohužel zčásti přetrvávají dodnes, kritika čehož je hlavním smyslem toho postu.
0 # Tomáš Pecina 2009-07-19 08:28
Ano. Je to paradox: myšlenka, že peníze nejsou zadostiučiněním, resp. jsou jakýmsi jeho zcela zvláštním druhem, byla uzákoněna právě až v r. 1990 (cf. § 13 odst. 2 ObčZ). Novela byla tedy vlastně kontraproduktivní, nebýt jí, mohla být forma satisfakce volena ad hoc.
0 # Tomáš Pecina 2009-07-19 08:43
Mimochodem, definitivně disparitu řeší až § 69 odst. 1 (Eli)ObčZ: "je-li uplatněno právo na zadostiučinění, musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy."

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)