O sporech občanů se státem a o jejich zvláštnostech jsme v poslední době na Paragraphu psali několikrát. Pěkný exemplář rozsudku, v němž soudce naprosto nepokrytě "kope" za stát a místo aby respektoval judikaturu Nejvyššího soudu, rozhodl, že je-li judikát ve prospěch žalobce a v neprospěch státu, není třeba se jím řídit, byl právě doručen. O případu samotném a o problematice povinnosti brojit proti nezákonnému rozhodnutí opravnými prostředky jsme psali již vloni, v době těsně před zveřejněním přelomového judikátu NS.
K výkonu soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Pavla Riedlbaucha není co dodat, snad jen text odvolání, které žalobce podává. Jako na perličku lze upozornit na Riedlbauchovy úvahy, zda měl žalobce vůbec od soudu povoleno přijet k hlavnímu líčení ze Železného Brodu do Mělníka autem.
Věřme, že aspoň Městský soud v Praze se pokusí být férovým a nestranným arbitrem.
Po stručném přečtení rozhodnutí se mi nejeví, že by soudce Riedlbauch nepokrytě kopal za stát. Podle judikatury ÚS, pokud soud nižšího stupně vysvětlí důvod, může se odchýlit od judikatury NS (ledaže se jedná o tzv. kasační závaznost, tj. o případ, kdy soud nižšího stupně rozhoduje věc poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno nadřízeným soudem, který vyjádřil závazný právní názor).
OdpovědětVymazatZnám pouze judikaturu, která to umožňuje soudu stejného stupně, máte-li jinou, sem s ní.
OdpovědětVymazatZde kvalitní vysvětlení navíc schází, konstruovat odpovědnost státu jinak než objektivní nelze už proto, že státnímu orgánu nelze normálně vůbec přičítat zavinění, zaviněné porušení zákona je obvykle trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele.
IV.ÚS 451/05, odst. 15. (Možná se vztahuje jen na publikovaná rozhodnutí. Relevantních rozhodnutí asi existuje víc, ale nemám čas hledat.)
OdpovědětVymazatVskutku, máte pravdu. Nicméně cituji:
OdpovědětVymazatChtěl-li odvolací soud v projednávané věci vskutku publikované právní názory Nejvyššího soudu ČR pominout, bylo jeho povinností pečlivě v důvodech svého rozhodnutí vysvětlit, proč se s nimi neztotožňuje a proč považuje za nezbytné tyto závěry nahradit právními názory novými (poznámka pod čarou č.1). Přitom však bylo by jeho povinností uvážit, existují-li dostatečně silné důvody takový postup ospravedlňující (k tomu srov. nález IV. ÚS 613/06, dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz). Ústavní soud připomíná, že již dříve judikoval (nález III. ÚS 470/97, Sb.n.u. sv. 16, str. 203), že bezdůvodné opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít rysy jurisdikční libovůle. Vydáním rozhodnutí, jímž byla bez jakékoliv argumentace odmítnuta konsolidovaná judikatura, vybočil proto Krajský soud v Ústí nad Labem z rámce pravidel řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odepřel stěžovateli soudní ochranu v rozsahu, v jakém ji podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR bylo lze očekávat.