DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

středa 23. prosince 2009

PF 2010

Všem čtenářům přeji veselé Vánoce a v novém roce mnoho štěstí!

úterý 22. prosince 2009

Konec loupeživých taxikářů v Praze znovu odložen

Další opravdu, ale opravdu vážné varování se chystal vyslat pražský magistrát metropolitním zločincům, maskovaným pod rouškou poskytování taxislužby. Zdá se, že i tento pokus selže: negativní stanovisko vlády se rozhodně nejeví být bezdůvodným.

Návrh je ovšem legislativní dílo, nad nímž zůstává rozum stát. Praktická neúčinnost prostředků správního trestání by neměla být řešena kriminalisací, a konfiskace taxíků, bez ohledu na jejich vlastníka (theoreticky může jít i o vozidlo odcizené, a podle novely se původní vlastník auta nedomůže zpět), je posledním výkřikem administrativního žalu a zoufalství.

Řešení je přitom relativně jednoduché a ústavně konformní. Není nejmenší důvod, proč by taxislužba měla být provozována v pracovním poměru. Koncesionáři by měli proto být sami taxikáři, jimž mohou stávající taxikářské firmy poskytovat služby např. jako zprostředkovatelé, případně pronajímatelé vozidel. Hrubé nebo opakované porušení předpisů (přičemž hrubým porušením může být předražení o více než 20 % nebo 50 Kč) by mělo být trestáno odnětím koncese, a provozování taxi bez ní eventuálně posouzeno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 TrZ. Koncese by přitom měla být vázána na konkrétní vozidlo, takže černé taxíky by se daly odhalit prostým porovnáním RZ a čísla koncese na dveřích vozidla s tímto registrem. Pokud taxikář potřebuje krátkodobě užívat ke své živnosti jiný automobil, postačí ohlásit změnu.

Vytváření nové evidence taxikářů-řidičů je zhola zbytečnou byrokratickou zátěží.

pondělí 14. prosince 2009

Litvínov '09 aneb Z občana opět sprostým podezřelým

Na celkem nudném medailonku ze života litvínovských strážníků (na který upozornil Nautilus) mne nejvíc zaujala pasáž o tom, jak strážníci zastavili osobní automobil a zkontrolovali jeho osádku, protože každé auto časně ráno je podezřelé.

Velkým obloukem jsme tak došli zpět tam, odkud jsme v r. 1989 vyšli: občan je tu znovu cimrmanovským sprostým podezřelým a policista má zase to právo, které se až do Listopadu považovalo za samozřejmé – právo buserovat, koho si zamane.

Není náhoda, že např. ve Spojených státech nesmí policista zastavit osobní automobil, aniž by měl zcela konkrétní podezření (je na to i rozsáhlá judikatura). Ve východní Evropě se naopak bere za samozřejmost, že policie smí automobily nejen po libosti zastavovat, ale i prohledávat. Je to kulturní rozdíl, k jehož překonání dvacet let nestačí, a možná nebude stačit ani celé další století.

Zatímco v USA je tu stát a jeho policie pro občana, v České republice je občan poddaným státu a policisté, státní biřicové, jsou tu od toho, aby občanům toto jejich poddanství při každé příležitosti připomínali.

čtvrtek 10. prosince 2009

Vladimír Stwora v I. stupni zproštěn obžaloby

V případu, o němž jsme psali i na tomto blogu, došlo k lehce překvapivému obratu: Okresní soud Praha-západ, který popírače Stworu předtím trestním příkazem odsoudil k desetiměsíční podmínce, dnes rozhodl opačně a obžalovaného zprostil obžaloby.

Moje stanovisko ke Stworovi a jeho zločinu zůstává neměnné: Jen jen málo věcí, které mi vadí víc než antisemitismus – jednou z nich je potlačování svobody projevu.

Aktualisováno.
Velmi působivou závěrečnou řeč zveřejnil V. Stwora na svém serveru.

pátek 4. prosince 2009

Policajt Velké Ucho a jeho přátelé

Že je Česká republika již nejméně od Grossovy éry zemí odposlechům zaslíbenou, že v přepočtu na obyvatele se v počtu soudem povolených odposlechů pohybujeme na úrovni stonásobku stavu v civilisovaných zemích, a že soudy povolují odposlechy i u zcela bagatelní kriminality, mi bylo víceméně známo. Co jsem nevěděl, je, jaké skandální poměry panují ohledně toho, co se s odposlechem děje předtím, než je předložen soudu k provedení důkazu.

Naivně jsem se domníval, že záznam odposlechu se stane součástí trestního spisu a strany – obžaloba a obhajoba – z něj vyberou ty hovory a jejich části, které pokládají za relevantní, a navrhnou je jako důkaz u hlavního líčení.

Omyl: jak jsem – notně udiven a lehce zděšen – zjistil, toto právo má pouze policie, obviněný má přístup pouze k těm odposlechům, které policie vybere jako důkaz, a sám nic navrhovat nemůže. Že policie navrhne jako důkaz pouze to, co svědčí v neprospěch obviněného, je přitom nasnadě.

Uvidíme, jak tuto praxi zhodnotí Ústavní soud, jemuž je směřována ústavní stížnost dvou ze čtrnácti extremistů, kteří jsou od června stíháni za organisaci serie koncertů zakázané hudby. Mnoho si od toho neslibuji; o to větší jsou však chance u Evropského soudu pro lidská práva, který by při troše dobré vůle mohl být poměry v českém trestním řízení zděšen stejně jako já.

čtvrtek 3. prosince 2009

O právnících a podobných darmožroutech

Třetina z peněz na opencard šla právníkům a na marketing, nazvaly svou zprávu České noviny, a jedním dechem, s odkazem na Českou televisi, dodaly: Třetina z 888 milionů korun, které dosud stál hlavní město projekt opencard, šla podle auditorů do rukou právníků, konzultantů, marketingových expertů a ekonomů. Významná část vynaložených peněz tak podle nich nepřinesla žádný užitek.

Komunistické stereotypy jsou v této společnosti zakořeněny velmi hluboko: jediná práce, která tvoří hodnoty, je stále ta s lopatou nebo u výrobní linky. Kdo pracuje jinak než rukama, je i dvacet let po Listopadu podezřelý živel, neboť jeho činnost nepřináší žádný užitek; v pořádku by patrně bylo, kdyby z 888 milionů dostala 880 milionů tiskárna karet (tam se pracuje rukama) a právníci, ekonomové, marketingoví specialisté a ostatní příživníci zbylých osm – a to by ještě pracující lid ústy svých populistických politiků reptal, zda to není pro ty inkousty a spřízněnou verbež příliš mnoho…

pondělí 30. listopadu 2009

Kolik že tehdy dostali Plastici?

Nevzpomínám si, a mrzí mne to: je totiž dost dobře možné, že výkon totalitní justice se právě podařilo překonat.

středa 25. listopadu 2009

Osel měsíce listopadu opět zůstává v Praze

Ještě včera jsem se domníval, že prestižní cena tohoto blogu Osel měsíce poprvé zamíří do nejvyšší justiční sféry a obdrží ji třetí senát Ústavního soudu za dílo, které budu analysovat v nejbližších dnech, avšak mýlil jsem se: tímto brilantním myšlenkovým výkonem si cenu zasloužil soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Vít Bičák.

Usnesení snad ani nemá cenu rozebírat podrobněji: představa, že občanská sdružení jsou imunní vůči odpovědnosti za škodu způsobovanou svým členům, neboť ti se mohou domáhat jedině vyslovení nesouladu rozhodnutí orgánů sdružení se stanovami nebo se zákonem, je natolik šílená – a zároveň natolik charakteristická pro českou parodii na justici – že nestojí za pozornost v jiném světle než jako kuriosum anebo exponát v exposici zmetků produkovaných českým soudnictvím. Nad rozhodnutím pláče nejen spolkové právo, ale i zdravý rozum.

Soudci Bičákovi srdečně blahopřejeme!

neděle 22. listopadu 2009

Datové schránky, den D145

Mohutná vlna datově-schránkové latiny se vzedmula v posledních dnech v českých mediích. Kupř. na serveru ITBIZ v článku, na který odkazuje i Lupa.cz, autor Jiří Kocourek tvrdí (resp. tvrdil: článek byl později podstatně přepracován), že datové schránky umožňují, ne-li přímo podněcují trestnou činnost, a jako příklad uvádí podvodnou firmu, která k soudu podá velké množství návrhů na vydání platebního rozkazu k nonexistentním pohledávkám, očekávajíc, že ti z takto oslovených, kteří si svou schránku nevybírají, skončí s exekučním titulem na krku.

Na podporu svého tvrzení si ITBIZ přibral advokáta Josefa Aujezdského, který hlouposti v článku uvedené sice přímo nepotvrdil, ale z textu není patrno, že by je uvedl na pravou míru.

Ve skutečnosti je popsaný postup cestou v lepším případě k chudobě, v horším do kriminálu: mediální bublináři totiž přehlédli § 17 odst. 4 větu za středníkem zákona č. 300/2008 Sb., která vylučuje fikci doručení tehdy, je-li vyloučena jiným právním předpisem, a tím je u platebního rozkazu ustanovení § 173 odst. 1 OSŘ.

Theoreticky je sice možné dosáhnout v případě žalovaného, který si datovou schránku nevybírá, rozsudku pro uznání, avšak ani v takovém případě nepůjde o nijak výnosný business, protože jednak je tu risiko, že žalovaný se ubrání exekuci (např. s poukazem na nález Ústavního soudu v kause Čepro), jednak jsou tu náklady řízení, které podvodník bude muset zaplatit těm, kteří se bránit budou, a samozřejmě i perspektiva trestního stíhání za tento druh podnikání, na které platný TrZ pamatuje přiměřeně vysokými, dle výše způsobené škody odstupňovanými sazbami.

A kromě toho, společnost, která si nevybírá datovou schránku, bude jen stěží vlastnit exekucí postižitelný majetek: kde nic není, ani exekutor nebere.

Ve skutečnosti skýtají datové schránky podstatně vyšší míru ochrany než doručování klasické, kdy procesní úspěch začasté záleží na ochotě poštovní doručovatelky vypsat formulář oznámení o uložení zásilky. Ale to pro česká media není zpráva…

Nevěřte ničemu, co se píše o datových schránkách a jejich nebezpečnosti. Jedna polovina jsou lži a nepodložené katastrofické spekulace, druhá informatická červená knihovna a povídačky pro čtenáře, jejichž interakce s moderními technologiemi končí schopností zmáčknout tlačítko dálkového ovladače k televisoru a výkonnost v disciplině skoku na špek je pak tomu úměrná.

Ostatně slyšel jsem, že když se v českých zemích zaváděla železnice, bylo to prý ještě o něco horší…

Aktualisováno.
Článek byl, zřejmě pod vlivem kritiky přicházející z různých míst, nejen z tohoto blogu, podstatně přepracován, takže co jsem uvedl, již pro jeho současnou revisi neplatí.

pátek 20. listopadu 2009

Kasační stížnost ve věci tajné minulosti soudců

Proti rozsudku Městského soudu v Praze rozsudku týkajícímu se utajení seznamu soudců-členů KSČ jsem pochopitelně podal kasační stížnost.

pátek 6. listopadu 2009

Jan Šinágl znovu žaluje Miroslava Grebeníčka

Posledně jmenovaný totiž ve své knize Hradba vzdoru obvinil J. Šinágla, že v r. 2007 napadl na akci Konfederace politických vězňů pořadatele; fakt, že přestupková komise, která incident vyšetřovala, dospěla k závěru o Šináglově nevině, M. Grebeníčka nikterak neznepokojil.

Žalobu, jíž se žalobce domáhá osobní a veřejné omluvy, bude projednávat Krajský soud v Brně.

Nový rozsudek Městského soudu v Praze: Minulost soudců musí zůstat tajná

Ani třetím zamítavým rozsudkem ve věci komunistické minulosti soudců Městský soud v Praze nepřekvapil. Důležitými ústavněprávními argumenty žaloby se opět nezabýval, relevantní judikaturu Ústavního soudu pominul a nerozpakoval se zopakovat předchozí argumentaci, podle níž chrání soudce před zveřejňováním informací o jejich minulosti princip rovnosti všech občanů před zákonem.

Novinkou je sebevědomý ton nového rozsudku. Zatímco z předchozích dvou rozsudků bylo zřejmé, že se soudci za své rozhodnutí utajit totalitní jednání svých kolegů aspoň minimálně stydí, nyní je to presentováno jako samozřejmost a snaha žalobce zjistit údaje tohoto druhu je vykreslena bezmála jako drzost: kdyby se česká veřejnost o svých soudcích dozvěděla pravdu, zřejmě by se zastavil oběh planet, hvězdy by vypadaly ze svých patic a na zem by počaly proudit tuny roztaveného olova. Naštěstí udatní soudcové své kolegy veřejné kritice nevydají a tak vše zůstane, jak má být.

úterý 3. listopadu 2009

Datové schránky, den D126

Náběh datových schránek do ostrého provozu se zatím zdá být klidnější, než se očekávalo; odezva systému je rychlá, vše běží svižně a bez komplikací.

Na nečekaný a právně vůbec ne jednoduchý problém jsem narazil, když jsem poslal zprávu do datové schránky Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje. Adresát se totiž do datové schránky ani včera, ani dnes nepřihlásil, takže zpráva zůstává již čtvrtý den nedoručena (screenshot).

V případě klasické pošty se něco takového stává zcela zřídka (i když i s tím jsem se v jednom případě setkal), u datových schránek bude taková situace zřejmě poměrně častá. Zákon o elektronických úkonech přitom nestanoví orgánům veřejné moci povinnost svou poštu ze schránek vybírat, a není stanovena ani fikce doručení, takže datová zpráva může ležet ve schránce třeba měsíc, a theoreticky tak může dojít ke zmeškání hmotněprávní lhůty a k promlčení nebo k preklusi práva.

Jediným právním předpisem, z něhož by snad bylo lze povinnost přebírat poštu dovodit, je zákon č. 499/2004 Sb. o archivnictví a spisové službě, jehož § 64 odst. 1 stanoví, že určení původci jsou povinni zajistit řádný příjem dokumentů. Jak však řešit problém prakticky, jasné není, když cesta podáním stížnosti podle § 175 SprŘ je evidentně příliš pomalá (lhůta k vyřízení stížnosti činí – těžko uvěřitelných – 60 dnů od doručení).

Zkrátka náš milý zákonodárce zase jednou na cosi nepomyslel…

Aktualisováno.
Na místě samém mi bylo telefonicky sděleno: "Sedíme u toho a voláme technikovi do Olomouce", takže naděje na doručení trvá. Nicméně hlásit po vzoru jednoho z hrdinů IT Crowd požár e-mailem raději nebudu.

pátek 23. října 2009

Náklady exekuce z hlediska náhrady škody

Do kyselého jablka kousl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/08, v němž judikoval, že náhrada škody podle ZOŠ může zahrnovat i náhradu nákladů exekuce.

Pomineme-li okolnost, že povinná proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti, jemuž bylo – ovšem až v době provedené exekuce – vyhověno, spokojivše se v tomto ohledu s konstatací, že některé pasáže českých zákonů týkající se odkladu vykonatelnosti (přirozeně bez suspensivního účinku) by měly být zařazeny pod marginální rubriku "Hrách na stěnu házeti", vyvstává jednoduchá ústavní kontura případu, jež se redukuje v otázku, je-li každý povinen plnit podle vykonatelného rozhodnutí, které bude později zrušeno.

Mohou existovat případy, kdy povinný dobrovolně plnit nemůže a jedinou obranou před exekucí by byl osobní bankrot, jsou-li pro něj zákonné předpoklady, avšak o ten se tu evidentně nejedná: povinná, Městská část Praha 1, neplnila podle rozsudku, který pokládala za nezákonný, zcela záměrně, ač plnit mohla.

Jednoduchá odpověď na otázku, zda jsme povinni uposlechnout nezákonné disposice orgánu veřejné moci, jak víme z jiných kontextů, neexistuje. Zde se však přikláním – stejně jako Ústavní soud – k názoru, že tato povinnost dána není, neboť nezákonnost rozhodnutí je deliktem, za který musí stát, popř. územní samosprávný celek, nést odpovědnost v celé šíři jeho důsledků, tedy i co do průvodních nákladů spojených s výkonem vadného rozhodnutí.

čtvrtek 22. října 2009

"Justiční mafie" se vrací soudci Ceplovi

Ústavní soud zveřejnil na svých stránkách dnešní nález ve věci tzv. "justiční mafie". Pečlivou a zevrubně odůvodněnou aplikací testu proporcionality soud dospěl k závěru, že došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky Marie Benešové, když rozhodnutím vrchního soudu byla věc odňata zákonnému soudci Vojtěchu Ceplovi ml.

K ústavnosti aplikace ustanovení § 221 odst. 2 OSŘ soud uvedl, že "důvodem pro postup dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení".

Na hranici pikanterie pertinentní je "obíčko" obsažené v § 37 nálezu:
Toliko jako obiter dictum uvádí Ústavní soud ještě jeden důvod, který měl rovněž vést vrchní soud při aplikaci § 221 odst. 2 občanského soudního řádu ke zdrženlivosti, a to, že je nepochybně i v zájmu vedlejších účastníků, aby v řízení pokračoval týž samosoudce. Je-li smyslem jejich žaloby ochrana jejich dobrého jména a profesní pověsti, jakož i pověsti justice jako takové (což lze dovodit mimo jiné i z toho, že požadují, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vyrozumět o své případné omluvě média), odnětí věci soudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi případný úspěch vedlejších účastníků v očích veřejnosti předem znehodnocuje. Předmětem kritiky, kvůli níž je řízení o žalobě na ochranu osobnosti vedeno, byl zejména postup vedlejších účastníků v kauze trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, kdy jedním z nejvíce kritizovaných bodů bylo odnětí této trestní věci z působnosti Okresního státního zastupitelství v Přerově, kde měl státní zástupce v úmyslu podat obžalobu, a její přidělení Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Obdobný postup, tzn. odnětí věci soudci, který vynesl rozsudek v neprospěch vedlejších účastníků, se proto v těchto souvislostech nutně jeví přinejmenším jako rozporuplný.

úterý 20. října 2009

Nad zákonností plzeňských democí

Jistě to bude probíhat důstojně: v aule Západočeské university v Plzni se sejdou všichni notáblové, honoráblové, spektáblové, veneráblové a další akademičtí činitelé, za zvuků Gaudeamus igitur před ně předstoupí absolventi a po pronesení úřední formule, jakéhosi protipolu "Spondeo ac polliceor", slavnostně odevzdají tuby se svými diplomy do rukou demotora. Poté budou z moci úřední opraveny všechny listiny, rozsudky, správní akty, notářské zápisy, plné moci, protokoly o jednání atp., na nichž neoprávněně užívaný titul figuroval.

Ale dosti žertů: věc, kterou se v Plzni chystají uskutečnit, je příliš vážná a nemá, pokud je mi známo, v šestisetpadesátileté historii českého vysokého školství precedens.

Není náhoda, že platný zákon o vysokých školách neobsahuje postup pro odnětí jednou uděleného titulu: udělení universitní hodnosti mělo již od středověku obdobnou povahu jako církevní svěcení, bylo změnou osobního statusu, již nelze nijak revokovat, a nově nabytého statusu nelze nijak pozbýt. Ke ztrátě titulu nelze nositele odsoudit ani v trestním řízení, uložením trestu podle ustanovení § 46 TrZ se pozbývá toliko hodností vědeckých (docent, profesor a, poněkud nesystemově, tituly "za jménem"), a to přirozeně s účinky ex nunc (dlužno poznamenat, že ještě podle trestního zákoníku z r. 1852 bylo takto možno pozbýt všech veřejných hodností).

Jestliže v Plzni nyní skutečně spustí vlnu democí, riskují, že tvrdě narazí, a to nejpozději u Ústavního soudu. Ten dal již v případě sporu Brožová v. Klaus jasně najevo, že nebude akceptovat žádné zjednodušené výklady zákona typu "kdo jmenuje, odvolává"; chybí-li v zákoně určitá procedura, je třeba vycházet z toho, že se tak stalo s úmyslem daný postup prostě neumožnit.

čtvrtek 15. října 2009

Když legislativec při práci nepřemýšlí aneb Nad jednou chybou v novele exekučního řádu

Prvního listopadu nabude účinnosti novela exekučního řádu, provedená zákonem č. 286/2009 Sb.

Jednou z hlavních změn je, že exekuční návrhy se nebudou podávat k soudu, nýbrž přímo exekutorům. To je rozumná změna, neboť připadne-li odměna za provedení exekuce exekutorovi (a stát ostrouhá, protože exekuční řízení jsou ex lege osvobozena od soudních poplatků), není důvodu, aby za něj soud vykonával jednoduché administrativní úkony související se zpracováním agendy.

Legislativní odbor ministerstva spravedlnosti se však dopustil triviální, téměř školácké chyby, když § 38 odst. 2 ExŘ novelisoval do této podoby: "K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže exekuční titul vydal exekuční soud."

Připomeňme, že před novelou znělo toto ustanovení takto: "K návrhu na nařízení exekuce je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně."

Pokud se exekuuje podle rozhodnutí, které vydal exekuční (tj. okresní) soud, jsou obě znění ve svých důsledcích shodná. Avšak v případě, že výrok změnil (nebo, v trestním řízení, nahradil) soud odvolací, nová úprava nutí oprávněného, aby si nechal na rozhodnutí odvolacího soudu vyznačit doložku vykonatelnosti, což učiní… ano, tušíte správně, exekuční soud.

Při striktním výkladu ustanovení § 38 odst. 2 ExŘ – a české soudy zákony jinak než otrocky vykládat nedokážou – budou oprávnění zavaleni naprosto zbytečnou byrokracií. A stačilo málo – zamyslet se a novelisovat do správné formulace, tedy: "…ledaže o věci rozhodoval jako soud prvního stupně exekuční soud."

Nebo že by se za tímto způsobem novelisace skrýval jiný, skrytý význam? Stěží, rozhodně takový význam nelze nahlédnout z důvodové zprávy k zákonu.

sobota 10. října 2009

Překvapení: trestní stíhání Davida Duka bylo zastaveno

Ve větší tichosti to snad ani udělat nešlo: Jak informovalo Právo, trestní stíhání nebezpečného amerického extremisty Davida Duka bylo zastaveno.

Zde se policie Dukovi za monstrakci, při níž byl v dubnu tohoto roku na Malé Straně zadržen, již omluvila, není známo, stejně tak není známo, jak vysoké odškodnění mu nabídla za zmařenou autogramiádu a za protiprávní správní vyhoštění. O spektakulární, leč právně nanejvýš pochybné akci jsme psali zde.

Jaká je přiměřená satisfakce za průtahy v řízení aneb V osidlech Schormova manuálu

Byl mi doručen rozsudek odvolacího soudu, jímž skončil můj první spor s ministerstvem spravedlnosti o náhradu za průtahy v řízení. Skončil úspěšně, žalované ministerstvo bylo poraženo na hlavu a až na malou část příslušenství mi bylo přiznáno vše, co jsem požadoval, ba bylo naznačeno, že jsem mohl spravedlivě požadovat i více než dvakrát víc.

Nicméně – je takové rozhodnutí správné? Ve světle toho, jak byla náhrada vypočtena, musím o tom vážně pochybovat.

Ve věci byl použit tzv. Schormův manuál, interní dokument zpracovaný před několika lety kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva pro účely určování náhrad za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. O existenci dokumentu vím, přestože jsem ho zatím nezískal (čímž zdvořile prosím laskavého dárce z resortu o jeho e-mailing, čímž ušetřím nervy za další soudní spor podle InfZ); pro naše účely však postačí to, co se z něj cituje na str. 6 rozsudku.

Náhrada za újmu je tu počítána na základě celkové délky řízení, s úvahou dalších faktorů, jako je složitost sporu, význam pro poškozeného, jeho vlastní procesní aktivita atp.

Ačkoli v mém případě vyšlo na náhradě víc, než jsem žádal, mechanika výpočtu – téměř exaktní algorithmus – mi připadá jako obecně neaplikovatelná. Ve sporu s Britskými listy jsem stanovil požadovanou částku na základě úvahy, kolik bych považoval za spravedlivou kompensaci toho, že protistraně nebude uložena povinnost ke zveřejnění omluvy a doplnění tiráže v rozumné době 1–1,5 roku od podání žaloby, ale až po pěti letech, kdy je to prakticky bez významu. Vyšlo mi dvacet pět tisíc, a o tuto částku jsem ministerstvo žaloval.

Avšak vezměme jiný případ, o němž bude Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodovat v I. stupni začátkem prosince: klient se stal obětí squeeze-outu, a za své akcie, které si cenil na cca tři miliony korun, dostal na základě znaleckého posudku "dvorního" znalce společnosti zhruba desetinu. Žalobu jsme podávali v září 2004, ta doposud leží u Krajského soudu v Brně, aniž by tamní soudkyně smutné postavy dokázala cokoli rozumného s ní provést; nestane-li se zázrak, spor potrvá nejméně 8–10 let. Proti průtahům jsme samozřejmě různým způsobem brojili, až po ústavní stížnost, ovšem Ústavní soud neuznal naše nářky za hodna své jurisdikční pozornosti.

Kalkulováno podle "Schormova manuálu", vychází náhrada na 4 × 15 000 Kč = 60 000 Kč, k tomu v nejlepším případě +70 %, takže bratru sto dva tisíc za pět let čekání na třímilionové dorovnání. Tedy pakatel.

Anebo tzv. "strašburští tatínkové": Kolik je přiměřená náhrada za to, že čekám dvanáct let na rozhodnutí o úpravě styku s vlastním dítětem? Podle Schorma nejvýš dvě stě tisíc.

A na druhé straně, co když nejsem v právu? Jistěže mám právo domoci se i nevyhovujícího rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale je mi těmito průtahy působena reálná újma, jež by měla být odškodňována stejně jako újma za čekání na rozhodnutí příznivé? Toto kriterion přitom v manuálu zcela schází.

Není pochyb o tom, že Schormův manuál není manuálem "pro lidi proti státu", ale "pro stát proti lidem": jeho účelem je stanovit minimální sumy, jež, budou-li vypláceny, způsobí, že ESLP bude stížnosti na nedostatečné odškodnění odmítat. Krok správným směrem to však podle mého názoru není: soud by měl každý případ vážit individuálně a rozhodovat podle jeho okolností.

A to platí nejen pro tuto oblast diskrečního rozhodování: jinak se soudci stanou pouhými účetními a spravedlnost bude plakat v koutě. Určitě bych se nechtěl dožít doby, kdy soudy budou mít "ceníky", podle nichž určí, kolik stojí facka, kolik kopanec a na kolik přijde život pětiletého dítěte.

Akutalisováno.
V anonymitě zůstat si přejícímu laskavému dárci manuálu tímto upřímně děkuji a pro potřeby svých čtenářů jej vystavuji.

úterý 6. října 2009

Advokát jako orgán veřejné moci

Dnem 1. 9. 2009 nabyla účinnosti novela zákona č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorisované konversi dokumentů, jež připouští, aby autorisovanou konversi dokumentů prováděli vedle tzv. kontaktních míst veřejné správy i advokáti. Novelisovaný zákon o advokacii k tomu v § 25c dodává, že advokát smí konversi provést jen v souvislosti s poskytováním právních služeb.

Je to již třetí případ, kdy je úkon advokáta postaven na roveň úkonu orgánu veřejné moci: nejprve bylo umožněno, aby prohlášení advokáta o pravosti podpisu nahradilo úředně ověřený podpis na listinách sloužících jako podklad pro vklad do katastru nemovitostí, poté bylo advokátům dovoleno ověřovat podpisy na jakékoli listině, a nyní smějí provádět i autorisovanou konversi listin z "papírové" do elektronické podoby a zpět.

Ačkoli důvody pro tuto novelisaci jsou zřejmé (advokáti budou pro svou činnost potřebovat velký počet konversí a kdyby měli pokaždé navštěvovat CzechPoint, zdržovalo by je to od jiné, důležitější práce), nejsem si jist, zda je tato kombinace veřejnoprávní pravomoci slučitelná s obranou soukromých zájmů, k níž jsou advokáti ex definitione povoláni.

Nepochybuji, že se mezi advokáty najdou chytráci, kteří svou novou pravomoc zneužijí. Zkusme zkonstruovat několik typických scénářů:

Advokát může kupř. vytvořit nikdy neexistující exekuční titul a nechat na jeho základě nařídit exekuci. Oprávněný se sice ubrání (a po několika měsících bude jeho majetek odblokován), ale následky exekuce budou znamenat faktickou likvidaci jeho podnikání. A advokát? Ten se snadno vymluví na to, že podklad ke konversi dodal (nedohledatelný, neboť neexistující) klient, a on konvertoval v dobré víře, že jde o authentický rozsudek nebo platební rozkaz. Ano, totéž lze realisovat i bez konverse, avšak celý postup se takto zjednoduší a dopadnout pachatele trestného činu padělání nebo pozměňování veřejné listiny může být prakticky nemožné.

Nepřeberné možnosti skýtá konverse soukromých listin. Zatímco prohlášení o pravosti podpisu, jenž je falešný, vystavuje advokáta risiku trestního stíhání, konverse smlouvy o darování veškerého majetku klientovi je bez risika. "Dárce" bude postaven před téměř nesplnitelný úkol prokázat, že danou listinu nikdy nepodepsal, a "obdarovaný" se mezitím s advokátem rozdělí o výtěžek akce.

Třetí zajímavou možností je antedatace právních úkonů. Z materiálního substrátu listiny (pro neprávníky: z papíru) lze obvykle poměrně přesně zjistit, o jak starou listinu se jedná. Po provedené konversi se ovšem nezjistí nic, a tak bývalí jednatelé obchodních společností budou moci vesele rozdávat a rozprodávat majetek svým kamarádům, aniž by byli vystaveni risiku odhalení. Stačí najít ke konversi (a jde-li o nemovitosti, k antedataci prohlášení o pravosti) ochotného advokáta…

Z těchto i jiných důvodů se proto domnívám, že prorůstání advokacie do sféry veřejné moci je krok nesprávným směrem. Ne snad, že by neexistovali úplatní notáři, avšak u nich jsou záruky osobní integrity přece jen o něco větší než u advokátů.

sobota 3. října 2009

úterý 29. září 2009

Konečně se našel důstojný dědic estebáckého odkazu!

Je jím Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), jehož inspektor Miloš Šnytr zaslal provozovateli webu, na němž běží server Stanislava Pence www.svazky.cz, tuto písemnost. Provozovatel poté seznamy evidence zájmových osob Státní bezpečnosti (EZO) znepřístupnil.

Postup ÚOOÚ pokládám za hanebnost, a kdybych provozoval dostatečně výkonný server, ochotně bych na něm poskytl datům z Pencovy database EZO prostor. To udělat nemohou, a tento blogpost je proto to jediné, čím mohu jeho věci prospět.

Neměli bychom nikdy zapomínat, že svoboda není konstanta, jednou vybojované území, ale spíše frontová linie, na níž občanská společnost svádí s establishmentem denodenní menší nebo větší bitvy. A prohrát bitvu o seznamy zájmových osob StB, to by byla hodně velká porážka.

(Zdroj: Ross Hedvicek)

Smějí se orgány veřejné moci žalovat navzájem?

Už to tak vypadá, že letošní rok bude ve znamení nabývalého rozšiřování soudních pravomocí. Jak referuje ČTK, padají návrhy, že by president mohl být donucen k podpisu Lisabonské smlouvy správní žalobou.

Pokud by se tak s úspěchem stalo, bylo by to další rozšíření pravomoci soudu výkladem, neméně radikální než nedávné rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení voleb.

Podle mého názoru se orgán veřejné moci může obrátit na správní soud s vlastním návrhem jedině v případě, že mu to výslovně dovoluje SŘS, evenutálně zvláštní zákon – typicky v případě kompetenční žaloby nebo návrhu na rozpuštění politické strany. Jinak platí § 2 SŘS, podle něhož správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fysických a právnických osob, mezi něž nelze Českou republiku, právnickou osobu sui generis, rozumně počítat, neboť ta nemůže být nositelem žádných veřejných subjektivních práv.

Navíc je tu ustanovení § 79 odst. 1 SŘS, podle něhož se dá tento žalobní typ uplatnit pouze v případě, že dochází k průtahům při vydání rozhodnutí nebo osvědčení, nikoli u faktického úkonu typu ratifikace mezinárodní smlouvy (tato zužující definice průtahů může být v některých případech zdrojem potíží nabývajících ústavní dimense; sám jsem kdysi napsal "inominátní" správní žalobu, jíž se zastupitel obce domáhal po starostovi předání informací, na něž měl ze své funkce právo).

pátek 25. září 2009

Případ manželů Kolečkových poprvé před soudem

K mediálně ostře sledovanému případu manželů Kolečkových z Karlových Varů, které jejich pronajímatel terorisoval způsobem neobvyklým i na tuto právem zapomenutou část Sudet, byla vydána tisková zpráva a byla zveřejněna žaloba.

Osobně nejsem optimistou a očekávám, že případný úspěch v Plzni zvrátí pražský vrchní soud, jehož tři soudkyně, "princezny s rudou hvězdou na čele", dosud nikdy nezaváhaly, naskytla-li se jim příležitost pomoci utlačovateli proti utlačovanému. Naštěstí je tu i Nejvyšší soud a tak je šance, že – dožije-li se zbývající žalobce výsledku – kolem roku 2012–3 bude nějaká satisfakce za skutek, který se odehrál v r. 2005, nakonec přece jen přiznána.

Aktualisováno.
Odročeno na 25. listopadu od 12.30 hod., místo nezměněno.

středa 23. září 2009

Rozsudek v cause Hučín v. Hradílek

Krajský soud v Ostravě doručil rozsudek v osobnostním sporu mezi Vladimírem Hučínem a bývalým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem.

Odůvodnění rozsudku pokládám za výsměch požadavku spravedlnosti: evidentní skutková tvrzení jsou vydávána za hodnotící soudy, závěr že žalovaný svou difamací toliko vyjadřoval své subjektivní obavy, zda Hučín není přerovskými výbuchy vinen, je postavený na hlavu (ve skutečnosti Hradílek napsal, že Hučín vinen je), a argument o přípustnosti tvrzení, že některé z Hučínových předlistopadových činů, za něž byl plně rehabilitován, měly ryze kriminální charakter, je vyloženou parodií na právo: podle krajského soudu je prý zřejmé, že "hodnocení činů žalobce žalovaným má pravdivý základ".

Inu, výkon třídně pojaté spravedlnosti v celé její argumentační bohatosti, takže nezbývá než litovat, že Osel měsíce září už je udělen…

čtvrtek 17. září 2009

V Čechách se squattovat prostě nebude!

Na slova teplického "soudce Dredda" Miroslava Čapka jsem si vzpomněl – a dovolil si je v nadpisu tohoto článku parafrasovat – nad zprávami o relativně přísných trestech, které udělil Obvodní soud pro Prahu 2 skupině cca dvaceti mladých lidí, kteří minulý týden demonstrativně obsadili dlouhodobě neužívaný dům v Praze na Albertově.

Otázkou squattingu jsem se na tomto blogu zabýval již v souvislosti s násilným vyklizením vily Milada. Tam šlo převážně o občanskoprávní aspekt squattingu, o to, že provozování této modní kratochvíle je neprotiprávním způsobem možné jen na základě souhlasu nebo přinejmenším tiché tolerance vlastníka nemovitosti.

Albertovský případ otevírá jinou, trestněprávní rovinu tohoto fenomenu. Je to totiž, pokud je mi známo, vůbec první případ, kdy v České republice padly za squatting u soudu tresty. Přestože ty byly uloženy trestním příkazem a nemusejí tedy být ještě definitivní, nemohu se ubránit jistému znepokojení.

Faktem je, že squatteři svým jednáním tento výsledek přivolali: tím, že obsazení provedli demonstrativně, zbavili se prakticky všech efektivních možností procesní obrany. Nepochybně věděli, že jde o cizí majetek, a bez nejmenších pochyb do nemovitosti vstoupili s úmyslem užívat ji bez souhlasu a zřejmě i proti vůli vlastníka. Jindy účinná obhajoba typu "Já jsem tam byl/byla jen na návštěvě!" tudíž padá, a stejně tak není možné dovolávat se absence úmyslu, neboť "animus squatendi" z jednání squatterů vyplývá více než zřetelně.

Přesto mám uložené tresty, pohybující se od 80 hodin obecně prospěšných prací po podmíněné tresty vězení, za nepřiměřené, protože soud při posuzování skutku, možná pod vlivem silné protisquatterské inklinace veřejnosti, vůbec nepřihlédl k jeho fakticky nulové společenské škodlivosti.

Na nemovitosti nebyla způsobena škoda ani obsazením, ani by nebyla způsobena případným užíváním, a z jednání vlastníka vyplynulo, že o nemovitost nestojí a její chátrání mu není proti mysli (pokud to není dokonce jeho záměrem), takže z celého činu nám zbývá holá skutková kostra, naplnění formálního znaku trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 TrZ, nedoprovázené společenskou nebezpečností.

Vlastníku nemovitosti, který o ni nedbá, nemůže z principu příslušet stejný stupeň veřejnoprávní ochrany jako vlastníku dbalému a pečlivému, a i když zásada nedotknutelnosti vlastnictví svědčí i takovému "nehodnému" vlastníku, v trestním právu je třeba míru represe vážit na lékárnických vahách.

Proto bylo na místě trestní stíhání, když už bylo zahájeno, buď podmíněně zastavit, anebo v krajním případě upustit od potrestání.

Trestní právo je prostředkem ultima ratio a nemělo by se nikdy stát nástrojem politických gest nebo úliteb snadno manipulovatelné a málo informované veřejnosti.

Osel měsíce září je z Prahy a opět je to oslice

Málokdy uděluji tradiční cenu tohoto blogu Osel měsíce, jíž oceňuji mimořádné příspěvky v oblasti práva, s takovým gustem jako tentokrát: soudkyně Městského soudu v Praze Eva Pechová sice nepatří mezi pražskými soudci k těm úplně nejhloupějším, ale je to, dalo by se říct, z hlediska odborných kvalit slušný, zasloužený dolní decil.

Poslyšte příběh, který mne k udělení ceny vedl:

Vloni v listopadu vydal městský soud usnesení, jímž odmítl mou žalobu a nařídil, že mi bude vrácen dvoutisícový soudní poplatek (meritorně se spor mezitím dostal před zvláštní "Mazancův" kompetenční senát, to ale není v našem příběhu důležité). Když mi soud poplatek nevrátil ani půl roku po právní moci usnesení, podal jsem stížnost na průtahy v řízení. Místopředseda soudu ji shledal důvodnou, omluvil se a přislíbil nápravu. Ale ani to nestačilo a soud zůstal nečinný dalších šest týdnů; podal jsem proto návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. K němu se vyjádřila předsedkyně senátu E. Pechová, která místo aby vrácení poplatku promptně zařídila, zaujala právní názor, že v řízení, které je pravomocně skončeno, nemůže k průtahům docházet, a nemám si tedy nač stěžovat.

Takovou míru "positivistické" tuposti a nezájmu o problémy účastníků řízení aby člověk pohledal i mezi českými soudci!

Cenu přesto uděluji jako podmíněnou: pokud snad její názor potvrdí senát Nejvyššího správního soudu, budou oslí uši ve tvaru paragrafů relegovány jemu.

Aktualisováno.
To se však již nestane, protože soud poplatek nakonec vrátil, takže jsem svůj návrh mohl vzít zpět.

neděle 13. září 2009

Dostala demokracie na frak?

Na Lucerně Wikipedie se domnívají, že ano, já tento jednoznačný názor nesdílím.

Předem je dlužno poznamenat, že demokracie má dvě různé dimense a kvality: formální, odvislou od toho, nakolik jsou ve státě předepsány demokratické procedury, a materiální, vyjadřující míru, s níž lze cíle chápané jako demokratické těmito procedurami skutečně v politické praxi realisovat a naplňovat. Demokracie v materiálním smyslu v České republice vskutku na frak dostává, nikoli však vinou rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti Miloše Melčáka, ale v důsledku vysoké bariéry vstupu do sněmovny, a tedy i velice ztíženého přístupu menších politických subjektů k moci, ovládané oligopolně několika medii protežovanými (patentně, resp. zvykově) parlamentními stranami (na okraj poznamenejme, že diskrepance mezi formální a materiální kvalitou demokracie není tak velká jako do r. 1989, kdy jste sice mohli kandidovat ve volbách i bez politické strany, ale když jste to zkusili, dopadli jste jako Pavel Wonka).

Tvrzení čl. 2 odst. 1 Listiny, že český stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání, je samo o sobě vnitřně rozporné, neboť samotná víra v positivní hodnotu demokracie, demokratismus, je svého druhu ideologií. Povinnost demokracie stanoví i několik dalších norem ústavního práva, např. čl. 1 odst. 1, čl. 2, jakož i notorický čl. 9 odst. 2 Ústavy, a také čl. 23 Listiny, který ostatně není ničím jiným než schmittovskou bránící se demokracií přenesenou do jazyka práva.

Zvláštností nálezu Ústavního soudu je, že poprvé byla aplikována z moderního německého (a nikoli orientálně stepního, G. Petersi!) práva převzatá koncepce materiálního ohniska ústavy (čl. 9 odst. 2 Ústavy), přičemž Ústavní soud z tohoto ustanovení dovodil, že mu náleží pravomoc přezkoumávat soulad všech zákonů s ústavním řádem, bez ohledu na to, že konkrétní předpis je označen a byl přijat jako ústavní zákon, a tedy je ex definitione součástí ústavního řádu.

Jako positivista tento postup odmítám, neboť tato možnost je Ústavnímu soudu expressis verbis zapovězena samotnou Ústavou (čl. 88 odst. 2), a protože na rozdíl od německé ústavy ta česká nestanoví ani příkladmo, co lze rozumět podstatnými náležitostmi demokratického právního státu ve smyslu ustanovení čl. 9 odst. 2 Ústavy, otevírá se prostor pro svévolný a nadměrně široký výklad – je kupř. takovou náležitostí existence samotného Ústavního soudu, když řada demokratických zemí obdobnou instituci nemá?

Nález je vadný i v argumentu, že ústavní zákon musí novelisovat Ústavu, což by mělo vyplývat z ustanovení čl. 9 odst. 1 Ústavy. Zatímco u německé ústavy tomu tak skutečně je, u české je taková inference neudržitelná, a hlavně, ústavní zákon o zkrácení volebního období Ústavu novelisuje, je totiž nepřímou novelou jejího čl. 16 odst. 1, který pro jeden konkrétní případ (ad hoc) mění.

Jako notně pochybný lze konečně hodnotit i argument zásahu do práv poslance Melčáka: zkrácení volebního období jinak než (nenovelisovanou) Ústavou přepokládaným postupem mu bezesporu újmu způsobí, avšak legitimní očekávání ohledně délky svého mandátu mít nemohl: právo na efektivní správu veřejných věcí musí z testu proporcionality vyjít jako zcela evidentně silnější.

Argumentace Ústavního soudu týkající se hodnotovosti ústavního řádu je naopak zcela v pořádku a je v souladu jak s literou, tak duchem ústavy, která skutečně nedovoluje odstranit – procedurální i obsahovou, ergo formální i materiální – demokracii jinak než revoluční, násilnou cestu.

Komu se to nelíbí, měl by si stěžovat u ústavodárce, nikoli u Ústavního soudu.

středa 9. září 2009

Proč já tupec nemám účet v Lichtenštejnsku!?

Mít ho, okamžitě bych na Českou republiku podal podnět pro porušení zákona o ochraně osobních údajů a pokud snad by pod novým šéfem Igorem Němcem (ODS) v pejska na mazlení transformovaný ÚOOÚ nevyhověl, zažaloval bych ji za neoprávněný zásah do mých osobnostních práv. Ale bohužel – nemám…

Umírněná omluva novinářům

Nejen novináři nejsou schopni pochopit význam rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci rozpuštění Komunistického svazu mládeže, ale v problematice evidentně tápe i mluvčí tohoto soudu Bc. František Emmert. Ten v tiskové zprávě uvedl: "Komunistický svaz mládeže zůstává i po rozhodnutí NSS nadále rozpuštěný, neboť rozhodnutí ministerstva z října roku 2006 je pravomocné."

Tak tomu ale, milí studenti, není, protože žaloba proti rozhodnutí o rozpuštění občanského sdružení má v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 SdrZ (a shodně § 129 odst. 1 in fine SŘS) odkladný účinek a pravomocným zrušením rozhodnutí, jímž byla zamítnuta, se tento odkladný účinek znovu uplatní.

Si tacuisses, Emmerte!

Aktualisováno.
Samotný rozsudek NSS je po odborné stránce – podle očekávání – velmi kvalitní, dobře a zevrubně odůvodněný.

úterý 8. září 2009

Žaloba Vladimíra Hučína zamítnuta bez dokazování

Dnešní jednání u ostravského krajského soudu bylo rychlé. Soudkyně Lenka Severová působila poměrně dobrým profesionálním dojmem, nicméně její právní názor, totiž že články Tomáše Hradílka jsou legitimním vyjádřením názoru, akceptovat nelze.

Abych čtenáře neovlivňoval svým vlastním hodnocením případu, uvádím toliko linky na oba články a zbytek ponechávám čtenářově úvaze: článek 1, článek 2.

pondělí 7. září 2009

Pro nás je to prostě zločinec!

Tímto nanejvýš pozoruhodným perexem uvádí ČTK zprávu která je patrně součástí "dělostřelecké přípravy" na zítřejší jednání v Ostravě:
Praha – Bývalý pracovník Bezpečnostní a informační služby (BIS) Vladimír Hučín by se mohl stát členem expertní skupiny pro boj s extremismem. Informují o tom dnešní Lidové noviny (LN). Hučín, který dělá konzultanta náměstkovi ministra vnitra Jiřímu Komorousovi, byl přitom před lety obviněn a obžalován z několika trestných činů, včetně údajného podněcování levicových extremistů.
S faktem, že V. Hučín byl všech svých obvinění pravomocně zproštěn, si tento klenot zpravodajského řemesla zjevně nedělá hlavu: pro něj je to prostě jednou obviněný zločinec!

Koupím si dnešní Lidové noviny, ne snad kvůli článku samotnému, ten je zřejmě zcela nezajímavý, ale rád bych zjistil, který redaktor je natolik BIS-positivní, že je schopen vytvořit podobně neprofesionální zprávu.

neděle 6. září 2009

Čtvero pozvánek na září

  • Dne 8. září od 8.30 hod. se u Krajského soudu v Ostravě, jednací síň č. 307, III. poschodí, budova A, koná první jednání ve sporu Vladimír Hučín v. Tomáš Hradílek. Bývalý ministr vnitra Hradílek napsal o Hučínovi do Lidových novin dva články, v nichž jej obvinil z autorství série bombových výbuchů v Přerově, nazval jej "gaunerem" a "psychologickým teroristou" a tvrdil, že některé z předlistopadových činů, za které byl V. Hučín pravomocně rehabilitován, jsou ryze kriminálního charakteru. Za to by se měl podle žaloby veřejně omluvit a zaplatit Hučínovi půlmilionovou relutární satisfakci.
  • Téhož dne od 13.00 hod. se u Krajského soudu v Hradci Králové, jednací síň č. 20, přízemí, koná druhé jednání ve věci sporu rodiny Habermannových s vodárenskou společností, která jim na rok odpojila vodu a nyní tvrdí, že tím nebylo nijak zasaženo do jejich osobnostního práva. Žalobci jsou jiného názoru, domáhajíce se za tento statečný čin náhrady ve výši cca 100 tisíc korun pro každého. Nepřesvědčivý výkon soudkyně Věry Adámkové jsme již na tomto blogu komentovali, snad bude o to lepší rozsudek. (jednání přesunuto na 1627. 10. 2009)
  • Dne 11. září od 13.00 hod. se u Okresního soud Brno-venkov, jednací síň č. 105, I. patro, budova A, koná třetí jednání o sporu podnikatele pana Michaela Vaška s Městem Kuřim, které neoprávněně nařídilo daňovou exekuci na jeho majetek, čímž mu – mimo jiné – na několik let uzavřelo přístup k bankovním úvěrům. Žalobce za to požaduje milionovou náhradu.
  • A konečně dne 30. září od 8.30 hod. se u Krajského soudu v Plzni, jednací síň č. 64, přízemí, koná první jednání o ochranu osobnosti v mediálně velmi sledované kause manželů Kolečkových z Karlových Varů, jejichž pronajimatel Štefan Orth nerespektoval soudem stanovenou povinnost zajistit náhradní byt a rozhodl se, že je přinutí byt opustit tím, že jej v rámci přestavby domu postupně destruuje. Měl by to být drahý špás: žalobkyně Květa Kolečková již nežije, avšak její manžel Oldřich Kolečko se pro Š. Orthovi domáhá půlmilionové náhrady za nemajetkovou složku újmy a u karlovarského okresního soudu o něco nižší částky na náhradě škody.

Aktualisováno.

pátek 4. září 2009

Laudatio brevitatis neboli Chvála stručnosti

Obrátil se na mne potenciální klient a když mne seznamoval se svým případem, zmínil se, že jeho trestní spis obsahuje cca 60 000 stran. Pojal jsem podezření, že mám co do činění se šílencem-megalomanem. Když jsem však nahlédl do nálezu Ústavního soudu a seznal, že se jím ruší rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 32/03-43683, zachvátil mne nelíčený děs.

Pokud je mi známo, klasická Encyclopaedia Britannica obsahuje asi 18 000 stran; nevím o tom, že by ji někdo prostudoval celou. Od českých soudů se tu požaduje, aby se v časovém horizontu týdnů, nejvýše měsíců, seznámily s materiálem zjevně ještě obsáhlejším.

PS: Dnes mi klient zaslal vyjádření k provedeným důkazům. Má 640 stran; nejsem si jist, zda některé aspekty svého případu v tak stručném textu příliš neodbyl.

úterý 1. září 2009

Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí o vypsání voleb

Na celé věci je asi "nepřevratnější" to, že Ústavní soud poprvé vážně připustil možnost, že zruší ústavní zákon nikoli pro formální vady jeho přijetí (tzn. zruší něco, co materiálně ústavním zákonem není), ale na základě věcných námitek proti jeho obsahu.

Takový krok je ovšem krajně nebezpečný, neboť ÚS pomíjí ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy a možná se tedy schyluje k hluboké ústavní krisi, při níž bude raněný parlament Ústavní soud ústavními zákony rozpouštět a ten v odvetu bude tyto zákony obratem pera rušit. Ale co, aspoň bude veselo…

Aktualisováno.
Zajímavě o problému píše na Jiném právu Zdeněk Kühn (a nudně o tomtéž plká Pavel Molek – říkám si, že nepopiratelnou výhodou středověku bylo, že pitomci zůstávali vesměs negramotní…).

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti KSM

Tleskám senátu 7 As Nejvyššího správního soudu, který navzdory tlaku veřejného mínění zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, potvrzující rozhodnutí ministerstva vnitra o zákazu Komunistického svazu mládeže.

O případu jsem již psal, pravda, nevěda tehdy, že zanedlouho budu ve stejné posici jako zakázaní komsomolci.

Aktualisováno.
Je pozoruhodné, jak málo verdiktu rozumějí čeští novináři, kteří ho komentují ve stylu "mladí komunisté mají ještě naději". Nejen to, mi cari: právní mocí zrušovacího rozsudku NSS se činnost KSM stává znovu legální, spolek znovu nabývá způsobilosti k právním úkonům a nejméně do právní moci nového rozhodnutí Městského soudu v Praze se tento stav nemůže změnit. Navíc lze s dosti vysokou pravděpodobností usuzovat, že městský soud, vázán právním názorem NSS, bude muset rozhodnout opačně a činnost KSM bude obnovena trvale.

pondělí 31. srpna 2009

Spor o podjatost soudců Městského soudu v Praze bez rozuzlení

Pro ty ze svých čtenářů, kteří sledují můj spor o podjatost soudců Městského soudu v Praze, mám smutnou zprávu: městský soud vyhověl mému odvolání a zvýšil požadovanou částku satisfakce z 15 na 25 tisíc korun, takže jsem s lítostí musel vzít ústavní stížnost zpět.

Je to škoda, protože samotné principiální jádro tohoto sporu pokládám za důležité, a stále jsem přesvědčen, že tak jako nesmí ve vlastní věci rozhodovat soudce, nesmí tak činit ani soud, jde-li o přezkum tvrzené nezákonnosti jeho vlastního předchozího postupu.

čtvrtek 27. srpna 2009

Datové schránky, den D57

Tento den měl být první praktickou zkouškou autorisované konverse dokumentů (možnost jsme prvně odzkoušeli v D28, s poněkud smíšenými výsledky).

Nejprve jsem klientovi zaslal e-mailem hybridní plnou moc: jeho podpis je běžný, "ruční", podpis advokáta elektronický (klient má sice vlastní elektronický podpis, ale bohužel neznám bezplatný software pro podepisování PDF dokumentů, který by byl natolik user-friendly, aby ho průměrní, počítačově nepříliš gramotní klienti dokázali sami používat). Jde o plnou moc pro Ústavní soud; ten vždy vyžaduje u plné moci doložení originálu nebo úředně ověřené kopie.

První pokus vykonán na poště v Hořovicích. Výsledek: po 60 minutách pošta kapituluje a prohlašuje, že konversi nedokáže uskutečnit ani s nasazením veškeré dostupné techniky a personálu.

Naštěstí má klient cestu do Prahy, a posílám ho tedy na "vyzkoušenou" poštu Praha 2, Moravská. Konversi provádějí simultánně čtyři pracovníci, cca za tři čtvrtě hodiny se daří. Výsledek má ovšem drobnou vadu: Adobe hlásí, že dokument byl po podepsání změněn. Budeme předstírat, že o tom nevíme, v naději, že stejně benevolentní budou i na podatelně Ústavního soudu – technický pokrok zkrátka něco stojí.

Na téže poště o několik hodin později žádám o konversi tří dalších dokumentů, soudních rozhodnutí, exekučních titulů s vyznačenou doložkou vykonatelnosti. Průběh je dramatický. Nejprve pracovnice prohlašuje, že umí provést pouze konversi jednostránkového dokumentu, a jeden z mých dokumentů má strany čtyři. Následuje stručná instruktáž v používání skeneru. Dvě jednostránková usnesení se daří oskenovat na první pokus, avšak se čtyřstránkovým rozsudkem je potíž. Nejprve jsou stránky vzhůru nohama. Podruhé není v pořádku jejich pořadí. Až na třetí pokus, kdy si pracovnice nejprve celý dokument okopírovala a tyto kopie ve správném pořadí založila do automatického podavače, se vše daří. Odcházím se třemi CD, přemýšleje nad historkou o kočkách Lorda Rutherforda. Doba konverse: cca 35 minut. Slušné, vzhledem k předchozím zkušenostem.

Přicházím domů, otvírám obálky, vkládám CD do stroje a žasnu: Gnome u všech tří disků hlásí "Blank CD".

Aktualisováno.
V D58 reklamuji. Je mi sděleno, že nově vypálit soubory ze včerejška neumějí, ale provedou konversi znovu. Za pouhých 45 minut je vše hotovo, tentokrát bezchybně. Tedy téměř

pondělí 24. srpna 2009

Exekuce v Chomutově, druhé podání

Jak refereruje ČTK, chomutovská primátorka Řápková se nehodlá vzdát a poté, co prohrála soudní bitvu o legálnost "instantních exekucí" sociálních dávek (a exekutoři logicky dali od věci ruce pryč), pustí do akce své vlastní exekuční úředníky.

Vzhledem k tomu, že podle § 106 odst. 3 SprŘ ve spojení s § 73 odst. 7 DaňŘ se i pro tyto exekuce přiměřeně použije OSŘ a soud jasně vyslovil, že exekuovat dávky je nezákonné, předběžně hodnotím její nápad jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) TrZ. Jiná otázka je, jak ho vyhodnotí její voliči, o které tu jde v první řadě.

Aktualisováno.
Nakonec se ukázalo, že prováděny jsou mobiliární exekuce v bytech neplatičů. Úředníci byli k tomu účelu vybaveni černými tričky s nápisem "SPRÁVCE DANĚ".

Jaký kraj, taký mrav: v civilisovaném světě jsou státní úředníci při výkonu svých pravomocí oblečeni v kravatě a obleku.

Omluva

Omlouvám se všem slušným diskutujícím, že jsem po několika měsících musel v důsledku řádění trolla obnovit moderování příspěvků.

pátek 21. srpna 2009

Elektronisace justice: zpráva o částečném úspěchu

Dnes byl ten slavný den, kdy jsem byl poprvé přinucen vyplnit formulář návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) ve formátu ZFO, a pln čerstvých dojmů z opakovaných neúspěšných pokusů bych chtěl přičinit několik poznámek k této součásti projektu elektronické justice, jedné z nejdůležitějších složek e-governmentu.

Zatímco některé další komponenty eJustice je zatím možno hodnotit jako víceméně zbytečné (infoJednání) nebo málo užitečné (infoSoud), povinná formulářová podání, zahrnující v současné době vedle návrhů na vydání EPR ještě úkony týkající se obchodního rejstříku, měla být úlevou jak pro účastníky (resp. jejich zmocněnce), tak pro soudy. Jak však ukazuje článek plzeňského soudce Karla Svobody, pro soudy se používáním elektronických formulářů nic nezjednodušuje, spíše naopak, a pro účastníky by mohly být formuláře přínosem, kdyby byly dobře navržené, robustní a uživatelsky přívětivé: což jsou tři vlastnosti, které jim i po roce "ostrého" nasazení a vývoje frapantně scházejí.

Největší problém vidím v tom, že formuláře se vyplňují v aplikaci Software602 XML Filler, což je – buďme upřímní – enthusiatickými amatéry na koleně "zbastlené" softwarové nedochůdče, které lze bez uzardění označit nejvýš za časnou alfaversi, plnou chyb a nedodělků.

K tomu přistupuje odbytá aplikační analysa. Právo není exaktní věda a dokonalá formalisace podání typu návrhu na EPR je z principu nemožná. Místo, aby autoři formuláře byli uživateli průvodcem a snažili se mu nabízet standardní řešení, od nichž je však vždy možné se odchýlit, koncipovali formulář jako "elektronického otrokáře", jemuž uživatel musí bez reptání sloužit a jehož občasným kapricům je vystaven. Uživatel se tu stává pouhou semiinteligentní periferií informačního systému.

Příklad: Relativně složitá problematika úroku z prodlení je vyřešena tak, že zůstane-li pole pro zadání percentuální sazby nevyplněno, formulář použije variabilní sazbu, aniž by ovšem uživatel byl na tuto zvláštnost v on-line helpu nebo v dokumentaci jakkoli upozorněn. Variabilní sazba pro úrok z prodlení se přitom v těchto návrzích bude používat v 99 % případů, takže by to měla být první a standardní možnost.

Další příklad: Do některých polí, např. do žalobní narace, je třeba vepsat větší množství textu, který je proto vhodné (ba nutné) rozdělit do odstavců. Toho se dosáhne použitím klávesy Shift+Enter, aniž by se programátoři obtěžovali jakkoli to uživateli intimovat, setrvávajíce v interakci s ním sveřepě u methody "Hledej, šmudlo!".

Neméně kontraintuitivní je výběr příloh, které se volí po stisknutí "nestisknutelného" tlačítka ve formuláři. Počítačově zdatnější uživatelé si s tím poradí, ostatní patrně raději sáhnou ke klasickému podání, jehož sestavení zabere v porovnání s vyplněním formuláře odhadem třetinu času a které může být dokonale flexibilní a přehledné.

Jediné, co je oproti papírovým podáním skutečnou výhodou, je automaticky generovaný variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku: celkem vzato málo musiky za hodně peněz.

Lze tedy uzavřít, že úspora poloviny soudního poplatku je tím jediným, co uživatele může k používání těchto nepovedených formulářů motivovat: nejsou oproti klasickým podáním ani rychlejší, ani jednodušší, a vzhledem k chybějícímu softwaru pro převod návrhu na vlastní EPR nepředstavují žádné terno ani pro soudy, a tak jediným, co se v projektu eJustice skutečně povedlo, je plně elektronisované insolvenční řízení. Možná proto, že ho nevytvářeli "odborníci" ze Software602.

sobota 15. srpna 2009

Ministerstvo nás baví

V létě by nebylo o čem psát, nebýt ministerstva spravedlnosti, které mne zásobuje podobnými písemnostmi. V této mi na třech stranách sděluje, že řízení o správní žalobě trvající 3 roky a 7 měsíců je sice poněkud delší, než by mělo být, ale žádné odškodnění nedostanu, neboť postačí toto samotné konstatování.

Nu, pokrok nezastavíš: ještě v r. 2007 totéž ministerstvo tvrdošíjně lpělo na názoru, že trestní řízení trvající obludných 13 let není nepřiměřeně dlouhé (případ Uzunoglu), nyní argumentaci zjemnilo a spokojuje se se shora popsanou formulací.

V normální zemi, kde jsou soudy nezávislé, by taková nehoráznost stěží prošla: zde je však slušná naděje, že podobný argument může uspět, zvlášť, pokud jako odvolací stolice bude naprosto nepodjatě rozhodovat ten samý soud, který se průtahů dopustil.

Mám v plánu poslat příslušnému senátu Městského soudu v Praze sadu rolniček s výzvou, aby si je soudci laskavě připevnili na talár, než budou příště rozhodovat ve vlastní věci: dosud jsem však nesehnal vhodný, estheticky přiměřený a decentní model.

pondělí 10. srpna 2009

Hodinky jako holínky...

Methodou tiché pošty vytvořil svou zprávu za žurnalistu se vydávající naivní umělec z ČTK.

Samotná causa Kořínkových je podána natolik nejasně, že ji komentovat nebudeme, spokojivše se s poznámkou, že asi nezbude, než aby po každém rozsudku soudce uspořádal tiskovou konferenci, na níž obsah rozsudku, nejlépe na flipchartu, novinářům vysvětlí; jen mám obavu, že ministerstvo by k tomu účelu muselo vydávat úřední rákosky, jinak se při známé kvalitě českého novinářstva komunikačního účelu stejně nedosáhne.

Zaujalo mne ovšem, že mezi osobami odškodněnými za útrapy způsobené komunistickým režimem je jmenován i Vladimír Hučín. Informace jsou podány v nejlepších tradicích Radia Jerevan: je sice pravda, že Hučín byl ve vazbě a v psychiatrické internaci, za což byl nyní nepravomocně odškodněn, avšak nikoli, jak mlamoj, na svou práci jistě hrd, píše, v době komunismu, nýbrž v dobách hluboké demokracie v letech 2001–2003.

neděle 9. srpna 2009

Rozsudek odvolacího soudu v cause Uhl v. Vesecká

Jiné právo informovalo o potvrzujícím rozsudku Vrchního soudu v Praze ve sporu Petra Uhla s Renatou Veseckou (psali jsme o něm zde, zde a zde).

Rozsudek je víceméně v souladu s naším právním názorem, který jsme v prvním z uvedených článků rozebrali: odvolací soud posoudil, zda hodnotový soud obsažený v kritickém Vesecké výroku má reálný základ, dospěl k závěru, že je tomu tak, a prvostupňový rozsudek proto potvrdil.

V čem se s závěry vrchního soudu neztotožňuji, je otázka pasivní věcné legitimace žalované. Mám za to, že ústavní požadavek právní jistoty vyžaduje, aby každému žalobci bylo umožněno zjistit sledem racionálních, logických myšlenkových kroků, ve kterém případě odpovídá za výrok sám jeho původce a kdy se odpovědnost analogickým užitím ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ přenáší na instituci, za niž mluvčí vystupuje (v daném případě Nejvyšší státní zastupitelství, potažmo stát).

Není-li takový postup dostatečně jasný, otevírá se tím prostor pro svévoli a žalobci jsou nuceni, chtějí-li v řízení uspět, žalovat z důvodu opatrnosti více žalovaných, což může být v důsledku pro žalobce docela nákladné povyražení (paušální odměna advokáta za každý stupeň řízení o ochranu osobnosti s návrhem na přiznání relutární satisfakce činí po poslední novele 25 tisíc korun).

These soudů obou stupňů, že Vesecká přišla do televisní diskuse jako nejvyšší státní zástupkyně, avšak v okamžiku, kdy kritisovala Uhlovy články, přestala mluvit z titulu této své funkce a stala se náhle běžnou fysickou osobou, mne neuspokojuje, neboť je založena na příliš subtilních, téměř esoterických a arbitrárních kritériích. Proměna veřejného činitele v soukromou osobu a zase zpět (aniž by při tom měněný či měnící musel pronést aspoň "decempo vederex") je jev, který podle mého názoru do moderního občanského práva nepatří.

úterý 28. července 2009

Datové schránky, den D28

Setrvalou neaktivitu v mé datové schránce (úřady mi sice podle zákona musí doručovat elektronicky, ale tato povinnost je ani v nejmenším nezneklidňuje, zákon je bez sankce) mi dnes kompensovala aspoň autorisovaná konverse dokumentu.

Pracovník pošty přiznal, že jsem první, kdo něco takového požaduje, avšak přivolal tým dalších tří specialistů, kteří mezi sebe rozdělili manuály, jeden se postavil ke skeneru, druhý zasedl za počítač a třetí si stoupl mezi ně a jejich činnost koordinoval. Za necelých patnáct minut byl zkonvertovaný dokument na světě (anonymisovaná verse), což pokládám za slušný výkon. Problémy s rozlišením, na které si na Lupě stěžoval Vojtěch Kment, nenastaly, 300 dpi v odstínech šedé s daným (nízkým) stupněm komprese lze považovat za plně vyhovující nastavení.

Zaujalo mne, proč se v ověřovací doložce (již jistě koncipoval "ajťák", kterého nenapadlo, že mezi předložkou "v" a následujícím slovem musí být tvrdá mezera) píše o "zjišťovacím" prvku (ten moje listina údajně neměla). Na Internetu jsem uloupil manuál, z něhož je zřejmé, kde udělali soudruzi z NDR chybu: ve skutečnosti jde o zajišťovací (tj. ochranný) prvek. Chybka se vloudila, a bude tu s námi možná další desítky let, tak jako ostatně dodnes dubletně říkáme a píšeme pyl i pel.

Aktualisováno.
Poněkud obecnější zamyšlení nad elektronickou revolucí procesního práva jsem publikoval na svém druhém blogu.

Další skandál Ivany Řápkové

V říši primátorky Řápkové je opět veselo. Poté, co Město Chomutov zřejmě definitivně prohrálo svůj spor ohledně instantních exekucí sociálních dávek, se do "větší akce" pustila i chomutovská městská policie, která podle zprávy ČTK (originální článek v Bildu na webu zatím není) posílá na adresu německých řidičů jejich snímky v situaci, kdy do svého vozu zvou pouliční prostitutku, a údajně je zároveň předvolává k výslechu.

Pomineme-li fakt, že obecní policie nesmí předvolat k podání vysvětlení cizince (podobné situace by se musely řešit cestou oficiální žádosti o právní pomoc), poněkud šokuje naivita, s níž strážníci ignorují ustanovení zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a zároveň se dopouštějí zásahu do práva německých řidičů na ochranu osobnosti: za jejich jednání je odpovědné Město Chomutov, takže pokud vše půjde dobře, při předpokládaném počtu rozeslaných snímků "sexuálních delikventů" bychom zanedlouho mohli mít chomutovský městský rozpočet v minusu a město v konkursu.

Aktualisováno.
Nejdřív v Chomutově, nyní i v Chebu, a zanedlouho možná po celé zemi.

pondělí 27. července 2009

Nucené práce v 21. století

O nanejvýš kuriosní praxi celníků se zmiňuje server iHned.cz: ti ustanovují právnické osoby, občanská sdružení, proti jejich vůli opatrovníky účastníkům řízení.

Tato praxe je nejen nezákonná, ale i protiústavní, neboť nikomu nesmí být – až na výjimečné případy – uložena povinnost vykonávat nucené nebo povinné práce. Česká Listina ve svém čl. 9 odst. 2 písm. d) in fine sice obsahuje možnost uložit zákonem nucené práce, je-li to nutné "pro ochranu práv druhých", avšak Úmluva je nekompromisní: výčet výjimek v čl. 4 odst. 3 je úzký a povinnost zastupovat v řízení druhého se pod ně podřadit nedá.

Kreativní výklad celníků není v souladu ani s judikaturou Ústavního a Nejvyššího správního soudu (např. III. ÚS 717/01, II. ÚS 27/2000 nebo 9 As 80/2008-57), která rovněž podmiňuje ustanovení opatrovníka jeho souhlasem, a to s jinou, neméně legitimní argumentací: když někdo tuto funkci a limine zastávat nechce, není dán předpoklad, že bude svědomitým opatrovníkem, a je proto na místě jej opatrovnictví zprostit.

pátek 24. července 2009

Seriál o ochraně osobnosti

Na serveru Jiné právo byl v červenci publikován čtyřdílný seriál autora Michala Ryšky, soudce Krajského soudu v Brně, věnovaný nejnovějšímu vývoji domácí judikatury v otázce ochrany osobnosti (1. část, 2. část, 3. část, 4. část). Ze seriálu, který patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co na Jiném právu v posledním roce vyšlo, vyplývá, jak zhoubné následky má pro právo, jestliže si pojišťovnická lobby prosadí uzákonění fixní, směšně nízké peněžité "hodnoty" lidského života, a od tohoto základu pak soudy – bez ohledu na judikaturu Ústavního soudu, který princip pevné satisfakce odmítl – odvíjejí výši relutární satisfakce za zásahy do osobnostních práv i v řadě dalších případů.

středa 22. července 2009

Státní zástupce zamítl stížnosti "extremistů"

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov Milan Richter zamítl dnes doručeným usnesením stížnosti všech deseti obviněných organisátorů koncertů neonacistických kapel, které policie začátkem června zadržela a z nichž pět je dosud ve vazbě.

Usnesení je podařené humoristické dílko: zejména výkladová pasáž o tom, jak veřejná žaloba důkazy v průběhu trestního řízení postupně odtajňuje, takže vůbec nevadí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání žádné nejsou, musí vyvolat u každého, kdo má aspoň základní povědomost o zásadách demokratického trestního práva, bujaré veselí – napadá mne, že k finálnímu odtajnění důkazů dojde patrně při závěrečném návrhu státního zástupce.

Se složitějšími argumenty, zejména s otázkou zavinění, se tento brněnský právní expert přirozeně vyrovnat ani nepokusil. Nu, tohle hlavní líčení tedy rozhodně nebude žádná nuda!

Osel měsíce července samozřejmě Milanu Richterovi nemohl uniknout, tentokrát mimořádně s rudou Urválkovou stuhou za zvláštní příspěvek k poškozování demokracie v této zemi. Upřímně blahopřejeme!

(Pro referenci a pro porovnání kvality právní argumentace zveřejňujeme i jednu ze stížností.)

úterý 21. července 2009

Na ulici nekradou Cikáni kola

Letní protiextremistická kampaň české vlády má další úlovek: hasnoucího rockera Aleše Brichtu, který dnes na policii vysvětloval text své poslední písně.

Je na co navazovat, jen vzpomeňme Plastiků, "nové vlny se starým obsahem" nebo, už po r. 1989, Lucie Bílé a Grygarovou radou proslavené písně Láska je láska či o několik let později zlidovělého, dobroučkým kokainem vycpaného Medvídka z Bogoty.

Vše je tedy, jak má být!

Nejvyšší správní soud vrátil spor o minulost soudců městskému soudu

Nejvyšší správní soud vyhovělkasační stížnosti a zrušil rozsudek ve věci žádosti o informace o totalitní minulosti soudců. K podstatě sporu se NSS nevyjádřil, dostatečným důvodem pro zrušení prvoinstančního rozsudku byla námitka nesprávného obsazení soudu.

neděle 19. července 2009

Nad jednou nepřesností v textu Michala Ryšky aneb Když právníci poslouchají (nomenklaturní) politiky

Ve třetí části svého seriálu o ochraně osobnosti na Jiném právu píše Michal Ryška: "V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě."

Chtěl jsem záležitost vyřešit komentářem na Jiném právu, nebylo mu však dopřáno publikace, proto se o věci zmiňuji zde. Minimálně druhé tvrzení je totiž nepravdivé.

Komunistický § 13 ObčZ nejenže nevylučoval peněžitou satisfakci, ale činil ji dokonce dostupnější, než je nyní, po novele z r. 1990, jež stanoví náhradu v penězích jako subsidiární prostředek ("pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1…").

To neznamená, že by předlistopadové soudy relutární satisfakce přiznávaly, ale dělo se tak výlučně z důvodů ideologických: mělo se za to, že peníze nemohou být pro socialistického člověka legitimním zdrojem satisfakce.

Disparita mezi oficiální morálkou (vtělenou do dokumentu s komickým názvem "morální kodex budovatele komunismu") a hodnotovým žebříčkem skutečného "člověka z ulice" způsobovala, že žalobce by za utrpěnou újmu satisfakci v penězích rád přijal, ale soudy mu ji nemohly přiznat, protože to neodpovídalo režimnímu ideálu občanských ctností. V jiných případech, např. u náhrady škody, se tato konstrukce naštěstí neuplatňovala.

Nelehko se vede právu (a jeho adresátům) v době, která ideologicky deformovanou reflexi a ideál povýšila nad realitu…

sobota 18. července 2009

Datové schránky, den D17

Na frontě datových schránek klid, ba letní pohoda, chtělo by se říct. Pošta rozesílá přihlašovací údaje, orgány veřejné moci je zatím vesměs ignorují: aktivovaných datových schránek je dosud jen pár, např. ji má ombudsman, Úřad městské části Praha 1 nebo Český statistický úřad.

Nahlédneme-li však do zákona, zjistíme, že ten není letnímu klidu vůbec nakloněn.

Především totiž má-li adresát aktivní datovou schránku, musí ji orgány veřejné moci povinně používat pro doručování všech způsobilých písemností (§ 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.) – s možností, že by orgán veřejné moci sám neměl datovou schránku a proto nebyl elektronického doručování schopen, zákon nepočítá. Doručuje-li se adresátovi, který má schránku, klasickou poštou, takové doručení nebude sice neúčinné, avšak neúčinná by byla např. fikce náhradního doručení – a to už není vůbec legrace, protože nesprávně vyznačená doložka vykonatelnosti může stát, případně územní samosprávný celek, přijít na pěkné peníze.

Zákonodárce také vůbec nepomyslel na situaci, že orgán veřejné moci nedokáže datovou schránku adresáta správně identifikovat. To bude zcela běžné v případě soudů, neboť ty znají datum narození účastníků jen v některých případech a pracují s adresou bydliště, nikoli s adresou trvalého pobytu, podle níž se identifikuje datová schránka. Ať by tedy soud chtěl sebevíc, datovou schránku mnoha účastníků prostě nedohledá.

Pro doručování opačným směrem platí ustanovení § 18 odst. 1 zákona: "Fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky."

To je především případ špatné legislativní techniky, neboť z textu není jasné, kdo má mít aktivní datovou schránku, zda odesilatel nebo adresát. Logickým výkladem bychom patrně mohli dovodit, že adresát, ale jediná alternativa to není: jazykový výklad naopak hovoří pro možnost, že se míní datová schránka odesilatele.

Vyjdeme-li z této hypothesy, nezbývá než dovodit, že odesilatel si může za každou zásilku, kterou nemohl odeslat orgánu veřejné moci elektronicky, nárokovat náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb., protože se tu jedná o nesprávný úřední postup (úřad měl mít aktivní datovou schránku a neměl). Kromě poštovného to mohou být náklady na tisk, obálku, mzdové náklady osoby, která musela připravit podací arch a odnést zásilku na poštu…

Datové schránky zkrátka potvrzují, že jsou nedostatečně připraveným, podceněným projektem, a to jak technicky, tak i legislativně.

pátek 17. července 2009

Konec komentářů na Jiném právu

Tak nám po delší těžké nemoci zesnuly komentáře na Jiném právu. R.I.P.

Jiné právo je blog věnovaný právu, který založila koncem roku 2006 skupina mladých českých právníků, "hochů, co spolu mluví", a který díky určité výlučnosti i velmi rozumné redakční politice získal zakrátko pověst prestižní publikace, kterou číst patří k dobrému tonu a do níž přispívat je znakem, že dotyčný v českém právu něco znamená. Je fakt, že některé texty jsou laděny hodně oficiosně, ba devotně, ale to je přirozený atribut právnické profese i vyjádření faktu, že bloggeři jsou kariérně na vzestupu a nemohou si dovolit otevřenou kritiku těch, kteří o jejich dalším osudu rozhodují.

Stejně zajímavé jako samotné blogposty byly i komentáře, zpočátku neregulované a volně plynoucí, někdy se svěžestí horské říčky, jindy, pravda, s kvalitami blízkými kanalisační stoce, jak už to v anonymním prostředí Internetu bývá nevyhnutelné.

Kamenem úrazu se stalo, že vedle osobností, jejichž odborné renomé nelze zpochybnit, jako je Zdeněk Kühn nebo Jiří Kindl, někteří ze zbylých "otců zakladatelů" jsou, smím-li parafrasovat Vančuru, právníci sice jen prostřední, ale tím ambiciosnější a tím více usilující o čistotu a positivní ladění komentářů. Ideálem byl komentář pochvalný, tolerovaly se texty neutrální, avšak poznámky kritické byly vnímány jako krajně nežádoucí a pokud možno eliminovány.

Nejprve byly zakázány přezdívky, čímž se sice diskuse kultivovala, ale v důsledku z ní zmizela řada zajímavých osobností, které by se s ohledem na své postavení netroufly pod posty podepisovat svým skutečným jménem: ne každý má tak tolerantního šéfa, aby mu dovolil na blog psát pod svým jménem, jako právník presidentské kanceláře Pavel Hasenkopf. Bloggeři sice deklarovali, že dovolí pseudonymy, pokud sami budou vědět, kdo pod nimi píše, ale fakticky to nedodržovali a celkem bezdůvodně a eraticky různé příspěvky pro tento údajný důvod mazali.

Poté byla zavedena moderace, která diskusi fakticky utlumila, a nakonec věci dospěly tak daleko, že již řadu dní na Jiném právu nesměl být publikován jediný komentář, neboť žádný text nevyhověl představě správců blogu o správném ladění: přípustné by patrně byly toliko komentáře začínající vzýváním velikosti Komárka, Bobka, Molka et cons., asi tak, jako na arabském trhu nabízejí prodejci ovoce invokací: "Ve jménu Alláha, fíky!"

I já jsem na Jiné právo svými komentáři řadu měsíců přispíval – a byl za to bloggery nenáviděn a ostouzen (a označován mimo jiné za "grafomana, který radostně diskutuje sám se sebou"). Snažil jsem se o maximálně vstřícný přístup, bez jakýchkoli provokací a excesů. Už tak činit nebudu, nenechám na sobě štípat dříví; nemám dál vůli snášet šikanu lidí, z nichž některých si odborně a lidsky vážím stejně málo, jako si oni váží mne – nechť žije sebeoslavný monolog, nová to forma českého blogu!

středa 15. července 2009

Spor o vodu má za sebou první jednání

Jsou soudci, u jejichž jednání by měla justiční stráž podávat tablety proti bolesti hlavy hned u vchodu. Poslouchat výkon soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Věry Adámkové bylo pro mne utrpením i jen ze záznamu, s občasným používáním rychloposuvu vpřed. Ve věci, jak pravidelní čtenáři mých blogů jistě vědí, jde o nárok na přiměřené zadostiučinění za více než roční protiprávní odpojení vodovodní přípojky čtyřčlenné rodině Habermannových z Lubníka.

Základním – a fatálním – problémem soudkyně Adámkové je komunikace. Dotazovat se nejméně pětkrát různými způsoby, jaké složky osobnostního práva žalobců byly shora popsaným jednáním porušeny anebo jak to zasáhlo do osobnosti žalobců, může jen někdo, kdo buď nečetl žalobu, anebo kdo na profesi soudce prostě nestačí. Nemyslím, že by šlo o zlou vůli, prostě každý z nás má jiné individuální předpoklady, někdo by byl dobrý soudce, jiný by uměl výborně prodávat noviny v trafice.

Při jednání je soudce arbitrem, který podle pravidel daných občanským soudním řádem "coachuje" diskurs mezi stranami, rozhoduje, které důkazy připustí a které ne, a především řízení vede jasným, srozumitelným a efektivním způsobem k cíli. To mi v případě hradeckého neštěstí v taláru naprosto chybělo, a tak nezbude, než se obrnit a další jednání u krajského soudu nějak přetrpět.

Jednání je odročeno na 8. září 2009 od 13.00 hod., opět v jednací síni č. 20. Analgetika s sebou.

Celý zvukový záznam ze včerejšího jednání je k disposici zde, ovšem varuji předem, záznam je zařazen v sekci Masochistův koutek.

sobota 11. července 2009

Proč jim nevěříme aneb Bože, jak hluboko jsi klesla (česká justice)

Podle březnových průzkumů agentury Gfk prý věří českým pošťákům 91 % populace, zatímco soudcům pouze 58 % – je to celkem výrazný pokles proti výsledku 88 %, kterého soudci dosáhli před půldruhým rokem.

Ještě hůř jsou na tom soudy jako instituce: těm podle průzkumu agentury STEM věří a o jejich nestrannosti je přesvědčeno 28 % respondentů. I zde byl zaznamenán pokles.

Vedle účtu za trapné představení nazvané "justiční mafie", které je veřejnosti již třetím rokem servírováno, je tento výsledek přímým důsledkem stavu justiční reformy: zatímco před deseti lety se ministři spravedlnosti o reformu aspoň pokoušeli, ti poslední už resignovali a omezují své aktivity na víceméně technická vylepšení typu elektronický platební rozkaz nebo minitýmy.

V české justici to zapáchá a tento zápach začíná být stále víc cítit, a tristní stav resortu stahuje s sebou zbytek společnosti do hlubiny: země, kde obyvatelé věří své listonošce víc než svému soudci, jen málokdy prosperuje, a jen zřídka se v ní dá slušně žít.

Příčin je několik.

Za prvé, současná justice vychází z principu personální i hodnotové kontinuity s justicí komunistickou. Ač soudnictví reaguje na požadavek ne snad debolševisace, ale pouhého zveřejnění toho, kdo ze soudců byl v komunistické straně, skřeky hodnými pohlavně neukojeného paviána, všeobecně se ví, že u vrchních a nejvyšších soudů, tedy tam, kde se tvoří základ judikatury, jsou exkomunisté nad nekomunistickými soudci v těžké početní převaze. Lidé, kteří morálně selhali jednou, jsou za své selhání odměňováni, takže není divu, že právě oni nastavují laťku a měřítko kvalitě soudcovského stavu.

Za druhé, justice se vymkla jakékoli exekutivní kontrole. Víra v to, že dokonale nezávislý soudce bude automaticky soudcem kvalitním, je obdobou víry marxistů, že lidé budou pracovat a budovat komunistický režim z čirého enthusiasmu, bez individuální motivace. Soudci jsou nezávislí, a proto i líní, nevýkonní, indiferentní a arogantní: proč by nebyli, mají svou nezávislost, definitivu a záruku luxusních platů, to vše – až na největší výstřelky – od pracovních výsledků dokonale neodvislé.

Za třetí, justice je nedotknutelná. Jakákoli stížnost na policistu, státního zástupce, neřku-li na soudce, je automaticky nedůvodná, postihována nejsou ani ta největší provinění, ruka ruku myje a celá justice, včetně policie a advokacie s její vypečenou profesní komorou, se vnějšímu pozorovateli musí jevit jako jedno velké Bratrstvo justiční pracky. Ano, čas od času z něj vypadne nějaký Berka nebo Nagy, ale to jsou jen výjimky z pravidla.

Za čtvrté, nikdo neřeší problémy masivní korupce v justici. Je např. všeobecně známo, že u Městského soudu v Praze lze za částku v řádu stovek tisíc korun koupit zprošťující výrok odvolacího trestního senátu, ale soudcovská nezávislost brání jakékoli snaze korupci eliminovat: soudci nejsou za své chyby odpovědní, a není proto důvodu, proč by si za ně nedali zaplatit. Že taková justice působí navenek dojmem fekálního vozu? Ano, ale to evidentně nikomu nevadí.

Za páté, základním postojem soudce nebo státního zástupce k veřejnosti je arogance a nezájem. Prioritou je minimální pracnost: zastavit, odmítnout, zamítnout bez dokazování, hlavně aby to bylo co nejjednodušší. Žaloval jsi způsobem A? Zamítáme, měl jsi to žalovat jako B. Žaloval jsi B? Odmítáme, měl jsi žalovat jako A! Občas se vyskytne výjimka, soudce, který se snaží hledat spravedlivé řešení, třeba to pro něj bude relativně pracnější, avšak systém dá velmi rychle najevo, že toto není jeho priorita – příkladem budiž opět čunkiáda a nekompromisní způsob, jak vrchní soud smetl se stolu pokus soudce Vojtěcha Cepla ml.

Za šesté, obludné průtahy v řízeních jsou pravidlem, takže rozsudky přicházejí po letech, často v době, kdy to žalobci není k ničemu – dítě, o jehož péči se rozhodovalo, téměř dospělo, dlužící obchodní společnost stojí před krachem, na difamační reportáž v televisi dávno všichni zapomněli. Komu se to nelíbí, může žalovat stát, a vysoudí podle soudy respektovaného ministerského "sazebníku" patnáct tisíc za rok nečinnosti, bez ohledu na to, jak velkou škodu ve skutečnosti utrpěl.

Za sedmé, a to je, myslím, nejpodstatnější, v důsledku desetiletí atheistického a hodnotově pokřiveného vývoje se justice stala nositelem a hlasatelem toho nejhoršího a nejpokleslejšího, co česká společnost v kotrmelcích svých nejnovějších dějin vytvořila a čím prošla. Český soudce, jakkoli si bývá zvyklý zakládat na okázalých projevech vnějškové úcty, je pravým opakem člověka, jehož bychom chtěli a mohli nazývat "Vaše ctihodnosti". Byl to český (dělnický) soudce, který posílal v 50. letech nevinné lidi do pracovních táborů, stejný český soudce zamítal na začátku 70. revise politických procesů a odsuzoval emigranty k propadnutí majetku, a ten samý soudce – často dokonce skutečně jedna a ta samá osoba – rozhoduje od 90. let, že ukradený majetek není třeba vrátit, ukládá emigrantům "zbytkové tresty" a určuje, že kathedrála není majetkem církve, ale všeho pracujícího lidu.

A tak ani moc nepřekvapí, že lidé dnes více věří své listonošce než soudcům nebo státním zástupcům…

pátek 10. července 2009

eKolek anebo Co ještě chybí eObčanovi k eSpokojenosti

V květnu 2002, v rámci opensource víkendu, jsem měl na ČVUT v Praze v Dejvicích přednášku o budoucnosti elektronického podpisu. Kritisoval jsem tehdy nedotažený a jednostranný přístup vnitra k elektronickému podpisu a řekl jsem, že neméně potřebné by byly další aplikace, jež jsem pracovně nazval ePošta, eNotář a eKolek.

ePošta měl být webmail zajišťující potvrzení o tom, že elektronicky podepsaný e-mail byl doručen; ten nyní v podobě datových schránek funguje (a lze diskutovat o tom, nakolik je vhodné a bezpečné, že ke svému provozu nakonec ani nevyžaduje elektronický podpis, ale postačí přihlášení uživatelským jménem a heslem).

Jako eNotáře jsem označoval to, co známe jako konversi elektronických dokumentů, tedy službu autorisovaného převodu listinného dokumentu do elektronické podoby a nazpět.

Konečně jako eKolek jsem presentoval specialisované centrální webové počitadlo, vydávající účastníkům řízení identifikátory použitelné pro zaplacení soudních a správních poplatků. Nic podobného dodnes nemáme (s výjimkou počitadla generujícího variabilní symboly pro úhradu poplatků za elektronický platební rozkaz), v této oblasti vývoj ustrnul v 19. století: stále kupujeme, lížeme a lepíme kolkové známky, tak jak činili naši prapradědové.

Chce-li občan něco po soudu nebo správním úřadu, musí na žádost nalepit kolek – což elektronickou formu vylučuje – anebo počkat, až jsou mu sděleny údaje pro identifikaci platby, což komunikaci znesnadňuje a činí z nejjednoduššího požadavku typu žádost o kopii listiny z katastru nemovitostí nebo obchodního rejstříku záležitost až několika týdnů.

eKolek lze implementovat mnoha způsoby. Představit si lze na příklad skutečnou obdobu kolkových známek, což by byly soubory udávající hodnotu kolku s elektronickým podpisem (značkou) vydávajícího místa, např. ministerstva vnitra. Tyto kolky by poplatník nakoupil, obdržel je do své datové schránky a poté připojil podle potřeby k elektronickému podání. Úředník by kolek zneplatnil tím, že by soubor uploadoval autoritě, která ho vydala. Ta by zároveň automaticky zajistila převod ceny kolku na účet úřadu, eventuálně jinou formu vypořádání.

Jiná, jednodušší možnost je prosté centrální počitadlo, ze kterého poplatník odebere jedinečný číselný identifikátor, pošle poplatek s tímto variabilním symbolem na účet úřadu a na podání zároveň identifikátor uvede.

Třetí možná varianta je kredit zasílaný na účet spojený pevně s datovou schránkou. Na podání je identifikována datová schránka a sdělení, např. že poplatník hradí soudní poplatek ve výši 3 000 Kč z účtu spojeného s jeho datovou schránkou "abcdefg". Úředník zpracovávající podání na základě této disposice částku z poplatkového účtu inkasuje, aniž by se poplatník musel starat o cokoli dalšího, jako je účet úřadu/soudu nebo variabilní symbol.

Tak schválně, co z toho ministerstvo vymyslí – a hlavně, kdy už konečně!?

středa 8. července 2009

Datové schránky, den D8

Sedm dnů po podání žádosti jsem obdržel obálku se žlutým pruhem, obsahující přístupové údaje k datové schránce.

Zároveň mi pracovník pošty předal "příbalový leták" o zásadách počítačové bezpečnosti – což shledávám celkem pikantním s ohledem na to, že ISDS používá SSL certifikát podepsaný nedůvěryhodnou autoritou (jak jsem o tom již psal). Leták jsem chtěl oskenovat, bohužel, podlehl v nerovném souboji s automatickým podavačem dokumentů; naštěstí jsem ho dokázal vypreparovat z většího dokumentu a vystavil jsem ho zde.

V textu zaujmou zvlášť pasáže o tom, že "pouze legální software je bezpečný"; toto tvrzení, pokud vím, používá marketingové oddělení Microsoftu ve snaze přesvědčit uživatele ke koupi jejich produktu, věcně je taková these silně zavádějící a v nestranném informačním materiálu nemá co dělat. Podobně nepřesné jsou zmínky o "obousměrném" firewallu nebo o antivirovém programu: nevím, jak autor letáku, ale já už roky žádný nepotřebuji, protože používám Linux.

Naprosto směšný je pak požadavek, aby uživatel při práci s ISDS zavřel všechny ostatní aplikace, zejména Skype, ICQ a jim podobné: tak to je opravdu to poslední, čím bezpečnost práce s datovými schránkami zachrání!

Přihlášení i počáteční nastavení, včetně aktivace schránky, proběhlo relativně bez problémů, což může souviset s tím, že zatím systém využívá nepatrný zlomek budoucích uživatelů. Podobně bezproblémová byla registrace certifikátu pro přihlášení; důvod, proč tento certifikát musí být elektronickým podpisem oprávněné osoby, mi ovšem uniká, vyjma toho, že si Česká pošta chce tímto způsobem vylepšit tržby.

To je vůbec základní motiv, který v pozadí celého projektu stojí. Nápad převést papírovou komunikaci mezi úřady a soukromými subjekty aspoň zčásti na internet, a účtovat přitom státu prakticky nezměněné ceny, přestože marginální náklady jsou jen zlomkem nákladů na doručení běžné poštovní zásilky, je pozoruhodný a měl být těmi, kdo rozhodují o osudu peněz ze státního rozpočtu, okamžitě odmítnut. Takto si občan musí připadat jako trouba, který ze svých daní sponsoruje další, výjimečně vypečený tunel.

Myšlence digitální komunikace v podobě datových schránek samozřejmě fandím a uvědomuji si, že je v tomto rozsahu i ve světovém měřítku patrně unikátem, ale představoval bych si, že ji připraví a do provozu uvedou profesionálové, a to tak, že pro státní rozpočet to bude představovat úsporu odpovídající podstatně sníženým nákladům: ostatně celý ISDS není nic jiného než mírně zákaznicky upravený webmail, a za webmail se už dávno neplatí.

Abych své dosavadní dojmy stručně shrnul – co se mi na ISDS líbí:
  1. záměr

  2. logo a vůbec infografika

  3. možnost authentisace uživatele certifikátem

  4. detailní sledování postupu při doručení zprávy

  5. bezplatnost při poskytování služby soukromým subjektům (v případě, že komunikují s orgány veřejné moci)

Co se mi nelíbí:
  1. obskurní formát datových zpráv

  2. nutnost používat proprietární SW (plug-in 602XML Filler)

  3. zabezpečení serverů certifikátem nedůvěryhodné autority

  4. nepovinné používání uživatelských certifikátů

  5. neodborné pokyny uživatelům typu "klidně odklikněte bezpečnostní varování, nic se vám nemůže stát"

  6. patrně nedostatečná kapacita sítě a/nebo serverů pro plné provozní zatížení (kolaps na CzechPointech v D1)

  7. náklady
Aktualisováno.

pondělí 6. července 2009

Je procesní úprava soudního řízení ve věcech vyvlastnění protiústavní? II

V článku shora citovaného názvu jsem se v listopadu loňského roku zabýval návrhem Krajského soudu v Brně, soudce Michala Ryšky, na zrušení části zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění). Návrhu jsem u Ústavního soudu nedával velkou naději na úspěch, a činil jsem tak oprávněně: většinové stanovisko nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/08 (ve znění opravného usnesení) s mými výhradami zcela souzní.

Nejzajímavější na nálezu je disent Elišky Wagnerové. Ta rozdílně od většiny soudců ÚS rozpor napadených ustanovení s ústavním řádem dovodila, a to s odůvodněním, které se částečně nekryje ani s návrhem, ani s argumentací Ústavního soudu, a ani s tím, co jsem a margo tvrzené neústavnosti dané úpravy vloni napsal já.

E. Wagnerová v zásadě argumentuje, že v řízení podle OSŘ soud neposuzuje zásah do veřejných subjektivních práv vyvlastňovaného (a nezabývá se otázkou veřejného zájmu), nýbrž poskytuje "vyváženou ochranu" právům a zájmům obou stran řízení, tzn. vyvlastňovanému i vyvlastniteli. V takovém řízení je údajně oslaben i účinek ústavy, která působí pouze zprostředkovaně tím, že vytváří objektivní hodnotový řád vyzařující do právní úpravy vztahů zásadně rovných subjektů.

To pokládám za nadměrně formalistický a zúžený pohled. Jak vyplývá z ustanovení § 246 odst. 2 OSŘ, v řízení podle části páté OSŘ se sice znovu projednává správním úřadem pravomocně rozhodnutý spor (cf. § 244 odst. 1 OSŘ), ale žalobou se fakticky napadá správní rozhodnutí. Do rozsudku se tak promítne nejen posouzení konkurujících si zájmů vyvlastňovaného a vyvlastnitele, ale i otázka zákonnosti správního rozhodnutí, čímž vstupují do hry subjektivní veřejná práva vyvlastňovaného – včetně práv ústavních – a také veřejný zájem, který soud musí nově posoudit a ve svém rozsudku se k němu vyslovit.

K žádnému posunu z hlediska hmotného práva tak nedochází (projedává se stejný návrh podle stejných hmotněprávních ustanovení), a pokud jde o námitku možného porušení procesních práv v řízení před správním úřadem, tyto vady mohou být v řízení před soudem zcela zhojeny, když soud není vázán ani skutkovými zjištěními správního úřadu, ani provedeným dokazováním.

Pokud jde podůrný argument v §§ 8–9 disentu, na nedostatek precedenčního působení "mazancovských" řízení u civilního soudu, která neumožňují kasaci správního rozhodnutí, jsem ve svém článku poukazoval rovněž. Tento argument však shledávám relevantním toliko potud, že pokud by se správní úřad o rozsudku nahrazující své rozhodnutí skutečně nedozvěděl, byla by to závažná chyba, která by narušovala princip precedenčního působení právních názorů soudů vůči správním úřadům. Tak tomu však není, neboť – aniž by to bylo explicite stanoveno v ustanovení § 244 et seq. OSŘ – opis pravomocného rozsudku se ve skutečnosti správnímu úřadu doručuje, neboť ten by jinak nebyl informován o tom, že jeho vlastní rozhodnutí bylo zrušeno. Zda se právními názory v rozsudku bude ve své praxi dál řídit, je na něm a na obstinaci jeho úředníků; ostatně jinou než procesní závaznost stejně soudní rozsudky ze zákona nemají (§ 78 odst. 5 SŘS a contrario).

Aktualisováno.
Shodou okolností právě ve chvíli, když jsem svůj text dopsal, vyšla zpráva o novele vyvlastňovacího zákona, která má být přijata ještě před podzimními volbami bez řádného projednání, v jednom čtení. Předkládají ji poslanci velké koalice ODS-ČSSD a pokud parlamentem v popisované podobě skutečně projde, bude znamenat výrazné oslabení ochrany vlastnického práva a posílení práv velkých klientů těchto politických stran.