DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

neděle 19. července 2009

Nad jednou nepřesností v textu Michala Ryšky aneb Když právníci poslouchají (nomenklaturní) politiky

Ve třetí části svého seriálu o ochraně osobnosti na Jiném právu píše Michal Ryška: "V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě."

Chtěl jsem záležitost vyřešit komentářem na Jiném právu, nebylo mu však dopřáno publikace, proto se o věci zmiňuji zde. Minimálně druhé tvrzení je totiž nepravdivé.

Komunistický § 13 ObčZ nejenže nevylučoval peněžitou satisfakci, ale činil ji dokonce dostupnější, než je nyní, po novele z r. 1990, jež stanoví náhradu v penězích jako subsidiární prostředek ("pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1…").

To neznamená, že by předlistopadové soudy relutární satisfakce přiznávaly, ale dělo se tak výlučně z důvodů ideologických: mělo se za to, že peníze nemohou být pro socialistického člověka legitimním zdrojem satisfakce.

Disparita mezi oficiální morálkou (vtělenou do dokumentu s komickým názvem "morální kodex budovatele komunismu") a hodnotovým žebříčkem skutečného "člověka z ulice" způsobovala, že žalobce by za utrpěnou újmu satisfakci v penězích rád přijal, ale soudy mu ji nemohly přiznat, protože to neodpovídalo režimnímu ideálu občanských ctností. V jiných případech, např. u náhrady škody, se tato konstrukce naštěstí neuplatňovala.

Nelehko se vede právu (a jeho adresátům) v době, která ideologicky deformovanou reflexi a ideál povýšila nad realitu…

3 komentáře:

  1. Netuším, proč právě takový komentář nešlo na JP publikovat, navíc v zásadě máte pravdu.

    Socialistický ObčZ skutečně nestanovoval možné formy přiměřeného zadostiučinění. Prakticky bylo ovšem naprosto vyloučeno až do března 1990, kdy byl institut finanční satisfakce uzákoněn, přiznávat peníze, a to právě s ohledem na v mém postu kritizovaná socialistická paradigmata v právním uvažování. Ta bohužel zčásti přetrvávají dodnes, kritika čehož je hlavním smyslem toho postu.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano. Je to paradox: myšlenka, že peníze nejsou zadostiučiněním, resp. jsou jakýmsi jeho zcela zvláštním druhem, byla uzákoněna právě až v r. 1990 (cf. § 13 odst. 2 ObčZ). Novela byla tedy vlastně kontraproduktivní, nebýt jí, mohla být forma satisfakce volena ad hoc.

    OdpovědětVymazat
  3. Mimochodem, definitivně disparitu řeší až § 69 odst. 1 (Eli)ObčZ: "je-li uplatněno právo na zadostiučinění, musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy."

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>